Legenda lední revue Jiří Crha

Publikováno: 31.07.2013 00:14 | Michaela Lejsková

Narodil se v Mladé Boleslavi, s ČeskouVídeňskou lední revuí sjezdil půl našeho malého glóbu, jako krasobruslařský trenér působil dlouhá léta v Kanadě, Itálii, České republice, a dokonce i v Kuvajtu. Jiří Voskovec ho poctil čestným titulem „Potulný kejklíř“. Žije v Kanadě, ale rád se vrací za kamarády domů do Česka. Přestože působí 46 let v zahraničí, mluví krásnou češtinou a píše dopisy bez jediné chybičky. Maluje hezké obrázky s krasobruslařskou tematikou a umí poutavě vyprávět o své nelehké životní pouti.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek

Foto: Jaroslav Tatek

Začněme od začátku. Jste z Mladé Boleslavi, kde také začala vaše bruslařská kariéra. Jak k tomu došlo?

Můj tatínek byl zapálený mladoboleslavský hokejista, a tak i mne od mládí učil bruslit a brzy mi dal do ruky hokejku. To vše na přírodním ledě, umělý v té době – bylo to za války - v Boleslavi nebyl. Hokej mě bavil, ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že spíš než kolektivní sport mě přitahuje individuální bruslení.

Na přírodním ledě to asi nebylo jednoduché.

To je pravda, trenéři tehdy nebyli, a tak jsem se stal krasobruslařským samoukem. Ale jinak v Boleslavi existoval velice aktivní klub. Působila tam řada na tehdejší dobu dobrých krasobruslařů. Rád vzpomínám třeba na mladičkou Mílu Kučerovou-Novákovou, která o mnoho let později trénovala sourozence Romanovy. Po válce klub zanikl, ale v 50. letech došlo k jeho vzkříšení. Stále se bruslilo na přírodním ledě na Štěpánce. Až v roce 1957 začal fungovat nově postavený zimní stadion.

Závodil jste? Nebo jste se hned od začátku věnoval spíš revuální činnosti?

Oficiálních republikových soutěží jsme se nemohli účastnit, protože jsme neměli kvalifikovaného trenéra, a tak jsme založili mladoboleslavskou revue a s naším programem jsme objížděli zimní stadiony v okolních městech. Mě bavilo nejen bruslení, ale i choreografie, výběr hudby a návrhy kostýmů.

V roce 1957 nastal velký zlom. Dostal jste nabídku, která změnila váš život.

To ano, bylo mi nabídnuto angažmá v nově založeném uměleckém krasobruslařském souboru s názvem Československá lední revue. Stal jsem se profesionálem a v létě už jsem vystupoval v Moskvě. Ve srovnání s kolegy, kteří mohli trénovat na umělém ledě, jsem měl velké nedostatky, ale postupně se mi dařilo je odstraňovat a nakonec jsem všechno dohnal. Třeba v roli Harlekýna jsem bruslil se Soňou Balunovou, několikanásobnou mistryní republiky a účastnicí mistrovství Evropy.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav Tatek

V Československé lední revui jste působil – s přestávkou, kdy jste byl na vojně – do roku 1963. A pak přišla další výzva.

V roce 1963 vystoupila v Praze poprvé Vídeňská lední revue. A já jsem s tehdejší hvězdou československého krasobruslení Milenou Kladrubskou dostal „lano“, nabídku, která se nedala odmítnout. Tehdy nebylo v Československu jednoduché získat povolení, musel jsem podat žádost na Pragokoncert, který rozhodoval o působení umělců v zahraničí. Problémem bylo rozvázání pracovního poměru s Československou revue. Dělali nám dost problémy, ale nakonec jsme z toho „vybruslili“. Bylo to dobré i proto, že jsme vlastně s Milenou otevřeli našim následovníkům cestu na Západ. 

Byl mezi Československou a Vídeňskou revue velký rozdíl?

Obrovský. U nás spousta lidí nevěděla, co má dělat. Naopak Vídeňská revue byla vysoce profesionální organizace s perfektně fungujícím zajetým systémem. Vždycky měsíc před zahájením turné udělala paní Edit Peter, bývalá revuální bruslařka, choreografii, postavila se všechna čísla a připravila režie. Zajímavé bylo, že kostýmy nám šila rodina Křížových. To byli vídeňští Češi  otec, matka a tři dcery. Všichni dohromady za měsíc ušili oblečení pro celý soubor. A pak se vyrazilo na dokonale připravenou trasu turné: Pasov – Norimberk Liege – Antverpy  Západní Berlín  Vídeň – Klagenfurt a tak dále.

Jak dlouho jste zvládal tenhle kočovný život?

Vlastně deset let. Jen vojna přinesla osmnáctiměsíční odmlku. Na konci léta 1967 jsme jeli s Vídeňskou revuí do Kanady. Projeli jsme Montreal, Ottawu, Winnipeg, Calgary a další města a já si najednou uvědomil, že život s kufrem už mě unavuje a že bych se právě tady chtěl usadit. Kanada je země krasobruslení zaslíbená, která potřebovala trenéry, a mě právě tahle dráha velmi lákala.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek

Foto: Jaroslav Tatek

Jak dlouho jste zvládal tenhle kočovný život?

Vlastně deset let. Jen vojna přinesla osmnáctiměsíční odmlku. Na konci léta 1967 jsme jeli s Vídeňskou revuí do Kanady. Projeli jsme Montreal, Ottawu, Winnipeg, Calgary a další města a já si najednou uvědomil, že život s kufrem už mě unavuje a že bych se právě tady chtěl usadit. Kanada je země krasobruslení zaslíbená, která potřebovala trenéry, a mě právě tahle dráha velmi lákala.

V roce 1967 ale nebylo jednoduché odejít do Kanady.

To ne, už když jsem šel do Vídeňské revue, přišli za mnou estébáci z Bartolomějské a přemlouvali mě ke spolupráci. Byli docela slušní a já jsem je tenkrát dokázal nějak umluvit a nic jsem nepodepsal. Ale pořád jsem měl strach, aby nepřišli zas. A my jsme měli jet s Vídeňskou revuí na vystoupení do Prahy, tak jsem se rozhodl emigrovat. 

V té době byla emigrace něčím osudovým, zdánlivě nebylo návratu. Co vám přinesla kromě svobody?

Exil umožní člověku očistit se, vrátit se k tomu podstatnému, co v něm bylo zahlušeno všedností. Připomene mu pojmy a vlastnosti jako čest, odvaha, mravnost a vytrvalost. Také se mi naprosto potvrdilo, co řekl T. G. Masaryk. Že příslušník malého národa musí pracovat víc a lépe, aby to bylo vidět.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatektek
Foto: Jaroslav Tatek

Asi to v Kanadě zpočátku nebylo jednoduché. Jak jste na tom byl s angličtinou?

Anglicky jsem trochu uměl – v revui byli Angličani, Holanďani, ale to samozřejmě nestačilo. Nejdřív jsem pracoval v továrně na nábytek, pak ve firmě na dámskou konfekci. Nakupovala u nás spousta kanadských Čechů a ti mi dost pomohli. S řečí i uskutečněním mého snu. Konečně jsem začal trénovat. Nejdřív v Montrealu, pak na východě Kanady v New Brunswicku a nakonec jsem v roce 1972 dostal nabídku do Viktorie, a tak jsem se stěhoval přes celou Kanadu na západ. 

Splnil se vám životní sen, ale co všechno to obnášelo?

Bylo to vyčerpávající, trávil jsem denně od půl sedmé ráno 14 až 16 hodin s krasobruslením. Šest hodin na ledě a k tomu výběr a stříhání hudby, choreografie a vymýšlení kostýmů. A také broušení bruslí, které jsem nemohl svěřit nikomu jinému. V tom jsem se stal skutečným expertem a na mnou nabroušených hranách závodila řada špičkových závodníků.

Ve Viktorii jste byl 16 let, co se vám za tu dobu povedlo?

Začal jsem tam od píky, což mi vyhovovalo, protože když se člověk vyhne chybám na začátku, může dojít daleko. Za poměrně krátkou dobu jsem tam vychoval závodníky, kteří měli jistou techniku s artistikou a byli skoro ve všech kategoriích na stupních vítězů – to je takový honorář navíc, když mají vaši svěřenci úspěchy. Přineslo to uznání nejen v Kanadě, ale také v USA, kam ostatní trenéři z Britské Kolumbie nejezdili, protože to tam bylo o mnoho těžší. Zkrátka: poctiva česká práce se vyplatila.

Co byl pro vás největší problém? 

Asi povinné cviky! Takové to přesné a trochu nudné bruslení bez hudby po hranách do obloučků a osmiček, které bylo součástí závodů až do 90. let. Jejich nácvik chce hodně času a trpělivosti a ta mladým lidem většinou chybí. Moji svěřenci jezdili výborné volné jízdy, ale povinné tolik ne. Je dobře, že se už tahle nudná „škola“ nejezdí, aspoň je víc času na nácvik skoků nebo piruet.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav Tatek

Co vás tolik přitahovalo k trénování krasobruslení?

Tu otázku si kladu celý život. Krasobruslení je těžký sport. Třeba gymnasta má pevný podklad, ať už zem nebo kladinu, ale stále stojí na svých chodidlech. Krasobruslař má jen dvě hrany bruslí a jízdu vpřed a vzad. Naučit ho dokonale bruslit je těžký úkol. Jsme do jisté míry sochaři těla, jde doslova o proces hnětení bruslaře. K tomu musíte mít obrazotvornost a výtvarné vidění a také schopnost pro vyhmátnutí detailu. Je to otázka biomechanicko-estetické vize. Zkrátka: buď umíš, nebo neumíš, buď vidíš, nebo nevidíš. To jsou velké výzvy!

Co je v téhle profesi nejdůležitější?

Řekl bych to stručně: v naší profesi je nutná vize, ale když nemáte cit pro detail, tak tu vizi nenaplníte. A naopak umíme-li pracovat s detaily a nemáme-li vizi, pak pro stromy neuvidíme les. Jinak je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Musíte se stále učit. Nesmírně důležité jsou základy. Ty se musejí vytvořit co nejpevnější. Proto jsem byl vždycky rád, když jsem mohl své svěřence vést od začátku. Každý trenér přichází sám na spoustu věcí: já jsem například došel k názoru, že nemám vždycky učit podle toho, co jsem vyčetl, ale také podle toho, co cítím. Jak říká jedno indické přísloví: Gram praxe je lepší než tuna teorie.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav Tatek

Nemrzí vás, že jste nikdy nedostal do ruky talent, který jste mohl dovést třeba až na olympijské hry?

Měl jsem takový talent – v Itálii mi svěřili dívenku, kterou jsem měl během čtyř let připravit pro olympijský start. Byla hodně talentovaná a naše práce přinášela rychlé výsledky, jenže jako jedináček byla také hodně rozmazlená a v určité době začala intrikovat. Naše vztahy se zhoršily a nakonec spolupráce skončila. Víte, já jsem vždycky raději pracoval od začátečníků po juniory. Každý trenér by měl vědět, kde je jeho bariéra: kdy dojde někam a už to nejde dál. Naopak jsou trenéři, kteří umějí dodělat ten konec. Takový byl třeba Carlo Fassi – přišli k němu hotoví bruslaři a on z nich udělal mistry, dodělal detaily. Jako když pečete dort – Fassi to uměl výborně dozdobit, připravit šlehačku a tak dále…

Vraťme se k vašemu profesnímu životu. Rok 2000 přinesl zajímavou životní etapu – vaše angažmá v Kuvajtu.

To je svět, kde krasobruslení prakticky neexistuje. Jedna matka talentované dívky tam ale vybudovala privátní školu a ukázalo se, že je tam spousta talentů. Arabové jsou neuvěřitelně pohybově nadaní. Měl jsem tam dva kluky, bylo jim osm a devět let a ti se za dva měsíce naučili dvojitého salchowa a axela.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav Tatek

Je to vůbec možné? Vždyť jiným to trvá dlouhá léta…

Myslím si, že to umožnila jejich speciální pohybová schopnost. Dal jsem jim dobré základy a pokrok byl tak rychlý, že jsem si mohl dovolit je brzo učit skoky. Bylo samozřejmě nutné dohnat rezervy v bruslení. Jenže jsem tam byl jen rok, takže se to nemohlo stihnout, ale byla to krásná a cenná zkušenost.

Po další štaci v Itálii jste ochutnal i domácí krasobruslařské poměry. V roce 2002 jste dovedl Veroniku Dytrtovou ke stříbru na mistrovství České republiky. Pak to ale skončilo. Proč?

Veronice bylo 21 let, zatímco Krausové, která tehdy šampionát vyhrála, jen 16. Čekal jsem, že svaz obě nominuje na mistrovství Evropy. Jenže jela pouze Krausová a Veronika, ačkoliv mohla startovat, zůstala doma. Prý že už není perspektivní. Jenže kdyby se pánové z vedení naší federace trochu zajímali o teorii, věděli by, že dívky mají dva typy těla. První bych nazval „nevolnickým“, tedy takovým, kdy se žena v určitém věku zaoblí, začne přibírat a ztratí dynamiku.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav Tatek 

To je zvláštní označení „nevolnický typ“.

Je pravda, že v češtině to zní zvláštně, ale lepší příměr jsem nenašel. Druhý typ, který bych nazval „aristokratickým“, zůstane štíhlý a pružný, zkrátka se nemění. Tak to také dopadlo. Krausová za čas přibrala a nic z ní nebylo, Veronika zůstala štíhlá, mohla dál závodit, ale po tom zklamání a ztrátě osobního sponzora skončila s krasobruslením a začala pracovat. Politikaření a nevědomost vrchnosti urychlily konec její slibné kariéry. Škoda. 

V jakém stavu je v současnosti podle vašeho názoru české krasobruslení?

Máme závodníka světového formátu: Michala Březinu. Ale jeho výkony jsou stále trochu nevyrovnané. Krátký program má výborný, ale volná mu většinou nevychází. Kde je asi ten zakopaný pes? Březina teď spolupracuje s Petrenkem, což býval skvělý bruslař, ale to ještě neznamená, že bude stejně dobrý kouč. Zatím to neměl možnost dokázat, ale čas běží… Proč Michal nespolupracuje třeba s Frankem Carrollem? Nebylo by dobré trénovat v Broadmoor v Coloradu ve vyšší nadmořské výšce? A co se týče provedení, choreografie, doprovodné hudby: absolutní špičkou je kanadská choreografka Lori Nichol! Březina má mnoho rezerv, jen je vidět a odstranit! Teď hned a okamžitě, než mu ujede vlak.

Jiří Crha, foto: Jaroslav Tatek
Foto: Jaroslav tatek

A co Tomáš Verner, má ještě šanci vrátit se na výsluní? 

Verner už si nevěří. Vypadá to, že se v minulosti obklopil špatnou skupinou trenérů, kteří z něho nedokázali vytáhnout jeho maximum. Přestal si věřit a dnes už mu psychika nedovolí podat výkon, kterého je schopen. V téhle souvislosti si vždycky vzpomenu na to, co řekl generál George S. Patton: „Sebedůvěra je nejjistější cestou, s jejíž pomocí získáš to, o co usiluješ.“

Březina s Vernerem stále patří do evropské špičky, ale to je všechno…

Já jsem byl vždycky činorodý optimista, ale musím objektivně říci, že stav českého krasobruslení není moc dobrý. Úplně nám chybějí dobrá děvčata a páry. Podle mého by se měl vytvořit nový systém, tak jak to udělali před lety ve švýcarském hokeji. Začít od základů. Najít pár odborníků, kteří by v nových poměrech tu pyramidu začali budovat od začátku. Dá to fušku, nesmí chybět vize, vůle po inovacích a hlavně táhnout za jeden provaz! Jak říkali Voskovec s Werichem: „Sám si nikdo neví rady, dejme hlavy dohromady, pak se nám to povede!“

Citoval jste V+W. V téhle souvislosti mě zajímá, za jakých okolností vás Jiří Voskovec poctil titulem Potulný kejklíř?

Moje teta působila v Osvobozeném divadle jako tanečnice. Často jsem s ní o tomto období i jedinečné atmosféře divadla mluvil. Mám pár knih s věnováním od Jana Wericha, ale toužil jsem vědět víc i o Jiřím Voskovcovi. Po vycestování za „oponu“ jsem se s ním chtěl sejít. V Montrealu nám to nevyšlo, a tak jsme si vyměnili aspoň pár dopisů. Do knížkyKlobouk ve křoví, kterou vozím všude s sebou, mi Voskovec napsal věnování: „Jiří Crho, jste kolega potulný kejklíř a já vám přeji do života mnoho štěstí a srandy. Váš Jiří Voskovec.“ Toho titulu si nesmírně vážím. Bylo mi tím uděleno jakési vyznamenání kumštýře, které má pro mě hodnotu medaile Bílého lva.

Kdybyste mohl začít znovu se zkušenostmi, které máte, zvolil byste opět tuhle profesi?

Nevím, hrál jsem divadlo, dělal jsem balet, mám blízko k výtvarnému umění, kdoví, zda bych v jiném životě dělal trenéra. Je to totiž velmi těžká a nevděčná profese. Rozhodující pro trenéra je jeho rukopis a výsledky žáků. Bruslař je jeho zrcadlem. Znám spoustu trenérů, kteří 40 let stojí na jednom místě, pijí kávu a nic nedokázali. Ale stále mají důvěru. Když má člověk úspěch, hned na něj ostatní koukají skrz prsty. Je tu hodně falše a nevděku. Rodiče a činovníci, to je zvláštní kategorie. Kolem krasobruslení není moc krásných lidí. Ale bez nich tu práci nemůžete dělat.

„Jsme do jisté míry sochaři těla, jde o jakýsi proces hnětení bruslaře. K tomu musíte mít obrazotvornost a výtvarné vidění a také schopnost pro vyhmátnutí detailu. Je to otázka biomechanicko-estetické vize. Zkrátka: buď umíš, nebo neumíš, buď vidíš, nebo nevidíš. Být trenérem není džob. Je to poslání, které musíte milovat.“ Jiří Crha (1938)

 

Text: Petr Vichnar

Foto: Jaroslav Tatek

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!