Jiří Kalfař - Bez malých potůčků by nebylo velkých řek

Publikováno: 03.02.2017 12:30 | Štěpán Molitor

Jiří Kalfař byl tanečník. Balet mu dal vnímání těla a jeho dynamiky. Když ho objevila modelingová agentura, pracoval po celém světě jako model a móda jej už neopustila. V současné době vede už 5 let svoji značku, která sice v Česku paří k méně známým, ve světě však slaví úspěchy. Jeho práce se objevila v prestižních magazínech, jako je L’Officiel, Vogue, Fucking Young, Schon, Bazaar nebo Sports Illustrated. V rozhovoru jsme se bavili o ukrajinské módní scéně, vintage knoflících, o stříhání ovcí, Johance z Arku a ručně vyráběných krajkách. 

Jiri_Kalfar_Katerina_Rohova1

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Trošku zeširoka, jak se tanečník a model dostane k navrhování?

Já jsem od 11 let studoval balet. Balet je krásný, ale  náročný. Zabírá všechen čas. Více než povolání, je to tvůj životní styl. Pak je téměř nemožné dělat jiného, třeba další vzdělání nebo cestovat. Tak když jsem byl na dovolené ve Španělsku, scoutli mě  tam a nabídli mi práci modela. To mě lákalo, tak jsem si začal pohrávat s modelingem. Zkoušel jsem to skloubit dohromady, balet a modeling. Ale to bohužel nešlo – modeling vyžadoval cestování a balet vyžadoval veškerou mou energii a především zůstat na jednom místě. Postupně jsem tedy přesedlal na modeling. To mě dostalo do Milána, do New Yorku. Móda mě bavila. Ale zjistil jsem, že modeling asi není to, co bych chtěl dělat. Mám rád, když si můžu dělat co chci a ne když jsem limitovaný tím, co mi říkají ostatní – co mám dělat, jak mám vypadat. Nebo když mám prezentovat něco, s čím třeba nesouhlasím, jen abych se uživil.

Tak jsem přemýšlel co dál. Bydlel jsem 8 let v zahraničí a chtěl jsem zpátky do Čech. K baletu jsem se vrátit nemohl a  modeling v Čechách je velmi limitovaný, buď skončíš dělat reklamy na polévky, nebo prostě něco, čím se neuživíš. Jediné, co jsem znal, bylo lidské tělo, jeho pohyby, estetiku  a módu. A taky jsem měl spoustu nápadů - když jsem bydlel v New Yorku, Milánu, Paříži, ten styl oblékání, lidé, příběhy a celkově vjemy těch měst mi daly do hlavy spoustu impulsů. Tak jsem se „drze“ rozhodl, že se pokusím udělat vlastní kolekci.

O navrhování jsem nevěděl nic. Už v New Yorku, a pak i tady, jsem si bral kurzy u švadlen, bral jsem si kurzy u střihačů, u technologů abych se učil. A v rámci toho učení jsem začal vytvářet první kolekci.

DSC_1984

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Ty jsi návrhářství nikdy nestudoval. To je určitě jistý handicap. Je ale nějaká výhoda, kterou ti to dalo?

Čas. Tohle je můj pátý rok, co pracuji jako návrhář. A za těch pět let se toho stihlo hodně. Mám vlastní značku a tím že ji celou vytvářím od samých začátků, zažil jsem pády a nějaké ty úspěchy, dostávám feedback ať už od editorů nebo z fashionweeků, a to mi dovoluje rozvíjet ji. Kdybych studoval, jsem asi ještě pořád na škole a budu hodně limitovaný tím, co si můžu dovolit v rámci vlastní imaginace a nějakých pravidel.

DSC_2003

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Navrhuješ pátým rokem. Jak tě tahle práce změnila?

Myslím, že to nejlépe jde vidět na tom co dělám. Ty první kolekce byly spíš na jistotu - mnohem jednodušší. Nemohl jsem si dovolit různé věci, protože jsem je neměl, neznal a nevěděl jsem, jak s nimi pracovat. Já myslím, že je tam nějaký osobní vývoj a pomalu mě to dostává tam, kde chci být. A nejenom v technice, i vizuálně jsou mé kolekce zřetelnější. Tady je takových věcí, co musíš vědět – třeba jak funguje materiál. Tím, že jsem samouk, byl jsem například na začátku omezený tím, že materiál jsem si musel kupovat, museli jsme ho brát od dodavatelů. Nevěděl jsem, jak se dělá materiál, jak se ručně vyšívá, jak se tiskne, jak se dělají ručně tkané věci. Za ty roky už mám nějaké zkušenosti a teď už spoustu věcí umíme dělat sami.

DSC_2011

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Je někdo kdo tě svou prací hodně ovlivnil?

Tím, že jsem návrhářství nestudoval, učil jsem se sám, kde jsem mohl. Z knížek a z časopisů a od lidí, se kterými jsem pracoval jako model. Z návrhářů jsem vždycky měl rád Johna Galliana, Vivienne Westwood, Ricka Owense, Yohji Yamamota, Dries Van Notena, toť asi vše. Jo, ještě Givenchy a Balenciagu.

Hlavní téma je kolekce A/W 2017, kterou budeš prezentovat v Kievě...

Já už se do Kieva vlastně vracím třetí sezónu. Předtím jsem tam byl pod křídly FashionScout – to je organizace, jež vyhledává mladé návrháře, které prezentují na fashionweeku, uvádějí je na trh. Tuto sezónu se tam vracím znovu, ale tentokrát mám již svojí vlastní show a navíc zavírám celý fashionweek. Pro mě je Kiev zajímavý. Hledal jsem místo, kde předvádět. Zkoumal jsem možnosti, které by mi vyhovovali nejvíce. FashionScout mi vyšel vstříc a poskytl mi platformu. Rozhodoval jsem se mezi Londýnem a Kievem. Kiev mi přišel pro mladého návrháře logičtější. Již předtím jsem o něm hodně slyšel a má skutečnou prestiž. Za tu dobu se mi povedlo se mi vytvořit si tam nějaké vazby, lidé tam již znají mou značku a sledují její vývoj.  Například nyní jednám s  More Dash, agenturou, jež vede Daria Shapovalova, kreativní ředitelka Mercedes-Benz Kiev Fashion Days, pozn. red.), která zastupuje různé návrháře. Na konci února budou JIRI KALFAR reprezentovat v Miláně na jejich ,,Eyes on the East,, sekci v rámci Pitti SUPER.

Když dělám kolekci, vždycky začnu na jednom místě. Nikdy neudělám nákres na celou kolekci. Vytvořím si pár začátečních kusů. Ty pak ušijeme . U těch vidím, jak to na mě působí. Tato kolekce začala tím, že jsem chtěl brát inspiraci u Johanky z Arku. Takový boj, inspirace uniformou. Poslední dvě kolekce byly hodně rozevláté, hodně bohémské. Tak jsem chtěl něco kompaktnějšího. A taky je to tím, co se děje v dnešní době. Tak mi to přijde logické dělat uniformy...

Já se ale téměř nikdy neinspiruji pouze jedním tématem,  tak se ta  inspirace se nakonec rozšířila – od francouzské revoluce až po 70. léta, taková ta doba protestů v Americe, což mě přivedlo ke Klubu 54. Takže ve finále je to taková Johanka z Arku potkala Romanovovy sestry a společně šli protestovat do Klubu 54 v 70. letech...

DSC_2074

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Jaké materiály se v kolekci objeví?

Pro některé si jezdím do Londýna. A pak máme vlastní, ty jsme vyráběli v Pardubicích. Třeba ručně tkané vlny nebo i ručně vyšívané krajky a aplikace. Použil jsem i vintage látku, ta je stará asi 30 let. Často třeba používám i vintage knoflíky, například z 30. let. Sháním je na bleších trzích v Cannes, v Londýně, v Nice. Nestydím se ani  používat tu samou látku z minulých kolekcí. Proč ne, pokud se mi líbí stále a mám s ní nějaké nápady.

Když jsme u toho, čím dál hlasitěji se ozývají hlasy na podporu ekologických materiálů, práv zvířat, udržitelné módy. Ty se v této sféře už nějakou dobu hodně angažuješ.

Každý návrhář co si dělá věci "in house" tak dělá vlastně udržitelnou módu. To není velkovýroba. Ale myslím, že tohle všechno by se mělo řešit víc. Dřív byli lidi zvyklí kupovat míň a klasičtější věci. Mám třeba kamaráda ve Francii a jeho maminka doteď chodí ke svému krejčímu, kterého má 40 let. Když potřebuje nový kabát, když se jí ten starý po 10 letech roztrhne, tak si dojde k němu udělat nový. A nehrotí to, že musí každé dva měsíce kupovat nové trendy kabáty. A vypadá dobře!

V dnešní době máme takových informací, a přesto mi přijde, že to není k ničemu dobré. Takže ty informace, co máme, bychom měli využívat k tomu, abychom byli vzdělanější, abychom neničili planetu, abychom byli zodpovědní.

Já jsem vegetarián, v mých kolekcích neuvidíš nic z kůže nebo kožichy, nic takového. Třeba i když pracuji s vlnou, používáme buďto lokální nebo italskou,  rád na tu farmu zajedu a vím, že ty ovce se nestříhají do krve jako třeba u velkochovů. Co se týče vegetariánství a kožených věcí, nikomu nenutím svoje názory a chápu že například kožené boty jsou mnohem lepší než ty nekožené. Co se  kožichů týče, tak to ne, tam nemám žádné pochopení. To nepovažuji za luxus, ani za dobrý vkus, ale vrchol buranství. Já si myslím, že ta kožešina by měla zůstat na zvířeti. Zvlášť když přecházíš z auta do budovy a z budovy do auta, tak kvůli tomu nemuselo umřít 20 lišek. Někdo bude argumentovat, že u vintage kožichů je ta morálka jiná. S tím ale nesouhlasím. Prostě nevidím důvod, proč by se lidé měli oblékat do něčeho, kvůli čemu bylo trápeno a zabito tolik zvířat. Já v tom prostě žádnou krásu nevidím.

DSC_1983

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

 

Co říkáš na českou módní scénu?  

To je těžká otázka. Mně přijde, že tady žádná moc není. Samozřejmě jsou tu určitě návrháři, které mám rád, jejich tvorbu sleduji a fandím jim. Každý, kdo si vybral řemeslo jako své povolání si zaslouží respekt a úctu, za to že to dělá a že do toho vkládá čas, investuje do toho, aniž  by věděl, že se mu to vrátí. Potřebuješ koule, abys tohle odvětví dělal. Ale široká veřejnost neví, že nějaká česká módní scéna vůbec existuje. Když to srovnám s Kievem nebo s Londýnem – na každé přehlídce jsou noví lidé. Není to tak, že tam pořád sedí ti samí. Normální lidé mají zájem o konkrétní návrháře. Tady je to pouze specifická skupina, která o módní scéně ví. Je to uzavřený svět pro privilegované. Mně se do ní třeba dostat nepodařilo (smích).

Je to nedostatečnou informovaností nebo mentalitou normálních lidí, které to ani nezajímá?

To jde ruku v ruce. Tuzemská masmédia o návrhářích informují relativně omezeně, soustředí se na období fashion weeků, ale nepracují s nimi kontinuálně. Což pro veřejnost znamená jen velmi limitované informace a tedy i znalosti lokální scény. A pro návrháře to zase může znamenat nižší poptávku po jejich oděvech. Já mám třeba velmi málo českých zákazníků. Prodáváme v Londýně, pak přes americký eshop,  nebo britské Not Just A Label či Wolf & Badger, teď začínáme spolupracovat s Čínou. A funguje to hlavně poslední dva roky, kdy prezentuji venku a kolekce jsou vidět v zahraničních médiích. Ta poslední na jaro/léto 2017 byla  například v italské Vogue, v ukrajinském Forbesu a francouzském L‘Officielu. A proto si i dál půjdu svou vlastní cestou.

DSC_2188 kopie

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Vrálil jsem se do Čech hlavně proto, abych mohl dělat v téhle branži a končí to tak, že stejně musím vyjíždět. Příští měsíc Kiev, Miláno, Paříž a pak New York.

Ale bez malých potůčků by nebylo velkých řek. Začínáš jako malá Šárka, co se klikatí kdesi v Hostivici. Nemůžeš přece být hned Dunaj.

Jiri_Kalfar_Katerina_Rohova3

Zdroj: Kateřina Rohová pro Menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře


Připojte se k nám!

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!