Michal Horáček: Bez odvahy nejde nic

Publikováno: 04.12.2014 11:02 | Jiří Hofbauer

Už od mala se věnoval celé řadě karetních her. Hráčská nátura vydržela Michalu Horáčkovi dodnes. Nesporně talentovaný, inspirativní a odvážný člověk, nutno dodat renesanční. Není téma, ke kterému by neměl co říct. Ať je to politika, historie, literatura, hudba, umění nebo společnost. Z mé strany to vyžadovalo hodně energie, abych stačil proudu jeho myšlenek. Abych stíhal vnímat všechno, co mi říká a přitom jsem dokázal dostatečně pohotově a smysluplně reagovat. Moje setkání s textařem, básníkem, antropologem, novinářem, spisovatelem a životním hráčem Michalem Horáčkem trvalo devadesát minut, ale v jistém ohledu mi dalo víc, než dlouhé hodiny strávené ve vysokoškolských posluchárnách.

horacek_1

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Na Facebooku zveřejňujete svoje otevřené názory na aktuální dění. Lidé Vaše komentáře velice kvitují a hojně reagují. Je to z Vaší strany nějaká potřeba se vyjádřit veřejně?

Facebook nemám jako reklamní platformu. Podle mě je to místo, kde si lidé mají sdělovat, co je napadá a co cítí, aby si vyměňovali názory, postřehy, příběhy, svou jedinečnou osobní zkušenost. Vzhledem k tomu, že píši i do novin, vnímám rozdíl. Do novin se člověk vyjadřuje přesněji, článek přepisuje, dává pozor na gramatiku i stylistiku, a tak je jeho vyjádření o úroveň výš. Na sociálních sítích je to daleko bezprostřednější. Facebook dnes svým způsobem nahrazuje běžnou konverzaci, která bývala po kavárnách, po hospodách, ale i během náhodných setkání třeba v tramvaji, v obchodech, na ulici a na jiných veřejných místech. Taková relativně neproblematická komunikace je prostou potřebou člověka, který je zoon politikon, tvor společenský. A jakkoli pro svá vyjádření potřebuje i čas a soustředění a přemýšlení, je mu vlastní i to, že pod dojmem emoce něco nepřipraveného prostě vyhrkne. Řeč má zkrátka různé registry a sociální síť je místem spíš pro to nevykoumané, nesené citem.

Sociální sítě proto mají i výhody.

Rozhodně. Už proto, že mi dovolují seznámit se s lidmi, se kterými bych se jinak vůbec nesetkal. Píšou mi lidé z Karviné, z Děčína, z Prešova, stejně tak emigranti z Austrálie. S nimi bych bez Facebooku vůbec neměl šanci navázat kontakt. Ostatně, pomocí netu vznikalo i album Český kalendář, a byla to nesmírně zajímavá zkušenost. Tehdy jsem vyzval právě ty lidi, které neznám, aby zhudebnili mé básně. Dal jsem ovšem pozor na to, abych je nevystavoval riziku, že se veřejně ztrapní nebo rovnou zesměšní, čehož se víc nebo míň, ale nějakou měrou vždycky, vcelku přirozeně obáváme všichni; jejich kompozice chodily jenom mně a zůstalo to mezi námi. Z víc než tisícovky došlých skladeb jsem pak vybíral finálních 32, které album vytvořily. Ty vybrané pak do veřejného prostoru pochopitelně vstoupily.

Kritika albu Český kalendář vytýkala, že působí nekomplexně. Přesto to byl dobrý tah, protože Český kalendář se stal nejprodávanějším albem roku.

