Jedna noc s Marilyn Monroe

Publikováno: 19.02.2016 10:26 | Jiří Hofbauer

Byl jste někdy zamilovaný? Jistě že byl. Každý byl. Ale byl jste někdy zamilovaný tak šíleně, že jste si myslel, že to není pravda? Že ta, kterou miluje, je jen snem. Chápete, že není skutečná. Že je vám natolik vzdálená, že se s ní nikdy nepotkáte. Že vy a ona žijete ve dnou dimenzích. Ve dvou různých vesmírech. Jako byste proti sobě letěli ve dvou letadlech. A míjeli se.

V květnu 1962, po vystoupení na narozeninách prezidenta Johna F. Kennedyho, s ní filmové studio 20th Century Fox rozvázalo smlouvu na film Něco musí prasknout.

V červenci 1962 se rozhodla dát redaktorovi magazínu Life rozhovor na téma sláva. Její poslední rozhovor.

Toto je jeho přepis posledního rozhovoru Marilyn Monroe.

Trenčkot Mango, 3 999 Kč. Košile Blažek, 2 990 Kč. Šátek Valentino, € 360. Sluneční brýle Zanzan, 7 837 Kč.

MM_1

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Asi bych měl začít tím, kdy jsme se poprvé potkali, co? Bylo to v roce 1953, když hrála Lorelei Lee ve filmu Páni mají radši blondýnky. Bylo mi sedmadvacet. A okamžitě jsem se do ní zamiloval. Víte, i když jsme byli skoro stejně staří, bylo v ní něco... Čím mi připomínala mou mámu. Co si pamatuju, tak moje máma taky měla blond vlasy. A vždycky se smála. Alespoň na mě. A měla krásný ruce. Vždycky měla rudý nehty. A pak jeden den už prostě nepřišla domů.

Den první, středa 4. července 1962

Byl jsem hrozně nervózní. Nikdy jsem v téhle části města nebyl. V únoru 1962 si koupila dům v Brentwoodu na Helena Drive 5, což bylo na půli cesty mezi filmovým studii a domem jejích psychoanalytika. Někteří vtipkovali, že buď natáčí ve studiu, nebo hraje u doktora v ordinaci. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji poprvé viděl naživo. Čekal jsem na ni v obýváku. A pak se otevřely dveře a ona v nich stála. Přesně taková, jakou jsem ji znal z kina. Vlasy se jí leskly, měla zářivý úsměv a voněla jako mýdlo. Jak čerstvý prádlo. Musel jsem vypadat vtipně, jak jsem tam seděl a jen na ní zíral. Čekala, že ji pozdravím. Vyskočil jsem a řekl: „Dobrý den, slečno Monroe.“ Ona svraštila čelo a vyloudila prakticky dívčí úsměv. „Jsem Marilyn,“ řekla a zatlačila mě zpátky do sedačky. Seděli jsme naproti sobě. A najednou byla celá jen moje.

Košile Blažek, 2 990 Kč. Džíny Levi's 501, 2 899 Kč.

MM_2

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

„Chtěl jste se mě na něco zeptat?“ usmála se. „Máme přece dělat rozhovor.“

Absolutně jsem zapomněl, proč tam vlastně jsem. Z tašky jsem vytáhl magnetofon a zkoušel nastavit nahrávání. Dělal jsem to už tolikrát. Ale ten den mě prsty neposlouchaly. Navíc jsem cítil, jak mě sleduje. Vážně. Ona se na mě starostlivě dívala. Jako máma na syna, který se pokouší o první jízdu na kole.

„Abyste si neublížil,“ poznamenala, vstala, přešla pokoj a podala svůj magnetofon. „Můžeme použít můj magnetofon? Koupila jsem si ho, abych si mohla přehrávat pásky... Od jednoho přítele.“ Neušlo mi její první malé zaváhání, ale pořád jsem na ni obdivně koukal. Jakoby... Já vlastně nevím. Seděli jsme tam šest hodin. A byla dokonalá. Byl jsem si jistý, že všechny ty klepy o její nespolehlivosti a náladovosti jsou skutečně jen pomluvy.

Chtěla mi celý dům ukázat. Nepřiznaně si mě pustit do soukromí. Ukázat svůj tajný svět. Když jsem ale chtěl udělat její momentku v ložnici, okamžitě mi objektiv zakryla rukou. „Ne. Nechci aby všichni věděli, jak vypadá moje postel, pohovka nebo krb,“ řekla rozhodně. „Četl jste knihu Jako každý člověk od Philipa Rotha? Četl jste ji? Autor v té knize nikde neuvádí jméno hrdiny, nesoudí ho, ale ani mu neradí. A já chci zůstat přesně taková. Jako každý člověk.“ Jako každý člověk.

Provedla mě po celém domě. Ukázala mi ložnici, šatnu, doslova mě seznámila s parketami v obýváku a kachličkami v kuchyni. „A co je za těmi dveřmi?“ ukázal jsem na poslední dveře, kolem kterým jsme asi třikrát prošli, ale nikdy nevešli.

„To je pokoj pro hosty,“ vysvětlila. „Místo pro některé z mých přátel. Když budou mít trápení a nebudou s tím chtít obtěžovat svoje blízké, můžou přijít sem a být tu tak dlouho, dokud se věci znovu neurovnají.“

Myslím, že byla víc empatická, než si lidi myslí. Možná doufala, že potká někoho, kdo v sobě bude mít tu stejnou bolest, co měla ona. Jo, myslím, že v sobě měla bolest. Nejen fyzickou, ale emocionální. Nejhorší na tom je, že ji tu bolest způsobovali její nejbližší. Tak nějak mezi řečí mi přiznala, že ji Miller (spisovatel Arthur Miller, její třetí manžel) bil.

Když jsme se vrátili do obýváku, nalila si skleničku šampaňského a vyčerpaně padla na sedačku. Jako když se student vrátí od zkoušky. Překvapilo mě, že zatímco ve filmech působí lehce a koketně, ve skutečnosti jakoby složitě přemýšlela nad každým pohybem, který udělá a odpovědí, kterou mi dá. Před každou větou se vždycky nadechla a bylo na ní vidět, že si v hlavě dávala dohromady, co mi vlastně řekne. Případně, když se jí odpověď nelíbila, vymyslela jinou, kde třeba změnila jen jedno slovo nebo tón hlasu. Jakoby nikdy nevyšla z role. Nakonec si to, co řekla, pro sebe odkývala. Myslím, že žila v mnohem komplikovanějším světě, než tušíme.

„Jak zvládnout úspěch? Myslím, že se tomu říká upřímnost. A pokora. Vždycky když si to začnu uvědomovat, že se to skutečně děje mně, musím se uklidnit. A přijímat to všechno s klidem.“

Marilyn nikdy nedělala nic polovičatě. Když jsem se ptal na její fanoušky řekla: „To nejmenší co jim mohu dát, je to nejlepší ze mě. Je to jako dýchání. Musíte vydechnout, abyste se mohli znovu nadechnout. Tak to prostě je.“

V jistých chvílích nastal moment, kdy se jakoby víc odhalila, vzdala se svého herectví a tendence na mě dělat dojem. Konečně jsem se dostal k té skutečné ženě, která byla za ikonou jménem Marilyn. Jakmile si to ale uvědomila i ona, okamžitě otočila, a vrátila se k tomu, co uměla nejlépe. Být roztomilá. „Líbí se vám můj dům? Myslím si, že každý komu se tady líbí, bude můj přítel. Jsem si jistá. Omluvte, že ještě není úplně zařízený.“ Jak jsem ji poznal, byla více nešťastná hospodyňka, než sexbomba.

Marilyn byla nádherná. Byla okouzlující. Byla přesně taková, jakou chcete, aby velká filmová star v soukromí byla. Aby přejala ten hvězdný glamour, ale současně měla punc skutečnosti. Pak jsem se jí zeptal, jestli nemá pocit, že je to ona, kdo nakopnul filmový průmysl, a že jen díky ní tolik lidí proudí do kina. „Nic jsem nenakopla. Nejsem fordův Model T. Nesrovnávejte mě s nějakým vehiklem. A myslím, že je od vás velice nezdvořilé, se mě na tohle ptát.“

Sako, 1 999 Kč, tričko, 299 Kč, oboje H&M. Džíny Levi's 501, 2 899 Kč.

MM_3

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

O Marylin za poslední roky vyšlo mnoho článků. Pravdou je, že o mnohých z nich nevěděla. Rozhovory nedala, k ničemu se nevyjádřila. „Víte, novináři si nejraději ptají mých nepřátel. Lidí, kteří nemají takt a řeknou jim cokoliv. Řeknou jim to, co chtějí slyšet. To, co mi ublíží. Kdyby se zeptali některého z mých skutečných přátel, uslyší: "Jděte a zeptejte se přímo Marilyn." Za mnou se obtěžuje málokdo.“ Pak odložila tu skleničku šampaňského, z které upíjela a zcela vážně řekla: „Víte, většina lidí mě nezná. Absolutně neví, kdo vlastně jsem.“ Nejednou v těch očích chyběla ta radost. Jako když ztlumíte světlo.

„Jednou jsem přistihla Bobbyho, (Robert Miller, syn spisovatele Arthura Millera) jak si schovává časopis, kde o mě psali ohavné věci. Nechtěl, abych to viděla. Chtěl mě před tím ochránit. A tak jsem dělala, že jsem ten časopis nenašla. Jen proto abych mu nepůsobila bolest. Když jsem si pak vzala DiMaggia, malýmu Joeovi (Joe DiMaggio Jr., syn basketbalisty Joe DiMaggio) se kvůli mně posmívali spolužáci ve škole. Kvůli mně. Kvůli tomu, že měl za matku Marilyn Monroe.“ Marilyn v ten moment sklopila hlavu, že se jí skoro dotýkala kolen. „Přišel domů, přetáhl si deku přes hlavu a brečel: "Tvoje nevlastní matka je Marilyn Monroe. Komu bude dělat mámu příští týden?"

Protože sama Marilyn nepoznala šťastné dětství, trápilo ji, že je to ona, kdo způsobuje trápení dítěti. Přesto jsem si neodpustil jednu otázku. Věděl jsem, že buď mi odpoví, nebo mě vyhodí. „Chtěla byste mít vlastní děti?“ V ten moment mi došlo, že Marilyn mě přijala.

„Chtěla. Chtěla bych mít dítě, které bude moje vlastní. Ale... Víte, já už děti mít nemůžu.“

Byl nejvyšší čas odejít. Ve dveřích mě Marilyn o něco požádala. „Myslíte, že byste mi mohl dát přepis rozhovoru? Ještě před publikací. Často v noci nemůžu spát a... Alespoň budu mít o čem přemýšlet.“

Svetr H&M, 1 499 Kč. Džíny Levi's 501, 2 899 Kč.

MM_4

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Den druhý, čtvrtek 5. července 1962

Když jsem druhý den dorazil na naše setkání, okamžitě mě požádala jestli můžeme pro dnešek naše sezení odložit. Přitom se na mě zadívala jako zvíře, které má v noze trn a prosí vás, ať už dál jej netrápíte. Vypadala unaveně a jakoby mimo sebe. Velice úsporně mi řekla, že filmové studio 20th Century Fox obnovilo jednání ohledně filmu Něco musí prasknout. Nechápal jsem to. Spíš bych čekal, že bude mít radost, než že upadne do deprese. Málo kdo ví, jak poctivě se připravovala na každou roli. Chtěla ty postavy nejen chápat, ale skutečně je žít.

Řekl jsem, že to chápu a chystal jsem se odejít. Ale ona mi nabídla drink. Byla jakoby omámená, ale bylo vidět, že je nervózní. A současně zoufalá. A pak začala velice vztekle mluvit o tom, jak studio necitelně zachází s herci. Přešla k servírovacímu stolku a nalila si další skleničku šampaňského. Nedalo a mi to a zeptal jsem se, jestli si jako žena nepřeje, aby byla tvrdší. „Ano,“ řekla s překvapivou pohotovostí, „ale víte, nemyslím, si že je ženské být tvrdá. To není úlohou ženy. A hádám, že já už jiná nebudu.“

V tomhle duchu jsme si povídali celé odpoledne. Až později večer přijel doktor Greenson. Marilyn ho šla uvítat a za chvíli se vrátila s malou ampulkou. „Tohle mi píchají do žil. Je to něco kvůli játrům. Chtěla jsem vám to ukázat, abyste mi věřil. Doktor odešel, a my si povídali až do půlnoci. A pak ji napadlo, že bychom jsme si mohli udělat steaky na grilu. Za chvíli se vrátila a řekla: „Já nemám žádné steaky.“

Těsně před tím, než jsem odešel, mi řekla: „Víte, se slávou se to má tak, že můžete si o sobě přečíst cokoliv, můžete si přečíst cizí názory na vás, ale nejdůležitější je, jak se cítíte vy sami. Jak zvládnete přežít každý, každičký den. A jak ustojíte všechno, co přijde. Každý můj muž, který se objevil v mé blízkosti se primárně bál, aby mým chováním neutrpěla jeho kariéra. Jeho kreativita. Co by na moje chování řekli lidé, tisk, jeho příbuzní, jeho žena...“

Vždycky jsem se snažil napojit na toho člověka, s kterým jsem dělal rozhovor. Víte, pochopit ho. U Marilyn jsem s tím měl problém. Viděl jsem ji dvakrát a pokaždé byla úplně jiná. A dokonce se měnila u během setkání. Hrozně mě to vyčerpávalo. Nevěděl jsem, na co se připravit. Bylo to jak setkání s masožravým vegetariánem, který vás pozve na zabíjačku, ale nakonec si do vlasů chce zaplétat kopretiny.

Svetr H&M, 1 499 Kč. Džíny Levi's 501, 2 899 Kč.

MM_5

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Den třetí, sobota 7. července 1962

Na sobotu bylo naplánované focení. Navrhl jsem jí, že z našeho odpoledního setkání uděláme snídani. A tak jsem v 10 hodin dopoledne zazvonil u jejích dveří. Zvonil jsme asi patnáct minut. Oknem jsme viděl postavu, jak sedí zabořená v proutěném křesílku na verandě a sklání hlavu k časopisu, ale prostupující zvonek ji naprosto nechávala apatickou.

Po hodině jsem se vrátil. Po několikerém zazvonění mi otevřela její hospodyně, paní Murrayová. Zavedla mě do salonku vedla Marilyniny ložnice. Kolem poledne ji do ložnice zanesla snídani. A asi patnáct minut na to vyšla Marilyn a s úsměvem na rtech řekla: „Ráda vás vidím.“

Košile Blažek, 2 990 Kč.

MM_6

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Pak jsem se stal svědkem jednoho z těch legendární Marilyniných pozdních příchodů. Jo, už jsem tomu uvěřil. Jen o čtyři hodiny později. Její kadeřník, pan Kenneth, ale neřekl ani slovo. Evidentně to znal. Zatímco si chystal potřebné vybavení, ona seděla pod sušákem a četla si nějaký bulvární plátek. Pořád se smála. Jakoby hrála, že si to celé užívá. V natáčkách běhala po domě, dolívala mi šampaňské, kouřila a telefonovala přátelům. Byla jako debutantka před svým prvním uvedením do společnosti. Tak nadšená a nervózní současně. Jakoby se chystala na novou roli. Najednou jsem pochopil, proč jí tak dlouho trvala příprava. Samotná postava Marilyn pro ni byla role. Životní role. A ona se ji rozhodla hrát tak nejlépe, jak uměla. Pak se otevřely dveře a ona vešla do místnosti v ostře oranžových kalhotách. Měla jen ty kalhoty a enormně vysoké podpatky. Víc nic. „Nevypadám jako dýně?“

„Ne,“ utrousil jsem. Vím, že bylo maximálně nezdvořilé se na ni dívat ale... Nešlo uhnout pohledem.

Usmála se a řekla: „Vážně? Tak to jsem ráda.“ A v ten moment jsem věděl, že už nikdy žádnou ženu nebudu milovat tak jako ji. Najednou jakoby ze mě přestala mít strach. Už jsem pro ni nebyl ta hyena od novin, která na ni přišla hledat špínu. Ale muž co se zamiloval do ženy, kterou se rozhodl chránit.

„Jednou se mě reportér zeptal, v čem chodím spát,“ vyprávěla. „Ostýchala jsem se říct, že chodím nahá. Bylo to tak ordinérní. A současně jsem mu nechtěla lhát. A tak jsem řekla, že chodím spát ve vůni Chanel N°5. Nelhala jsem! Je to pravda!“ smála se.

Den čtvrtý, neděle 8. července 1962

Byla neděle. Pamatuji si, že jsme čekali na place. Garderobiérky, vizážistky, štendr plný šatů od Diora a bot od Salvatore Ferragamo. Dorazila asi o hodinu později. Fotograf na ni okamžitě začal křičet: „Přišla jste pozdě! Přišla jste o 55 minut později!“ Ale ona velice klidně řekla: „Vždycky chodím pozdě. Dělám to všem. Když chodíte pozdě, znamená to, že na vás ostatní čekají. Na vás a nikoho jiného. To, že lidé na někoho čekají, znamená, že je nenahraditelný.“

„Ne Marilyn, tím že nás tady necháváte tvrdnout, opovrhujete prací náš všech! To neumíte přijít včas, doprdele?!“ řval na ni fotograf.

Trenčkot Mango, 3 999 Kč. Košile Blažek, 2 990 Kč. Šátek Valentino, € 360. Sluneční brýle Zanzan, 7 837 Kč.

MM_7

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Viděl jsem, jak ji opustil i ten zbytek nadšení, co v sobě měla. Její agent ji okamžitě odvedl stranou. Do dlaně jí dal dvě bílé pilulky a ke rtů jí přitiskl sklenici se studenou vody a nutil ji pít. Pak se znovu vrátila na plac. Bylo to nekonečné. Co deset minut zvracela. Focení dokončila úplně vyčerpaná. Agent jí pořád nosil sklenice plné ledové vody. Teprve, když focení skončilo, tak jsem zjistil, že to není voda ale vodka. Vypila asi dva litry vodky. Ale byla nádherná, dokonalá.

Po focení jsem za ní přišel do maskérny. „Jaká jsem byla?“ zeptala se.

„Skvělá. Jako vždy. Byla jste nádherná.“ usmál jsem se.

„Když jsem byla malá, nikdo mi neřekl, že jsem hezká,“ zadívala se na sebe Marilyn do zrcadla. „Malým holčičkám bychom vždycky měli říkat, že jsou hezké, i když třeba nejsou.“

Rolák Tomas Maier, 11 607 Kč. Džíny Levi's 501, 2 899 Kč.

MM_8

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Den pátý – poslední, úterý 10. července 1962

O dva dny později jsem volal Marilyn, abychom dokončili naše povídání. „Přijďte kdykoliv. Třeba na snídani. Ráno je vždycky tolik plné naděje,“ pozvala mě.

Víte, že jsem byl jeden z mála, kdo měl skutečné telefonní číslo na Marilyn. Vlastně... Marilyn ho často dávala mužům. Ale aby si chránila soukromí dávala jim telefonní číslo do márnice v Los Angeles. Ale já měl to skutečné.

Přišel jsem na 10 hodinu. Spala. Snad na každém stolku byla váza s čerstvými květinami. V lednici kromě šampaňského a těch ampulí nebylo nic. A v kuchyni byl prostřený stůl pro čtyři lidi. Příbory, sklenice, talíře. A pugét kopretin uprostřed stolu.

Jestli Marilyn toužila po kariéře? Rozhodně. Ale ne herečky. Ale ženy. Chtěla být matka a manželka. Ne sexbomba. Sama mi přiznala: „Víte, co mi řekl Laurence Olivier, když jsem se chystala na roli Elsie v Princi a tanečnici? Řekl: "Váš úkol je být sexy. Od toho tu jste. Být sexy. Když nezvládáte hrát, zkusíte alespoň vypadat přitažlivě?"“

MM_9

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Když vyšla z ložnice měla na sobě župan a byla bosá. Její ikonické lokny ztratily tvar a včerejší řasenka z ní tvořila dnešní karikaturu. Pak jakoby znervózněla. „Richie, můžu vám tak říkat?“

„Jistě paní Monroe.“

„Marilyn,“ opravila mě.

„Jistě... Marilyn.“

„Richie, vážím si toho že tu jste,“ řekla a pak mi položila hlavu do klína. „Máte mě alespoň trochu rád?“

„Ano, já... zbožňuju vás...“ koktal jsem.

„Můžu vás o něco poprosit.“ Přešla po pokoji a z kabelky vytáhla pár dolarů. „Zajdete mi pro láhev vodky.“

Když jsem se vrátil, čekal jsem, že bude chtít nalít.

„Ne,“ řekla rozhodně. „Postav ji tam, na stolek. Uklidňuje mě jen ta představa, že můžu pít. Víš, ta možnost, že se můžu rozhodnout.“

Věci, které mi pak řekla jsem nikdy nikomu neřekl. Nikdy. A neřeknu je ani vám.

„Viděl jsi film Čtyři jezdci apokalypsy,“ zeptala se mě. „Hraje v něm Rudolph Valentino. Víš, že umřel ve stejném roce, v jakém jsem se já narodila? Co když jsem se narodila, abych ho nahradila? Abych byla stejně slavná jako on?“ řekla Marilyn a já jsem se zasmál. Ale ona se na mě zadívala jako bych nevěřil v její talent. Jakoby to, co řekla byl jen vtip. Ona to ale brala vážně.

Cestovní taška Keepall 55 Louis Vuitton, 38 000 Kč.

MM_10

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Bylo asi půl jedné ráno, když do ložnice přinesla svůj magnetofon. „Něco ti chci pustit. Něco, co ještě nikdo neslyšel.“ Zmáčkla tlačítko na magnetofonu a páska na kotoučích se rozběhla. Byl jsem připravený na všechno. Ale tohle mi vyrazilo dech.

„Při čtení Freuda jsem se dozvěděla, že si svoje neúspěchy dost často podvědomě přejeme... Jediná možnost, jak někým být, je být někým jiným. Proto jsem chtěla být herečkou... Muži večer usnou vedle Marilyn, ale ráno se probudí vedle mě. A jsou zklamaní. Jen nevím, jestli jsou zklamaní tím, co skutečně jsem, nebo tím, že nejsem tím, co chtěli... Žít v Los Angeles je práce na plný úvazek. Být Marilyn v LA je práce na plný úvazek. V New Yorku je to ale jiné. V New Yorku se můžu skrýt sama před sebou. Miluji tu anonymitu, kterou mi město dává... Bojím se, že nebudu umět hrát. Vím, že hrát umím, ale když se nebojím, jako bych neexistovala. Možná je strach to, co mě udržuje při životě... Není kam uniknout. Marilyn je pořád se mnou... Arthur Miller byl inteligentní, vtipný, a jako holka, která nemá ani střední školu, jsem k němu neskutečně vzhlížela. Doufala jsem, že mě ochrání.. Že změní to, kým jsem. Myslím, že si mě vybral proto, že měl rád hloupé blondýnky, vedle kterých vypadal chytře. I Laurence Olivier mě bral mě jako hloupou. Jako naivní blondýnku, která neumí hrát. Když se na mě díval, měl ve tváři výraz jako by se díval na skládku. Jako by čichal hromadu shnilých ryb... Je snadné být milována, ale už málo kdo je ochotný lásku dávat. Nejhorší na tom všem je, že se mě nikdo nezastal. Ani Arthur ne. Nikdo. Nikdy.“

IMG_4325 ČB

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Když páska dohrála, cítil jsem, jak mi po tváři teče obrovská slza. Byly to útržky jejího života. Niterní postřehy, které neměla komu říct. Tím blízkým přítelem nebyl nikdo jiný než ona sama. Na těch páskách byly nahrané její myšlenky. Žádný přítel. Žádný další člověk. Jen ona. Hodinové rozpravy s ní samou. Když se její psychoterapeut doktror Greenson přestěhoval do Evropy najednou se neměla s kým scházet. A tak si myšlenky začala nahrávat.

