Činohernímu klubu je 50 let

Publikováno: 13.11.2014 08:20 | Dita Brančíková

Oblíbený Činoherní klub brzy oslaví 50. výročí své existence. Na jeho minulost, ale i současnost jsme se zeptali osoby nejpovolanější, ředitele divadla Vladimíra Procházky.

Zeptám se na úvod úplně jednoduše – jak vlastně Činoherní klub vznikl?
Před padesáti lety byla neobyčejně příznivá kulturní atmosféra, polovina 60. let bylo celoevropsky a zvláště československy takové krásné nadechnutí, kvetla literatura, začala vznikat malá divadla… V té době Ve Smečkách hrálo divadlo Paravan J. R. Picka, které už ale pomalu končilo. A člen Radokovy Laterny magiky Ladislav Smoček měl tehdy svou čerstvě napsanou hru, znal se s ředitelem Státního divadelního studia Milošem Hercíkem, a ten mu nabídl, ať si vybere prostor a tam tu hru uvede. On si vybral Smečky a při zkoušení Pikniku se postupně Činoherák zformoval. Smoček nikdy nechtěl být šéfem, tak si zcela přirozeně ke spolupráci pozval spolužáka z DAMU dramaturga, teoretika a kritika Jaroslava Vostrého.

Proč zrovna název Činoherní klub?
Původní záměr byl, že to nebude divadlo svázané klasickým divadelním provozem. Že to bude místo, kde se lidi budou setkávat jako v klubu a budou si moct zkusit něco, na co v běžném divadelním provozu není prostor. Vlastně neplánovali ani soubor. Říkali si, že se bude hrát třeba až od deseti, až budou mít herci ve svých divadlech povinnosti za sebou. Že to bude taková divadelní „jam session“. Takže proto klub. A Vostrý k  Smočkově klubu tehdy dodal slovo činoherní. Postupně se ovšem ukázalo, že takhle divadlo fungovat nemůže, a tak se začali angažovat herci. Přišel Jan Kačer se svojí ostravskou skupinou, doplnil to Landovský, Somr, Abrhám… Byla to šťastná doba a šťastná volba. Byli to téměř neznámí herci, kteří se přes noc také díky nové vlně českého filmu stali hvězdami. Takže Činoherák začal být slavný a stály se na něj fronty hned.

V Prochazka

Co se v něm za těch padesát let změnilo?
Snažíme se udržovat takovou tu liberálnost klubu, i když se tu kromě Smočka, jenž tohle divadlo dodnes velmi významně spoluvytváří, vyměnili téměř všichni. Ale myslím, že geny, které do divadla zakladatelé vložili, tady pořád nějak žijí. Jen to dělají už jiní režiséři, scénografové, jiní herci, ale takový ten liberální činoherácký přístup tady pořád trvá. Režisér se vyjadřuje přes herce, nedělají se naschvály, režijní exhibice, není to všechno na povel, naopak každý má možnost a prostor se k inscenaci vyjádřit… Myslím, že slovo liberální je to pravé, čím si Činoherák drží svou osobitost a co mu dává místo v kontextu českého divadla. Je naprosto původní, i když dnes už jsou některá jeho východiska pár recenzenty považována za konzervativní. K takovéto konzervativnosti se já ale vědomě hlásím. A například divadla broadwayská nebo londýnská většinou jinak nepracují, tam jde taky o přesně a bystře vedené herectví.

Jak dnes vybíráte herce, režiséry?
My máme poměrně konstantní složení, spolupracujeme vlastně se třemi režiséry – Ladislavem Smočkem, Ondřejem Sokolem a Martinem Čičvákem. Oni všichni svým způsobem to, o čem jsem mluvil, dodržují. Smoček jinak než Sokol a Čičvák jinak než Sokol a Smoček. Základ ale je, že se vyjadřují přes herce, berou v úvahu jejich názory a vidí věci na jevišti složitě a ne jednoznačně, nezjednodušují je a nedávají snadné řešení, ani režijní, ani interpretační.

A jak je to u herců? Musí na vás člověk, kterého chcete do souboru, dýchnout nějakou individualitou?
To samozřejmě. Ale spíš mám jiný problém. My máme herecký soubor, který je na dnešní dobu dost rozsáhlý – 18 herců v trvalém angažmá. A vždycky se, a to u nás zůstalo od vzniku Činoheráku, snažíme najít ideální obsazení. To znamená, že když tady toho pravého herce nemáme, tak trošku macešsky hledáme toho, koho považujeme za nejvhodnějšího. A tak u nás dnes hraje asi 54 herců. Navíc toho všichni mají hodně v jiných divadlech a médiích. A ono je opravdu složité vzít někoho mladého do angažmá, protože děláme dvě, maximálně tři premiéry do roka. I na takzvané hvězdy souboru tak přijde řada třeba jednou za dva roky. A to je velice složité pro člověka, který se hrát teprve učí.

