Alexander Choupenitch: Chci všechny věci dělat naplno

Publikováno: 12.12.2015 22:02 | Jiří Hofbauer

Je mladý, úspěšný, inteligentní a šťastně zadaný. Je to ten obyčejný kluk odvedle, který uspěl. Mladý muž, se kterým se chcete kamarádit. Ne proto, kým je, ale jaký je. Kvůli pevnému stisku ruky a ryzímu úsměvu. Vynoří se ze stanice metra a omlouvá se, že přišel o pár minut pozdě, protože se mu protáhlo setkání s fyzioterapeutem. Na rameni vláčí celou výstroj, se kterou dobývá svět. Zatímco jiní mladí muži v jeho věku teprve zjišťují, čím budou, Alexander Choupenitch v tom má jasno. Je juniorským mistrem Evropy a dvojnásobným vítězem celkové klasifikace juniorského světového poháru. Sportovní šerm je jeho vášní. A on je v tom zatraceně dobrý!

alex_2

Zdroj: Dan Vojtěch / Red Bull Content Pool

Tobě je teď 21 let. Začal jsi dělat šerm ve věku, kdy většina kluků raději běhá po hřišti a kope do balónu. Ale málokterý kluk řekne: Chci dělat šerm! Co tě na šermu okouzlilo?

Se šermem jsem začal, když mi bylo 8 – 9 let, takže to běhání za balónem jsem si docela užil. Jako každý kluk jsem hrál fotbal a blbnul s hokejkou na betonovém hřišti. To jsem dělal i dlouho poté, co jsem se už začal věnovat šermu. Hrál jsem basketbal a tenis, dělal karate. Prošel jsem si různými sporty. Docela mě bavilo právě to zkoušení.

Se svou výškou bys v basketu obstál. Kolik měříš? Dva metry?

Metr devadesát šest. Byla to přípravka - a bylo nás tam hodně, tak jsem se jakoby nikdy nevybil tolik, kolik jsem potřeboval. To, že tréninky trvaly dlouho, se zase nelíbilo mámě. V Sokole, kam jsem chodil hrát basket, byl i šerm. Možná i proto, že jsem nebyl spokojen s basketem, zkusil jsem šerm. Nic jsem si od toho nesliboval. Dítě v osmi letech neví, co chce v životě dělat. Ani to vědět nemůže. Veškeré jeho uvažování vychází z toho, že se mu "to něco" buď líbí, nebo nelíbí. A mně se šerm líbil moc.

Není zvláštní dát dítěti do ruky "zbraň"?

Co si tak pamatuji, první rok jsme snad ani nešermovali. Já to bral jako zájmový kroužek. Vzpomínám si, že to mělo blíž k baletu, než k šermu. Nacvičovali jsme konkrétní pohyby, ale současně jsme se hodně protahovali. Dělali jsme skoro až baletní prvky - zvedali jsme se na špičkách, na patách, hráli florbal, trénovali atletiku, vůbec koordinační věci. Nebylo to tak, že bychom došli na první hodinu, dostali hned do ruky flerety a učili se s nimi. Možná i proto jsem tomu ze začátku nevěnoval pozornost. Uchvátilo mě to až později. A už jsem u toho zůstal.

alex_6

Zdroj: Dan Vojtěch / Red Bull Content Pool

Podporovali tě v tom rodiče? Šerm je, řekl bych, finančně náročná disciplína.

Podpora rodičů byla obrovská. Byla a pořád je. Už tedy ne finanční, ale spíš... Psychická. Jasně, výstroj není nejlevnější, ale šerm nezačíná tím, že si máš koupit výzbroj. Prvně si musíš pořídit rukavici a fleret. Pravdou je, že tenisky z basketbalu a triko z fotbalu si můžeš vzít i na běhání. V elektrické vestě a helmě na fotbal jít nemůžeš.

V moderním šermu se kromě fleretu používá i kord nebo šavle. Ty jsi fleretista. Zkoušel jsi i něco jiného než právě fleret?

