Martin Svobodník: Tanec musí být výzva

Publikováno: 06.01.2016 22:28 | Jiří Hofbauer

Znám ho jako Potkaního krále v Louskáčkovi, Velkého Brahmína v Bajadéře, Rotbarta v progresivním nastudování Labutího jezera Black White. Stojí za choreografií projektu Game Over z dílny vlastní taneční skupiny. V roce 2001 odešel do německého baletního souboru Opernhaus Halle, kde se stal sólistou a členem sboru v baletech pod vedením Ralfa Rossiho. Sedm let působil jako sólista, choreograf, asistent v Divadle Gera – v největším baletním souboru v německém Durynsku. Jako sólista baletu v Lipsku ztvárnil v legendárním představení náročnou postavu Jima Morrisona. Bez kostýmu a výrazného líčení působí relativně obyčejně. Pro Menstyle.cz se Martin Svobodník, demisólista baletu Národního divadla Brno, rozhodl sehrát svou první mluvenou roli. A nutno přiznat, že je stejně působivá jako jeho taneční výkony.

Martin Svobodník

SvobdnikMartin_PetrOmelka

Zdroj: Národí divadlo Brno/Petr Ormelka

Doufám, že jste kvůli rozhovoru nemusel rušit trénink?

Vůbec ne. Máme dvoufázový trénink – od devíti do jedné a od čtyř do osmi, když to sitauce vyžaduje. Trénujeme každý den, šest dní v týdnu. U nás v souboru je šest pracovních dní, takže jen neděli máme volnou. Nonstop. Nejdřív je trénink baletních prvků a pak je zkouška konkrétních choreografií na kusy, které jsou zrovna na programu. Teď nejvíc jedeme Louskáčka. Ráno začínáme u tyče, kde se hlavně rozehřejeme a procvičíme prvky. Kluci se zaobírají skoky, dámy se zase víc soustředí na techniku na špičkách.

Co Vás motivuje, když se nedaří příprava představení?

Nikdy to nejde hned na poprvé a často se s tím trápíme. Na začátku to nikdy nejde. Musíte dát čas tělu, aby si na ten – pro něho nový – pohyb zvyklo. Každá změna bolí. Sotva si člověk zvykne na klasiku, jako je Labutí jezero, pak přijde nějaký moderní kousek a vždycky to pár dní bolí. Ale tělo to zase pobere. Také hodně záleží na tom, kolik na to máme času. A na jiných věcech.

Liší se hodně klasický a moderní balet?

Diametrálně! Klasický balet vychází z odkazu minulosti a tradičních postupů. I když i ty se pořád vyvíjí. Ale udržují se klasické prvky a klasicky dané variance. Moderní balet – v tom si každý víceméně může vymyslet, co chce.

Co vlastně znamená, když se řekne, že balet se uvádí s novým nastudováním?

Když jsme studovali Labutí jezero a pak následně Black White, což je jakoby současné pojetí Labutího jezera, strhla se o tom docela diskuse, co je ještě klasický a co už moderní balet, co vlastně znamená to nové nastudování, moderní verze toho či onoho příběhu, jak daleko si můžeme dnes dovolit zajít v rámci nového nastudování díla, které je považováno za pilíř klasického kulturního odkazu. To by bylo na dlouhou diskuzi. Od originálu z roku 1880 se ale i klasická verze, která se hraje po celém světě, zcela diametrálně liší. Pro dnešního diváka by to bylo nestravitelné. I když se hrají kusy, které mají 150 let, jejich vývoj je skutečně dynamický i v rámci klasického baletu. Balet je neskutečně evolučním uměním a nelze ho tvořit tzv. do šuplíku. Musíte jej dělat teď a tady. Balet je dnes hodně fyzický a dynamický. Všechno je stále náročnější, propracovanější. Víc se balancuje na hraně. Skutečně zkoušíme, jak daleko ještě můžeme zajít.

Fotografie z představení Black & White

BLACK AND WHITE foto Ctibor Bachraty (25)

Zdroj: Národí divadlo Brno/Ctibor Bachratý

Skutečně je to prostředí baletu tak tvrdé, jak se traduje?

(zamyslí se) Je pravdou, že úkolem tanečního mistra nebo choreografa je, aby tanečníkům pomohl pochopit jejich postavy, proniknout do jejich podstaty. Pro dotyčné protagonisty to znamená, že s onou postavou se musí skutečně sžít. V našem případě přijetí té postavy znamená, že ji a všechno, co k ní patří, vyjádříte pohybem na jevišti. Často se pak stává, že podlehnete tomu enormnímu tlaku očekávání.

Většina kluků to tak neprožívá, ale... Holky hodně chtějí, mají nějakou potřebu chtít a dokázat si to. Žene je pocit, že se to od nich čeká. Pořád chtějí být lepší a lepší. Nejlepší! A právě posedlost dokonalostí je mnohdy zažene někam, kde nechtěly být. Najednou se ocitnou v jiném světě. Ať je to anorexie, bulimie nebo další projevy jako paranoia. Víte, balet má hroznou moc a tendenci vás snadno pohltit. Velice snadno. Proto je dobré to vyvažovat, třeba si jít zahrát fotbal. Zkrátka si uvědomit, že vše co děláme jako práci, je přece divadlo.

Co děláte ve volném čase?

Sportuji, poslouchám hudbu, hraji na kytaru, dělám choreografii. Miluji pohyb. Běhám, hraji sqaush. Bez pohybu nemůžu být. Jsem zvyklý se hýbat. Pořád. Kdybych se přestal hýbat, asi bych se rozpadl. Nevydržel bych celý den ležet v posteli, číst si. Ne, to bych nezvládl.

Je skutečně v baletním světě tak tvrdá konkurence?

Pořád se někdo někam dere. Ale víte, ono se to ukáže na jevišti, kdo na to má, kdo ne. Jeviště je úžasně neoblomné. Velice dobře pozná talent a tvrdou práci.

Je nějaká vysněná role tanečníků?

Čekáte, že řeknu princ v Labutím, že? Víte, ono je to hrozně těžké říct takhle nějak plošně. Ale osobně nemám problém s ničím, když je práce kvalitní a já danému projektu věřím. Musím tomu věřit primárně já sám. Nevím, jestli to znáte, ale ono se traduje, že není špatných tanečníků, je jen špatných choreografů. Na tom něco je... Je pravda, že tancovat Labutí je něco. Když tancujete Labutí, pokořil jste jistou metu. Je to balet s velkým B. Možná vůbec nejkrásnější balet. Když ale Labutí tancujete čtrnáct let třikrát do měsíce a stokrát jste ho viděl jako divák, díváte se na to s odstupem. Nebo spíš z jiného úhlu pohledu. Je to především představení, jako každé jiné. A na to bychom neměli zapomínat. Proto mě mnohem více fascinují modernější kusy, případně interpretace. Případně vyprávět klasický příběh z jiného úhlu pohledu, v novém prostředí, pomocí nových charakterů. Věřím, že fantazii se meze nekladou. A v tanci to platí dvojnásobně.

Fotografie z představení Black & White

BLACK AND WHITE foto Ctibor Bachraty (10)

Zdroj: Národí divadlo Brno/Ctibor Bachratý

Jak jste se dostal k modernímu baletu?

Dlouho jsem žil v tom, že klasika je pro mě nejvíc. Měl jsem dokonale napozorovaného Michaila Baryšnikova nebo Vladimira Malachova. Potom jsem se v Neměcku potkal s choreografy z Nederlands Dans Theater. Ti mě hodně povzbuzovali v tom, abych zkul jiné způsoby. Hledat i jinou formu jevištního tance než je klasický balet. Začal jsem o tom přemýšlet jinak, a postupem času mi to začalo dávat smysl. Našel jsem se v tom. Nemůžu ale říct, že by mi to hned šlo. Jedna pedagožka ve mně ale cítila potenciál a cit pro jiný pohyb, než byl klasický balet. Musím přiznat, že to bylo hodně vykoupeno pílí a tvrdým, brutálním tréninkem. Tak tvrdě a tak dlouho se mnou pracovala, až to ze mě dostala. Byla mentorem ve skutečném slova smyslu. Musíte spoustu věcí pochopit, abyste věděli, jak s nimi pracovat, jak je přenést do pohybu. Právě ona mě toho naučila hrozně moc.

To se Vám ale asi hodilo, protože představení o Jimu Morrisonovi muselo být pro Vás náročné?

Jim Morrison. To byl asi největší death ever. Bylo to geniální představení na hudbu Doors. Moje postava prakticky dvě hodiny nesleze z jeviště. Právě choreografie je tím, co toto představení tak vyčlenilo a udělalo ho jedinečným, nezapomenutelným. I když bylo představení moderní, pořád mělo základy v klasickém baletu, protože i moderna už má nějaké zásady a postupy. Dnes se moderní balet mnohem častěji chápe jako pohyb. Prakticky jakýkoliv. Někdy to vychází z hip-hopu, R&B; spousta choreografů si pohyby vymýšlí.

Jak se vlastně tvoří choreografie?

Začíná to pokaždé jinak. Někdo vaří z vody, jiný to má kompletně v hlavě. Ale asi nejlepší je, když choreograf skutečně ví a zná lidi, se kterými bude dělat. Svým způsobem dává tanečníkům možnost se na tom podílet nějak kreativně. To mě baví nejvíc. Jedna polovina choreografů má svou vizi a nesnese, aby jim ji tanečník nějak narušoval. Jiní zase čekají, že do toho tanečník přinese něco nového, posune jeho nápad.

Vy se ale nevěnujete jen baletu.

S Adamem Sojkou jsme si založili taneční skupinu Lance Jay Dance, která se věnuje jen tanci, baletu a projektům s tím spojených. Pro Národní divadlo jsme vytvořili představení Game Over. Dál ale děláme své projekty, které jsou unikátní v tom, že je inscenujeme na nečekaných místech. Ve skladištích, loděnici... Mě tyto projekty hrozně baví, protože nejsme ničemu a nikomu poplatní, často na tom ani nic nevyděláme. Spíš do toho ještě musíme strkat své peníze a hledat lidi, kteří do toho půjdou s námi, protože chtějí. Hnacím motorem není to, že bychom na tom zbohatli, ale že děláme něco, co nás baví. Současně dáváme publiku tak trochu jiný zážitek. A děláme to rádi.

Fotografie z přípravy kampaně Ballet & Twerk

BaletTwerk_SimonaBestova

Zdroj: Národí divadlo Brno/Simona Beštová

V čem je zásadní rozdíl od inscenace v kamenném divadle?

Když něco inscenujete v klasickém kamenném divadle, lidi od toho očekávají spoustu věcí. Chtějí často vidět právě ten odkaz kulturního dědictví. Chtějí třeba klasické Labutí. Chtějí klasickou výpravu, klasickou choreografii. Chtějí to Labutí, na které jsou zvyklí. Často se tak jakákoliv změna na půdě kamenného divadla setkává s negativními ohlasy a nepochopením. Ale pokud my posuneme představení posuneme třeba do skladu potravin, nikdo nám nemůže říct, že ničíme kulturní odkaz minulosti. To nám dává velikou svobodu tvořit pro diváka bez předsudků a předpojatosti. Kdo má zájem, ten přijde, a koho to nezaujalo, tak nechodí. Současně si myslím, že divadlo by nemělo být muzeem kultury, ale jeho líhništěm.

Liší se české a zahraniční scény?

Rozhodně! Třeba rozpočet... To, co tady máme na rok, v Německu mají třeba na měsíc. Celá česká kulturní scéna je značně podfinancovaná. Ono to ani nejde srovnávat, protože rozpočty jsou pevně dané a divadla z nich musí vycházet. Nicméně, pokud je platové ohodnocení malé, proč nebo čím by měl být motivovaný ten herec, zpěvák, technik? Z dobré recenze se prostě člověk nenají. Jestli ty projekty mají za něco stát, tak ty peníze je potřeba do nich dát. Nic proti tzv. kultuře za pětikilo, ale rozhodně takové projekty nesluší velkým kulturním institucím. Jinak je to jen šolich a ten půjde vždycky poznat. V jednom divadle jsem se ptal zaměstnance technické složky na to, co říká na svou práci a on mi odpověděl: „Oni předstírají, že nás platí, a my dělám jakože děláme.“ A přesně takhle by to nemělo fungovat. Rozhodně se hned zítra nevyšvihneme na platební úroveň Německa, ale věřím, že se tam jednou dostaneme. Protože i kultura ma svou cenu a hlavně je odrazem národa.

Máte vysněnou scénu, na které byste chtěl působit?

To nezáleží na místě. Skutečnost, že budete tancovat v Opéra national de Paris, neznamená, že budete šťastnější nebo úspěšnější než v Brně. Záleží to na lidech, o jejich přístupu. O tom, jak si sednete. Moc spokojen jsem byl v německé Geře. To nebylo velké, ani známé divadlo, ale dělali jsme si věci podle sebe, a skvěle to fungovalo. Ono většinou to vždycky pár let nejdřív funguje, říká se, že 7 let je maximum. Pak se to pokazí...

Je nějaký kus, který byste chtěl přinést na česká jeviště?

Hrozně se mi líbí to, co dělá kanadská choreografka Crystal Pite, pod kterou tancuje výborný český tanečník Jiří Pokorný. Mario Schröder teď v Ostravě dělal Chaplina. Geniální! Myslím, že i pro tanečníky je dobré - zkusit si různé směry. I když ze začátku to může být těžké a bolí to, člověk se musí "obouchat", aby našel to, co ho může bavit. Hlavně na takových věcech se roste.

Fotografie z představení Made in USA

Stalo se Vám někdy, že jste měl taneční okno?

Na zkouškách ano, ale na představení ne. Víte, tam funguje něco jako muscle memory. Když neví hlava, ví tělo. U tance je zapotřebí dát více prostor tělu, méně ho nechat myslet a třeba víc vnímat hudbu. Tělo se samo navede. To je, jako když hrajete na kytaru, taky už víte, kam sáhnout. Do jisté míry je to zmechanizované. Jak se říká: „když víte jak na to, tak je to brnkačka.“

Jaká role byla Vaše nejoblíbenější? Ke které jste měl nejsilnější vztah?

Morrison. Rozhodně! Upřímně - já to ze začátku nesnášel. Byl to takový výdej energie... Ale já se hrozně snažil. Až v momentu, kdy jsem se uvolnil a začal to dělat s větším citem, začalo mi to jít a začalo mě to i bavit. Balet odrážel dobu, život Jima - a vy se na jevišti prakticky ubijete k smrti. Byla to výzva. Skutečná! Balet by měl být vždycky výzva. Jakmile něco šolicháte, nemá to smysl, nikam vás to neposune. To je stejné, jak byste s různými lidmi lepil obálky na poště. Sice něco děláte, potíte se u toho, ale daná činnost je stejná, a tudíž ji nemáte kam posunout, o co obohatit. Ani ona nemá co přinést vám. Baletní život je hrozně krátký, proto i tanečníci střídají konkrétní místa. Není to proto, že jsou nevěrní souboru, nebo nespokojení, ale mají hrozně krátkou dobu si na to - si baletní život užít. Pokud se chcete kariérně posunout, zůstanete na jednom místě deset let; ale pokud si chcete život skutečně užít a tancovat, co nejvíc to jde, tak měníte. Kvůli sobě.

Fotografie z představení Game Over

PosterSet1_DavidChristianLichat

Zdroj: Národí divadlo Brno/David Christian Lichtag

Dnes už neplatí, že tanečníci chodí do důchodu ve 30?

Margot Fonteyn aktivně tančila do padesáti a ještě v 66 letech ztvárnila roli královny ve Spící krasavici, takže je to individuální. Ono vypracovat se trvá hrozně dlouho, ale pak to jde už hrozně rychle. Myslím, že ta čtyřicítka, to je asi maximum. Do roku 1996 platilo, že tanečníci chodili ve čtyřiceti do důchodu. Dnes se každý o sebe musí postarat sám. Ne každý je mistrem nebo choreografem. Někteří v divadle zůstanou jako garderobiéři, jiní jdou vyloženě mění obor.

Dřív měli tanečníci zakázané lyžovat. Vy se nějak omezujete?

Ne, to bych nemohl dělat nic. Čím víc různých věcí dělám, tím víc mi pak jde balet. Jasně, jsou tací, kteří chodí do divadla hodinu před tréninkem a jsou tam i hodinu po něm. Někdo to chce, jiný to potřebuje. Je to o zkušenostech. Když jsem začínal, chodil jsem půl hodiny předem, když jsem se v oboru pohybovat už 10 let, čtvrt hodiny předem – a když to děláte dvacet let, chodíte minutu předem. Je to jako čištění zubů - taky si zuby večer před spaním někdy nevyčistíte. Ale upřímně – trénink z vás tanečníka neudělá. Jsou to zkoušky, talent, píle a zkušenosti. A pak i to obehrané – být ve správný čas na správném místě.

Co pro Vás znamená tanec?

Tanec je výzva. Musí být výzva. Myslím, že právě proto balet dnes zažívá takový boom. Je v tom něco dráždivého a neskutečně estetického současně. Navíc pohyb je úžasně internacionální. Lidi baví extrémní výkony naživo. Je to velice kulturní akce. Byl bych rád, aby všichni o tanci uvažovali jako o něčem, co musí jít neustále dopředu; aby neaplikovali stále ozkoušené věci, ale hledali nové cesty. Nemůže to pořád být je konzervativní, klasické a tradiční. Tanec je živočišný projev těla. A mysli!

Fotografie z představení Black & White

Black and White premiera_JakubJíra

Zdroj: Národí divadlo Brno/Jakub Jíra

Ballet Hurts from artusprdi on Vimeo.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o kvalitní kožené boty Jak pečovat o kvalitní kožené boty Milujeme kvalitu. Milujeme tradici. Milujeme, když cena odpovídá užitku. Obzvlášť se tyto vlastnosti snoubí v případě rámových bot.... Předchozí článek Na golf stylově s novou kolekcí od Hugo Boss Na golf stylově s novou kolekcí od Hugo Boss Německá společnost Hugo Boss byla založena v roce 1924, avšak až roku 2003 spatřila světlo světa sportovní kolekce funkčního a trendy... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!