Felix Slováček je přísný ale spravedlivý šéf!

Publikováno: 21.11.2012 20:05 |

Zlínský rodák Felix Slováček, český klarinetista, saxofonista, hudební skladatel a dirigent uplatnil svůj talent nejen v oblasti populární hudby a jazzu, ale také jako interpret klasického klarinetového repertoáru. Po dokončení brněnské JAMU byl členem orchestru Karla Vlacha, následně sólistou Orchestru Ladislava Štaidla. V roce 1983 se stal šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který řídil až do roku 2001. Dnes je šéfem Big Bandu Felixe Slováčka, který má kořeny až 60. letech a je nástupcem Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Věhlas tohoto všestranného muzikanta sahá i za hranice naší země, hrál totiž s mnoha renomovanými hudebními tělesy napříč Evropou.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak jste se dostal k hudbě, vedli vás k ní rodiče?

Ne, muziku jsem si našel sám a vše jsem si v podstatě našel sám. A myslím, že je to tak v pořádku. Od milníku k milníku. Nikdy se mi nestalo, že by něco nešlo. Vždycky jsem se „zakousl“ a musel jsem to dokázat.

 

Které vlastnosti vám výrazně pomáhaly v profesním životě?

Já nerad mluvím o svých vlastnostech, ale myslím si, že jsem byl odjakživa pilný. A pak jsou některé věci, které se naučíte během let. Člověk spolupracuje s různými lidmi a i ty jejich vlastnosti, pokud není úplně slepý, musí pochytit. Například po 40leté spolupráci s panem Gottem vím, jak se naladit do kantilény. (úsměv)

 

Máte nějaký osvědčený způsob, jak si podmanit své posluchače?

Myslím, že absolutním základem je profesní kvalita. Pak už je nadstavba, která je dána zkušenostmi, mozkem i citem, aby člověk dokázal vyjádřit na hudební nástroj jak smutek, tak radost. A to je vlastně cíl, že se člověk dostane lidem hluboko pod kůži, aby posluchač pochopil, co jsem tím chtěl říct a proč jsem to hrál právě tak, jak jsem to hrál.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jste z těch umělců, kteří si po koncertě přehrávají v hlavě svůj výkon a hledají chyby či nedokonalosti?

Nehledám a nepřehrávám, nechávám na publiku, aby zhodnotilo daný výkon, protože nemám čas na to, vracet se. Takže skutečně ani nečtu žádné recenze o sobě, protože když někdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Neplýtvám časem na to, abych se dočetl, jestli jsem to hrál příliš pomalu nebo příliš rychle.

 

Podléhá vaše tvorba hodně autocenzuře? Je někdo, s kým ji konzultujete?

Jsem velký kritik k sám k sobě, dokud to není, jak to cítím, nepustím to dál. Když dělám nějaká nová sóla na nová CD, vždycky to beru tak, že to nehraju já. A buď to ten „cizí člověk“ hraje dobře nebo špatně. A buď s tím souhlasím, a pak to tak nechám, nebo řeknu: „chlapovi se to moc nepodařilo“ a jdu to nahrát znovu.

 

Skládáte i hudbu pro reklamní spoty?

Strašně málo. Něco jsem udělal, například spot Yogobella, ale jen tak okrajově. Když by mě někdo oslovil, tak to udělám, ale abych se potom sám pídil a zjišťoval, to rozhodně ne.

 

Jak to má profesionál jako vy se cvičením. Je to ještě ve vašem případě potřeba?

Samozřejmě, cvičit se musí pořád. Nejde o cvičení techniky, ale tzv. nátisku, to znamená svalstva horního a dolního rtu, které drží plátek a které rychle ochabuje. To je stejné jako u sportovec, když netrénuje a necvičí, daleko nedohodí. No, a muzikant když necvičí, neudrží tón tak dlouho.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když máte posoudit něčí hraní, které skladby na saxofon hráče opravdu prověří?