V sokolu byl jen fleret. Teprve až jsem se zamiloval do fleretu, zjistil jsem, že jsou i jiné zbraně, že je nějaký kord, šavle. Ale fleret mi zůstal dosud a nebudu to měnit. Ani nechci. A ono to vlastně ani nejde. S kordem a šavlí se zachází docela jinak. Není možné, abych všechny tři ovládal na profesionální úrovni.

Sportovní šerm je pro spoustu lidí v Česku stále tak trochu exotickým sportem.

Šerm u nás nikdy nebyl, a asi ani nikdy nebude, masovým sportem. Lidé se na něj dívají jako na nějaký druh historické zábavy. Přesto - historický šerm a sportovní šerm se hodně liší. Je zajímavé, že třeba v Německu nebo ve Francii přijde na turnaj 4 až 5 tisíc lidí. To stejné platí v Itálii nebo v Americe. Tento sport má ve světě skutečně skvělé jméno a velkou prestiž. Je nesmírně globalizovaný. U nás je to ale spíš tak, že lidé mnohdy znají spíše mě, moje jméno - než to, co dělám.

Dá se říct, že je to adrenalinový sport?

Každý sport je svým způsobem adrenalinový. I když hraješ automobilové závody na počítači nebo skáčeš do vody - tak ano, je tam cítit adrenalin. A to je ten důvod, proč to lidé dělají. Potřebují cítit přítomnost adrenalinu v krvi. Šerm se ale nedá označit přímo za adrenalinový sport. Nelze jej srovnávat s motocrossem, snowboardingem, paraglidingem, kde jde třeba přímo o život. Vnímám to ale tak, že dělám sport, který je svým způsobem jiný, má své zajímavosti a kouzlo.

alex_7

Zdroj: Lukas Pilz/Red Bull Content Pool

Stává se, že se servou fotbalisté nebo hokejisté. U sportovního šermu se to ale neděje. Říká se, že je sportem gentlemanů. Funguje zde nějaká etika?

Určitě. V 99 % se nestane, že bychom na sebe fyzicky zaútočili. To napětí tam ale je. Příští rok se koná olympiáda. Má nervozita roste. Stane se, že namísto hráčů na sebe začnou řvát trenéři. Tímhle atmosféra zhoustne. Ale není to tak, že kdyby rozhodčí něco špatně odpískal, shodil bych rukavice a helmu a šel si to s ním vyřídit. To spíš soupeř začne být agresivnější ve způsobu vedení boje. Pak si ale pevně podáme ruce, takže i agresivita tam je, ale je krocená zásadami sportu.

Jsou nějaká tabu v šermu? Neútočit na vybrané části těla, dát soupeři čas, aby se zvedl? Nebo je to tvrdý sport bez kompromisů?

Jakmile se člověk dotkne země, rozhodčí to zastaví. Není to tedy tak, jak scény z filmů, že jeden leží na zemi, snaží se nahmatat fleret a já do něj pořád "rubu". Jak říkáš, je to gentlemanský sport. Před utkáním si podáme ruce, pozdravíme rozhodčího, po utkání si zase podáme ruce. Nestává se, že bychom si ruku nepodali, třeba jako někdy v tenise. To je absolutně vyloučené. Nebo - že by šermíři hodili fleretem o zem, stejně jako tenisté raketou. Šerm má svůj společenský protokol. Je tam docela přísná sportovní etiketa. Málokdy se stane, že by byl někdo frustrován výsledkem a hodil maskou o zem. Z toho je pak okamžitě černá karta, vyloučení z turnaje, ztráta bodů a další postihy. To člověka hodně zocelí, nebo svým způsobem ukázní. Proto se mi nelíbí, že v tenise je za to "jen" finanční postih. V tenise by si člověk hodně rozmyslel, jestli to udělat třeba na grandslamu a ztratit tím všechny body. To by pro něj byl větší trest než finanční pokuta, která je pro něj přijatelná.

A ty sám máš někdy vztek?

