Do České televize se stylovým Jiřím Václavkem

Publikováno: 28.06.2013 11:08 | Michaela Lejsková

Moderátor by měl být tváří pořadu a to Jiří Václavek bezesporu je. Ke své práci přistupuje svědomitě, s pokorou, stále se dále vzdělává. Původně vystudovaný historik a klasický filolog se do televize dostal vlastně náhodou a z náhody se stala jeho profese. Málokdy potkáte někoho, kdo na obrazovce působí zcela stejně jako při reálném setkání.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vystudoval jste klasickou filologii a historii, pod těmito obory si spíše představuji, že byste bádal či se vydal na pedagogickou dráhu. Jak se stane z klasického filologa a historika zprávař v redakci zpravodajství ČT?

Byla to vlastně velká náhoda. Někdy v létě 1998 mě v Brně na ulici potkala spolužačka z filozofické fakulty. Povídali jsme si a z ní vypadlo, že má brigádu ve zpravodajství ČT Brno a že by potřebovala na pár měsíců zaskočit, protože dopisuje diplomovou práci. Tak jsem se dostal do televize. A doposud jsem tam zůstal. Dodávám, že spolužačka, ze které se stala moje nejlepší kamarádka, také. Tři roky jsem byl zprávař, potom redaktor, editor a moderátor. A taky jsem se v roce 2007 přesunul z Brna do Prahy.

 

Měl jste při studiu odlišné představy o praxi? Jaké například?

Já jsem povětšinu práce ve studiu v Brně spíše uvažoval, že bych zůstal na fakultě a věnoval bych se akademické práci. Cítil jsem, že to pro mě ale není zcela to pravé, a tak jsem v pátém ročníku přihlásil na právnickou fakultu, kam jsem se dostal hned na poprvé. Studium tam bylo spíše prakticky zaměřené.

 

Nechybělo vám v praxi vzdělání v žurnalistice?

Myslím si, že její studium postradatelné být může. Talent buď máte, nebo ne. Potřebné dovednosti si osvojíte, teorii načtete. Pro mě je zásadní, aby byl novinář současně profík v některém z humanitních oborů – třeba v právu, politologii, sociologii, v mezinárodních vztazích. Na reportážích a rozhovorech to potom rozhodně znát je. Teprve poté je člověk schopný o daných tématech psát fundovaně. Třeba konkrétně v právu je to hrozně důležité a pro mě konkrétně to byla obrovská výhoda, protože jsem v Brně velice rychle, ještě jako elév, mohl začít dělat zpravodaje z Ústavního soudu. Postupně jsem reportáže z Ústavního soudu dělal výhradně já. Soudci velice kvitovali, že tam chodí novinář, který rozliší, co to je dovolání a odvolání, a vyzná se v té právnické terminologii. 

 

Bylo vám studium na filozofické fakultě prospěšné ve vaší současné pozici, tedy moderátora a dramaturga?

Dlouho jsem si myslel, že nebylo. Zjistil jsem však, že právě při moderování se mi to velice hodí. Nejde o to, že jsem se tam naučil nějakou faktografii, kterou tím, jak s ní již tolik nepracuji, zapomínám, občas ale nějaké spojení z latiny v rozhovorech používám. (úsměv)Především jde o to, že vám filozofická fakulta formuje myšlení, učí vás pochybovat o věcech, ptát se a dává vám hlubší vhled do problematiky. Studium historie mě naučilo pečlivě pracovat s prameny, nacházet si informace, pracovat s textem a produktivně jej zpracovat. Což je velice důležitá součást mé profese.

 

Ze zprávaře jste se stal moderátorem. Jak čerpáte z těchto zkušeností na moderátorském postu?

