Editorial: Ve znamení člověka

Publikováno: 06.05.2016 08:24 | Jiří Hofbauer

Nebudu tvrdit, že to láska na první pohled. Byl to flirt. Ano, otevřeně to přiznávám. Šel jsem na nezávaznou schůzku, od které jsem nic nesliboval. Ale ono to vyšlo. A z tohohle koketování vznikl vztah. Žádná akce na jeden zátah, ale vztah. Nádherný pětiletý vztah. Přiznávám, můj nejdelší, nejsilnější. Vztah, během kterého jsem vytvořil nejvíc. Vztah, kterému jsem nejvíc dal, ne obětoval, ale dal, a který mi nejvíc vrátil. Z občasného dopisovatele jsem se stal redaktorem a pak editorem. Nebyl to dětský sen. Žádné dítě vám neřekne: „Chci být editorem módního magazínu. Chci vstávat brzo a chodit spát pozdě. Chci sestavovat ediční plán a vymýšlet koncepty focení. Chci hodit na večírky a tam lidi z marketingu přesvědčovat, ať peníze na inzerci nasypou zrovna k nám. A po nocích rozhodovat, která z těch dvaceti stejných fotek je nejlepší.“

11200947_10153821574193098_2659442064473565458_o

Zdroj: Tumblr

Myslím, že člověk by neměl jít slepě za svými sny, a následně se hroutit, když se cíl vzdaluje nebo se cesta komplikuje. Spíše během všech těch kliček a slepého zkoušení cest, které jen oklikou vedou do nikam, čerpat zkušenosti, neúspěch brát jako poučení, a výzvy přijímat už z principu. Málokdy to jde přesně tak, jak jsme si vysnili na střední. Z gymplu na vysokou, tam získat místo v nějakém stipendijním programu a po promoci rovnou na pozici juniora.

Dnes už neplatí, že pokud vystudujete biochemii, tak musíte celý život prosedět ve výzkumáku nad petriho miskou. Klidně se můžete dát k lékařům bez hranic, podat si přihlášku na stá do Conde Nast, nebo skládat trička místní prodejně v H&M.

Květen jsme se rozhodli věnovat člověku. Jako druhu. Jeho tělu, mysli, duši. Super člověku. Renesančnímu člověku. Člověku, nádhernému ve všech jeho formách.

Připravili jsme proto rovnou dva úžasné a naprosto odlišné fotoprojekty. První z nich, který jsme nazvali Metal Love, jsme dějově zasadili na vrakoviště. Měl to byl ostrý punkový projekt. Když ale pak vidíte ta mrtvá auta, která podléhají času a korozi, bylo spíš smutné. Vystřelené airbagy symbolizující, že jejich posádka na místo určení nedojela. Motory, jako vyrvaná srdce aut, která už nebudou být. Odkladiště věcí, které už nikoho nezajímají.

Druhou fotostory jsme prostorově pojali značně vznosněji. Jako jedni z posledních jsme dostali možnost fotit v nádherných původních prostorách tanečního sálu a zkušebny orchestru v budově Janáčkova divadla v Brně. Už za pár týdnů hudebníky vystřídají dělníci, kteří do rukou místo smyčců vezmou vrtačky a operní budovu se tak rozezní tóny pro ni zcela netypické. Už při první obhlídce jsem se do těch míst zamiloval. Měly totiž něco, co se často nevidí. Duši. V přestávce mezi focením si model Matěj sedl za piáno a začal hrát. Co to bylo? „To jsem složil,“ řekl jen tak, jakože mimochodem. Pro nás to ale tři minuty naprosté fascinace. Vy tuhle skladbu uslyšíte již brzy v backstage videu k projektu nazvaném Renesanční člověk.

Dnes už vím, co chci. Přesně tohle; mít možnost realizovat svoje představy, pomáhat realizovat vizu druhých lidí, potkávat lidi a každý den něco budovat.

Tak na člověka!

IMG_0544 2

Jirka Hofbauer

Editor in chief

jirka@menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Back to black: černá jako životní princip Back to black: černá jako životní princip Černá je taková barva, kterou člověk vnímá, když z daného směru neproudí žádné světlo. Ha. Webová definice ale opomíná ten... Předchozí článek Stojí nový iPad Pro za to? Stojí nový iPad Pro za to? Větší. výkonnější a jako vždy naprosto dokonalý. To je nový iPad Pro, který byl představen značkou Apple v září minulého roku... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!