Neobvyklé módní inspirace - (Být inspirován výtvarným uměním)

Andy Warhol
Jeansy inspirované Andy Warholem od Pepe Jeans.
28.10.2009 16:25 | Pavel Lopušník

V díle Umberta Eca, Skeptikové a těšitelé, narazíte na následující myšlenku -„Masová kultura totiž usiluje ze všech sil o průměrnost a k jejímu vytváření používá jakési mechanické morálky, jejímž jménem odvrhuje všechno, co je abnormální, a upírá se výlučně k normálnosti, která nikomu nevadí.“1

S jistou formou nátlaku, vedeného v zájmu jakési společenské korektnosti se setkáváme v naší každodennosti stále. Jen se někdy rozhlédněte kolem sebe. Všude je spousta konformních barev a nenápadných střihů, jako bychom se báli vyniknout, ano jako bychom se báli být sami sebou. Zatímco kolem nás je falešný optimismu, kterým nás média krmí už od brzkých ranních hodin, my sami sebe uzavíráme do bezbarvé beznaděje. Nevím v čem je problém, jistě jde o komplexní záležitost, ale tím sebezapíráním se o něco podstatného ochuzujeme.

Kdysi se mi do rukou dostala nahrávka rozhovoru herců Miroslava Horníčka s Milošem Kopeckým. Nebudu Vám jej celý přepisovat, ale jeden podstatný moment jsem si v sobě uchoval jako varování do budoucna. Miloš Kopecký zde hovoří o své potřebě, být s mladými lidmi a po té promluví o jakési dobrovolné stádnosti, která ho u mladých lidí přímo děsí. Jistě ho můžete obviňovat z negativismu stárnoucího seladona, za což se jak vím Kopecký sám a myslím i trochu oprávněně nikdy nestyděl2, ale pak Vám nutně uniká jeden důležitý fakt, který ve své knize řeší i Eco a já si jí dovolím formulovat po svém. Pokud se člověk dobrovolně zříká své individuality, přestává být člověkem a stává se součástí jakéhosi kadlubu3, imaginární masy, kde se duše každého jedince rozpouští v tekutou břečku. Nejhorší je pak masovost považovat za zákon a každého kdo se proti tomuto zákonu, nějakým způsobem vzpříčí, odsoudit k izolaci.

Nutno dodat, že v našich každodenních životech jsme vlastně úžasně hloupí. Stačí nám ten pomyslný chléb a hry, abychom měli pocit, že žijeme tou nejsmysluplnější formou bytí. Jen velmi neradi slýcháváme, že vše co máme za jisté a neochvějné je zbytečné a marnotratné, že existuje něco mnohem většího, nepoznatelného, složitého a těžko definovatelného. Do tohoto prostoru konformity vstupuje občas člověk, kterého často přirovnávám k tomu chudákovi ze sedmé knihy Platonovy Ústavy. Přichází zpět do jeskyně, aby jejím obyvatelům sdělil, že to nač se tu dívají, jsou pouhé odrazy skutečnosti, že jedině tehdy pokud překonají bolest z chvilkového oslepení slunečním světlem, mohou spatřit pravdu. Ti druzí však jej bez okolků zabijí. Nevydají se po stejné cestě, nevedou s ním dialog, dokonce mu ani nenaslouchají a raději zvolí to nejpohodlnější (nejjednodušší) řešení. Tím člověkem je v současném světě umělec, tou řečí o pravdě pak jeho dílo.

Všestrannost především (jedna úvaha na úvod)

Dovolím si tvrdit, že většinu lidí odradila od Leonardova díla problematická interpretace Dana Browna z knihy Da Vinciho kód (u nás Šifra mistra Leonarda). Osobně si myslím, že je v Leonardově díle mnohem víc než jen ukrytí zprávy o nejhledanější relikvii světa. Jde tu o stopu jedné epochy lidských dějin, kde člověk byl člověkem, svobodným díky svému umění, znalostem a schopnostem. Nebudeme se tu zabývat výkladem jednotlivých děl, lze- li v této oblasti vůbec ještě objevit něco nového, ale zajímá nás, jak bychom se mohli pomocí Leonardova díla nechat inspirovat při oživení našeho vlastního módního stylu. Zkrátka podnikneme retro cestu, takovou, kterou vlastně doposud ještě nikdo nepodniknul.