Dalo by se říct, že některý herec je dnes vyloženě s Činoherním klubem spojený?
Myslím, že mohu říci, že všichni naši herci jsou se svým divadlem spojeni. Jsou tu, protože je práce tady těší a baví. To spojení už ovšem není, a ani nemůže být, tak těsné a úzké, jako řekněme v minulém století. To, co bývalo dřív, že i pro „hvězdné herce“ bylo divadlo to absolutně první, tak to už dnes existuje jen z části. Což není dáno lepším charakterem někdejších předních členů souboru, ale tehdejší doba dnešní příležitosti nenabízela a neplynuly z nich takové peníze, nebyla taková finanční pokušení jako nekonečné seriály a reklamy. Práce v divadle byla nepochybně soustředěnější a ti lidé byli jednoznačně reprezentanti svého divadla, což dnes tak úplně neplatí.

Sokol, Chýlková, Smoček, Stavná DSC_7738x

Vnímáte jiná divadla jako konkurenci?
Já si myslím, že to není konkurence, protože většinou dělají jiné divadlo. Tím nechci říct, že jsou lepší nebo horší. Profitní divadla se navíc musejí uživit sama, což je vede k jinému repertoáru a jinému hereckému obsazení a já to respektuju, to je součást světového divadla, které je z valné části komerční. Ale zaplať pán bůh, že ještě mohou existovat divadla, jako jsme v Praze my, Dejvice nebo Zábradlí.

Máte pořád plno, bylo to tak celých padesát let?
Ano a myslím, že je to rarita. Myslím si, že být padesát let téměř nepřetržitě mezi špičkou českého divadelního světa, což Činoherák až na krátké období v polovině 70. let byl, to je skutečný úspěch. Vždycky patřil mezi nejkvalitnější, vždycky se o něm mluvilo, psalo, počítalo se s ním, a to si myslím, že je svého druhu rekord.

Jak bude divadlo tu kulatou padesátku slavit?
Neokázale samozřejmě, jak je nám vlastní. Premiéra Pikniku byla 27. února 1965, takže ve stejném termínu o 50 let později pozveme do divadla ty, kteří Činoherákem prošli a budou mít chuť přijít. Popovídáme si a připijeme. Jinak to nebude nic zvláštního, já to nerad říkám, ale ta padesátá sezona je stejná jako devětačtyřicátá nebo jednapadesátá.

A co tedy nabízí letošní sezona?
Bez ohledu na to, že je jubilejní, by mohla být velmi zajímavá. První premiéra je Paní Warrenová od Bernarda Shawa, kterou dělá Ladislav Smoček. Vybrali jsme ji také proto, že tam je vynikající příležitost pro Ivanu Chýlkovou. Myslím, že jsme si s tou hrou hodně pohráli a Láďa se s ní hodně natrápil. A Shaw, který ji sám považoval za své juvenilní a mnoha chybami naplněné dílo, by byl určitě spokojený, že jsme mu ty díry docela pěkně vyspravili. Také vracíme do repertoáru Ujetou ruku Martina McDonagha. Tam jsme tak dlouho hledali černého herce, až se černým stal Ondřej Sokol, který ji režíroval. Nejsme v Americe a kvalifikovaní černí herci prostě nejsou k dispozici. A když mi přinesli ukázat fotku namaskovaného Ondřeje… Když bude mít černé brýle, bude málem rovníkový!

Ujetá ruka v ČK s Markem Taclíkem_pn1087695

Ale to není určitě všechno…
To ne. Velkým projektem letošní sezony bude Čičvákova inscenace Bratrů Karamazových, kde chceme dát příležitost mladším hercům. A starého Karamazova bude hrát náš stálý spolupracovník Juraj Kukura. O nikom lepším pro tuto roli v našem širém okolí nevím. A možná se Ondřej Sokol vrátí ke své inscenaci Amerického bizona, kterou znovu nastuduje v jiném obsazení. Uvidíme, věřím, že to vyjde, protože se nám nepodařilo ji tehdy dotáhnout přesně tam, kam jsme si představovali.

Co pro vás osobně bude takovým tím vrcholem sezony?
Já mám ty naše vrcholky všechny stejně rád, ale nepochybně velmi zajímavá bude první část projektu s pracovním názvem Činoherní Evropa. Doufám, že dostaneme peníze a budeme moct pozvat uznávané evropské režiséry, aby udělali se souborem Činoherního klubu nějaký titul z velké světové klasiky. První by měl být Gábor Zsámbéki, dlouholetý ředitel nejslavnějšího budapešťského Divadla Józsefa Katony, který by u nás mohl zkoušet Ibsenova Nepřítele lidu. To je tak „up to date“ psychologická hra s politickým podtextem, až je skoro „nečinoherácká“. Zkoušky by mely začít v červnu a premiéra bude někdy začátkem října.

A máte ještě nějakou vizi, plán na tu příští sezonu?
Samozřejmě těch věcí, které před sebou tlačíme, je víc. Já bych byl třeba strašně rád, kdyby Láďa Smoček udělal jednu hru… Zásadním zážitkem jeho života totiž bylo osvobození Plzně americkou armádou, které jako kluk viděl. Přišla civilizace, zázrak, plechovky džusu, žvýkačky, cigarety, všechno vypadalo jako dnes, ale Evropa to tenkrát neznala. On udělal ke 40. výročí osvobození Plzně takové pásmo pro plzeňské divadlo a má teď ambici z toho udělat regulérní divadelní hru. A o to bych moc stál. Jeho hry jsou prostě spojené s Činoherákem a takový Zvonek Burke se s normalizační pauzou hraje od roku 1966. A kdybychom ho hráli desetkrát za měsíc, tak by byl vyprodaný.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!