Považuji to za obrovskou výhodu, že jsem mohl zpravodajstvím projít od úplného začátku. Zprávař je takový elév, pomocník, který pomáhá zařizovat natáčení, vyhledává různé tipy, co je zajímavé a co by stálo za to natočit. A pokud do redakce dorazí nějaké podněty od diváků, tak je on dále zpracuje. Po televizní krizi v roce 2001, kdy z televize odešlo poměrně hodně lidí, a tím pádem se vytvořil prostor pro nové tváře, jsem začal pracovat jako redaktor. A jak jsem již mluvil o náhodách v mém životě, i touhle náhodou jsem se rychle dostal k zajímavým tématům na jihu Moravy. Později jsem začal dělat dramaturga kulturní rubriky Jihomoravského večerníku. A když začala vysílat ČT24, bylo mi nabídnuto, zda bych nechtěl zkusit moderování. Že jsem si prošel zpravodajstvím od úplného počátku, mi přineslo cenné zkušenosti, věděl jsem, jak vzniká reportáž, jak se příspěvky za sebou řadí, i jak se moderuje, jaká je příprava.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Hodně se mluví o moderátorských kurzech. Jsou hojně navštěvované a začalo existovat takové nepsané pravidlo, že každý moderátor jej absolvoval – jste také jedním z nich?

Já jsem do ČT24 nastoupil přímo v jejích počátcích, kdy tento trend ještě nebyl aktuální. Já jsem byl tím pádem tak trochu vhozen do vody, abych se naučil plavat, už jsem moderoval a zároveň se v této profesi zdokonaloval. Dnes by už taková příležitost, podle mého názoru, byla nemyslitelná, protože „čtyřiadvacítka“ je nyní na zcela jiné úrovni a kvalita jejího vysílání je naprosto nesrovnatelná. Když se nyní vybírají noví moderátoři, nezbytnou součástí je, aby měli již nějakou zkušenost, či obrovský talent.

 

Prošel jste postupně nějakými kurzy? Jak je hodnotíte?

Ono každé další vzdělávání je nezbytnou součástí, pokud chce být člověk skutečný profesionál, takže mám za sebou různá školení, kurzy práce s hlasem, nonverbální komunikace a další. Základním fundamentem pro dobrého moderátora je ovšem již zmiňované vzdělání, které člověka formuje. Aktuální obliba absolvovat moderátorské kurzy může mylně vyvolávat dojem, že moderátorem může být téměř každý a že je lehké do toho proniknout. Základem je ovšem to vzdělání a velký přehled, být dobrý novinář, a až posléze lze uvažovat o tom, stát se moderátorem.

 

Zmiňoval jste předpoklady a talent. Jaké jsou nekompromisní požadavky, aby člověk v tak velké konkurenci obstál?

Jednak to musí být člověk, který je schopný velice rychle a věcně situaci analyzovat, který se vyzná v psaném textu, což je důležité pro nastudování podkladů, a samozřejmě i v mluveném, se kterým pak primárně pracuje. Dále musí umět naslouchat, umět oddělit, co je důležitá informace a co nemá tak velký dosah a význam. A samozřejmě se nebát, moderátor vede s respondentem rozhovor, ne respondent s ním. Zároveň musíte najít mez, kdy je nutné ustoupit do pozadí. Cílem je získat adekvátní informaci. Velkou roli má vzhled a projev člověka, to je jeden ze stěženích požadavků. Když divák pustí televizi, obsah informací je pro něj druhořadý, moderátor ho musí zaujmout, jeho projev mu musí být příjemný, až posléze začne vnímat, o čem se hovoří.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Co byste doporučil svým mladším kolegům, nováčkům, na co by se měli zaměřit, než půjdou poprvé před kameru?

Zpočátku má člověk tendenci trošku přehrávat, míváte pocit, že zpravodajství má určitou dikci. Základem je diváka nerušit, vy vlastně vytváříte tvář zpravodajství, váš projev by měl být civilní, věcný a především přirozený. To, jak se podívat do kamery, se učíte postupně, stejně tak, že nemusíte mluvit přehnaně hlasitě. Já osobně jsem vždycky bral přítomnost kamery jako druhořadou.

 

Pamatujete si, jaké to bylo, když jste poprvé stál před kamerou?

