Ekonom Milan Zelený: Morálku vnímám jako nezbytnost bytí, součást organismu

Publikováno: 31.10.2013 09:16 | Redakce

V roce 1967 odplul lodí Queen Elizabeth II do New Yorku, aby vystudoval doktorská studia v systémech, ekonomii a byznysu. Riskoval přitom vše: rodinu, respekt, lásku a přátele. Touha po vzdělání ale byla natolik silná, že se z něj nakonec za několik let stal exulant, ale i světoběžník, globální profesor vyučující na mnoha kontinentech, autor stovek publikací, systémový vědec, ekonom, matematik, biolog, historik, vizionář, tanečník, suverén, samotář a milovník všeho autentického, kterému se v minulosti za jeho dosavadní vědeckou činnost dostalo řady nejvyšších světových poct a ocenění. A přestože v současné době působí jako Professor of Management Systems na Fordham University v New Yorku a je pravidelně uváděn v seznamu Who´s Who in America, zůstává i přes veškeré světové úspěchy Milan Zelený dál prostým, skromným a náročným trémistou.

2007.12.14_0052

Zdroj: Vojtěch Vlk

Jste duší a srdcem Američan nebo stále Čech, musel jste se přizpůsobovat americkému stylu života?

Cítím se doma „pod obojí způsobou“, tj. na obou stranách oceánu; mám i duální občanství a vůbec vše v mém životě je spíše zdvojené. Přizpůsobovat jsem se nemusel; proto jsem vlastně odešel: protože jsem se neuměl„přizpůsobit“.Necítím nejmenší důvod, proč nemohu být „obojí“: Čech „jako poleno“, venkovan a poválečný Žižkovák; Američan z New Yorku, důvěřivý, ale neúprosný, když podveden, tvrdý a oddaný, když jde do tuhého.

 

Jste považován za globálního profesora, působíte na více kontinentech. Na kterém kontinentu se cítíte nejvíce doma?

Kromě obou zmíněných kontinentů „osudových“, se nejlépe cítím v Asii – Japonsku, Taiwanu a Číně - v tomto pořadí. Důvodem jsou lidé: otevření, přátelští, respektující, loajální, úsměvní, pracovití, podstatní v myšlení i bytí. Třetí domov si ale už stavět nemíním.

 

Prokazujete na různých kontinentech místním lidem více úcty nebo jinou míru osobního přístupu, respektu a lásky? Jak vnímáte mezikontinentální rozdíly mezi studenty v Evropě, Americe nebo v Číně?

Více - vzhledem ke komu? V konečném důsledku jsou pro mě „lidé“ individuální osobnosti, se kterými se setkávám; nesetkávám se s „lidem“. Rozdíly mezi studenty vnímám jako stereotypy: v Evropě tleskají při jakémkoliv snížení nároků „školy“ – někdy jásají, až křičí nadšením. V USA jsou klidní a stoičtí: uvnitř radost, zevně rozpaky. V Číně se bouří, někdy si i jdou stěžovat; nechtějí ztratit ani minutu výuky. Bohužel, globalismus dnes přináší i „Gleichschaltung“ – ve světě vítězí nejnižší společný jmenovatel. No, a pak jsou ještě jedinci… spasitelé všech kolektivit.

 

Co pro Vás znamená morálka?

Morálku vnímám jako nezbytnost bytí, součást organismu. Morální člověk tedy morálně jedná: bez přemýšlení, bez rozhodování, bez znalosti „pravidel“. Prostě ví, co je správné a nemůže jednat jinak: je ve svém kontextu„správný člověk“. Naučená pravidla a trestní sankce jen drží „na uzdě“ jedince bytostně slabé a nemorální; stejně jednou selžou.

 

Co Vás přivedlo na myšlenku stát se globálním profesorem?

