Jan Palach: oheň, který probudil lidi

Publikováno: 27.01.2013 16:52 | Aktualizace: 16.01.2016 11:00 | Jiří Hofbauer

Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal limit hlasitosti natolik aby došlo ke změnám. Bylo k tomu potřeba dalších dvacet let útisku, aby hlas národa natolik posílil, že ho bylo slyšet i v zahraničí a do Československé federativní republiky se začaly sjíždět televizní štáby z celého světa, aby informovaly o rozpadu komunistického státního zřízení. V ten moment bylo jasné, že politická situace v zemi je už neudržitelná. Důležitou byla ta nepovolující síla vycházející od studentů, kteří věřili, že když jejich tlak bude dostatečně hlasitý, dokážou víc.

„Zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít.“

Ticho, Bohdan Mikolášek (1969)

12

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Jan Hus na hranici znovu hořel

Palach se už během prvního semestru studia zúčastnil několika pouličních demonstrací. Vzhledem k tomu, že akce nepřinášely tížený úspěch, a ani veřejnost na ně spíše nereagovala, Palach pravděpodobně v této době začal promýšlet krok, který by bez povšimnutí nezůstal. Zpočátku uvažoval o umírněnějších formě protestu. Po neúspěšné okupační stávce navrhl sestavit menší, ale zato pevně semknutou skupinku studentů, obsadit hlavní budovu Československého rozhlasu a odtud působit na širokou veřejnost. Odpověď na požadavky (mezi nimi například i zrušení cenzury) formulované v návrhu, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, však podle všeho Palach nedostal.

Palach, který tak těžce nesl přítomnost cizích vojsk na území Československa si uvědomil, že složité vytváření skupinek oddaných studentů a organizačně náročné pokusy o obsazení budovy rozhlasu, nenesou žádné výsledky. Pravděpodobně proto se uchýlil k variantě, která byla o poznání snáze realizovatelnější, ale především mnohem více šokující. K činu sebeupálení rozhodl během několika dní a uskutečnil ho v pár hodinách. Po sobě zanechal čtyři téměř identické dopisy signované jako Pochodeň č.1. V dopisech stálo, že je členem skupiny, která se rozhodla svým upálením probudit československé obyvatelstvo z letargie. Apeloval na lidi, aby podpořili jejich požadavky a zahájili časově neomezenou stávku. V závěru textu pohrozil dalšími „pochodněmi“, pokud by požadavky nebyly vyslyšeny do 21. ledna 1969. Krátce před polednem 16. ledna 1969 si koupil dvě umělohmotné nádoby s benzínem a o půl třetí odpoledne se zastavil na rušeném místě před Národním muzeem.

10

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Jednou a dost?

Někdo možná namítne, že Palachův čin byl (ve vší úctě) taktéž jakoby jednorázový. Z jistého pohledu ano. Ale cílem Jana Palacha a smyslem jeho demonstrativního upálení nebylo jen to šokovat sevřenou republiku a od ní oddělený svět, ale zažehnout v lidech oheň změny a síly vzepřít se bezpráví. Palach sám říkal, že srpen 68 začal svrchu, tak leden 69 musí začít zespodu. Pravdou je, že ve společnosti najednou zaplál strach. A místo toho, aby se lidé primárně zajímali o politickou stránku věci, tak se střední generace – rodiče vysokoškolských studentů, najednou začala obávat, že tou příští obětí, příští pochodní, může být dítě kteréhokoliv z nich. V důsledku toho rodiče dokonce studenty obcházeli a přesvědčovali je, aby to nedělali. To je sice pochopitelné, jenže pak je Palachovo politické vyjádření degradováno nebo deformováno na akt zoufalé jednorázové sebevraždy. Palach si nepřál, aby v těchto činech někdo pokračoval, přesto nevyloučil, že ho další nebudou následovat. Pár hodin před smrtí dokonce Holečkovi prozradil jméno další oběti. Dnes už víme, že žádná skupina „pochodní“ nikdy nebyla. Byla to ze strany Jana Palacha taková lest jak udržet národ i státní aparát v neustálém napětí. Ta hrůza, že další obětí může být kdykoliv kdokoliv.

9

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Nezávisle na Janu Palachovi se pokusilo upálit ještě dalších 26 lidí, 7 z nich zemřelo. Patrně další jméno, které se nám vybaví bude Jan Zajíc. Nikdo z dalších obětí dobrovolného činu však nebyl členem žádné organizované skupiny. Tehdejší Rudé právo jim věnovalo jen pár řádků v černé kronice.