Samozřejmě záleží na druhu hudby, kterou umělec hraje. Pokud je to hudba klasická, jsou určité stupně obtížnosti, dokonce jsou i vydavatelé, kteří je označují od jedničky do deseti. Třeba koncert Alexandera Glazunova je označen stupněm obtížnosti 9 - 10. Pokud se jedná o jazzovou nebo swingovou hudbu, tam záleží na dovednosti určitého interpreta, který improvizuje na dané téma, což je naprosto individuální. Záleží na zkušenostech a vzdělání interpreta, technice, prostě na celém souboru dovedností, které k muzice patří.

 

Jste příznivcem improvizací nebo se striktně držíte not?

Já jsem příznivcem improvizací, myslím, že je dobré, když se odběhne jinam, a že to pomůže té muzice. V jazzové muzice je to základ. V klasice jak kde.

 

A v té populární?

V populární samozřejmě záleží na tom, aby improvizace nahradila i text. Tím pádem je potřeba různě natahovat noty, anebo vytvářet takovou situaci a náladu, která té písničce odpovídá.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Patříte k lidem, kteří si soustavně své nápady zapisují?

Dřív jsem to dělal, ale teď už ne, teď už nechávám na jiných, aby si zapisovali svoje nápady.

 

Řekl byste, že hudebníci mají povětšinou více přátel, než většina lidí z jiných profesí? Zdá se mi, že vy muzikanti jste stále obklopeni lidmi...

Já na tohle nedokážu absolutně odpovědět. Myslím si, že „přátelé“ je velice úzký pojem, protože člověk může hodně lidí znát, může mít hodně známých. Ale kamarádů a přátel je velmi úzká skupina a nezáleží to na profesi, ať je to lékař, muzikant, sportovec nebo dělník. Přátelství spočívá někde jinde.

 

Dá se vůbec práce a přátelství ve vaší profesi úspěšně skloubit? Daří se vám to?

Určitě, velcí kamarádi jsme byli například s Rudlou Roklem, Karlem Gottem, Láďou Štaidlem. Každý z těch lidí měl svoji osobnost, ze které se dalo čerpat, a zase na oplátku jsem jim mohl něco nabídnout já. Přátelství spočívalo také v tom, že jsem přišel třeba za Rudlou a řekl jsem, že bych potřeboval nějakou aranž. Nikdy by mi neřekl ne, stejně jako bych já nikdy neřekl ne Karlovi nebo Láďovi. Neřeknete kamarádovi, že „to nejde“, vůbec tohle slovíčko neznám.

 

Který z vašich nástrojů má nejzajímavější historii?

Mám jeden klarinet, ten mám od nějakého pětašedesátého roku. Koupil jsem si ho, když jsem byl v Paříži, a od té doby ho pořád mám. Tenkrát stál nějakých 750 marek, dneska ten samý stojí šest tisíc eur.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Hraje nový nástroj lépe, než starý? Jaká jsou specifika, rozdíly a vaše zkušenosti s nástroji?

Ty starší nástroje hrají někdy lépe než ty novější. Existují samozřejmě jasné a osvědčené firmy, které vyrábějí kvalitní nástroje. V Německu jsou pak firmy, které vám vyrobí nástroj na míru - naprosto dokonalý, to dřív nebývalo. Co se saxofonu týká, pořád se vymýšlí něco nového, nějaký nový korpus, třeba pozlacený apod. Jsou pak samozřejmě rozdíly ve zvuku, když člověk hraje vážnou muziku nebo na mikrofon. Pokud se hraje na mikrofon, tak technika je k člověku milosrdnější, může se hrát i na horší nástroj.

 

Toužil jste získat nějaký unikátní hudební nástroj?

V mém oboru nejsou žádné unikátní nástroje, dokonce je nikdo nedělá na zakázku. To jsou všechno výrobky z fabriky. Říkal jsem si, že do smrti si už nemusím koupit žádný nástroj, nicméně byl jsem ve Frankfurtu na veletrhu hudebních nástrojů a tam mě oslovila jedna japonská firma. Tak dlouho jsem tam na ten saxofon hrál, až jsem si ho koupil. Můj syn také hraje na klarinet, tak to pak může po mně všechno zdědit.