Spojení retro návratů s oblastí kultury (potažmo umění) není nové. Každý, kdo zaznamenal soudobí návrat k 80- tým letům si může domyslet, že se tu oblast módy kryje s odchodem jedné popové ikony a návratem dvou popových zpěvaček – královny popu (pomalu předávající žezlo své dceři) Madony a právě v 80- tých letech velmi oblíbené Whitney Houston. U Madony jde vlastně o dvojí comeback, totiž nejenom na světová pódia, ale i k módnímu trendu, který razila právě v 80-tých letech, kdy trochu pozměnila svoji image z čistě streetového stylu na popstreet. My se však na naší cestě proti toku času vydáme poněkud hlouběji do historie.

K typické „výbavě“ renesančního umělce patřil nikoli jen talent, ale hlavně osobitost. Bylo celkem jedno, jestli jste patřil k umělcům z oblasti Holandska, Německa či Itálie, vždy jste musel být hlavně sám sebou. Kritikové a teoretici 19. a 20. Století pak proti sobě postavili dvě nejosobitější postavy renesančního světa – Dürera (zástupce severního stylu) a Da Vinciho (zástupce jižního stylu). Oba jsou spojeni přímo až bytostnou posedlostí sebe samých a budiž toho četné autoportréty či autostylizace dokladem. Da Vinciho osobitost je však o něco pestřejší, čímž nechceme tvrdit, že tento umělec stojí výše nad tím druhým. Zatímco Dürer se stal nejhlubším vyjádřením individuality (byl jakousi první pop hvězdou světa umění), Da Vinci reprezentuje všestrannost a originalitu, čímž je jeho postava pro naše časy důležitější. Tak až budete tvořit svůj vlastní styl, využijte veškeré své znalosti, případně se nestyďte tyto znalosti sdílet. Ono totiž budování vlastního módního stylu vyžaduje mnohostranné znalosti a nejenom intuici4, jak bývá mužům vštěpováno. Pokud se totiž v módním časopisu dozvíte, že člověk by se neměl bát experimentovat a na dalších stranách je extravagance a individualita doslova rozdupána tzv. módní policií, obviňována z přílišné přeplácanosti a nevyváženosti, nedivím se Vám, pokud zcela ztratíte odvahu.

Inspirativní obraz

Móda na ostrově La Grande Jatte (Nevšednost v každodennosti)

Obraz George Seurata můžeme zcela jistě vnímat skrze originální výtvarnou metodu jako shluk barevných teček a čárek, které dohromady tvoří zajímavou scénu. Za tou scénou se však skrývá mnohem víc. Seurat byl fascinován módou své doby a zároveň kritizoval jistou strnulost postav v tehdejších módních magazínech. Tento obraz je snahou o rozpohybování jen zdánlivě strnulých postav, jednak pomocí umělecké metody, jednak skrze mnohovýznamové symboly. Divák Nedělního odpoledne na ostrově La Grande Jatte má tak unikátní možnost vidět tehdejší módní styl zasazení do nevšední každodennosti. Pro mužské postavy obrazu je pak typická zjevná elegance, doplňovaná dvorským chováním. Musíme si uvědomit, že tu jde o určitou scénu, v níž bychom obyčejně očekávaly ležérnost než eleganci, ale i to je autorův záměr a pro nás, obyvatele světa 21. století to znamená zachovávat eleganci v každé hodině našeho dne. Navíc si povšimněme, že mužské oblečení je doplňováno a doplňuje oblečení ženských postav, i když jde patrně o muže a ženy, kteří k sobě fakticky nepatří. U mužských postav Vás pak mohou zaujmout, pro tu dobu typické propriety elegána – hůlka, doutník, fajfka, klobouk. Ležící mužská postava v popředí styl elegánů doplňuje, nebo snad lépe je vůči němu, svým stylem, v opozici.

Vitruviův člověk od Leonarda da Vinciho

S Andy Warholem ve jménu antidandysmu (jak originálně překonat originalitu)

Označit Andy Warhola za dandyho je poněkud ošemetné a obávám se, že by to byl akt popření celého života a díla této ikony umělecké avantgardy 20. stol. Pečlivý čtenář teoretických prací o výtvarném umění nalezne v jedné z monografií, věnované Warholovi, následující myšlenku:
„protagonisté nejnovějšího amerického uměleckého směru měli nováčkovi za zlé dvě věci: jeho oblečení a afektované chování, kterému si navykl. Působily na ně totiž jako parodie jejich mužné homosexuality a převracely naruby životní pocit, jenž byl chápán jako silou překypující výzva slaboučkému odvaru abstraktně expresionistických epigonů. Nadto se Andy Warhol zdaleka ještě nezbavil ódia komerčního umělce a jeho zoufalá snaha vyrovnat se vážným umělcům tím, že kopíroval jejich vzory, jako by odhalovala jeho omyl.“5

Dnes, více než kdykoli před tím, je těžké přesně si odpovědět na otázku, kdo je dandy? Je jisté, že jde o jakýsi druh cynického postoje6, který se nalézá ve stejné vývojové linii jako současná vlna metrosexuálů, übersexuálů a neosexuálů, ale přeci jen je poněkud odlišný. Zatímco dandysmus se povětšinou prezentuje skrze slova7, moderní odnože cynického postoje se nám podávají skrze gesta a činy. Warholova postava, s odkazem na výše uvedenou citaci německého kunsthistorika, stojí mezi oběma proudy a to v tom ohledu, že mnohé z nich využívá, ale v mnohém je kritizuje. Lze tedy uvažovat o, na první pohled absurdní myšlence, Warholově dandysmu i antydandysmu zároveň8. Jediným dokladem toho, že Warhola za dandyho považovat lze, je pár hesel v rámci jeho osobního filosofického manifestu9. Zde se dozvíte, které spodní prádlo tento umělec používá a jak si užívá nakupování v těch nejlepších newyorských obchodech. To však svědčí spíše o vybraném vkusu. Warhol byl především extravagantním umělcem a jako takový patřil do skupiny estétů, kteří hledají krásné věci10>, krásně se oblékají a nadto pohrdají těmi, kteří o tom s předstíraným zájmem hovoří. Z tohoto úhlu pohledu má tato umělecká osobnost blíže k soudobému návrháři Karlu Lagerfeldovi než k hvězdám typu Brad Pitt, zpěvákovi Neo, Beckhamovi či osobnostem, tu více tu méně, považované za dandysty, např. Oskaru Wildeovi. Nás, současníky určité společenské reality, Warhol může v mnohém inspirovat. Především by muž neměl předstírat něco, čím není, a pakliže takovou potřebu pocítí, měl by mít nad svou stylizací nadhled. Pokud si tedy tvoříte svou image a je jedno zda-li Vám je 15 či 60 let, nikdy byste neměl hrát roli, kterou nezvládnete. Vždycky je tu totiž riziko, že se tahle role obrátí proti Vám samým. A co se týká oblékání, i zde zanechává Warholův estetizující styl svou stopu. Nikdy nesmíte slevit ze svých nároků na kvalitu. Dbejte na udržování linie svého stylu a to účes, nehty, obličej a jiné „maličkosti“, které třeba prozatím přehlížíte, nevyjímaje. Počítejte totiž s tím, že na každého člověka čeká jeho 15 minut slávy11 a je jen na něm, jakým způsobem tento čas využije.

Andy Warhol a jeansy, které jsou jím inspirovány



  1. Eco, U.: Skeptikové a těšitelé, str. 317, nakl Svoboda, Praha 1995.
  2. Znám jiné, kteří (či které) by se za takové chování stydět měli a oni sami to, v zájmu oné společenské korektnosti, o níž tu hovořím, dobrovolně raději tají.
  3. Mám na mysli Sadeovský kadlub – zjednodušeně řečeno: jakýsi imaginární prostor, v němž se jednoho dne „rozpustí“ všechny formy světa.
  4. Být vzorem a inspirací totiž hlavně znamená být sám sebou.
  5. Cit. dle Honnef, K.: Warhol – Umění jako byznys, str. 38, Tashen –Slovart, Praha 2000.
  6. V rámci úzu německé postmoderní filosofie bych měl raději volit spojení Kynický postoj (viz. Peter Sloterdijk).
  7. Ne náhodou jsou za čisté dandysty považování básníci např. Baudelaire, Byron.
  8. Warhol byl především všestranným umělcem (Sic – viz. úvaha nad Leonardem Da Vincim) a tak je tato zdánlivá neslučitelnost pojmů možná.
  9. Na mysli máme knihu: Filosofie Andyho Warhola od A po B a zpět.
  10. Warhol už od dětství patřil k vášnivým sběratelům čehokoli.
  11. Jakoby celý náš život směřoval právě k těmto 15 minutám. Těch svých pomyslných 15 minut Warhol sám dokázal využít k tomu, aby se stal ikonou postmoderního umění (umění vypjaté individuality). Dnes patrně narazíte na parfémy inspirované Warholem, stejně tak jako potištěná trička a neobvyklé džíny. Sám umělec by se tomu asi zasmál, ale to už je taková životní ironie, že se člověk stává slavnějším až po smrti.

Hodnocení článku:



Komentáře

10 Nejhorších filmů od roku 2000 10 Nejhorších filmů od roku 2000 Zřejmě každý milovník kinematografie vyhledává díla, která jej něčím oslovují a přitahují. Ovšem ne každý den je posvícení,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!