Ladislav Špaček: první muž české etikety

Publikováno: 01.09.2014 15:30 | Jakub Pavlovský, Jiří Hofbauer

Téměř jedenáct let působil na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Účastnil se bezpočtu vrcholných společenských událostí ve více jak 50 zemí světa, setkal se s desítkami prezidentů a členy královských rodin. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, byl redaktorem a moderátorem v Československé televizi. Uváděl vlastní televizní seriál Etiketa a je autorem řady knih o etiketě. Dnes působí jako konzultant v oboru komunikace a etikety. Ladislav Špaček oslavil v srpnu 65. narozeniny, ale jeho mladý duch a energie nás všechny příjemně překvapila. S panem Špačkem jsem poseděl u oběda v příjemném prostředí italské restaurace Locanda Marino, která sousedí se Stavovským divadlem. Obědvali jsme domácí tagliolini s čerstvými hřiby.

spacek_1

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Pokud někomu řeknu, aby si představil Ladislava Špačka, s největší pravděpodobností to bude obraz muže v elegantním obleku. Určitě ale nenosíte jenom obleky. Jste spíš konzervativní, nebo neformální typ muže?

Vím, že s mým jménem se pojí spíše představa o konzervativním gentlemanovi, protože svou prací, knihami a televizními pořady jsem vytvořil dojem, že jsem člověk, který prosazuje klasiku a který dbá na tradice, což je pravda. Ale je to spíš moje profesní strana osobnosti. Já osobně jsem raději neformální a když nemusím, tak si kravatu neoblékám. Doma nechodím v obleku a nechodím v něm ani spát, jak si spousta lidí myslí. Dokonce se mi stala taková příhoda, když jsem jel tramvají z Národní třídy. Na Karlově náměstí nastoupil starší pán, jenž byl zjevně kopií Oldřicha Nového z první republiky. Měl na sobě perfektní károvaný oblek, pečlivě vyčištěné hnědé kožené boty vysoké kvality, klobouk, hůlku. Byl jako vystřižený z filmu pro pamětníky. A najednou jsem si všiml, že si mě začal prohlížet. Měl jsem na sobě džíny, sako a košili bez kravaty, to, čemu se dnes tak módně říká izraelský protokol. Ten chlápek po chvíli na celou tramvaj zvolal: „Nejste, doufám, pan Špaček?!“ A já jsem se provinile přiznal: „Ano, jsem.“ Prohlížel si mě a já věděl, proč. Omluvně jsem pronesl, že nejezdím tramvají v černém obleku. On na to řekl, že jsou i vycházkové obleky. Celá tramvaj se královsky bavila. Odpověděl jsem: „Vím, že jsou vycházkové obleky, ale rozhlédněte se kolem nás, takový je trend.“ To toho pána nejvíce pobouřilo a řekl: „Tak vy tomu říkáte trend, já tomu říkám úpadek, pane!“ Potom jsem raději vystoupil a počkal na další tramvaj. Jsem člověk, který se rád obléká neformálně, který nemusí mít kravatu každý den. Umění etikety spočívá především v rozlišování žánru situace, ve které jsem se ocitl. A jestliže přijdu do Národního divadla v džínách anebo usednu k táboráku v obleku, tak jsem vedle v obou dvou případech. Musím vědět, do jakého prostředí jdu, jaký bude můj program a podle toho se oblékám.

spacek_2

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Jaká móda je Vám bližší – česká, italská či anglická? Kde nejraději nakupujete oblečení, v Praze nebo spíše v zahraničí?

