Lukáš Hejlík: V hlavě mám projekty na tři životy

Publikováno: 04.03.2015 17:09 | Jiří Hofbauer

Je osm hodin ráno a my uháníme po D1. Hlavně neminout výpadovku. Na křižovatce vpravo a za kapličkou by to mělo být. Lukáš Hejlík nás pozval na svou chalupu do Říček u Brna, která slouží jako jeho druhý domov a místo, kam uniká před ruchem Prahy. „Jste přesní,“ usměje se a hned nás zve dál. Sedíme ve vyhřáté kuchyni, z kachlových kamen je slyšet praskání dřeva, popíjíme bylinkový čaj, k tomu chleba s rybí pomazánkou... A teprve když na stůl přinesl koblihy a čerstvou kávu, vzpomenu si, že bychom měli dělat rozhovor. Lukáš mluvil o svých projektech a musím přiznat, že kromě tohohle místa hostiteli závidím jednu věc – jeho nadšení.

hejlik_1

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Četl jsem hodně rozhovorů o Vaší práci, o projektech, na kterých pracujete, ale málo rozhovorů je skutečně o Vás. Nerad se bavíte o sobě?

Není to o tom, že bych nechtěl mluvit o sobě. Jednou jsem dělal rozhovor do časopisu, který se věnuje venkovu, přírodě, farmaření, a pojal jsem to hodně osobně. Možná až moc. Mluvil jsem o deziluzi, která žití na venkově provází, ale ve výsledku z toho byla stejně reportáž o tom, jak beran Robert naskakuje na ovce. Nemám problém mluvit o sobě a o tom, co potřebuji sdělit. Teď třeba hodně mluvím v rozhovorech o LiStOVáNí. Pro mě je to logické. Není to proto, že bych tomu projektu chtěl dělat ohromné promo nebo že bych neměl co říct o sobě. LiStOVáNí je ale můj opravdový život, takže pokud mluvím o něm, mluvím o sobě.

O čem přesně tedy je?

Je to divadelní projekt. Lidé, kteří to neznají, se bojí, že půjde o nudné předčítání, že je budeme týrat nějakými ukázkami z knížky. Když ale přijdou, zjistí, že je to skutečně živé a zábavné představení. A často se vrací.

Jak vybíráte knížky, které se rozhodnete přenést na divadelní prkna?

Když se začtu do knížky, zhruba u patnácté stránky poznám, jestli je to dobré, u třicáté jsem si jistý, jestli se to dá hrát, nebo ne, a když mě to baví, tak to dočtu. To se tak často nestává. Nicméně když uznám, že je to pro nás vhodné, kontaktuji nakladatele a současně se snažím získat kontakt i na autora. Pak začne vyjednávání. Pokud to druhá strana schválí, začíná samotná realizace konkrétního projektu. To je dalšího čtvrt, půl roku, než se to objeví na jevišti. Ale někdy to jde docela rychle. O tom, že přijede Dan Brown, jsem se dozvěděl v polovině listopadu. V lednu jsme s Infernem jeli 45 měst.

Takže nejde jen o to vybrat knížku. Vaše pojetí je tedy hodně zásadní.

Ano, úprava knížky je na tom to úplně nejdůležitější. Zaprvé se musí něco, co čtete 15 hodin, osekat na 50 minut; přitom to zásadní tam musí zůstat. Jasně, odpadnou postavy a celá řada scén, ale to hlavní z příběhu, to autorovo maso, tam musí zůstat. Aby to nebyla jen kostra.

hejlik_3

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Jste pyšný na to, co jste vytvořil?

Víte, je to pro mě především něco, co jsem sám vymyslel. Navíc cítím, že to má smysl. A potvrzují mi to i druzí. Když mi napíše autor z druhého konce světa, že je to jedinečné a že si to mám nechat patentovat, musí to být masakr. Divadelních skupin jsou mraky. Každý brečí, že nemá prachy, škemrá o dotace. Tenhle problém u nás odpadá. Tím, že jezdíme po celé republice, odpadá nám starost o nějakou stálou trvalou scénu. Současně jsme hodně levní. Je to pořád jen nějaká forma čtení. Není to v žádném ohledu technicky, kostýmově, personálně nákladná produkce. A navíc to má docela velkou přidanou hodnotu - když to hrajeme ve školách, tak i u dětí to vyvolá celé spektrum emocí. Většinou to začíná takovým pocitem nedůvěry. Končí to ale pak tím, že projevují stud, smích, občas mají na krajíčku. Najednou i ti věčně otrávení puberťáci začnou o čtení uvažovat tak, že to nemusí být nutně jen nuda.

Není to trochu kočovný život?

Je to létající cirkus! Snažím se to navíc skloubit s osobním životem, s mou nastávající Veronikou, ale i dcerou Klárou. Zní to hrozně, ale někdy si rodinný čas musím plánovat v diáři. Jedině takhle mi to funguje.

hejlik_4

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Nechybí Vám hraní v divadle?

Nechybí. Před deseti lety bych si nedokázal představit nehrát v divadle. Dneska si nedokážu představit se do něj vrátit. Odvádělo by mě to od mých vlastních projektů. Nebyl bych pánem svého času, a to je pro mě dnes největší devíza. Představa, že bych jako stálý člen souboru repertoárového divadla každý večer hrál a přitom neměl čas na své projekty, mě děsí. Takhle hraji také každý večer, ale je to má vůle, má produkce.

Máte tedy dostatečnou tvůrčí svobodu?

Troufnu si říct, že absolutní! Nejsme závislí na grantech, rozhodujeme si sami, co budeme hrát, kdy to budeme hrát a jak často. Lidi na to chodí po celé republice a já vím, že z těch miliónů aktivit, které mám, je tohle opravdu to nejvíc.

Takže je pro Vás LiStOVáNí naplněním života?

V lednu mi bylo 35 let. Poslední tři roky jsem na nějakém pomyslném profesním vrcholu. Už nemůžu hrát víc, než hraji teď. S LiStOVáNím jsem ve fázi, že už dostanu, dovolím si říct, každého autora, kterého si umanu. Dobře, J. K. Rowlingovou asi ne. Po celé Evropě se vymýšlí, jak lépe prodávat knihy. Já velmi zajímavou živou formou propojuji všechno – divadlo, čtení, knižní trh, živou kulturu a cestování. Všichni zahraniční autoři mi po zkušenosti na turné s námi říkají: Tohle si nech patentovat! Ale vlastně co? Poslední dobou přemýšlím o tom, jak dlouho ještě budu mít sílu to dělat. Vyjíždět například brzo ráno na základní školu do Ptení a hrát tam Kvaka a Žbluňka. Vstávat kvůli tomu v pět ráno, abych si tam u úvodního tanečku žabáka a ropušáka zažil malý kardiozáchvat. Jenže když pak vidíte 200 nadšených dětí, které to žerou, je to nabíjející. A to samé se pak děje u dospělé veřejnosti při večerních představeních.

hejlik_11

Zdroj: Le Premier

Kdyby Vám někdo před pěti lety řekl, že budete tváří krejčovského salonu, přišlo by Vám to reálné?

Ano. Já jsem si to docela dlouho přál, to se přiznávám. Pro mě je pitomost dělat reklamu na křupky, raději se hrdě postavím za něco, co se mi líbí. Proto jsem odmítl tři velké spolupráce a kampaně, které by vyjadřovaly něco, co úplně nesdílím. Proč se vybíjet na frontách, ke kterým nemám žádný vztah, a nijak zásadně to nepotřebuji? Práce s Le Premier mi vyhovuje právě proto, že nejsem jen držka do lookbooku, ale i návrhář. Teď poslední měsíc už žiji kolekcí pro jaro a léto. Těším se, co z toho bude.

Změnila práce i Váš styl?

Teď mě vidíte ve svetru a teniskách. Nenosím jen košile na míru a naleštěné boty Loake. Ale svůj styl jsem si tím rozhodně posunul. Už mi také není dvacet let, ani dvacet pět. Líbí se mi tahle britská konvenčnost. Však i smyslem kolekcí, které mám sestavit, je vytvořit něco lehce nestandartního, aby to svým způsobem navazovalo na to, co Le Premier dělá, ale současně to obohacovalo a posouvalo možnosti značky. Aby to působilo tak, že kromě klasiky umíme i tohle. A myslím, že se to daří, i když bych už teď svou poslední zimní kolekci udělal jinak.

hejlik_8

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Jaký je podle Vás dnešní mladý muž? Chce se na jednu stranu pěkně obléct a pak jít sekat dřevo?

Myslím, že málokterému manažerovi se bude chtít o víkendu farmařit, řešit, jestli mu někde zatíká a má mokré zdi. Raději pojede na víkend na hory a tam si to rychle odbyde. Dostane to ze sebe spíš sportem. Tohle „farmářství“ je spíše iluze. Lidé nechtějí, když to přeženu, stavět přístěnek pro kozy, oni chtějí jet někam na víkend, kde si zkusí kozy podojit, a ví, že v neděli se vrací domů. V pondělí už nevědí, jestli koza dělá "méé" nebo "béé". A popravdě, ušetří si tím spoustu starostí. Pokud si koupí polorozpadlou chalupu a stádo koz, najednou se to, co mělo být potěšení a co mělo sloužit jako vypínač, změní zase ve stresovou záležitost. Já ale myslím, že moderní muži to vědí. Holt je do toho nesmí ukecat dnešní romanticky smýšlející ženy... Dnešní muži potřebují únik od reality všedního dne. Co nejrychlejší a nejefektivnější. Než by kupovali zříceninu a oklepávali o víkendu cihly, raději si natáhnou dres a zničí se na kole.

hejlik_10

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Takže je takováto chalupa spíš starost než radost?

Já to tady zbožňuji, ale nechci, aby to vypadalo, že je to idyla. Tady se nedá nikdy úplně odpočívat, vypnout a nic nedělat. Vy mě tu dnes chcete fotit před mou velkou knihovnou, ale já tu mám málokdy čas si zatopit v kamnech a číst si. Rčení - kdo má chalupu, má prdel v kalupu – je opravdu přesné. Kdysi jsem tomuhle místu dával hodně. Bylo to jako závislost. Dneska jsem spíš takový farmář přes wifinu. V hlavě mám pořád projekty na tři životy; ať je to bistro v Olomouci, publikování v časopisu, kniha o kavárnách, gastrokroužek jako televizní pořad.... A asi bych dlouho nekončil. Na druhou stranu pořád vím, že to hlavní, co mi jde a v čem opravdu vynikám, je LiStOVáNí. V jedné knize Roberta Fulghuma říkáme: „Vezmi si to, co umíš, a to, co tě baví, a zkus to spojit. A tomu se věnuj. Když budeš mít štěstí, tak tě to i uživí.“ To se mi daří.

Kde jste víc doma? Tady, nebo v Praze?

Já teď mám dva domovy. Tady a v Praze. Je úžasné je mít. Jsem za ně rád. Byly doby, kdy jsem na tohle místo byl hodně fixován, ale až teď se to konečně opravdu snažím proměnit na chalupu, takové víkendové, klidné místo.

Vím, že rád jíte. Baví Vás objevování nových podniků, kde se dá dobře najíst?

Baví... Až moc! Někdy nám to trvá až dvě hodiny, než vyberu ten nejvhodnější podnik.

Do rozhovoru vstupuje Lukášova přítelkyně Veronika: „Sice jsme na pokraji hladu a smrti, ale stojí to pak za to.“

Jo, to je pravda. Já už prostě dnes nejsem schopen ani v tom největším hladu zapadnout do první hospody, kterou vidím. Pokud někam jedu, už předem si dělám na netu menší průzkum. A to je něco, co bych rád vytvořil – svou Gastromapu, která bude zaznačovat dobré podniky. Za dobrým jídlem se totiž vyplatí si zajet.

hejlik_5

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Máte raději tradiční hospodu, bistro nebo vyhlášenou restauraci?

Baví mě to střídat. Moc už nemusím takové ty echt zahulené hospody. Ale originální hospodu, kde mají dobrou českou kuchyni, přitom podle pravidel moderní gastronomie, rád navštívím. Někdy chodívám jen do nějakého malého bistra, jindy zajdu rád i na snobský fine dining. A pak, když jíme příliš často venku, mám potřebu spíš být doma a vařit si. To nemá jen ekonomické opodstatnění, ale i lidské, rodinné. Prostě si potřebuji zavařit.

Prošel jste si taky nějakými stravovacími extrémy?

Jasně, včetně striktní biostravy, makrobiotiky a celé řady relativně extrémních etap. Ale dnes už jsem dospěl do fáze, kdy si klidně dám i smaženou, pocukrovanou koblihu. To by se dřív nestalo. Dnes se hlavně snažím vědět, co jím. U téhle koblížky to ale opravdu netuším...

Je ještě nějaký projekt, který jste si nesplnil?

Je jich dost. Teď mě ale baví mapování české kulinářské a kavárenské scény. Vlastně... Ve všem, co jsem kdy dělal, jsem dělal osvětu. Když jsem jedl bio, všem jsem to nutil. Hlásal jsem tenhle životní styl do všech stran. Teď, když děláme knížky, tak se zase snažím pro to všechny nadchnout. Možná se snažím být v jistém ohledu prorok. Ano, jasně, zní to nabubřele, ale tuším, že to tak nějak dělám. A že tak i působím na lidi kolem. Snad.

hejlik_2

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

LUKÁŠ HEJLÍK: V hlavě mám projekty na tři životy

Produkce, realizace a text JIŘÍ HOFBAUER

Fotografie TOMÁŠ ŠKODA Photography

Odborná jazyková spolupráce PETRA KINCLOVÁ

Děkujeme Lukáši Hejlíkovi za zázemí během focení.

Děkujeme Janě Rejhonové a Simoně Kárníkové za pomoc při realizaci tohoto projektu.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o ruce v chladných dnech Jak pečovat o ruce v chladných dnech Udržovaný vzhled je kombinace mnoha faktorů. Pravidelný sestřih, sportovní aktivita, péče o vousy a pleť... Na jednu věc však bezpočet... Předchozí článek Volkswagen Sport Coupé Concept GTE: to chci mít Volkswagen Sport Coupé Concept GTE: to chci mít Volkswagen vystavuje na Ženevském autosalonu 2015 ve světové premiéře studii Sport Coupé Concept GTE. Avantgardní model přitom plní... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!