To není věc myšlenky.Autonomní člověk nepostupuje podle nějaké vize, myšlenky či ideologie. Stačí udělat první krok; a pak druhý; potom se další cesta začíná rýsovat sama, vynořuje se z mlh ignorance každým následným krokem. Globálním profesorem se pouze stáváte, nikdy jím nejste. Rozdíl mezi bytím a stáváním se je propastný; v prvním je konec zakódován již předem, v druhém je ztělesněn život bez konce… (ne život „věčný“)

 

Svoji budoucnost jste si naplánoval nebo jak se projevovala Vaše touha po vzdělání a získávání zkušeností od dětství do současnosti?

Nic jsem neplánoval, jen jsem dělal první „krůčky“. Touha po vzdělání mi byla dána již do kolébky. Nikdy jsem nestudoval víc než vždy „právě nyní“. Dnes už beru své studium dosti vážně, neměl jsem na to v mládí mnoho času. Život získává úplně jinou kvalitu, když víte, že ještě nic nevíte, že není čas na „prkotiny“. Je smutno z lidí, kteří už vědí vše, co potřebují ke svému životu: jaký to život, pak?

 

Jak jste prožil vlastní studentský život? Studoval jste také u amerického statistika W. EdwardseDeminga; kdo Vás při Vašem studiu silně ovlivnil?

Můj studentský život se nedá snadno popsat. Byl více životem než studentským. Někteří studují málo a rychle, aby mohli pít pivo; já jsem pil rychle a hodně, abych mohl studovat. Jinak mi to nechutnalo. Prof. Deming mě ovlivnil jako nikdo jiný: hledal jsem ho celý život. Do té doby jsem byl nezakotvený „ronin“. Naučil mě, abych se neučil z vlastních chyb: považoval to za nedůstojné vzdělance. Naučil mě, že auto nelze řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. A naučil mě, že statistické informace nejsou znalosti. A také, že pít Bombay gin jen „neat“, tj. bez ledu…

 

Často cestujete, jak snášíte mezikontinentální cesty? Jak si udržujete svůj životní standard všude na světě?

Snáším je stále obtížněji. Je to částečně věkem, ale i dramatickým úpadkem kvality, kultury a spolehlivosti leteckých služeb. Už, aby se podařila ta kalifornská „hyperloop“ a letectví mohl jít do tolik zaslouženého šrotu. Životní standard si neudržuji; v Indii cestuji jako Indové a v Peru bydlím jako Peruánci; vůbec mi to nevadí. Na vojně jsem se naučil spát v botách a s puškou, mýt se ve studené vodě a holit se bez mýdla – to se někdy hodí (ne, že bych to vyhledával).

 

Často veřejně poukazujete na něco, co vrhá nezávislý pohled na věc, o čem by se měla veřejnost dozvědět, proč to děláte?

Poukazovat na něco soukromě nebo anonymně se mi nezdá být hodné chlapa. Na to Proč se mě poprvé zeptal blízký přítel: „Proč házíš perly sviním?“ ptal se. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Nikdy. Prostě nemohu jinak. Jako kdybyste se ptali ubohé škeble, proč a k čemu vytváří ty kulaté a cenné perly? Vůbec by vám nerozuměla. Nemůže jinak.

 

Jaký je rozdíl mezi českou a americkou demokracií?

Ne velký. Spočívá spíše v trvání, návyku a respektu. Technicky jsou si obě „demokracie“ dosti podobné, ale lidé jsou jiní. Užívají-li dva lidé stejný nástroj, nejsou výsledky vždy stejné. Dejte dítěti do ruky břitvu…pořeže sebe i vás. Ovšem, ani jedna „demokracie“ není vládou lidu, ale vládou pochybných „elit“ politických stran. Slova se diametrálně liší od jejich činů. Podle toho to tak vypadá, na obou stranách oceánu.

 

Jaká je Vaše základní životní filozofie?

Nejsem filozof. Nemám filozofii, spíše názor na svět (Weltanschauung). Ale kdybych už musel, tak snad, že nezáleží na tom, co říkáte, ale hlavně na tom co děláte. Akce je důležitější než její popis a informace nejsou znalosti. Možná ještě, že mezi respektem a láskou je třeba vždy volit respekt. Láska bez respektu je paskvil, ale respekt bez lásky stále tu naději na lásku obsahuje.

 

Jaká je Vaše základní filozofie výuky?

Nezáleží na tom Jak, ale Co; nezáleží na tom Co, ale Proč. Učit dobře špatné je větším selháním učitele než učit špatně dobré. Proto může být dobrý sedlák i lepším učitelem než prezidentem jmenovaný profesor. Je jich však čím dál méně. Vždycky jsem pohrdal učiteli, kteří byli přesní, sebejistí, a školeně výmluvní svůdci, ale „prodávali“ jen nedůstojné odřezky masového ducha, zbytečné, incestní a monokulturní. Proti nim se jevil ten koktající, upocený a roztržitý profesor neúprosné pravdy jako naprostý zázrak a urquell inspirace.

ProfMZ

Zdroj: Vojtěch Vlk

Jste náročný a zároveň tolerantní?

Jsem obojí: vysoce náročný, aby si každý alespoň sáhl na svůj vrchol, ale i velmi tolerantní, když už dotyčný výše nemůže, dále nevidí a více nepozná. Každý máme svůj limit někde jinde a je nesprávné být náročný i za hranice dosažitelných limitů, stejně jako být tolerantní k těm, kteří svých limitů zdalekanedosáhli. V praxi se to projevuje tak, že jsem náročný na schopné, a tolerantní k neschopným. Profesí učitele je tyto rozdíly rozpoznat a podle nich své chování diferencovat, individualizovat a kustomizovat – bez ohledu na to, zda se znelíbí většině. Jeden zachráněný genius je pro společnost cennější než celá třída spokojených lenochů bez talentu či ambice.

 

Jak se bráníte sklouznutí do stereotypu?

Nebráním se, nemám to stereo v sobě. Vnímám lidi a situace jako jedinečné a tak je stereotypizace vyloučená. Neuznávám ani „standardní situace“ ve fotbalu.Když však už musíme zobecnit a popsat celek (např. na základě naivní otázky), stereotypu se nevyhneme. Je třeba umět rozlišovat. Lituji lidí, kteří vztahují stereotyp sami na sebe a cítí až bolestnou potřebu se vytrvale bránit („Já ne, to oni; já jen hraji fagot“). Říká-li se v Česku, že profesoři jsou hlupáci a nemotorové, tak se přece nezačnu nemotorně bránit jako blbec. Svoji jedinečnost si každý jedinec musí uhájit svými činy, ne svými slovy.

 

Riskujete nebo riskoval jste v minulosti, abyste jste dosáhl vysněných cílů?

Při odjezdu do USA v r. 1967 jsem riskoval vše: rodinu, respekt, lásku, vlastnictví, přátele, klid, rutinu, zdraví aznámé prostředí. Muselo to být. Nešlo o vysněný cíl, ale o nevyhnutelný první krok. První krok není nikdy cílem a já jsem svého cíle dosud nedosáhl – protože jej neznám (a znát nechci). Stále jsem schopen akcí velkých rizik, ale setkávám se s nimi již jen občasně a ta rizika se již nejeví tak hrozivá. Už těch životních kroků byla přece jen pěkná řádka; už to i celé začíná dávat smysl – jako by to bylo tak plánované od samého začátku. Cíle (obzvláště vysněné) nedoporučuji: mohly by vás nakonec zavést tam, kde nebudete chtít být, až tam uspěchaně dorazíte. Být „za vodou“ není cíl, ale selhání procesu hledání. Pak už moc nezbývá;snad tapistole, zanechaná prozřetelností na opuštěném stole…

 

Proč bychom se neměli učit z vlastních chyb?

Protože už je pozdě: chyba byla udělána, škoda napáchána, charakter pokřiven. Pak už nezbývá nic jiného, než se z toho alespoň poučit. Nechcete ale přece, aby se váš zubař, chirurg, stavitel, obhájce nebo (nedejbůh) politik na vás učil z vlastních chyb?Je to věc profesnosti, když už ne profesionality. Některé chyby lze udělat jenom jednou: jak se z nich chcete učit? Každá vaše chyba ovlivňuje životy jiných lidí, rodin, skupin i národů. Jak lze pak páchat tak nákladné chyby a ještě se z nich učit? Jakou šanci má asi kultura, která se učí jen z vlastních chyb? Co když své chyby nepřežije? Jak může politik napsat „Jak jsem se mýlil v politice“, být na to pyšný a nakonec být navíc odměněn těmi, které nejvíce poškodil? Lze to vše vůbec pochopit?

