Na slovíčko se stylovým Martinem Krausem

Publikováno: 23.02.2014 23:02 | Michaela Lejsková

Okouzlující mladý herec, který to umí rozbalit nejen na jevišti či před kamerou, ale také například na koni. Skromný milovník koní nás poutá k obrazovkám v nejednom z našich předních seriálů. Přesto tvrdí, že fanoušků není nikdy dost. Po studiu na JAMU se nebál vyzkoušet různá zaměstnání, než přišly skutečné herecké nabídky. Jednou z nich je i vysněné angažmá ve Vinohradském divadle. Často přirovnáván k herci Belmondovi se Martin Kraus jistojistě řítí do našich diváckých srdcí.

DSC_3521

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

 

Narodil jste se v Praze, ale záhy jste se s rodiči přestěhovali na statek na Orlicku, kde chováte koně. Jak se „kluk od koní“ dostane k herecké profesi? 

Od malička jsem se válel smíchy u filmů s Jean-Paulem Belmondem. Už v šesté třídě jsem o něm psal slohovou práci na téma „Popis mého hrdiny“. Po maturitě jsem pochopil, že strojařina, kterou jsem studoval, nebyla ta správná volba. Odcestoval jsem tedy s kamarádem do zahraničí a vzal si s sebou knihu právě o Belmondovi. Inspirovala mě natolik, že jsem se začal připravovat na zkoušky na umělecké školy DAMU a JAMU. Zní to asi dost dětinsky, ale tím spojovacím můstkem byl pro mě opravdu J. P. Belmondo.

 

Právě k charismatickému Belmondovi jste často přirovnáván. Milostná scéna s vámi je jistě snem mnohých vašich hereckých kolegyň. Jak takové choulostivé momenty před kamerou vnímáte vy sám a kolik už jste jich zažil? 

Takových scén nebylo zatím mnoho, nicméně už jsem měl tu čest. Kolem takové scény je obrovské množství lidí, tágo s mikrofonem vás šimrá po hlavě, maskérky suší čelo, vlastně to není nic moc příjemného. Raději mám scény typu rvaček.

DSC_3552

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

 

Neříkejte, že sám jste rváč. Rozhodně tak nepůsobíte. Co vás na nich baví? 

Jsem temperamentní člověk, který chvíli neposedí. Celý život se hodně věnuji sportu. Jezdím parkury na koních a motocross. Když jsem byl mladší, miloval jsem akrobacii a v pádu ze schodů jsem byl nejlepší. A tak si raději milostné scény užívám s člověkem, kterého opravdu miluji, a před kamerou raději spadnu třeba ze židle. (smích)

 

Jak vzpomínáte na svá studentská léta na brněnské JAMU?

Neměnil bych ani vteřinu z těch čtyř let, které jsem ve škole „problbnul”. Tím nechci pochopitelně studium herectví vůbec shazovat. JAMU je náročná škola jak fyzicky, tak po stránce psychické a to vás může úplně odrovnat. Nicméně kluka od koní se strojní průmyslovkou obrovsky naplňovala a dělala ho šťastným. Připadal jsem si jak Alenka v říši divů. Co může být lepšího než studovat obor, který vás opravdu baví a zajímá?

DSC_3496

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

 

Škola vás tedy bavila. Ale co samotná herecká profese? Jaká v ní nacházíte úskalí? 

Největším úskalím je pro mě vždy ta úplně první klapka s režisérem. Většinou až na place zjistím, co po mně vlastně žádá. Což je pochopitelně hlavně moje chyba, přestože se před natáčením obvykle několikrát sejdeme. V dnešní době se už herecké zkoušky před natáčením moc neorganizují a je to veliká škoda. Povídat si o postavě u kávy nemá, alespoň pro mě, smysl.

 

Krátce po škole jste nastoupil do angažmá v divadle na Vinohradech. Jak jste se k účinkování na této uznávané scéně dostal? Čím jste zaujal? 

Mám dojem, že zpočátku to bylo hlavně díky Zdeňku Zelenkovi, který už se mnou během studia natočil dva projekty, ze kterých poté sestříhal pětiminutové DVD. Něco jako medailonek Martina Krause. Dodnes jsem mu nesmírně vděčný. Měl jsem kliku, že ještě než jsem dostudoval, jsem měl možnost postavit se před kameru s bardy, jako jsou třeba pan Abrhám, Viktor Preiss či Jiřina Bohdalová. Takže když ostatní obesílali divadla e-mailem, já nakoupil několik obálek, vložil do nich zmiňované DVD s životopisem a obeslal divadla. Obálka se dostala na stůl Martinu Stropnickému, který ihned reagoval a pozval mě na schůzku. Troufám si říct, že s panem Stropnickým jsme si zkrátka sedli, hlavně lidsky. Takže jsem dostal nabídku na hostování a posléze i angažmá na této skvělé scéně.

 

Poměrně rychle jste se dostal do povědomí diváků a stal se vytíženým hercem na divadle i ve filmu. Jak vypadá váš obvyklý herecký den? 

Jelikož nebydlím v Praze, ale kousek od Orlické přehrady, hodně času trávím na cestách. A když máte být v šest ráno na place, znamená to pro mě poměrně časný budíček. Polknu jedno kafe doma, skočím do auta a osmdesát kilometrů si opakuji text nebo zapnu Petra Jandu a hulákám si s Olympicem až do Prahy. Přijedu na plac, polknu druhé kafe a jdu se do maskérny nervovat. Pokaždé mám trému, ale už je to lepší. Končím kolem šesté večer, a pokud neúčinkuji ve večerním představení nebo mě nečeká noční natáčení, řítím se z Prahy domů, abych stihnul klobásu u Cukráku. Maj ji tam nejlepší! (smích)

 DSC_3413

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

Co máte na své práci nejraději? 

Adrenalin a lidi kolem sebe.

 

Máte nějaký herecký idol? 

Belmondo. Jak jinak. (smích)

 

Na jakou roli, kterou jste ztvárnil, jste za svou kariéru nejvíce pyšný?

Mám dojem, že vše, co jsem zatím nějakým způsobem ztvárnil, by mohlo být vždycky lepší. Hlavně se sám na sebe nemůžu dívat. Na druhou stranu se ale musím pochlubit, mám totiž poměrně hodně dobrý pocit z inscenace Červená, kterou hrajem s Mirkem Etzlerem v Divadle v Řeznické.

 

Jste k sobě kritický. Na jakou „laťku“ byste jako herec chtěl dosáhnout? 

Přál bych si, aby mě diváci a kolegové měli opravdu a upřímně rádi. Mám dojem, že to je pro herce to nejpodstatnější.

 

V seriálu na Primě hrajete zápornou roli Dana Pánka. Je to pro vás výzva, nebo se cítíte v roli „klaďase“ lépe? 

Rozhodně je to výzva. Mám dojem, že jakákoliv postava, která nějakým způsobem vybočuje z davu, je pro herce zajímavá z hlediska jejího uchopení.

 

Co je pro vás důležité, když se rozhodujete, jakou roli přijmete v seriálu či filmu? 

Je nutné si přece jen uvědomit, že začínající zajíc, jako jsem já, musí hlavně hrát a hrát a hrát. Netvrdím, že bych vzal všechno, ale jsem zatím v pozici, kdy jsem rád, že mám vůbec možnost tolik pracovat.

DSC_3398

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

 

A jak je to s divadelními rolemi? Podle čeho si je vybíráte? 

Nedávno se mi dostal do ruky scénář již zmiňované Červené od Johna Logana. Nemusel jsem hru ani číst. Co u mě rozhodlo, byli lidé, kteří se na této produkci podílejí. A když zazněla jména jako právě Mirek Etzler a Viktor Polesný, neváhal jsem ani vteřinu.

 

Kde se vlastně cítíte lépe – před kamerou, či na jevišti? 

Nejlépe se cítím na koňském hřbetě. Kdybych jen tak hrál, jako jezdím. To by pak bylo v pohodě na všech frontách. (smích)

 1

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

 

Jste skromný. V uměleckém světě jsou přece potřeba ostré lokty. Nebo se mýlím? 

Ale vůbec ne! Já nechci mluvit jak pan farář z našeho kostela, kam chodím jen na Vánoce, ale nejdůležitější je pokora, být zkrátka tak nějak lidský. A to nejen v herecké profesi. Když jste namyšlený idiot, musíte být hodně dobrý, abyste v jakékoli profesi mohl obstojně fungovat. A ani tak to nebudete mít lehké.

 

Jaká je vaše vysněná role a jakou roli byste v žádném případě nepřijal? 

Každá role je pro mě výzva a snažím se jít do všeho naplno, ať se jedná o film, seriál, či divadlo.

 

Chodíte rád do kina? Na jaké filmy? 

Do kina moc nechodím. Když už, tak na nějaký nový český film. Momentálně mě upoutal film Příběh kmotra s naprosto geniálním Ondřejem Vetchým v hlavní roli.

 

Zahrál jste si také v pohádce Kouzla králů. Pokud byste uměl kouzlit, co byste si vykouzlil? 

Takový ubrousek z pohádky Obušku z pytle ven by nebyl úplně marný.

Jak snášíte pozornost fanoušků? Neobtěžuje vás někdy? 

Mám dojem, že v tomto oboru není fanoušků nikdy dost, a kdo tvrdí jinak, tak je… (smích)

 DSC_3274

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

Většina mladých umělců upřednostňuje bujarý život ve velkoměstě. Jak to, že vás Praha nezlákala? 

Tak to neznáte náš venkov. Brzy zjistíte, že pokud se jedná o bujarost, tak Praha je slabý odvárek. Všichni tady máme horkou krev a milujeme život. K tomu všemu je zde lepší vzduch a více zeleného prostoru, ve kterém máme možnost se schovat a v porovnání s ruchem velkoměsta i dobře relaxovat. Přesto Prahu miluju a myslím, že fakt, že jsem se narodil v Praze v Podolí, se ve mně úplně nezapře.

 

Herecká profese je nevyzpytatelná. Co byste dělal, kdybyste nebyl hercem? 

Na našem statku chováme čtyřicet koní, takže i když zrovna nehraju, pořád mám co dělat. Než jsem dostal první hereckou nabídku, už jsem skoro nastoupil jako řidič s rozvozem pečiva. Vždycky je co dělat, musí se jenom chtít. Nepatřím mezi ty, kteří si přejí umřít na jevišti. Ale upřímně přiznávám, že herectví mě hrozně baví. A určitě bych svůj život neměnil.

  

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

DSC_3300

Zdroj: Martin Kraus, foto: Lenka Hatašová

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!