Samozřejmě, navíc součástí mé práce je, že se na sebe musím dívat, ač to nemám moc rád. A takhle zpětně? Byla to hrůza, sám sebe bych do televize vůbec nepustil. (smích) Byla na mě hrozně moc vidět tréma, jakou jsem měl, byl jsem až moc úporný, přehnaně snaživý. Jsem mile překvapený, že se to naprosto samovolně s každou přibývající zkušeností odbouralo a můj projev se vytříbil. I když dělám třeba někdy až moc velká gesta, mám pocit, že to ke mně patří.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Je podle vás moderátor veřejnoprávní televize v jiné pozici než moderátor komerční televize?

Ve veřejnoprávní televizi je to takové dvousečné. Na jednu stranu mám velkou svobodu, jak zpracovávat rozhovory, cítím docela značnou nezávislost. Na druhou stranu je to hodně náročné, protože mnohem bedlivěji než v komerčním médiu musíte dodržovat jisté zásady vyváženosti zpravodajství, etické zásady. Řekl bych, že ta pozice moderátora ve veřejnoprávní televizi je možná zodpovědnější. Pro mě osobně je pozice ve zpravodajství ve veřejnoprávním vysílání tím maximem, čeho můžete v tomto oboru dosáhnout, protože zpravodajský televizní kanál je tu jen jeden. Když jsem byl ještě v Brně, dostal jsem nabídku z TV Prima, zda bych nedělal parlamentního zpravodaje, ale právě z tohoto důvodu jsem to odmítl.

 

Moderujete Studio 6 na ČT, pořad začíná již o šesté hodině ranní. Kdy začíná váš den, když jdete do práce?

Ve Studiu 6 se obden střídáme s Jolkou Krásnou, se kterou jsem dřív moderoval ve dvojici. Je to příjemné v tom, že mi to dává docela pravidelný rytmus. Jeden den se na moderování chystám, druhý den moderuji. Ve vysílací den přijíždím na Kavčí hory pravidelně v půl páté, abych měl ještě hodinu na pročtení novin a zpravodajských serverů a samozřejmě taky na probuzení mozku. (smích) V půl šesté kostymérna, maskérna a za minutu šest se rozsvítí červená a až do 10 hodin se nezastavím.

 

Máte nějaké pravidelné rituály? Třeba jazykolamy?

Je nutné se rozmluvit hned po ránu, třeba v koupelně (smích), ale samozřejmě pracuji i s jazykolamy.

 

Jak moc je koncept Studia 6 postavený na scénáři a nakolik jeho průběh ovlivňujete vy jako moderátor?

Česká televize nabízí dvojí typ ranního vysílání, jeden je lifestylově zaměřený, je vysílaný z Brna a z Ostravy na ČT2. K tomu je protipól – zpravodajský, kdy chceme divákům nabídnout kompletní zpravodajský servis, od počasí, přes sport, po hlavní události dne, a doplňujeme jej zajímavými rozhovory s hosty. Která témata se vyberou, rozhodují editoři a dramaturgové. Já jako moderátor mohu říct, zda s tím souhlasím, a ovlivnit vysílání po obsahové stránce, ale jsem jeden z těch hlasů a ovlivňuji především závěrečnou podobu. Připravuji si otázky a vedu s hosty rozhovory.

Jak se na každé vysílání připravujete?

V podvečer dostanu od editora seznam témat a hostů, bývá to obvykle 8 až 10 různých okruhů. Následně spolu diskutujeme, proč jsme si dané téma nebo hosta vybrali, v čem je jeho aktuálnost, a nad závěrečným výstupem, kam bychom v daném tématu chtěli dojít. A na mně je potom studium podkladů a příprava otázek. Postupuji tak, že zavolám do televizního dokumentačního střediska, že potřebuji rešerše k takovému a takovému tématu, ty si pak pročítám a připravím si otázky. Průměrně mi příprava zabere kolem 4 hodin. Nejde jen o to si připravit seznam otázek, ale primární je se v problematice zorientovat. Musíte být připravený, že se rozhovor vyvíjí a může se odklonit od vašeho konceptu, ne jenom striktně klást jeden dotaz za druhým. Na vás jako na moderátorovi je rozhovor usměrnit a vést.