Oheň, který nepálí

Od starších lidí často slýchám jak špatný je současný svět, a že „za nich“ to bylo jiné a lepší. Jiné to bezesporu bylo. Ale lepší? Kdo to objektivně dokáže posoudit? Ono v mládí a ve zdraví vypadá vše tak nějak nadějnější a optimističtější. I když se odhalily zločiny bývalých režimů a vypluly napovrch skutečnosti mám pocit, že většina staršího obyvatelstva na otázky kolem vykonstruovaných politických procesů, údajných spiknutí a velezrad odpoví „Kdo ví jak to vůbec bylo.“ Nechci nikomu křivdit, ale nedivil bych, pokud by se i dnes našli jedinci, kteří by se přiklonili k verzi poslance Viléma Nového, který na stranickém mítinku a později i v rozhovoru pro zahraniční agenturu AFP nařknul Palacha, že spolupracoval s cizími rozvědkami. Poslanec Nový taktéž veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach se podle něj chtěl na demonstrativní akci polít látkou, která sice vytváří efekt ohně, ale přitom nepálí. Akce se však nezdařila a Palach tak utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na více jak 85% těla což bývá neslučitelné se životem. Za vším prý podle Nového stáli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

5

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Nejdřív Mácha, potom Palach

Ve spojitosti s pohřbem Jana Palacha mě napadá paralela na Karla Hynka Máchu. Respektive na jeho druhý pohřeb po nucené exhumaci. Mácha se za svého života se nedočkal uznání a spíše se setkával s nepochopením. Naopak pozdější vlastenecká generace kolem almanachu Máj (1858) a členové skupiny májovců Jan Neruda a Vítězslav Hálek probudili v lidech nejen zájem o Máchovo dílo, ale opět posílili národnostní uvědomění.

Poté co v září 1938 bylo rozhodnuto, že Československo musí přenechat pohraniční území Sudety Německu, nařídil Karel Engliš, tehdejší guvernér Národní banky Československé, exhumaci Máchových ostatků a převoz z litoměřického hřbitova do Prahy. Dne 7.května se tak konal druhý Máchův pohřeb, který se stal tichou, ale o to silnější demonstrací proti nacismu. Zajímavé je, že zatímco v roce 1836 se Máchova pohřbu zúčastnilo sotva pár lidí, o století později za jeho rakví šel celý národ až na Vyšehrad. Básník, který byl cenzurován a kritizován pro nedostatečné vlastenectví, se tak stal českým symbolem proti útisku. Stejně tak jako Palach během tzv. Palachova týdne v roce 1989.

3

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

I když se Palachův pohřeb se stal celonárodní manifestací a v důsledku jeho činu proběhlo mnoho demonstrací nejsem si zcela jistý, jestli Palach nečekal něco víc. Netvrdím, že byl tak naivní aby věřil v to, že národ vtrhne na Pražský hrad a vyhodí z okna Husáka, Svobodu i Brežněva v rámu na zdi, jako místodržící ze Staroměstské radnice v roce 1618, ale určitě věřil v prolomení režimu dříve než o celou generaci později.

11

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Palach v každém z nás

V den 45.výročí upálení Jana Palacha jsem procházel diskuze čtenářů pod články, které zaplavily internet. A musím říct, že ani po těch letech v době kdy se díky připravované filmové trilogii znovu o Palachovi víc mluví mnozí z těch, kteří se do debat zapojují stále přesně neví proč se upálil. Nejčastější argument byl protest proti komunismu. Totalitní režim nastolili komunisté v poválečném Československu už v únoru 1948. Palach tedy prožil celý svůj život v komunismu. Se srpnem 1968 se však „komunismus s lidskou tváří“ začal měnit na „totalitu s husí kůží“. To a nastupující normalizaci pociťoval Palach jako těžké příkoří, s kterým se odmítl smířit.

1

Zdroj: Archiv bezpečnostních služeb

Jan Palach se tak svým činem rozhodl aktivizovat národ. Apelovat na obyvatelstvo, které mezitím zaplavovala beznaděj, připomenout jaká nespravedlnost a zrada je zde páchána. Pokusil se o určité šokové národní probuzení. Probuzení z noční můry, která skončí pouze tehdy, když všichni otevřeme oči. Jeho rozhodnutí obětovat se pro svou vlast, za ideály svobody a pravdy, které vyznával, je vzkazem pro všechny jedince dalších generací, že každý z nás se může stát nositelem velkých myšlenek.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak se šťastně projíst veselými Vánocemi Jak se šťastně projíst veselými Vánocemi Zima je období, kdy se nejsnadněji nabírá tělesné tuk. Má to určitou spojitost s přírodou a zvířaty, kdy si ukládají k zimnímu... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!