 

Jaký nejtěžší životní okamžik jste byl nucen v životě podstoupit a překonat?

Nejtěžší chvíle byla, když jsem udělal chybu, kterou jsem již nemohl napravit, ani se z ní poučit, tj. chybu konečnou, kterou jsem musel přijmout jako nedílnou součást konstrukce svého vlastního života. To opravdu není k smíchu.

 

Napsal jste přes 600 knih. Co Vás motivuje takto často publikovat? Jaké máte cíle ve své publikační činnosti?

Nenapsal jsem tolik knih, ale spíše odborných publikací, článků, pojednání, povídek, atp. – všechno dohromady. Takže, nic moc. O motivaci k publikaci jsem se již vyjádřil výše, v onom podobenství o nešťastné perlorodce, která neumí a nemůže jinak. Přiznám se ale k inspiraci z Faradaye – jeho „Work-Finish-Publish“.Jde o jakousi lidskou tendenci k ucelenosti vlastního úsilí, k jeho konečnému ověření profesními kolegy. Opět, ucelenost vlastní práce nemá jiný cíl, než být uzavřeným, logickým a smysluplným celkem.

 

Koho ve svém životě nejvíce obdivujete a proč?

V USA jsem se naučil obdivovat emigranty, exulanty a jiné „náplavy“. Výčet jejich jmen by byldosti rozsáhlý. Většinou pocházeli z oblasti zemí bývalého Rakouska-Uherska a Německa. Fascinuje mě jejich systémové, nespecializované, organické, nemechanistické myšlení. Měl jsem až neuvěřitelné štěstí, že jsem mnohé z nich mohl potkat osobně, ještě než nás tato generace „rakouských“ geniů opustila nadobro. Ještě, že uměli psát… a dobře.

 

Jste pozitivní v myšlení a počinech, nebo realista?

Považuji se za realistu, nemám rád ani optimismy, ani pesimismy, které natírají tanky reality na růžovo, anebo na černo. Tank je tank. Nejsem ale objektivní realista: myslím, že si každý jedinec konstruuje svoji vlastní realitu, své vlastní vnímání a interpretaci svého okolí, svého světa. Proto je každý realista zároveň individualista, zatímco optimistů a pesimistů, tedynatěračů reality, jsou celé pluky. Proto si často zpívám „I did it my way“ a vyzývám ostatní heslem „Uděláme si to sami“.

 

Nastává skutečně konec celosvětové ekonomické krize? Nebo je to jinak?

Za naivního předpokladu, že jde jen o krizi, tak asi ano. Jelikož jde zároveň o kvalitativní ekonomicko-společenskou transformaci, tak ne. Když se agrární společnost transformovala na industriální, také se lidé ptali:Kdy to skončí?Samozřejmě, že to nikdy neskončilo, jen přišla transformace další. A tak je tomu i dnes; mýty o konci krize, která není krizí, ale transformací, jsou výrazem omezeného chápání reality a její pokračující evoluce.

 

Spoustu jste toho ve svém životě již dosáhl, jaké máte další životní plány?

Už jsem se k cílům a jejich dosahování vyjadřoval. Lidský život, tak jako život žádného živého organismu, se nedá řídit cíli. Nemám žádné životní plány, ale udělal jsem a chystám se udělat ještě celou řadu prvních kroků. Kam mě zavedou, nevím. Jen vím, že akce (cesta) a popis akce (cíl) jsou nebe a dudy a že mým „cílem“ je cesta, moje cesta. Každá taková individuální cesta společnost obohacuje; každý opis, napodobení anebo duplikace cest druhých lidí, nás oslabuje jako celek. Nikdy nekončící hledání vlastní cesty je smyslem důstojného života.

2007.12.14_0053

Zdroj: Vojtěch Vlk

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!