 

A jsou oni předem seznámeni s okruhem dotazů?

Naši hosté s otázkami seznámeni předem nejsou.

 

Liší se nějak typy rozhovorů od sebe?

Je rozdíl, když se jedná o nějaký profilový rozhovor, například s herci či někým se zajímavou profesí. Tam máte podstatně volnější přístup v kladení otázek a i průběh rozhovoru je trochu jiný. Zatímco u rozhovoru s politikem musím být zcela korektní, nemělo by na mně být poznat, jakého politického smýšlení jsem já. V tomto případě musíte být naprosto nad věcí, mít od toho odstup.

 

Předkládáte pak svoji přípravu opět editorovi?

V podstatě nemusím, výsledná podoba je na mně. Někdy je velice příjemné, zvlášť pokud se jedná o náročnější témata, si s dramaturgem nebo editorem ještě potvrdit, že mám takovou a takovou představu, tak bych to téma uchopil, co si o tom myslíš. Je dobré slyšet i jiný úhel pohledu…

 

Součástí vaší profese je jistě i předpoklad být informován a v obraze. Ověřujete si dostupné informace sám? A případně z jakých zdrojů?

Úplným základem je kontinuální informovanost. Čerpám primárně z celého spektra českých médií, jak tištěných, tak internetových, a samozřejmě i ze zahraničních serverů, hodně pracuji s monitoringem tisku, ČTK, a když mám více času či se jedná o nějakou opravdu zásadní kauzu, pročítám si tiskové zprávy nebo i návrhy zákonů.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 Pracujete i s komentáři k daným tématům?

Komentáře beru jako inspiraci, jak je možné se na věc podívat, jsou-li to komentáře, ne faktografické články. Samozřejmě nečtu pouze Respekt a například Týden, ale podívám se i na články na České pozici. Snažím se na daná témata dívat z různých úhlů pohledu, což mi přijde hodně zajímavé.

 

Pokud se setkáte s dominantním hostem, který má tendence vést rozhovor za vás. Jak se s takovou situací vypořádáváte, abyste si udržel svůj profesní nadhled a zůstal jste stále profesně korektní?

Dlouhou dobu jsem hledal cestu, jak se s takovou situací vypořádat. Já jsem spíše klidný typ, snažím se rozhovor vést, ale držet se dostatečně na pozadí. Když jsem ale cítil, že některý z hostů přebíral moji iniciativu, začal jsem hodně takzvaně tlačit na pilu, byl jsem hodně horlivý a vypadalo to, jak že chci daného respondenta zatlačit, což samozřejmě nepůsobilo dobře. S přibývajícími zkušenostmi se snažím být maximálně klidný, koncentrovaný, být precizně připravený, otázku klidně zopakuji několikrát, především se nepouštět do konfliktu. Mojí slabinou v tomhle směru jsou dominantní ženy. (smích)

 

Mnoho z vašich hostů, především těch, co nejsou zvyklí na studiové svícení a kamery, znejistí. Jak se snažíte takovým hostům pomoci, aby nebyl ohrožen nebo narušen rozhovor?

Vždycky se snažím s hostem i chvilku před vysíláním pohovořit a navodit příjemnou atmosféru, aby jim prostředí studia nepřišlo tak moc neobvyklé, vtáhnout je do toho rozhovoru. Snažím se působit klidně, vstřícně… To především u hostů, kteří za sebou nemají mediální trénink, jako absolvují například politici.

 

Stalo se vám, že i přesto některý z hostů zpanikařil? Že nebylo možné vést dál rozhovor?

Jednou mi málem host zkolaboval ve studiu, zpočátku jsme se bavili relativně uvolněně, ale najednou nemohl artikulovat, nejspíš to bylo způsobené náhlou trémou, jednalo se snad až o panický atak. Snažil jsem se mu pomáhat, věci za něj doříkávat, ale nepomohlo to. Museli jsme vysílání přerušit, nasadit upoutávky a hostovi poskytnout lékařskou pomoc. Rozhodně se ale musíte zachovat lidsky, nabídnout tu pomoc, empatie je naprosto nezbytnou součástí.