Jasně, že občas mám také vztek. Ale vždy se mi potvrdilo, že to spěje jen k tomu, že člověk prohrál utkání. Není to o tom trénovat fyzickou zdatnost, ale i výdrž mysli. V každém sportu je důležitá hlava právě z pohledu psychiky. Zde je hlava důležitá v tom ohledu, že je potřeba přemýšlet o taktice. Teď se to změnilo, tento sport je více fyzický. Směřuje hodně k atletice, všichni mají atletické trenéry a fyzioterapeuty. Ale pořád o tom člověk musí hodně přemýšlet, natrénovat si postupy a jednotlivé pohyby. V samotném utkání by to mělo být více mechanické. Tam není na přemýšlení čas. Musíš už aplikovat to, co víš, co umíš. Ale to platí v každém sportu. Někdo přemýšlí, jak přihrát, jiný - jak najet s motorkou na rampu. V každém sportu je důležité přemýšlet.

alex_5

Zdroj: Dan Vojtěch / Red Bull Content Pool

Ty jsi jednou šerm přirovnal k fyzickým šachům. Má i šerm své "kroky", podobně jako šachy nebo balet?

Pro laika to vypadá hodně elegantně, ale z mého pohledu jsou pohyby uzpůsobeny tomu - co nejrychleji a nejefektivněji dát zásah druhému soupeři. Třeba výpad připomíná výpad z jógy. Elegantnímu dojmu napomáhá bílé oblečení, rukavice, masky. Rozhodně to působí elegantně. Není tam krev - tedy většinou...

Dají se nějak definovat vlastnosti dobrého fleretisty? Nemyslím tím jenom během výkonu. Je třeba něco, podle čeho fleretista funguje i v běžném, soukromém životě?

Respekt. To je strašně důležité slovo ve sportu celkově. Nám trenér vždy říká, že ve chvíli, kdy si člověk nasadí masku, stává se z druhého člověka soupeř. Jakmile ale souboj skončí, člověk se musí vrátit zpět do reality. Podat soupeři ruku, přijmout to, že prohrál, případně se příliš nechvástat tím, že vyhrál, a ukázat tím respekt vůči druhému člověku. Vůči soupeři. Také ale ke svému trenérovi a jeho trenérovi, zkrátka ke všem lidem.

Trpíte vy, fleretisté, nějakým typickým zraněním?

Každý sport má svá typická zranění. U šermu jsou to namožená předloktí, loket - a samozřejmě trpí kyčle. Právě tohle jsou body na těle, které svým způsobem, nepřirozeným pohybem, trpí nejvíce. Třeba v boxu má člověk levou nohu vepředu a boxuje pravou ruku. V šermu máme pravou ruku i pravou nohu vepředu. Tělo je laděno velice jednostranně.

Říká se, že u fleretistů přichází kariérní vrchol kolem 30 let. Na to máš tedy čas. Ale co je tvým největším úspěchem?

Za úspěch považuji každou medaili, kterou získám. Do každého turnaje, do kterého se dostanu, jdu s tím, že tam chci předvést co nejlepší výsledek. Některé medaile jsou ale cennější. Ani ne tak pro mě, jako pro lidi kolem. Dvakrát v životě jsem byl na Grand Prix, jednou pak na světovém poháru mezi medailisty. V minulé sezóně jsem byl druhý na Grand Prix v Šanghaji dospělých. Z juniorských úspěchů si vážím vítězství na mistrovství Evropy. To jsem byl vicemistrem světa. Olympiáda je asi "to nejvíc" v každém sportu, ale já nejsem ten, kdo by žil jenom pro olympiádu. Jasně, všichni tam chceme. Byla by to paráda, ale... Je hrozně důležité si uvědomit, že člověk dneska může být dobrý, může být nejlepší, ale zítra tomu už tak být nemusí. Člověk na sobě musí pořád pracovat. Je fajn o tom snít, myslet pozitivně, ale neobětovat celý život snu o olympiádě. Koncem listopadu jsem byl na Grand Prix v Turíně a už v lednu mě čeká světový pohár v Paříži. To je pro mě zásadní.

alex_4

Zdroj: Lukas Pilz/Red Bull Content Pool

Studoval jsi na Masarykově univerzitě, ale pak jsi studium přerušil.