Když jsem se ráno vzbudil, stála u okna. Nahá. A koukala se na nebe. „Vidíš, jak jsou ty mraky volné. Můžou kamkoliv. Můžou cokoliv.“

Nabídla mi snídani. Pak ztuhla a řekla: „Já... Zapomněla jsem nakoupit.“

Oblíkl jsem si sako a vyšel dveřmi. Podala mi rozhovor s poznámkami. „Díky za všechno!“

To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Co jsem ji naposledy viděl živou.

Jestli mě napadlo, že někdy spáchá sebevraždu? Ne. Já nevím. U lidí jako ona máte pocit, že budou žít věčně. Ona mi to nikdy nepřiznala, ale svoje problémy s léky sváděla na svou chronickou nespavost. Všichni to věděli. Ale... Já nevím, kdo vlastně byla.

Asi vás zajímá jestli jsme spolu spali. Ne. V tu noc mi řekla, že kdyby někdy měla syna, chtěla by, aby byl jako já. A já jí řekl, že bych chtěl mít matku, jakou by byla ona. Matku jakou jsem nikdy neměl. Marilyn vystřídala hodně rolí. Ale tu, po které patrně toužila nejvíc, nikdy neztvárnila. Ani na plátně a ani ve skutečném životě. Roli matky. Marilyn toužila být zamilovaná. Toužila milovat. Ale nevěděla do koho. Chtěla milovat, ale prostě nebylo koho. Tehdy jsem to pochopil. Ona milovala, když ji milovali druzí. Marilyn celý svůj život trpěla nedostatkem náležité pozornosti. Tenhle komplex v ní vyvolala její matka. Žena, která jí nevěnovala ani minimum pozornosti, jaké si dítě zaslouží. Kamera tak byla jediná, která ji skutečně milovala a nikdy neopustila. Tohle byl její první vztah, kdy se rozhodla Marilyn rozhodla ukončit.

Já? Já ji miloval.

Rozhovor vyšel v časopisu Life 3. srpna 1962.

O dva dny později byla Marilyn nalezena mrtvá ve svém domě. Bylo jí šestatřicet let.

Nikdy nebylo definitivně prokázáno že spáchala sebevraždu. Nikdy nebylo vyvráceno, že byla zavražděna.

Film Něco musí prasknout Marilyn nedokončila.



IMG_4335



Fotograf Tomáš Škoda / Tomáš Škoda Photography

Produkce a styling Jirka Hofbauer

Supervize Štěpán Molitor

Modelka Jitka Turčínková

Make-up Nikola Chrástová

Vlasy Jakub Okénka / Salon de Paris

Lokace Mosilana Hub Brno

V textu byly použity autentické materiály těchto publikací:

MERYMAN, Richard. A Last Long Talk With A Lonely Girl. Life. 1962.

MONROE, Marilyn, Stanley F BUCHTHAL a Bernard COMMENT. Fragments: poems, intimate notes, letters. 1st ed. New York, NY: Farrar, Straus and Giroux, 2010, x, 239 p. ISBN 9780374158354.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o kvalitní kožené boty Jak pečovat o kvalitní kožené boty Milujeme kvalitu. Milujeme tradici. Milujeme, když cena odpovídá užitku. Obzvlášť se tyto vlastnosti snoubí v případě rámových bot.... Předchozí článek Johannes Huebl: Každý den je pro mě zkušenost Johannes Huebl: Každý den je pro mě zkušenost Model, fotograf a muž s vytříbeným stylem. Tak ho znají tisíce lidí po celém světě. Málokdo ale ví, že se aktivně účastní v... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!