Umělecká hodnota se nedá změřit šuplérou a říct: „Tohle je dobré, tohle je špatné...“ A právě umělecká hodnota je pro mne klíčová, a zájem posluchačů, měřitelný tím, kolik z nich je ochotno vynaložit za album své peníze, je proto sice důležitý, ale přece jen až ve druhé řadě. Umělecky je Český kalendář charakteristický tím, že ke spolupráci svolává potenciální autory, kteří jsou z povahy věci velice pestrou společností: muži i ženy, staří i mladí, vzdělaní i nevzdělaní, v hudebním ohledu profesionálové i ryzí amatéři, lidé z vesnic i velkých měst. Pak je samozřejmé, že výsledek nemůže odrážet jeden skladatelský rukopis, jako tomu třeba bylo u alb s Petrem Hapkou. Poskytuje však něco jiného, jakkoli zvláštního: vnímání národa. Tedy množiny různých lidí, které spojuje řeč, určitá kultura, historické zkušenosti a vnímání cyklického, kalendářního času. Myslím, že každá generace by o svém vnímání měla vytvořit a zanechat svědectví. To je pak paradoxně komplexnější než tvorba jediného skladatele. Proto uvedenou námitku vůbec neberu vážně.

Lidé jsou tím, kdo to dělá pestré.

Určitě. Nepestrého světa jsem si za bolševika "užil" až dost. A pak je tu ještě jedna okolnost: Je nás přes deset milionů lidí, a byl by v tom čert, aby mezi námi nebyli nadaní lidé. Problém je, že mnozí mají talent, měli by co říct, ale spíš jim v tom brání technické i mnohé další okolnosti. Když jste z Jablůnky na Valašsku, je to do Brna strašně daleko. A z Brna je to ještě pořád dost daleko do Prahy. Tam, kde je pec, kde se většina toho, co chce vejít v širší známost, peče. To neplatí jen pro tuto branži, ale pro každou. Nechápu, že by někomu, kdo bydlí třeba v Jablůnce, mělo být zbraňováno v tom, říct něco, co by ostatní lidé slyšeli, zvážili, nějak na to reagovali. To je mé přesvědčení odjakživa. Já nejsem úplně schopen říct, jestli jsem orientován levicově, nebo pravicově. Ale tvrdím, že každá slušná společnost by měla mít co nejméně překážek pro uplatňování lidských talentů, pro to, aby lidé skutečně pracovali, něco vytvářeli a nějak se realizovali a svým konáním pak i nám ostatním obohacovali život. Pokud je překážek příliš, je to špatná společnost. Neslušná. A hloupá.

Existuje něco jako více a méně důležité povolání? Třeba to, že textař, novinář nebo fotograf nemá takovou váhu jako horník?

Máte nějakou kompetenci, nějaké cíle, ambice. A současně jste součástí společnosti, která spolurozhoduje o tom, jaké práce je jí zapotřebí. Ale jestli děláte v dole, napíšete článek, otextujete písničku nebo nafotíte fotky, pořád se jedná o úsilí. Co se liší, to je jeho povaha. Horník, jehož práce si cením, by nejspíš ani za půl roku nenapsal honorovatelnou báseň nebo analytický článek. Vyřešit takový úkol by pro něj bylo utrpením. Ve finále by se těšil, až zase vezme do ruky sbíječku a pustí se do toho, co opravdu umí. A já bych se zas při práci v dole úplně stejně těšil na to, až budu moci psát, jakkoli výsledek mé práce je nejistý a stejně nejistá je odměna za něj. Shrnul bych to tak, že "váhu" a důležitost má takřka každá práce a to, že si ji ve společnosti rozdělujeme podle svých schopností je jenom dobře. Úsloví "Čest práci!", kde se taky neříká, jaké konkrétní práci se má té cti dostat, beru naprosto vážně.

Teď jste udělal album Segrado, což je po mnoha albech pro různé interprety návrat k výpovědi interpreta jediného. Co Vás to napadlo?

Ani nevím. Dávám přednost tomu, aby písně nesloužily zpěvákovi, ale zpěvák písni a tomuhle přesvědčení jsem podřídil většinu své umělecké tvorby a taky producentské činnosti. Ale má to být dogma? František Segrado je svérázný, neoposlouchaný... Řekl jsem si: risknu to. Svěřit koncept alba jedinému interpretovi je pro mne, který si uvědomuje klipovitost současné doby a oslabenou schopnost posluchače soustředit se, docela výrazné vybočení z dosavadní cesty. Uvidíme, co se stane. První ohlasy jsou ovšem povzbudivé: posluchače to zřejmě zajímá, když se postarali o to, aby album Segrado získalo za určitý počet prodaných nosičů Zlatou desku.