 

Moderujete také Kulturu v regionech, jejíž jste býval i dramaturgem. Co je vlastně obsahem této práce?

Jako dramaturg jsem pracoval dva nebo tři roky, poté, co jsem přešel do Prahy, jsem zůstal pouze na pozici moderátora. Jako dramaturg jsem se snažil, aby to pokrytí reportáží bylo co nejvíce rovnoměrné, aby se tam objevovala i nadregionální témata typu lidová kultura nebo regionální divadla. Druhý typ témat byl o konkrétních projektech a tam selektovat vstupy alespoň ze dvou ze tří krajů. Spolupracoval jsem hodně s tamními novináři a jejich tipy. Bylo pro mě důležité upozornit na to, že zajímavé věci vznikají i mimo velká města, jako je Praha nebo Brno.

 

Impuls pro tento typ pořadu vzešel od vás?

Byl to nápad editora Petra Minaříka z Větrných mlýnů, ale dramaturgicky jsem se na tomto formátu pořadu podílel od počátku. Snažil jsem se tomu dávat nějakou tvář.

 

Aby celé kulturní spektrum, to znamená divadlo, film, výtvarné umění, architektura a další, bylo zastoupeno rovnoměrně?

V případě regionálního zastoupení to zcela nejde. Tento typ pořadu má za cíl mapovat zajímavé aktuální dění. O nějakou vyváženost jsme se snažili především u těch obecnějších a nadregionálních témat, jako je to lidové umění, nebo u akcí, které překračují svůj region a jsou známé v celorepublikovém kontextu.

 

Kolik dramaturgů pracovalo pro Kulturu v regionech?

My jsme se s Petrem pravidelně ob týden střídali, takže si každý z nás připravoval vždycky celý díl.

 

Pořady, na kterých pracujete, jsou vysílány v přímém přenosu – máte i zkušenosti s předtočenými pořady?

Předtáčeli jsme Týden v regionech na ČT1, ale řekl bych, že se jedná spíše o formální rozdíl. Osobně mám raději vysílání na živo, nutí mě to více se koncentrovat a jsem bezprostřednější a paradoxně i klidnější než při předtáčkách. Nemůžu přesně říct proč, ale měl jsem pocit, že ta atmosféra není zcela přirozená. Navíc vstupy „na živo“ mi přijdou takové svižnější.

Jiří Václavek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jednou možností nových médií je, že diváci mohou vaši práci on-line komentovat. Zajímáte se o jejich reakce? A jak jsou pro vás důležité?

Rozhodně neberu na lehkou váhu konkrétní reakce, které směřují vůči mně. Ale musel jsem se naučit odlišovat ty, které ač jsou kritické, jsou myšleny dobře a jsou založeny na racionálních argumentech, a ty, které jsou vyloženě vedeny nějakou antipatií nebo tendencí urazit. A dále to nebrat úplně doslova, ale opravdu z toho vybírat, co mě dále může v mé práci posunout. Je pravda, že ty negativní ohlasy si beru někdy až příliš k srdci.

 

Pro nás jako pro diváky je poměrně těžké si představit, jak velký tým je za vámi. Můžete mi jej alespoň rámcově představit?

Třeba na Studiu 6, vzhledem k tomu, že se jedná o vizuální médium, pracuje vyjma dramaturga a editora také mnoho technických pracovníků, je nutné tam mít někoho, kdo vybere obrázky, sestříhá je, pracuje s grafikou. Celkem je jich přibližně deset. Pak je tým v režii, to se jedná o režiséra, střihače, mistra zvuku, mikrofonistu, produkci a pak máme čtyři kameramany a osvětlovače. Takže dohromady asi dvacet i se mnou. (úsměv)

 

Kdybyste měl jedním slovem shrnout, co vlastně je moderátor pro pořad?

Moderátor je tváří pořadu, skrze něj se dostanete k jeho obsahu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Kristýna Břečková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI – pánská společenská móda www.bandi.cz

Foceno v restauraci Locanda Marino www.locandamarino.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek