Editorial: Čas r/evoluce

Publikováno: 03.11.2014 11:17 | Jiří Hofbauer

Zakázal jsem si na Menstyle psát o politice. Špinit ho touhle možná kdysi vznosnou disciplínou. Nicméně listopad k tomu hodně svádí. Zvlášť letos, kdy si 17. listopadu na Mezinárodní den studentstva připomeneme čtvrt století od Sametové revoluce. Ten den by svým způsobem mohl být oslavou české společnosti a její nové etapy, kterou revoluce v roce 1989 odstartovala. Ale zvlášť za poslední rok, málokdo chce oslavovat českou společnost. Současně ne každý má ambice ji pozvednout i jindy, než jen v předvolebním období.

S tím souvisí i ten fakt, že děláme jen věci, které se od nás čekají. Ještě jinak... Většinou děláme jen to nutné minimum, to které musí. Při vstupu do místnosti otráveně pozdravíme, protože nás odmala rodiče peskovali, že se to musí. Oční kontakt nebo úsměv? Kdepak. Umíme poděkovat. Říct: děkuju. Ale je to jen slovo. Ráno si uvážeme kravatu, aniž bychom věnovali větší pozornost jejímu vzoru a dali pozor na tvar uzlu. Mechanické zvyky.

Cokoliv navíc považujeme za zbytečnost, kterou se nechceme zaobírat. Vždyť co? stejně to nikdo neocení! A tahle myšlenka rotuje mezi lidmi. Proto se ani nedivím, že se na slavnostním ceremoniálu předávání státních vyznamenání v prostorách Vladislavského sálu na Pražském hradě objeví člověk v softshellové mikině! Přiznám se, i já mám jednu. Na sobotní úklid garáže je ideální. Nejen že mezi lidmi zoufale chybí pokora a úcta, ale jak to tak vypadá, vytratila se i potřeba věci si užít. Se vší parádou. Udělat si je slavnostní. Jedinečné.

Žijeme v zemi, která není v žádném válečném konfliktu, máme vodu, energie. Stejně neumíme děkovat a občas sklonit hlavu. I když to bolí. Pokud je tohle ta evoluce lidstva, nebylo by možná lepší vrátit se na nejbližší křižovatku a zkusit jinou cestu?

Chtěl jsem najít nějaký trefný citát, který by definoval dnešní dobu. Napadl mě jen refrén z pera Michala Horáčka: Buřty, pivo a nenávist.

Když jsme vybírali osobnost pro velký rozhovor na listopad, cíleně jsme obloukem obešli všechny mladé a nadějné a hledali ve vodách zkušených a pokročilých. Přitom jsme se nechtěli zaplést do politiky. Na druhou stranu jsme se jí chtěli dotknout. Stejně jako celé řady aspektů života. A proto jsme pátrali po někom, kdo do jisté míry žije několik životů současně. Kdo lidské osudy zachycuje. Proto jsme cíleně oslovili režisérku a dokumentaristku Helenu Třeštíkovou.

Pamatuji, když jsme na gymnáziu sledovali její dokument Katka. Bylo to ve čtvrtek ráno v rámci semináře společenských věd. A protože středa vždycky byla malý pátek, všichni šli večer pít. Nicméně ve čtvrtek ráno jsme se potkali ve škole. Někteří s bolavou hlavou, jíní se vraceli přímo z barů. V těch osm hodin ráno jsme seděli v posluchárně a skelnýma očima koukali, jak se Katka snaží napíchnout si žílu. Když tohle pak vyprávíte přímo autorce filmu u ní doma, nastane zvláštní moment, kdy se role prohodí. Najednou už neděláte rozhovor vy s ní, ale ona poslouchá váš příběh s její prací. Svým způsobem pak každý její dokument má spoustu životů.

Vždycky je ten správný čas.

IMG_0544 2

Jirka Hofbauer

Editor

jirka@menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!