František Segrado je považován za Váš nový objev. On ale není úplně neznámý.

Přesně tak, Franta Segrado zpívá čtyřicet let a v každé vesnici na Valašsku ho znají. Vědí, že zpíval s Dobrohoští i s Veselou Bídou, s rockovými, folkovými i folklorními skupinami. Širšímu publiku ovšem rozhodně znám není. Když jsem to chtěl vydat, obcházel jsem hudební vydavatelství. Když jsem řekl, že to bude zpívat Franta Segrado, dali od toho ruce pryč – prý, že ho neznají ani oni, natož širší publikum. Ale právě to jsou pro mě ty okamžiky a ty impulsy, které mě pohnou k tomu, abych to udělal sám a s vášní. Chvíle, kdy od toho všichni tzv. znalci dají ruce pryč. To je jako sázka na outsidera v dostizích. Když vsadíte na koně, který má kurz 1.6, a on to vyhraje, tak to není žádný úspěch. Všichni přece věděli, že to má vyhrát. Je ovšem bolestné, když kůň, který odstartoval s kurzem 1.6 na vítěze, doběhne sedmý. Zatímco když vsadíte na outsidera v kurzu 33:1, který to nemá vyhrát, ale říkáte si "co kdyby", pak je prohra nebolestná, protože obecně předpokládaná, a jestliže se to naopak povede, je to úplně opojné. Výhra v sázce na outsidera je něco doslova fantastického. Natočit pořádnou desku je hazard vždycky: potřebujete dobré studio, dobrého zvukaře, excelentní muzikanty, tvůrčího aranžéra, talentované fotografy a grafiky... a to všechno se musí zaplatit, přičemž návratnost se nezaručuje. Tím spíš je pak skutečnost, že album, které odmítlo X společností, dostane na první příčku před Cohena a U2, a že je uvítají nejen posluchači, ale i recenzenti, opravdu potěšitelná.

horacek_2

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

V roce 2004 jste byl porotcem v soutěži "Česko hledá Superstar". Vy ale už mnoho let pátráte po nových talentech na vlastní pěst.

Já hledám inspirativní spolupracovníky odjakživa, kdekoli a bez ohledu na cokoli. Tohle liberální přesvědčení mi snad bylo dáno. Petr Hapka dával přednost známějším tvářím, on byl sice bohém, ale ne natolik, aby bezhlavě riskoval. Už když jsem přišel s Janou Kirschner, nechtělo se mu do toho – byla to tehdy sedmnáctiletá holka, a pokud o ní někdo věděl, tak jen na Slovensku. Teprve později ji přijal a od té doby víc než respektoval. Na albech, které jsem dělal bez Petra, jsem ovšem nemusel vyvíjet žádné diplomatické úsilí, tam jsem si to odriskoval sám. Třeba u alba Ohrožený druh – nejedna jeho protagonistka plnila statut "outsidera" v každém smyslu slova.

Neuvažoval jste o spolupráci s rapovou scénou?

Ano, trošku ano. Ale nechci se tlačit do směrů, pro které nežiji. Třeba Vladimir 518 tyto věci dělá, žije jimi a já mu to věřím. To je jeho charakter, jeho životní zkušenost. Zase by Vladimir těžko dělal píseň a la Srdce jako kníže Rohan. To je v pořádku. Každý máme své vlastní životní zkušenosti, ale... Ano, o rapu jsem uvažoval, ale myslím, že jsou na to povolanější, a tak se do toho nemotám.

Řadu lidí překvapila spolupráce s Danielem Landou, který nazpíval tři vaše texty.