Mé studium bylo velice krátké. Studoval jsem management sportu. Ale potom jsem musel, nebo ne, nemusel jsem, dostal jsem nabídku odejít a bydlet v Itálii, tak jsem ji využil. Trénovat tam, žít tam. Snažím se být typem člověka, který dělá věci naplno. Pokud bych chtěl dělat školu, vím, že bych ji nemohl dát 100 %. Ani 80. Ani 40. A to není pro mě. Věděl jsem, že prioritou číslo jedna je pro mě šerm. Studovat můžu i ve 30 letech - a já vím, že budu. Ale těžko bych se v 35 letech mohl rozhodnout dělat šerm.

Od ledna patříš pod křídla Red Bullu. Těší tě tahle spolupráce?

Jsem za to moc rád! Red Bull je ohromná firma a je pro mě čest být sportovcem Red Bull. Jasně, je tam nějaká finanční podpora. Rodina je možná silné slovo, ale funguje to na bázi velice semknutých přátelských vztahů. Dietrich Mateschitz, který Red Bull založil, dělá skvělé akce, eventy, videa; podporuje sportovce. Dává jim možnost navštívit Diagnostic Training Center (DTC) v Thalgau, kde jsou psychologové, fyzioterapeuti - mohou mít tyto výhody a být členem tohoto kosmopolitního týmu... Být jeho členem je super věc!

alex_3

Zdroj: Dan Vojtěch / Red Bull Content Pool

Jak vypadá tvá fyzická příprava, kromě klasických tréninků?

Dnes jsem vstával v 6,45 hodin. Dal jsem si studenou sprchu, hodinu jsem se protahoval a cvičil. V 8,30 jsem začal trénink. V 9 hodin začíná škola. Škola je něco jako nácvik šermu s trenérem. Je to hlavně o technice a preciznosti. Není to ani tak o fyzičce, jako o preciznosti. Po škole následují šermířský nohy, kdy se trénují pohyby nohama. Platí, že vlka živí nohy - a šermíře taky. Pak jsem si dal 25 minut regenerační výklus, následoval oběd a teď děláme rozhovor. Zhruba na čtvrtou mě čeká další trénink a večer budeme se sparingem partnerem šermovat. Než se dostanu domů, je 22 hodin, než si udělám večeři - 23 hodin. Takže do postele se dostanu chvíli po půlnoci. Snažím se hodně pít. Mám rád zelený čaj, ale třeba na turnajích piji spíš Red Bull. Jídelníček si ladím sám. Není to tak, že bych si některé věci odpíral, ale spíš si je vybírám. Rozhodně to není tak, že bych jedl jen dušené krůtí maso s mrkví. Žiji v Itálii a mám rád těstoviny. Když mám hlad, jím. Když nemám hlad, nejím. Člověk se musí cítit dobře. V šermu není váha zásadní. Rozhodčímu je jedno, jestli mám 60, nebo 120 kilogramů. Je na mně, jak se s tím poperu.

alex_1

Zdroj: Dan Vojtěch / Red Bull Content Pool

Tvoji rodiče jsou původem Bělorusové. Oba dva patří k členům operního souboru Národního divadla v Brně. Jak brali to, že se budeš věnovat sportu?

Nikdy to nebrali tak, že když oni jsou v divadle, já musím být nutně taky. Vždy mě podporovali v tom, co jsem chtěl dělat. Teď jsou asi mými největšími fanoušky. Hrál jsem na klavír asi 7 let a dokonce jsem jako malý hrál i v divadle. Prostředí kolem divadla a filmu se mi hrozně líbí. Zbožňuji hudbu a všechno kolem. Bavilo by mě být součástí toho všeho, zahrát si v divadle. Někdo si chce zkusit skočit s padákem, já bych si zase chtěl někdy zahrát v divadle. Mám velkou úctu k tomu, co rodiče dělají. Když vidím, jaké "bichle" se musí učit nazpaměť, pak to odzpívat a odehrát... To, co dělám já, je proti tomu procházka růžovým sadem.

Když jsi se šermem začínal, dělal jsi to proto, že jsi chtěl v budoucnosti obrážet svět a vyhrávat turnaje? Nebo se tohle dostavilo až v průběhu?

Chtěl jsem být hvězdou NHL. Nenapadlo mě, že budu šermovat. Teď jsem ale rád a moc vděčný za to, co mám, kde jsem, za to, že teď děláme rozhovor, že jsme minulý týden spolu fotili. Kdybych už nic dalšího v mém sportu nedokázal, jsem vděčný za to, co jsem zažil, dokázal, jaké mám zážitky. A co jsem si odnesl do života? Že to není jen sport. Odnesl jsem si ale i jiné hodnoty. V 9 letech tohle neřešíš. Dítě v 9 letech neví, co chce. Myslím, že až teprve teď vím, co chci dělat.

alex_8

Zdroj: Lukas Pilz/Red Bull Content Pool

Jak zvládáš svůj osobní život? Znáš vůbec pojem "volný čas"?

Znám. Oficiálně mi sezóna začíná v říjnu, takže pro nás začíná v září a končí v červenci. V srpnu mám tedy volno. Jeden měsíc v roce, nebo spíš tři týdny. Zbožňuji třeba zábavní parky. Letos jsme byli s přítelkyní v Gardaland, předtím v Mirabilandia, California's Great America. Vždy tam jezdíme na dva dny.

Kde se cítíš doma?

V Brně, když jsme doma u rodičů. Tam je moje doma. Mám tam zázemí, spí se mi tam dobře, mám tam nechystané jídlo a nemusím řešit praní a mytí nádobí. Vím, že to jsou normální věci, ale pro mě hrozně vzácné. Brno je moje doma, mám tam i své kamarády. Vždy když mám alespoň dva dny volna, snažím se přiletět. Třeba příští týden budu v Brně. V neděli večer přiletím, pondělí si užiji a v úterý ráno zase musím odjet.

Bylo něco zásadního, co tě šerm naučil?

Asi disciplínu. Šerm mi dal to, že jsem se naučil žít podle pravidel, podle kterých musím fungovat. I když se mi třeba nelíbí. Šerm učí každého nějakému sebepřekonávání, organizaci, samostatnosti. Člověk by neměl žít jen kvůli jednomu dnu, který je na konci, třeba jako je právě olympiáda. Měl by hlavně vnímat proces, kterým se ke svému cíli dostává. Ten je na tom nejlepší. Hodně lidí chodí do práce a dělá něco, co je nebaví. Mně se taky kolikrát nechce vstávat, ale vstanu, protože vím, že mě čeká něco, co miluji. Něco, pro co žiji.

V březnu 2016, po úspěšném Grand Prix v Havaně, se Alexander kvalifikoval na olympijské hry v Rio de Janeiru.

Alexandera Choupenitche můžete sledovat na jeho Facebooku a Instagramu.

Jelikož jsou Vánoce, rozhodli jsme se Alexovi splnit jedno přání - zahrát si v divadle. Vzali jsme ho do Mahenova divadla v Brně, kde jako malý hrál dětské role, a obsadili do jedné z postav módního editorialu "L'Homme Fatal".

homme_fatal_5

Zdroj: Simona Smrčková pro Menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o kvalitní kožené boty Jak pečovat o kvalitní kožené boty Milujeme kvalitu. Milujeme tradici. Milujeme, když cena odpovídá užitku. Obzvlášť se tyto vlastnosti snoubí v případě rámových bot.... Předchozí článek Na golf stylově s novou kolekcí od Hugo Boss Na golf stylově s novou kolekcí od Hugo Boss Německá společnost Hugo Boss byla založena v roce 1924, avšak až roku 2003 spatřila světlo světa sportovní kolekce funkčního a trendy... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!