Vždycky v zahraničí. Česká móda je pořád takříkajíc při zdi. Když se projdete po Vídni, vidíte daleko větší pestrost v pánském oblečení. Muži nosí barevné kalhoty, nejsou výjimkou žluté, červené či růžové. Košile, saka, šátky a boty jsou nesmírně nápadité. Tamější muži se nebojí jít odvážně do nejrůznějších kombinací. Když se naopak projdete po Václaváku, vidíte stále šedivou uniformitu, kdy lidé pořád chodí oblečeni, jako by trh nenabízel daleko víc možností. Já obvykle nakupuju ve Vídni, sem tam něco v Paříži, ale málokdy si něco koupím v Praze. Jednak proto, že se nerad nechávám okukovat, když si něco vybírám, ale hlavně proto, že v zahraničí je větší výběr. Je mi bližší klasická anglická móda, nicméně ta je už dnes menšinová. Anglická móda převládala do 2. světové války, po válce se toho trendu chopili Italové, proto je dnešní móda více italská než anglická. Najít dnes gentlemana oblečeného podle klasické britské módy je opravdovou vzácností.

spacek_3

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Jaký vztah máte k barevným ponožkám? Odvážil byste se?

Odvažuju se a rád. Je-li příležitost, vždy ji využiju. Muži mají svůj outfit z definice nesmírně konzervativní, stereotypní. Pánský oblek je přísně standardizovaný. Jsou přesně popsány i nejrůznější detaily – jak moc má vykukovat manžeta košile z rukávu saka, na který knoflík máme zapnout sako, jaký uzel si máme uvázat k jakému límečku. Muži jsou sešněrováni naprosto přesně definovaným stereotypním outfitem, proto jakékoliv vybočení je vítáno. Zaplaťpánbůh, že jsou muži, kteří oživí outfit třeba kapesníčkem v náprsní kapsičce, hodinkami nebo nápadnými ponožkami. Nesmí být ale podezření, že je to nedopatření. Příkladem může být Karel Schwarzenberg, který si na Bezpečnostním summitu v Bělehradu oblékl červené ponožky. Všichni novináři se mohli zbláznit a volali mi, jestli je možné, aby měl na sobě červené ponožky. Odpovídal jsem, že může, protože Karel ví přesně, jak má vypadat správně oblečený muž. U něho je to vědomé překročení pravidel, které posunuje hranice módy kupředu.

spacek_4

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Co říkáte na oblečení šité na míru?

Až do pozdního věku jsem nakupoval v konfekci. Vůbec mě nenapadlo, že bych si nechal ušít oblek nebo košili na míru. Na jedné přednášce jsem se seznámil s mladým mužem, který koupil před pár lety starou zanedbanou výrobnu košil, někde na moravsko-slovenském pomezí. Během dvou let z ní udělal jednu z nejlepších fabrik na košile na míru. Nechal jsem si u nich ušít několik košil a od té doby si už košili v konfekci nekoupím. Je těžké trefit košili, která by mi seděla po všech stránkách, která by vykrývala profil trupu, měla rukávy dlouhé, jako já mám ruce, seděla kolem krku přesně, jak má, a aby měla detaily, jako například tvar a výšku límce, manžety, vzdálenost knoflíků. To všechno si do sebemenšího detailu můžete objednat. Taková košile vypadá jako součást vašeho těla, máte pocit, jako byste měli druhou kůži. Ten pocit stojí za to, aby člověk investoval. Rozdíl v ceně mezi dobrou košilí koupenou v konfekci a touhle košilí šitou na míru je nepatrný. Málokdo má ideální konfekční postavu, podle které šije móda. Jsem opravdu vášnivým zastáncem košil i obleků šitých na míru.

Mně osobně se líbí pojem cestování na úrovni a s ním spojené stylové oblečení, pěkné doplňky a zavazadla, v ruce kniha nebo noviny, vždy upravené vlasy. Jak to máte Vy, když cestujete?

Záleží na tom, kam cestuju. Je-li to služební cesta, při které vím, že se hned po příletu setkám s někým, na kom mi záleží, tak cestuju přesně tak, jak to popisujete. To znamená, že si dám pozor na to, co mám na sobě, jaké mám boty a jsem pochopitelně náležitě upravený. Když letím na dovolenou, tak jsem oblečen daleko neformálněji a nevezmu si svůj nejlepší kufr, protože vím, že se v letadle omlátí. Musíme respektovat žánry situace, mezi které cestování patří. Pokud budu cestovat na konferenci do Londýna, budu oblečený jinak, než když poletím na dovolenou na Krétu s rodinou.

spacek_5

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Vnímáte nějak, že jste pro muže symbolem jisté noblesy a úrovně?

Ano, musím to vnímat. Je to sociální role, kterou jsem sám na sobě vymyslel. Hraje-li někdo nějakou sociální roli, musí ji hrát se všemi atributy. Pokud jsem primátor, nemohu si v opeře sundat sako, jako jsem to viděl před lety na premiéře Carmen. Vím, že si musím hlídat své chování na veřejnosti. Nemůžu ve dvě hodiny ráno zvracet na historickou budovu Národního divadla. Prostě nedá se nic dělat, musím přeběhnout na druhou stranu. Tak jako vím, že se musím oblékat přiměřeně situaci, tak také vím, že se musím chovat přiměřeně situaci. Někdy je to obtížné, když jedeme s kamarády na kola a v nějaké venkovské hospodě si trošku zařádíme. Pak chodí lidí a ptají se mých kolegů: „To je opravdu ten pan Špaček?“ Oni musejí se smíchem přisvědčovat: „Jo, jo, to je on. To byste nevěřili, co?“ Někdy se mi stane, že trochu ulítnu, ale nikdy to není za hranice určitých mezí.

Když někdo propaguje slušné chování, musí naplňovat smysl a poslání etikety, to znamená prokazovat lidem dobro, snažit se, aby lidé kolem vás měli radost, být empatický, ohleduplný, snažit se naplňovat očekávání našeho okolí. To všechno musí mít člověk v sobě a já si neumím představit, že bych to jenom hrál a v soukromí nebo mimo zraky veřejnosti bych se choval jako zvíře. To nejde. Mám to v sobě od malička.

Jaké je podle Vás desatero správného gentlemana?

Příjemný zevnějšek, oblečení přiměřené situaci, bezvadně sladěné doplňky, detaily, soulad chování a oblečení, chování v souladu s očekáváním našeho okolí, vnímání potřeb ostatních lidí, bezvadné a dokonalé vyjadřování, inteligence, charisma a vkus, zběhlost - gentleman by měl umět konverzovat o nejrůznějších tématech.

spacek_6

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Pokud jde o kulturu a umění, jak často navštěvujete galerie a muzea?

Málo, protože jednak na to nemám dost času a jednak si myslím, že jsem je už všechny prošel. Procestoval jsem hodně zemí a viděl jsem všechny pamětihodnosti a kuriozity planety. Byl jsem na Velikonočním ostrově, v Amazonském pralese... V Paříži jsem byl 20krát. Těžko najít nějaké místo na světě, které by mě překvapilo a kde bych si připadal jako nováček. Takže představa, že bych šel pošestnácté do Louvre... Rád si zajedu na výstavu do Vídně. Teď se chystám do Berlína do muzea fotografa Helmuta Newtona. Zvláštní je, že jsem už dlouho nebyl na ničem v Praze. Přátelé z jiných měst jezdí kvůli výstavě do Prahy a já třeba vůbec nevím, že daná výstava probíhá. V běžném pracovním ruchu mi to unikne.

Jak často chodíte do kina a divadla?

Do divadla chodím méně, než jsem chodíval. Občas zajdu do Divadla Ungelt nebo na Vinohrady. Do kina chodím strašně málo, protože málokdy hrají něco, co bych chtěl vidět. Když se podíváte do programů kin, jsou tam stejné blázniviny, jako večer běží v televizi. A kdybych chtěl vidět nějaký film, pak rozhodně v kině, nežli v televizi nebo na počítači. Připadá mi to jako degradace filmového umění. Prožitek v kině je daleko intenzivnější, je tam tma, člověk se pohrouží do děje, nikdo ho nevyrušuje – teda pokud někomu nezazvoní mobil. Pokud jde o popcorn a kolu, tak to si rozhodně nekoupím, protože do kina se nejdu najíst a divím se lidem, kteří to takhle dělají. Já naopak spojuju kino s večeří v restauraci, je to takové prodloužení prožitku.

spacek_7

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Kdo je pro Vás symbolem češství?

Dnes už se to těžce posuzuje, protože atributy národního cítění jsou již překryty kosmopolitním stylem života. Dobrým symbolem češství je pro mě Karel Schwarzenberg, i když to pro někoho může být paradox. Je takovou památkou na starou šlechtu, která ještě držela hodnoty. V dnešní době se už češství neprojevuje, jako se projevovalo za první republiky. Zkuste najít někoho, kdo by šel bránit vlast, kdo by vzal do ruky zbraň a šel by bojovat proti vetřelci. Zajděte na diskotéku a zeptejte se mladých lidí, kdo by byl ochoten postavit se proti nepříteli se zbraní v ruce. Na to máme profesionální armádu. Dnes už nehledejme češství ve vlastenectví, ale spíše v tom, jak dokážeme přinést něco Evropě a světu.

Letos si naše republika připomene 25 let od pádu komunismu. Jak vzpomínáte na dobu před sametovou revolucí? Jak se stavíte k názoru, že před rokem 1989 zde byla jen šeď?

Absolutně s tím souhlasím. Prožívali jsme naše životy bez jakékoliv možnosti konfrontace se zahraničím, se světem. Netušili jsme, jak se žije jinde. Vycestovat do jiné země byla událost. Nebudu mluvit o tom, jak vypadaly obchody a oblékání. Bylo to přežívání, ve kterém si každý musel najít svůj svět, v němž si vytvořil pocit štěstí. Vzpomínám na tu dobu nerad, nedívám se ani na retrospektivní pořady v televizi, protože se mě vždycky zmocní ta stísněnost, kterou jsem velmi rád opustil v roce 1989.

spacek_8

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Při všech těch navštívených zemích, která je Vaše nejoblíbenější?

Mám hrozně rád Francii, mým nejmilovanějším městem je Paříž. Jedním z nejzajímavějších měst na světě je New York, kde se prolínají nejrůznější kultury. Znám ale spoustu lidí, kteří o něm neřeknou nic hezkého. Mám také rád Thajsko kvůli usměvavým a milým lidem. Tam si člověk odpočine od nasupených obličejů, které potkává po Praze od rána do večera. V Austrálii, na Floridě, kamkoliv přijedete, lidé se na sebe usmívají, proto rád cestuju do jiných zemí.

A kam byste naopak už nikdy nejel?

Vždycky jsem si myslel, že takovým městem je pro mě Berlín. Mám to město spojeno se strašlivou hrůzou, kterou Němci způsobili světu ve 20. století. Když jsem tam byl asi před půl rokem, byl jsem překvapen, jak živé, veselé a přátelské to město je. Nemám moc v lásce Londýn, přijde mi chladný. Chybí mi tam to, co miluju v Paříži – živé ulice, zahrádky, přátelskou atmosféru. Je monumentální, důstojný, bohatý; architektura na každém kroku ukazuje na slávu britského impéria. Necítím z Londýna takovou srdečnost jako z Paříže. Ale místo, kam bych se nikdy nechtěl vracet, takové nenajdu. Každá země je něčím zajímavá.

Jak nejraději cestujete? Autem, letadlem či lodí?

Lodí cestovat nemusím, beru to jenom z nouze, když se tam člověk nedostane jinak. Letadlo považuju za naprostou samozřejmost. Když jsem pracoval ve službách prezidenta, nalétal jsem tolik kilometrů jako je na Měsíc a zpátky. Nechali jsme si to spočítat od vládní letky. Byly doby, kdy jsem viděl kufr a udělalo se mi špatně. Jednou jsme byli 14 dní v Jižní Americe; během této doby jsme 17krát letěli do nejrůznějších destinací. Letadlo jsme brali jako běžnou věc, jako tramvaj. Nejraději ale cestuju autem, protože v něm mám svobodu a soukromí. Můžu si přizpůsobit plán cesty, jak se mi zachce.

spacek_9

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Vaříte doma nebo chodíte na obědy a večeře do restaurací?

Vždycky restaurace. Bydlím v centru města, proto mám v okruhu 300 metrů nejméně patnáct dobrých restaurací. Doma nejím prakticky nikdy, ne proto, že by manželka nevařila. Někdy má tendenci vařit, ale já dávám přednost restauraci, protože si můžu vybrat. Nikdy jsem neuvařil žádné jídlo. Přiznám se, že možná vajíčka; vajíčko jsem někdy uvařil. A možná jsem si někdy ohřál párek. To jsou vrcholy mých kulinářských dovedností. Nemám ani ambice vařit. Já jsem člověk restauračního typu, nejlépe se cítím v restauraci u skleničky vína a u dobrého jídla. Bohužel, na obědy nemám moc času, proto si dám třeba bagetu, večer si to ale vynahradím.

Které jídlo a pití je Vaše nejoblíbenější?

Nejraději mám ryby, mořské plody a červené víno. Dávám přednost italské kuchyni, mám rád i těstoviny. Jsem velmi mlsný, takže dolce musí vždy završit moji večeři, což si druhý den vyčítám, ale další večer do toho jdu zase, neodolám. A červené víno proto, že je to multivitamin, obsahující spoustu živin. Přes den nepiju alkohol, takže odpolední sklenka whisky v klubu se mě netýká, ale zato si to večer vynahradím. Je pravda, že přes letní den si někdy dám skleničku bílého nebo rosé, které je do letních veder ideální. Klasika je ovšem to červené.

Na čem si potrpíte, když jste v restauraci? Co očekáváte?

Především očekávám perfektní obsluhu. Ta mě zajímá víc, než kvalita jídla. To, že mně předloží dobré jídlo, považuji za samozřejmost. Chování personálu, přátelské prostředí, úroveň obsluhy a servis jsou jevy, které z návštěvy restaurace udělají zážitek, nebo naopak. Podle toho restauraci posuzuju. Je to jednoduché, řízek vám usmaží v každé hospodě, ale přesto chodíte jen do některých, protože někde kromě řízku dostanete bonus – přátelské prostředí, příjemné chování personálu, friendly atmosféru, perfektní servis.

spacek_10

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Bydlíte v centru města. Je to proto, že máte rád městský ruch, nebo je to z důvodu, že nemusíte dojíždět?

Miluju městský ruch. Když vyjdu ven z domu, musím vrážet do lidí, abych měl pocit, že žiju ve městě. Kdybych si chtěl užívat klidu, nebydlím v centru Prahy, ale někde na venkově. Pro mě je město životodárným blahem, ze kterého čerpám energii. Je pravda, že to s sebou nosí některé průvodní jevy, jako je například permanentní čtyřiadvacetihodinový kravál, když italští turisté v jednu hodinu v noci vyrážejí a ve tři se vracejí do hotelu. Je to přirozená daň, kterou rád platím za to, že bydlím v místě, které alespoň trochu připomíná velkoměsto. Praha není velkoměsto, je to malebné a půvabné městečko. Velkoměsta vypadají jinak, žijí. V Praze vás ve 22 hodin vyženou ze zahrádek do postele, aby si důchodkyně v ulici nestěžovaly na hluk.

Kolik dní v týdnu pracujete? Máte nějakou pracovní dobu?

Nechodím do zaměstnání, ale přesto pracuju sedm dní v týdnu, protože chci, baví mě to. Je to práce, která mě živí a ta nemá žádnou pracovní dobu. Přednáším top manažerům firem nebo úřadů, potom také píšu; často i v noci, kdy všechno utichne a nikdo mi nevolá. Usednu kolem jedenácté nebo půlnoci k počítači a můžu v naprostém klidu, tichu a soustředění do tří hodin v noci psát. Píšu knihy a články. Letos mi vychází ještě pokračování knihy pro děti s názvem Dědečku, ještě vyprávěj a také příručka pro obchodní zástupce, finanční poradce, realitní makléře. Večer se snažím ještě odpovídat lidem na jejich dotazy, cítím to jako povinnost vrátit veřejnosti její přízeň a zájem o etiketu. To je takový můj pracovní režim. Musím spát alespoň šest hodin. Když nemám žádnou přednášku, vstávám klidně až v devět. Buď usednu k počítači, nebo mám nějaké schůzky, popř. někam cestuju.

spacek_11

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Umíte si představit život mimo Českou republiku?

Za totáče jsem o tom velmi často přemýšlel, ale neměl jsem pas, zabavili mi ho po osmašedesátém, tudíž jsem nemohl cestovat. Vůbec jsem neměl představu, jak svět vypadá. Dnes, když už o světě vím mnohonásobně víc, dovedu si představit život kdekoliv na světě. Cítím se být Evropanem, proto se v evropských zemích cítím dobře. Těžce bych si zvykal například někde v Asii, v Indii. Ale v například v Thajsku bych nějaký čas dokázal žít.

Jak se stavíte k vymoženostem komunikační techniky? Čtete například e-knihy?

Mám Kindle, ale přiznám se, že knihy na něm nečtu. Koupil jsem si ho proto, abych věděl, co to je. Stejně tak mám i tablet, Mac, iPhone. Dnes už si člověk nevystačí s blokem a tužkou jako dřív. Mám všechny výdobytky moderní doby, se kterými jsem se rychle sžil, využívám je. Problém mám se sociálními důsledky virtuálních světů, které nám tyto přístroje přinášejí. Podle mě odpoutávají lidi od klasických mezilidských vztahů. Lidé si raději napíšou na Facebooku, než aby se sešli v hospodě. Povídají si o tom, co měli k večeři namísto toho, aby na ni šli spolu. Na jedné straně lidé zjednodušují svá vyjadřování, ale na straně druhé je komunikace frekventovanější. Za den si můžeme vyměnit zprávy třeba s patnácti lidmi. Nemusíme čekat týden na odpověď dopisem. To je dar dnešní techniky, a proto jí plně fandím.

Zajímá mě ještě jedna věc. Otevřete si někdy vlastní knihu a začtete se do ní?

Ano, máte pravdu, to dělám. Není to ale projev ješitnosti, vede mě k tomu snaha si něco oživit. Přiznám se, že když píšu knihy mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, často se mi stane, že si ráno nepamatuju, kde jsem skončil. Je pravda, že i po vydání knihy si ji někdy otevřu a přemýšlím, jestli bych něco nenapsal jinak. Ale to je sebevražedné, autor by to neměl dělat. Největší noční můra autora je, když odevzdá rukopis, usedá do tramvaje, jede z nakladatelství zpátky domů, v tramvaji se praští do hlavy a řekne si: „Proboha! Tohle tam ještě mělo být, to jsem tam měl napsat!“ V tu chvíli začne být věčně nespokojený. Kniha už začala žít svým životem, nedá se změnit. Nicméně, někdy tomu opravdu neodolám, otevřu knihu a říkám si: „Toto jsem měl napsat trochu jinak.“ Ale to je jenom nostalgie...

spacek_12

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

LADISLAV ŠPAČEK: strážce českého stylu

Osobnost měsíce září 2014

Produkce a realizace JIŘÍ HOFBAUER

Fotografie TOMÁŠ ŠKODA Photography

Text JAKUB PAVLOVSKÝ

Styling VÁCLAV F. MENSA

Odborná jazyková spolupráce PETRA KINCLOVÁ

Odborná spolupráce při výběru hodinek MICHAL HARAJBIČ

Velké poděkování patří Janě Rejhonové a Janu Hustákovi z Relative PR & Consultancy, s.r.o. za nepostradatelnou pomoc při uskutečnění tohoto focení.

Děkujeme Heleně Davis, manažerce obchodu Knize & Comp. v Pánské pasáži, a prodejnímu týmu za poskytnutí oblečení, doplňků a spolupráci na tomto focení.

Děkujeme pánům z obchodu Gentleport v Pánské pasáži za poskytnutí kožené aktovky Leather Satchel Chestnut Brown.

Děkujeme Mgr. Martinovi Hamšíkovi, manažerovi butiku Luxury Office v Pánské pasáži, za poskytnutí kancelářských doplňků.

Děkujeme butiku Prim v Pánské pasáži za poskytnutí hodinek.

Děkujeme Renatě Hendrychové, provozní Grand Café Orient, Dům U Černé Matky Boží, Ovocný trh 19, Praha, za poskytnutí prostor a zázemí během focení.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!