Jasně, ale kdo jiný má zpívat písničku Králíček Azurit? Kdo má lámat králíčkovi vaz? Od takového Karla Gotta by to znělo neskonale legračně, ale nejen od něj. Vypravěč tohodle příběhu musel být halama a v té halamovitosti důvěryhodný. Tak to byl holt Dan. Jako umělec nechci kádrovat lidi a zohledňovat jejich trajektorii mimo konkrétní uměleckou výpověď, o níž mi jde. V normálním životě bych se takového kádrování možná mohl dopustit, ale jako umělec nemůžu. Kdyby na nějakou píseň byl dobrý Pol Pot, tak se nedá nic dělat, nabídnu mu to.

Okamžik objevování nových, neznámých tváří je pro mě vzrušující, je zajímavý, užívám si ho, ale není to to hlavní. Nejdůležitější je najít správného interpreta. Pokud si umanu, že něco musí zpívat Karel Gott, bude to dělat on. Ale zrovna pro něj jsem důvod už hodně dlouho nenašel. Tam nejde o to, jestli je, nebo není slavný, ale o to, aby vyhovoval písni. Franta Segrado to teď dokázal.

Stejně jako Naďa Válová, která v dané situaci, v konkrétní souvislosti s touto písní, je prostě lepší než třeba Lucie Bílá. S tím se nedá nic dělat. Je ale zase spousta jiných písní, které zvládne lépe Lucie. Každá ovšem musí dát písni svůj jedinečný otisk, který věc posune dál.

Média píší o tom, že objevování neznámých tváří je z Vaší strany charita.

Ono je to naopak. Ti lidé dělají ohromnou charitu vůči mně. Když si vezmete Český kalendář – lidé z celé republiky si sedli a začali skládat hudbu na mé balady, a to s vědomím, že s největší pravděpodobností se na album nedostanou. Kurs nebyl 33:1, ale přinejmenším 330:1. Stejně do toho ale jdou. Jejich úsilí, um, nadšení, talent – všechno tomu obětují. Dají mi to zadarmo. Pak je jeden šťastný jako by vylosován. Můj subjektivní názor zapříčiní subjektivní rozhodnutí. Při pohledu zvenku to vypadá jako loterie... Vážím si každého, kdo do toho šel.

Vy jste posunul vnímání autorů písní. Předtím to vždycky bylo jen o interpretech.

Takové jemné umělecké přesvědčení. Vždycky to bylo tak, že skladatel složil hudbu, a pak se to předalo textaři, který to nějak otextoval. To jsem nikdy nechtěl dělat. Nechtěl jsem být tím, kdo věci jen dotáhne. Ale ze začátku to tak skutečně fungovalo. Vzniklo několik písní, před kterými se sice nezapřu, ale zrovna se s nimi nechlubím. Beru to tak, že tam šlo o to naučit se řemeslo. Já se chtěl ale dostat k umělecké výpovědi. A tak jsem začal tvrdit, že nejdřív musí být příběh a píseň. Až poté přijde správný interpret, který písni poslouží. Myslím, že z tohoto postupu neslevím.

Nejste jen textař, ale i producent, který sám objevuje talenty. Je těžké u Vás uspět?

Ano.

To, že máte vliv, nelze popřít.

Asi ano. Za třicet let jsem si vysloužil možnost, že když někomu zavolám, obvykle mě neodmítne. Je to ovšem podepřené prací a nějakými výsledky, které mnoho lidí nepochybně vnímá víc než shovívavě. Nicméně je nutné, abych si to vysluhoval pořád znova, minulé "zásluhy" vyčpí a svět zajímají především ty čerstvé.

Když jste dělal na projektu Odysseus v Laterně magice nebo Český kalendář, u obojího jste se učil. U Odyssea to byla starořečtina, u Českého kalendáře Villonské balady. Baví Vás učit se?

To jsou tak složité věci. Zpětně je rozkrývat... Ale chápu, na co se mě ptáte, jestli mě rajcuje osvojovat si to dosud neosvojené. Docela jo. Je to vzrušující. Je to stejné, jako když chcete, aby vám rostly svaly. Musíte zvedat i váhy, které vás vyčerpávají. Jakmile si něco osvojíte a budete věčně žít ve své komfortní zóně, vyšší hmotnosti nezvednete. A budete takový... fachidiot. Jo, budete něco zvládat, ale nikde není zaručené, že Vaše profese, kterou si osvojíte v rychle ubíhající době, bude za deset let někoho zajímat. Svým způsobem je proto méně riskantní vyklonit se někam dál, na neznámé teritorium. To bych doporučil každému. Rozšiřujte svou komfortní zónu, rozšiřujete tak své životní bezpečí.

horacek_3

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Jak zpětně hodnotíte kandidáty na prezidenta?

Čím víc lidí někam kandiduje, tím větší je výběr, takže lepší situace pro voliče. To je celé. Po mém soudu byl při minulé výběr bohužel příliš chudý. Byla tam Taťána Fischerová, Zuzana Bobošíková, El Tatuado (pozn. redakce: Vladimír Franz). Pestré to bylo na pohled. Ne však vizemi a názory, které předkládali. Nakonec se to zúžilo na tři lidi. To jsem šťasten nebyl. Přiznám se, že jsem udělal hodně, abych upozornil na to, že kandiduje paní doktorka Zuzana Roithová. Taková dáma by se mi líbila. Žena s velkým životním příběhem, která překonala velké množství překážek, které se jí stavěly do cesty. Dodnes si myslím, že ona by byla správná volba.

Vy jste neměl ambice kandidovat?

Mně kolikrát připadá, že když se mě na tohle někdo zeptá, tak tím říká: „Nechte už těch písniček.“ Ono obojí dělat nejde. Vykonávat veřejnou funkci je nesmírně náročné. Je to na čtyřiadvacet hodin denně. Myslím si, že to můžou dělat jiní, zatímco určité písně jiní dělat nemůžou. K svému povolání cítím zodpovědnost. Současně chápu námitky: stěžuji-li si na Klause, na Zemana, měl bych odpovědět i na otázku „Co jste udělal Vy?“ Takže je to složité. No, třeba nevyzpytatelná budoucnost přinese nějaký mohutný impuls a postaví mě na místo, kde si třeba i to, nač se ptáte, budu muset aspoň rozmyslet. Uvidíme.

Vy jste to pak komentoval slovy, že stříhat stužky může kdokoliv. S ohledem na události letošního listopadu asi úřad může zastávat kdokoliv, ale na výsledku je to pak znát.

Tak nějak to nejspíš bude.

V červnu 1989 jste na festivalu populární hudby s Michalem Kocábem dostali Děčínskou kotvu za píseň Stáří. Michal Kocáb řekl na pódiu větu: Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Platí to i dnes?

Platí, v demokracii zvlášť. Dnes se nemůžeme vymluvit na to, že si něco nezasloužíme, nebo na to, že nám to vnutily tanky z Moskvy nebo mocné síly z Vídně, Berlína... Naopak teď máme šanci, která dlouho nebyla, abychom mohli říct: „Jo, tohle jsme si zasloužili.“ Zvolili jsme si svobodně prezidenta, vládu, zákonodárce. To je nezpochybnitelné. Obsazení konkrétních funkcí je věc jiná. Mně ovšem těší mě, že stejně svobodně, jako jsme si toho či onoho zvolili, jej můžeme hned u příštích voleb zase odvolat. Něco takového bylo během prvních 37 let mého života nemyslitelné.

Politika se ve Vašich textech prakticky neobjevuje, nebo jen minimálně.

Uměleckou výpověď jsem nikdy nepojímal jako politickou agitku. I ta je legitimní - říkám jen, že nemívám takové puzení. Chci-li se vyjádřit k aktuální politické situaci, dávám přednost eseji pro noviny nebo jiné formě veřejného vyjádření. Síla takového vyjádření - ať už prostřednictvím eseje nebo písně - , ovšem pomíjí s tím, jak pomíjí určitá situace. Já mám úplně jiné ambice: aby si tu píseň nebo album pustil někdo třeba za padesát let, někdo, kdo se dnes ještě ani nenarodil, a řekl si: „To je fenomén, to je zkušenost, která se mě dotýká, kterou sdílím.“ Může to přijmout, může odmítnout, důležité je jen to, aby se tím zabýval, aby porovnal můj příběh s vlastním životem.

Za předchozího režimu jste pracovat nemohl?

Hrozně dlouho jsem nesměl psát a publikovat. Ještě v roce 1988 jsem nesměl ani vstoupit do budovy rozhlasu. A to už jsem byl redaktorem Mladého světa, kam mě na svou odpovědnost přijala šéfredaktorka Olga Čermáková. To bylo vůbec poprvé, co jsem byl v médiích zaměstnán; do toho časopisu jsem nastoupil v roce 1986.

Vaše rodina je vnímána jako vlivná. Bylo to skutečně tak?

Naše rodina sice zahrnovala spoustu rektorů, doktorů a vědců, ale žádnou moc neměla. Kdyby rodiče a další příbuzní nějakou měli, sotva by dovolili, aby mě StB zavřela do vězení v Ruzyni, abych pak musel všemožně po blázincích získávat modrou knížku a žít jinde než na dně společnosti.

Jak jste se tam dostal?

Když jsem šel v roce 1970 na Fakultu sociálních věd a publicistiky UK, tedy v době normalizace, začal jsem pozorovat, jak odtamtud mizí všichni slušní profesoři. To, co se tam přednášelo, byl jen program na vytváření režijních propagandistů. Tohle bylo najednou smyslem fakulty. Nic jiného. Zkoušky byly z marxismu-leninismu, dějin mezinárodního dělnického hnutí, politické ekonomie. Totálně nemožné věci a rozhodně ne skutečné vzdělání. U toho jsem nechtěl být. Na společenském dně jsem sice nemohl udělat kariéru, ale mohl jsem se pokoušet o nějaký autentický život; kdo nemá co ztratit, je svým způsobem svobodný. Dnes mi občas někdo předestře, že své texty píšu z pozice boháče, který pro samé plesy v Opeře nevidí, jak žijí obyčejní lidé a také lidé potýkající se se skutečnou nouzí, ale na to můžu legitimně opáčit: „Zkuste si půlrok žít tak, jak jsem žil já celé roky.“ Byly to často těžké chvíle, kromě výher se totiž hazardní hráč nemůže vyhnout prohrám a prohry doprovází bída, ale... Byla to zkušenost. Vlastně jsem za ni vděčný.

horacek_4

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Vždycky působíte neskutečně elegantně. Pokud by Vás někdo viděl poprvé, může těžko věřit tomu, že jste schopen kolikrát psát až skoro naturalistické texty. Co byste mu řekl?

Předsudek. To je všechno. Nic víc na tom není. Leonard Cohen taky není dobytek. Není pozvracený a nechodí ve špinavých hadrech. Je to gentleman na první pohled, se svým kloboukem a lehkým náznakem úsměvu. A přesto je to světový umělec, píšící a zpívající o velkých lidských úzkostech. Na tohle není mustr a zdání hodně klame. A předsudek, že umělecký tvůrce musí materiálně strádat se dá lehce vyvrátit – všichni umělci, kteří pro mě něco znamenají, jako například Gabriel García Márquez, Kurt Vonnegut, Leonard Cohen, Bob Dylan, Simon & Garfunkel, Randy Newman – jsou dolaroví milionáři. Nemusíte být lůzr, který žije v suterénu v Libni a vychrchlává poslední zbytky plic. Ono to s tím nemá vůbec nic společného. Můžete být velký umělec, i když jste chudý, ale proč nebýt velký umělec a přitom bohatý? Vždyť to s tím vůbec nesouvisí.

Lyrikál Kudykam. To byla kapitola sama pro sebe.

To byla. Státní opera, kde se uváděl, je veřejnoprávní instituce zřizovaná Ministerstvem kultury, která příliš nepočítá s projekty soukromníků. Pokud tam přijde soukromá produkce, která by měla být úspěšná, spoustě lidí v branži zatrne. Až totiž někdo bude žádat o granty, udělovatel grantů mu možná řekne: „Udělejte to jako Horáček. Zaplaťte si všechno ze svého, a nám pořádně zaplaťte i za to, že to vůbec smíte uvádět. To vy nám, a ne my vám, dávejte peníze.“ Takže to pro mnoho lidí, využívajících ty granty a samu skutečnost, že divadelní svět se platí z peněz vybraných od daňových poplatníků, bylo extrémně nebezpečné. A pro mně bylo nepříjemné a vysilující, že jsem se ocitl v politickém prostoru a musel se bránit útokům z nejrůznějších stran. A přesto, vezmu-li zkušenost s Kudykamem jako celek, to byla krásná zkušenost. Poznal jsem mnoho nových talentovaných kolegů, zažil emocionálně strhující chvíle. Když jsme se z pražské Státní opery přesunuli do brněnské Janáčkovy, přišel za mnou jeden z bývalých ředitelů toho divadelního domu a říkal, že za celou dobu svého působení nezažil mnoho standing ovations, ale hlavně ani jediné tak bouřlivé, jakým byl odměněn právě Kudykam.

Děláte umění nebo byznys?

Byznys to není vůbec. Kudykam byl vysoce ztrátový. Dřív než mě to politikaření definitivně začalo víc brát než dávat, a museli jsme představení, která byla v posledním roce komplet všechna vyprodaná, v pražské opeře ukončit, navštívilo Kudykama kolem 75 tisíc lidí. Tržby byly v desítkách milionů, ale i tak to bylo ztrátové. Český kalendář, nejprodávanější deska roku, byl ztrátový taky. Je to dvojalbum, 32 písní, těch hodin ve studiu, těch lidí kolem toho... Náklady obrovské. Ale jsou to jen peníze. Mohu-li je vydat, vydávám je. Už proto, že v rubáši nejsou kapsy.

Po prodeji Fortuny jste řekl, že je Vám jedno, jestli budete mít o sto milionů víc, nebo míň. Tím jste hodně lidí popudil.

A proč? Říkal jsem tím jen to, že peníze nejsou v mém životě to nejdůležitější. Tedy nemlich to samé, co slyším z různých stran dnes a denně. Nebo by snad byli radši, kdybych se místo umělecké tvorbě věnoval dalšímu vydělávání? No, jestli ano, vyčítat jim to nemůžu. Ale nárokuji si právo dělat si se svým životem to, co považuji za nejlepší. Třeba i oželet 100 milionů, dá-li mi to možnost žít bohatěji v jiném smyslu.

K čemu jsou podle Vás peníze?

Tím, že žijeme v tržní společnosti, každý peníz reprezentuje práci. Dám na pult bankovku nebo minci, dostanu tatranku. Tedy výsledek práce ohromné spousty lidí. Od člověka, který zasel obilí, přes toho, který někde zasadil a sklízel kakaové boby, pak to někdo zabalil do celofánu, teď nějaký šofér to dovezl, a to autem, které taky někdo musel vyrobit a opravovat... až po paní, která mi to přes ten pult podala. Tím, že za tatranku platím, vzdávám veškeré té práci respekt. Peníze jsou proto důležité i ve filosofickém smyslu: spojují nás s ostatními lidmi. A ne, že nás odcizují, jak to tvrdil Karl Marx.

horacek_7

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Co je úspěch?

To je tak relativní... Nejprodávanější básnická sbírka roku Český kalendář. Sice nejprodávanější, ale z jiného úhlu pohledu je vidět, že si ji koupil zlomek promile z počtu lidí, kteří jsou schopni číst česky. Z toho pohledu tedy vlastně bolestný neúspěch. Přinejmenším ve srovnání se snem, že sbírka se bude, podobně jako Dobrý voják Švejk nebo Povídky z jedné a druhé kapsy, vyskytovat v kdejaké veřejné i domácí knihovně. A já takový sen mám, a proč bych měl mát nějaký menší? Ano, lidi kupují a čtou Český kalendář asi víc než jiné současné české básnické sbírky, profesoři češtiny na gymnáziích mi sdělují, že z toho učí a tak podobně. Z tohoto pohledu úspěch. Jen je třeba si připomínat, že relativní. Člověk se z toho prostě nesmí posrat.

Je důležité mít víru ve vlastní sny?

Relativně nejúspěšnější země posledních sto padesáti let, Spojené státy, je na snech a na víře ve sny postavená. Proto je tak dynamická a tolik toho dokázala. I já ve sny věřím, vlastně víc, než v cokoli jiného. Proto buď do věcí nejdu, anebo se do nich hrnu s nadšením. Jsem pak trochu dítě, které okolí ještě nedonutilo sny takzvaně rozumně korigovat. Sám si stanovuji cíle. Člověk zpravidla bývá něčí zaměstnanec, já jsem ale sám sobě šéfem. Jestli chci být poctivý šéf, musím být přísný. Zaměstnancům můžete ulevovat. Ale sám sobě člověk ulevovat nesmí, nebo aspoň ne příliš často. Jen to vás to může někam posunout, někam směrem k tomu snu, na kterém tolik záleží, má-li mít život smysl.

Co byste poradil všem mladým, kteří mají sny, ale chybí jim odvaha?

Radit jiným se neodvažuji. To se odvažuji jenom sám k sobě. A sobě říkám, dnes a denně: odvahu! Bez ní sny nenaplníš ani z té nejmenší části, bez odvahy nejde vůbec nic.

Je něco, co jste prošvihl a doteď Vás to mrzí?

Jsou příležitosti, kterých jsem nevyužil, ale netrápím se tím. Teď zpět neřeším, jestli jsem měl, nebo neměl. To by mě jenom zdržovalo od toho, abych koukal dopředu. Proč bych koukal dozadu, když už to nemůžu změnit? To nezmění ani Bůh. Tak proč bych se tím měl trápit já?

Jednou jste řekl: „Když vyhráváte, abyste se nevytahoval. Když prohráváte, abyste nekňoural.“ Je to vaše mantra?

To je výsledek mé tvrdé 22leté zkušenosti z herního prostředí. Existuje tolik lidí, kteří se vytahují drobnými úspěchy. A současně tolik lidí nesnesitelně kňourajících nad ne tolik bolestnými ztrátami. Povznést se nad to, to je taktika, kterou jsem si usilovně osvojoval a snad v určité míře osvojil. Dává mi to prostor a příležitost: těšit se pobytu na světě – ať už jsou dočasné ztráty nebo zisky jakékoli.

Rozhovor s Michalem Horáčkem jsme dělali začátkem listopadu 2014. O několik týdnů později, 25. listopadu, zemřel Petr Hapka.

Jaký byl Petr Hapka?

Nevyzpytatelný. On byl úplně jiný než kdokoli, koho znám. Měl úplně jiné vnímání. Jednou jsme spolu šli Kaprovou ulicí a z lešení padala lešenářská trubka. Spadla a přitom cinkla o chodník. Všichni, včetně mě, začali hned přemýšlet, co by se mohlo stát, kdyby tam někdo šel. Hapka řekl: „To byl tón fis.“ Takhle on všechno vnímal. Jinak. Šíleně sobecky. Ale umělec bývá sobecký, protože se musí soustředit na svůj vnitřní svět. Bylo náročné s Petrem pobývat, ale... Mělo to úžasné výsledky.

horacek_6

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

MICHAL HORÁČEK: Bez odvahy nejde nic

Produkce a realizace JIŘÍ HOFBAUER

Fotografie TOMÁŠ ŠKODA Photography

Text JIŘÍ HOFBAUER

Odborná jazyková spolupráce PETRA KINCLOVÁ

Video JAKUB PAVLOVSKÝ

Hudba DAN BURIAN

Děkujeme panu Ing. IVANU HULLOVI a 1. Podzemnímu antikvariátu za poskytnutí prostor během focení a rozhovoru.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!