Antikrist v kině

Plakát filmového Antikrista.

Pokud se v těchto měsících začtete do nějakého filmového ezinu či časopisu, patrně narazíte na hlavní filmovou událost toho roku, premiéru díla Larse von Triera, Antichrist. Zatímco se většina ostatních médií, předháněla jaká slova, k oslavě této události zvolí, my bychom se zde, v této kratičké pozvánce do kina, pokusili o trochu jiný přístup k hodnocení tohoto filmu.

V podstatě jedinou skutečně zápornou reakcí, kterou jsme v médiích zaznamenali, byla velmi ostrá kritika Jana Čulíka, který Triera označuje jako „apoštola bezsmyslné dekadence západní společnosti.“¹ Bylo by ovšem záhodno vysvětlit, co je to ta západní společnost a čím se vlastně, v dnešním globalizovaném světě, odlišuje od společnosti východní. Za vysvětlenou by také stálo slovo dekadence, jehož užívali a užívají novodobí moralisté k obhajování svých vlastních představ o morálce, kterou sami vidí jako dokonalou. V tomto bodě lze možná zauvažovat, zda Trier Čulíka, jak se lidově říká, nedostal.

Už od prvního záběru filmu jde o film šokující, ale ne otevřenými a odvážnými scénami sexu a násilí, které jsou známé divákovi uvyklému na poetiku filmů Quentina Tarantina, nýbrž svou estetizací tohoto materiálu. Oproti Tarantinovi má Trierův explicitní materiál svou teoretickou či lépe filosofickou základnu a tou je stejnojmenná kniha Friedricha Nietzscheho. Co totiž charakterizuje Nietzscheovského antihrdinu? Je to odvaha vzepřít se obecně uznávaným morálním pravidlům a pokus o nastolení subjektivní morálky, za kterou je ochoten nést plnou zodpovědnost. Hlavním motivem tohoto filmu není snaha ukázat zkažené lidstvo, ale zkaženého člověka uprostřed přetvařující se, rádoby dobrácké společnosti, která svá vlastní pravidla, považujíc je za to nejdokonalejší své dílo, svévolně porušuje. Ústřední pár „hlavních“ hrdinů Trierova filmu tak představuje dobrovolné vyhnance z Ráje. Už z tohoto důvodu, podle mého soudu, Trier poněkud pozměňuje své teze o syrovém filmovém vyjádření, tak jak je načrtnul v Dogmatu 95².

Z většiny recenzí a kritik tohoto filmu jaksi vypadl jeden ústřední moment, který, podle mého soudu diváka zajímá nejvíce. Proč má v dnešní době nadvlády virtuálního prostoru, kde skrytě i veřejně dochází k nezákonnému, ale bohužel pro uživatele stále ještě výhodnému sdílení dat, utratit nemalý obnos za vstup do kina? Jsem přesvědčen o tom,³ že smysl filmu selhává v případech, kdy jej sledujete jako jedinec, kdy Vám chybí sociální interakce, kterou Vám DVD nikdy neumožní. Totiž v té směsici pocitů a nálad krystalizuje hlavní myšlenka díla – lidský čin není nikdy jednoznačný.

1. Viz. např. Schepelern, P.: Lars von Trier a jeho filmy, Orpheus, Praha 2004.
2. Na základě vlastní zkušenosti.
3. I v kině se vyplatí vnímat okolí. Tady však máme na mysli jedince „uzavřeného“ v prostoru (bezpečí domova), kde tzv. není viděn. Tento rozměr ostatně přináší i internet. Tam, kde nejste viděni (zdánlivě viděni) se snadněji porušují pravidla.

Další obrázky

Tagy: Kino, Kultura

Komentáře