Karel Hynek Mácha, české poezie pán

Publikováno: 01.05.2013 20:42 | Aktualizace: 01.05.2016 10:00 | Jiří Hofbauer

Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit o to, že má úvod, 4 zpěvy a 2 intermezza a dokážete odrecitovat několik prvních veršů. Ale k čemu vám to je, když tak málo víme o jeho autorovi, jednom z nejvýraznějších českých básníků?

Nedokážu si představit, kolik smrtelníků si libuje v diskuzi o Máchově jambu, prostředcích zeslabování konfliktu jazyka a morfologické organizace nemetrických veršů. Nicméně všichni jsme tím v rámci hodin literatury prošli a museli se to naučit. Přesto, kdo si dnes pod jeho sochou na Petříně vzpomněl na stavbu děje nebo prokreslení postav? Ne, ani já ne.

Mácha pro Čechy představuje ideál romantického básníka. Málo kdo ale chápe, že výraz romantický není odvozený od hezkých chvilek, které zažívá líbající se pár při západu slunce, ale od slova romantismus. Směru doby, který se projevil v architektuře, hudbě, umění, literatuře i smýšlení a náladu doby. Do českých zemí skutečný romantismus nikdy nedorazil. A tak zatímco v Byron, Puškin a Hugo jsou ve světě považovány za mistry psaného slova a nositele vznosných myšlenek, největší český romantik dodnes chodí žebrotou. Kdo Ignaz Mácha ve skutečnosti byl?

macha_9

Zdroj: Wikipedia



Moment kdy došlo ke zlomu

Na Ignaze (v české přepisu Ignác) Máchu vzpomínali všichni jeho přátelé i rodina jako na veselé, hravé a bystré dítě. Zázrakem přežil děsivě vypadající pád z Petrské věže. Zachytil se hrany zvonu, který ho vynesl nad propast a on padal skrz celou zvonici. Vyvázl jen s prasklou horní čelistí. I když se to jeví jako bezvýznamná událost, v závěru zjistíte, že právě tohle zranění se pro něj a jeho dílo stane víc než symbolickým.

Následující roky běžely klidně. Mácha byl vynikajícím studentem. Na gymnáziu nad všemi studenty vynikal ve znalosti matematiky. Poté pokračoval na studia filosofie a práv. Kvůli krizi se rodina musela přestěhovat do domu na tehdejším Dobytčím trhu, dnešní pražské Karlovo náměstí. A právě tehdy se začal Mácha... měnit.

V domě měl Mácha oddělenou místnost, která dnes již neexistuje. Na zdi mu vysela kresba Karlova Týna, dnešního Karlštejna. Sem za ním přicházeli jeho přátelé, zde rozjímal a s největší pravděpodobností i vytvořil velkou část svého nejznámějšího díla – Máje. Rovněž zde plánoval svoje cesty. Ve své knihovně měl pověsti, báje a mýty. Jeho nejoblíbenější četbou byly příběhy o udatných rytířích, kteří překonají vše, jen aby dosáhli lásky vytoužené panny.



Mácha cestovatel

Mácha byl známý svou zvláštní povahou. Miloval temná místa. Zříceniny hradů, hřbitovy, márnice. Vlastně cokoliv čemu se všichni tehdejší lidé spíše vyhýbali. Jeho tahle místa zvláštní silou přitahovala. Dokázal celé hodiny sedět na chladných hradbách nebo mezi pomníky, přemýšlet, psát nebo dělat skici.

Je jasné, že Mácha miloval toulky přírodou. Nepoužíval ale žádných z dostupných dopravních prostředků. Byl chodec. Dokonce tak zdatný, že mu málo kdo stačil. Měl neobvykle rychlou chůzi, během které jakoby nevnímal okolní svět. Jen šel. Jeho nejdelší cesta vedla až do Benátek. Na těchto cestách vytvářel skici míst, která ho zaujala. Po návratu domů je pak zdokonaloval a případně i dobarvoval. Možná, že ho ani nikdy nenapadlo, jak zásadní pro něj budou dvě místa – hrad Houska a hrad Valdštejn.

macha_7

Zdroj: Česká televize



Ignác je mrtvý, až žije Karel Hynek

Máchovi, kterému především Josef Kajetán Tyl celý život (a i dlouho po smrti) zazlíval nedostatečné národní uvědomění, byl po otci patriot. A na důkaz toho, si změnil svoje německy znějící jméno Ignaz na Hynek. Což bylo dost příhodné zvláště v dobách druhé světové války. Jméno Ignaz, česky Ignác, občas užívá domácký tvar Nácek, což v době okupace bylo rovněž hovorové označení pro příslušníky strany Nacionálního socialismu – nacisty.

Zatímco první báseň vydává pod svým rodným jménem, druhou, českou (!) již podepisuje jako Karel Hynek Mácha.



Múza nebo kurva?

Marinka Stichová byla údajně Máchova první velká láska, která však neměla dlouhého trvání. Osud totiž chtěl, aby Mácha potkal jinou ženu. A aby on sám se stal jejím osudovým mužem.

Eleonoře Šomkové, kterou si Mácha překřtil na Lori, bylo teprve sedmnáct let, když se jí Mácha začal dvořit. O sedm let mladší Lori byla neskutečně nesmělá. Máchův zjev, ego a údajně silný hlas velice imponoval. To že ji Mácha věnoval pozornost značí, že musela být skutečně výjimečně krásná. Jenže prvotní zamilovanost velice brzy odezněla. Tedy z básníkovy strany. Lori jím zůstala i nadále doslova posedlá. Nejen fyzickým vzhledem, ale především jeho osobností. Jenže najednou se z jemné múz, dodávající Máchovi inspiraci, stala objektem pouhým sexuálního uspokojení.

Lori byla první, kdo ve svých dopisech popsal obě tváře Máchy. Jedna byla romantická, dobrotivá, hodná. Ta druhá byla o poznání jiná. Mácha Lori zakazoval vycházet z domu bez jeho doprovodu. Zakazoval ji přijímat návštěvy pokud nebyl doma. O tom ostatně vypovídá i grafologický rozbor jeho písma. Psaní určené Lori jsou rozmáchlá a zcela jednoznačná. Oproti tomu dopisy rodičům jsou umírněné, co do formy i grafického výrazu.

Romantickou žádost o ruku se Lori nikdy nedočkala. Dal jí rezolutní rozkaz aby si ho vzala. Zaskočena „nabídkou“ váhala s odpovědí. Aby si na ni vynutil odpověď vyhrožoval jí vlastní smrtí.

Mácha pojal představu, že Lori v době jejich seznámení již nebyla panna. Mácha dychtící po odpovědi, která by ho uspokojila a současně mu dala za pravdu, tak na pohřbu Loriiny matky ztropil scénu, kdy ji fyzicky přinutil přísahat na rakev, že „již předtím dala jinému“. Jestli popravdě nebo jen proto, aby konečně tento teror ustal Lori odpověděla, že ji znásilnil jeden student. Mácha se tedy choval více jako despota, než jako citlivý milovník.

Lori pak v mnohých dopisech napsala, že je těžko se v Máchovi vyznat. V jednom dopise ji byl schopen vyznat oddanou lásku, pohrozit vlastní smrtí a opět ji ujistit, že ji miluje. Byl to začarovaný kruh, kde se lepší dny střídaly s horšími, láska s hnusem a její lieber Ignaz s člověkem, kterého neznala.

Mácha a Lori zplodili syna Ludvíka, který však po devíti měsících umírá na psotnik, což je nemoc projevující se silnými křečemi. Takže Mácha umírá bez potomků. Skutečně?

macha_11

Zdroj: Česká televize



Máchastyle

O Máchově vzhledu se vedou debaty. Jasné je, že byl víc než jen pohledný. Mluvit o kráse ve smyslu Doriana Graye je přehnané, ale řekněme, že si mohl vybírat. Měl velké ego a především charisma. Na svou dobu měl nejen neotřelé názory ale i styl oblékaní. I když byl rozervaný uvnitř, navenek byl vždy precizně upravený. Nosil temně modrý kabát, černou vestu zapnout na řadu knoflíků až ke krku, bohatý šátek, světle šedé kalhoty vysoké a naleštěné holínky z ostruhami. Na to oblékal sněhově bílý plášť s rudou podšívkou. Zvláštní je, že často vycházel i s jezdeckým bičíkem. Ačkoliv nejsou informace, že by kdy sedl na koně. Proto jeho socha na Petříně kde drží snítku šeříku je trochu zcestná.

macha_13

Zdroj: Česká televize



Obraz Karla Hynka Máchy

O tom jak vypadal Karel Hynek Mácha máme nějakou všichni. No, a přesto málo která z grafik odráží skutečnost. Slovně ho jeho bratr Michael popsal jako rostlého, asi 175 cm vysokého muže snědší pleti, s lehce vlnitými kaštnovými vlasy, pronikavýma modrýma očima a jizvou pod pravým okem.

Jenže jak z toho množství obrázků vybrat ten, na kterém je skutečná tvář Máchy? Dlouho se mělo za to, že podoba básníka zachycuje obraz Jana Křtitele ve venkovní kapli na hradě Valdštejn, kterou roku 1837 zhotovil malíř František Mašek. To ale už bylo rok po smrti Máchy. Takže malíř maloval popaměti.

maj_5

Zdroj: Česká televize

Když v roce 1858 chtěla vlastenecká skupina Májovci umístit obrázek Máchy do Almanachu Máj inspirovali se právě touto freskou. Do výsledné podoby si každý z tehdejší představitelů skupiny přidal svou vizi Máchy. Samozřejmě si jej idealizovali. Viděl v něm ikonu revolučního myšlení. A tak docházelo k postupné deformaci jeho podoby. Když pak později viděl jeho bratr Michael Máchovu podobiznu v Almanachu, nepoznával ho. Dokonce popřel i podobu bratra s freskou v kapli. Stejně tak podobu v ní nenacházela ani Lori. Na Valdštejně je ale ještě jeden výjev údajně zachycující Máchu. Podobu s Janem Nepomuckým ve Velké kapli potvrdil i Máchův bratr. Jenže při projekci obrazu Jana Nepomuckého na odlitek Máchovy lebky vůbec se tvar vůbec neshoduje. Vlastně žádný z dostupných obrazů zcela nesedí. Vždy se v něčem liší.

Záhadu podoby se roku 1986 rozhodl odkrýt Emanuel Vlček a Milan Knobloch. Vzali Máchovu lebku, obalili ji svalstvem a kůží a docílili tak něčeho jedinečného. Pravděpodobně nejdokonalejší a biologicky nepřesnější podoby Karla Hynka Máchy. A teď se vracíme na začátek. Na co mysleli při vytváření jeho výrazu? Pád ze zvonice v dětských letech, kdy došlo k přerušení svalové funkčnosti horní čelisti. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

macha_4

Zdroj: Česká televize



Velké sousto jménem Houska

Tajemná místa s pohnutou historií Mácha vyhledával. Hrad Houska a jeho historie na něj zvláštně působil. Podle pověsti měl vrcholek, kde dnes stojí hrad, v roce 878 puknout, skála se otevřít a průrvou za linout silný sirný zápach a údajně měla vylézat hovada pekelná, beroucí na sebe nelidskou podobu polozvířat a pololidí. Aby tuhle pekelnou díru ucpali, zastavěli ji kaplí zasvěcenou archandělu Michaelovi. Ještě před stavbou do ní spustili vězně odsouzeného na smrt, aby popsal co tam uvidí. Zážitek popsal slovy, že „peklo, které tam je, je daleko horší než doživotní žalář.“

macha_8

Zdroj: Česká televize

Dopis, který Mácha poslal v roce 1836 svému příteli Eduardu Hindlovi, dodnes zaráží. Na Housce strávil pouze jednu noc, ale i to stačilo, aby jeho zážitek zamotal hlavy lidem na století dopředu. Mácha zde údajně našel onu trhlinu v zemi. A prý do ní sestoupil.

Někteří věří, že Mácha se v podzemí se dostal do časové smyčky a ocitl se tak v budoucnosti. Ano, zní to šíleně, ale v dopise je až zarážející popis současné pražské lokality.

Mácha se v dopisech zmiňuje „v útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“ Pravda, paneláky jsou z betonu, ale zvlášť v posledních letech prochází masivní vlnou rekonstrukcí a dostávají barevné nátěry. „Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel.“ Stožáry elektrického vedení skutečně nevypadají zrovna přívětivě. Na ulici potkává „bytosti lidské časté nevidomí.“ Mácha žil v době kdy tmavé brýle nosili pouze slepí lidí. Dnes je to zcela běžná ochrana očí proti slunci a především stylový doplněk. Popis „štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky“ není zcela jednoznačný. Může se jednat jako o tramvaj, která při odjezdu vydává ječivý zvuk, tak třeba i autobus, který skutečně vydává zvuk, kdy jakoby upouští páru.

Na ulici potkává dívku „ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval.“ Proč i dnes vás někdo neslyší, protože má něco přepásaného přes hlavu? Sluchátka. S touto dívkou, kterou Mácha označuje jako Dídó (ne, vůbec nic to nepřipomíná), se údajně dal do řeči. Prozradila mu, že je v Praze v roce 2006.

Dále dopis obsahuje popis lokality. Mácha zmiňuje „ruiny ponuré – toť byvší Hrádek krále Václava.“ Když v letních měsících roku 2006 dělali historici a nadšenci něco jako rekonstrukci této události, všechno co Mácha popsal v dopise z roku 1836 se zde nacházely. Mácha se tedy objevil někde mezi pražským sídlištěm Libuš a čtvrtí Zelené domky.



Žádná svatba, jeden pohřeb

V mnoho odkazech se dočteme, že Mácha zemřel na zápal plic. Tuto verzi rozšířil Máchův zaměstnavatel, majitel právnické kanceláře, který se obával odlivu zákazníků pro Máchovu nakažlivou nemoc.

Bylo to začátkem října, kdy v Litoměřicích začal hořet statek. Mácha, který viděl požár zdaleka se rozběhl do města. Běžel 45 minut. Uřícený doběhl k hořícímu stavení, polil se vodou a pomáhal hasit. Voda nebyla čistá. Pocházela ze stoky. O měsíc později dostal Mácha silný průjem doprovázený zvracením a křečemi. A 4. listopadu 1836 jeho stav dostál takové fáze, že nebyl schopen pochybu. Byl dehydratovaný a vyhladovělý. Další den k němu zavolali kněze, protože lékař již nenahmatal puls. Mácha umírá 6. listopadu. Oficiální zpráva uvádí, že podlehl zápalu plic. V úmrtním listu je ale uvedeno jasně brechdurfall, tedy česky průjem. Jeden ze syndromů choleriny. Ta se šíří prostřednictvím vody znečištěné fekáliemi. Bakterie způsobující toto onemocní narušuje střevní sliznici a způsobuje dehydrataci a dávivost. Jestli se Mácha nakazil během hašení požáru nebo již v Praze, kterou sužovala vlna cholery, se nedozvíme.

Zatímco nevěsta Lori čekala v pražském kostele sv. Štěpána, Mácha byl tou dobou již šest hodin mrtvý. Podle tradice by rakev mládence měly k hrobu doprovodit panny. Pro Máchovu nakažlivou nemoc se však mnozí báli k jeho tělu přiblížit. K hrobu ho tak nakonec odnesla parta pijanů, kterým nějaká infekce byla úplně jedno.

macha_12

Zdroj: Česká televize



Mácha – Hácha

Po podepsání mnichovské (podvodné) dohody hrozilo z německé strany obsazení pohraničí. Proto došlo k tajnému nočnímu převozu ostatků z Litoměřic do Prahy na příkaz tehdejšího guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše. Zatímco v roce 1836 šlo (v dostatečném odstupu) za Máchovou rakví jen asi dvacet lidí, které přemluvil jeho bratr, 7. května 1939 ho na vyšehradský hřbitov doprovodil celý národ a pohřeb se stal národní leč tichou manifestací proti nacismu a útisku.

macha_1

Zdroj: nm.cz

macha_2

Zdroj: nm.cz

Máchův Intimní deník (není vhodné pro vyznavače kultu neposkvrněného Máchy)

Tohle je část, kterou vám ve škole rozhodě nevyprávěli. Máchův deník, někdy označován jako intimní, totiž ukrývá pravou tvář tohoto romantického poeta. Jeho velká část je šifrovaná. I do běžného textu jsou zasazeny pasáže v kódu. Po mnohých pokusech je dešifroval až spisovatel Jakub Arbes roku 1884.

Text je psaný střídavě zleva doprava a obráně. Arbes si všiml samostatně stojících znaků. Ty s největší pravděpodobností mohly značit a nebo i. A vzhledem tehdejšímu stylu mluvy, kdy slovesa končila na slabiku -ti poznal i. Tímto stylem rozšifroval celý deník. A nejednou se chrám zasvěcený kultu romantického básníka začal bortit. Deník kromě osobních pocitů i barvitě zachycuje sexuální praktiky, ke kterým Mácha často Lori nutil. Podle odborníků jsou napsány až s podivným klidem a odstupem. Mácha z popisu zkoušky v divadle pokojně přechází k popisu sexuálního aktu. A zdůrazňuji slovo popis, bez jakékoliv citového prožitku.

Ráno onanie. Odpoledne jsme byli s Trojanem v Nereuttrovské zahradě a lezli jsme za holkami.

Ta má mordyjánskou prdel. Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom, jak hluboko se vůbec vejdu. A ptal jsem se jí, bude-li křičeti, ona povídala, že neví, bude-li to boleti.

Přišla podruhé, pak jsem ji u okna pical na stolicích. Prosila mě abych do ní nevnikal tak hluboko jako v pondělí.

Vzadu jsem ji fikal. Nechtěla dlouho, ale když jsem se stavěl mrzutý, šla přece. Bála se, že chci hluboko.

Lori mi seděla na klíně, musila se vzdy sehnouti, já jsem ho tam měl.) Najednou Róza vstala, tato se lekla, chopila se sklenice s vodou a pila. Já jsem se vzdy dříve na ni pozadu díval.

Na Ovocném trhu koupil jsem švestky a šli jsme domu. Ona zandala okna, já šel na stranu, a když jsem se vrátil, položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna; potom jsem pical třikrát po sobě, dvakrát to vyšlo, dvakrát ji, pravila, to lechtalo.

Mezitím (jsem ji několikráte fikal, dvakráte to vyšlo pozadu, několikráte jsem to zadržel; až jsem ráno ztropil onanii. Hrál jsem si s její nohou, sundal punčochu, sedla na kanapé, zvedla nohy a já jsem se jí díval atd. Když jsem ji fikal, musila se přehnout přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí.



Mácha mezi námi

Myslíte, že Mácha zemřel bez potomků? Pravděpodobně ne. Léta totiž udržoval intimní vztah s Annou Vrbenskou. Té se v letech 1832 a 1834 narodily dvě děti. Její rodiče je přijali za vlastní a dali jejich jméno. Ale vzhledem k tomu, že Karel Hynek Mácha byl jedinou mužskou návštěvou v jejich domě lze předpokládat, že právě on je jejich otcem. Přímí potomci „sourozenců“ Anny Vrbenské žijí dodnes.



Máchův kult

Až teprve v roce 1993, kdy byl poprvé knižně vydán Máchův deník začaly pochybnosti o Máchově neposkvrněném odkazu. Mácha nebyl ryze kladným hrdinou. Ani chrabrých rytířem a ochráncem panen, jak se rád viděl. Nebyl pravděpodobně ani tím nejlepším člověkem. Měl spoustu chyb. Jako všichni. Co nedávám k úvaze, ale oznamuji jako fakt je, že patří k největším českým básníkům a nositelům vlasteneckého odkazu. Ideálem romantismu by rozervaný umělce, nejlépe potulný, zkoušeného životem. A to Mácha bezesporu byl.

macha_3

Zdroj: Česká pošta

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!