 

Jakou osvědčenou radu byste dal člověku, který si jde úplně poprvé koupit nový hudební nástroj?

Je dobré požádat nějakého profesionála, aby si na ten nástroj zahrál. I když nechci sahat těm slavným firmám do svědomí, jsou rozdíly v různých nástrojích, ne všechno se vždycky povede, a někde je těch horších maličkostí méně než u těch jiných nástrojů.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Dokážete a máte zájem radit svým mladším kolegům?

Já nevím, co bych jim měl radit. Učím na akademii a myslím, že pro mnohé z nich bude velmi těžké sehnat místo, protože muzikantů je stále víc a orchestrů je stále míň a ubývají. Všechny školy a konzervatoře zůstaly a chrlí velké množství muzikantů, kteří nemají uplatnění. A jak to dopadne s těmito absolventy, si nedokážu představit.

 

Jaký způsob komunikace v pracovním životě preferujete? 
Já jsem takový, že když se mi něco nelíbí, tak začnu řvát. Ale za chvíli je to všechno v pohodě. Všichni vědí, že jsem takový. V jádru ale nejsem špatný chlap, hned tak někoho nevyhodím, ale jsem prostě krotitel. A ten musí mít v manéži autoritu.

 

Jakou hudbu rád posloucháte? Kdybyste si založil rádio, jaké by bylo jeho zaměření?

Já bych ho nezaměřil na muziku, já bych to viděl tak, jak to dělá moje žena. Zaměřil bych ho na děti. Toho je pořád málo. Starost o děti by měla být daleko větší, protože nejpotřebnější je věnovat se dětem. Písničky, texty, básničky, prostě to, co potěší srdíčko.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Zaujme vás v písničce dřív huba nebo text? Posloucháte i texty?

Samozřejmě že poslouchám text, když je v krásné češtině. Textaři to většinou bývali básníci. Texty Zdeňka Borovce, který psal pro různé umělce včetně Karla Gotta, to byly básně. Pan Suchý, pan Krečmar… Byly to doby, kdy se v textech nepoužívaly žádné sprosťárny a hulvátství nebo až oplzlosti. To byly skutečně mistři. Když Borovec napsal „Po lávce tvého nártu“, to bylo naprosto úžasné. Nebo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan“, to byly opravdu skvosty.

 

Jaký je váš názor na současné písničky?

Myslím, že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je založené jen na rytmu. Když si uvědomím, jaké krásné melodie psal například Karel Svoboda, nebo jak krásné melodie píše teď Vašo Patejdl, Michal David, Zdeněk Barták, tihle kluci umějí napsat nádhernou melodii. To je ovšem jen špička ledovce a všechno ostatní je potom hodně nesmyslné, jen aby se něco dělo. To neuznávám. Písnička má mít rytmus, melodii a melodiku.

Felix Slováček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co říkáte vlně muzikálů? Přispívají k jakémusi kulturnímu bohatství?

Určitě. Hlavně je to trend, který se nedá opominout. Je to vývoj. Jsou to takové multioperety, forma, která je současná, a když se povede, je to nádhera. Jako například Jesus Christ Superstar. Mám to rád.

 

Jaká zahraniční tvorba se vám nejvíce líbí? S kým bylo krásné se setkat?

Těžko vám tady mohu vyjmenovávat tu plejádu skladatelů, které mám rád. Co se týká zpěváků, teď se těším do Berlína, kde bude mít koncert Tony Benett. To je poslední z velkých swingařů. Když zemřel Frank Sinatra, převzal po něm pomyslnou korunu swingařů.

 

Čím se v současné době nejvíce zabýváte? Máte v hlavě nějaký zajímavý projekt?

Právě teď jsme dotočili nové CD s panem Kerndlem. Byla to moc krásná práce. Padli jsme si do oka, jak lidsky, tak hudebně, moc krásná aranžmá od Jana Kučery. Z toho mám velikou radost.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Pavel Veselý, Květa Strnadová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

a laskavé svolení focení na chalupě Evy Pilarové

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-3.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu je první kniha, která ucelenou a velmi čtivou formou rekonstruuje kontakty Jiřího... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek