Co o nás vypovídají... boty

Publikováno: 06.04.2013 17:56 | Jiří Hofbauer

Z dětství si vybavuji animovaný seriál o mluvících botách. Ten seriál zachycoval obyčejný život jednoho malého města s tím rozdílem, že místo lidí v něm žily boty. Jistě, zcela pozbývá logiky, když si boty jdou koupit konzervy s hráškem, ale bylo to tak. Navíc byl to seriál britské produkce. Ženy představovaly elegantní lodičky s otevřenou špičkou, muže solidní polobotky s pevně utaženými šněrovadly, děti barevné zalepovací tenisky a policisty naleštěné důstojnické boty. Nejvíc mě ale fascinovala (v dětství spíše traumatizovala) bota, které ilustrátor nedaroval úhledně nakreslená ústa, ale naopak rozšklebenou tlamu plnou křivých hřebíků. Ten škrpál představoval něco jako lupiče a bezdomovce dohromady. V ohledu vykreslení charakterů postav zase tak přesný ten seriál nebyl. Nicméně i čtyřleté dítě pochopí, že pokud se o své boty nebude starat, stane se z nich monstrum s tlamou plnou hřebíků. Dobrou noc děti.

Na mně to tedy rozhodně zafungovalo. I po dvaceti letech se děsím toho, že do rána moje boty zázračně začnou mluvit. A pokud je pak vezmu k obuvníkovi, bude si myslet, že jsem lajdák. Veškeré výčitku ale spolkne, protože jsem vděčný zákazník, který mu díky stylu mé neopatrné chůze mu zajistí práci až do důchodu. Tohle je ale pořád ta lepší varianta.

Horší, mnohem horší je, když se v botách od sněhu a soli dostavíte do některé z prodejen, kde se k obuvi chovají jako k investičnímu majetku. Zatímco někomu se v noci zdá o temných stínech mě děsí, že se v polobotkách uvězněných v solné krustě dostavím do Le Premier. Pan Jakub Lohniský mě sjede pohledem a hlasem někde na pomezí otázky (s jedinou možnou odpovědí) a striktně oznamovací větou (přiostřenou káravým tónem) při pohledu na mé prosolené polobotky pronese: „To jste jim udělal vy?“ Vinen ve všech bodech obžaloby. Ten mi neprodá už ani tkaničky do bot.

Otec mi vždy vtloukal do hlavy, že musím mít upravené ruce a vyleštěné boty. Vzhledem k tomu, že už půl roku nelze přejít přes ulici aniž byste neměli zacákaně nohavice až ke kolenům, se mi boty moc v čistotě držet nedaří. A pro teplotu balancující na bodu v mrazu mám ruce jak Řek Zorba.

I když v reálném světě neexistují boty, které pohybují rty, i ty pevně sešité obuvnickou jehlou toho na nás mohou hodně prozradit. Pamatují odkud jdeme, okamžitě reflektují jestli jsme v pravý čas zvolili pravý pár a ochotně každému prozradí kam míříme. Můžeme ale podle bot někoho soudit? Lze říct, že ten s okopanými špičkami měl život přirozeně těžší než ten v zářivých lakovkách? Nebo že ten s barevnými tkaničkami toho má v hlavě méně než ten v praktických botách s vysokým vodním sloupcem a pogumovanou špičkou? Jak to poznáme? Možná bychom neměli ukecané boty považovat za hlavní nositele informací o jejich majiteli, ale spíše jen jako nápovědu k tomu, jakou stopu po sobě zanechají.

jirka@menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!