Návod na optimismus, ten má Martin Zounar rozhodně!

Publikováno: 17.10.2013 00:37 | Michaela Lejsková

Herec Martin Zounar se do povědomí diváků nejvíce zapsal jako kladný hrdina. Nyní však dostal možnost vyzkoušet si i výjimečně negativní postavu a dokázal, že ani s tím nemá žádný problém. Právě na tom se skvěle ukazuje jeho herecké nadání, protože pokud máte možnost se s ním setkat, zjistíte, že je to velice příjemný a pozitivní člověk. K herectví přistupuje s úctou, a když o něm mluví, celý se rozzáří a v jeho očích můžete doslova vidět nadšení.

_MG_9441 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se chcete ubírat směrem k herectví a moderování?

Já si myslím, že herectví je začátek a moderování k tomu vždycky nějak přijde. Nicméně původně jsem chtěl být veterinář. Maminka je lékařka, a tak jsem tíhl k jakémusi samaritánství. Navíc jsem měl spoustu zvířat a to mi zůstalo do dneška.

 

Působil na vás tedy nějak váš otec (pozn. redakce: herec Miroslav Zounar)?

Táta mě do ničeho nenutil a ani já sám jsem nevnímal, že bych měl jít v nějakých šlépějích. Přišlo to tak nějak samo a ve 14 letech jsem dělal první zkoušky na konzervatoř. Ty jsem neudělal. Ne tedy, že bych neudělal talentovky a další věci, které pro herectví byly asi směrodatnější než to, jestli mám jedničku z matematiky, ale zkrátka to nevyšlo a já jsem musel počkat ještě rok a pak jsem se na konzervatoř dostal.

_MG_9480 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

A nezbrzdilo vás to nějak?

Nakonec to vlastně bylo štěstí, protože jsem se sešel s báječným ročníkem. Jsem ročník Majda Bočanová, Tereza Brodská, Míša Jílková, Nela Boudová a další, takže poměrně silná parta. Navíc jsem měl dva roky pana profesora Vinkláře. I když už je v Pánu, tak na něj velmi často myslím a dá se říci, že on byl ta největší síla, která mě k tomu herectví nakopla. Já jsem od přírody poměrně pudový člověk, nad ničím zdlouhavě nebádám, zkrátka to, co mi zavoní, tak za tím jdu. Někdy to možná není úplně ideální volba, ale jsem člověk, který to tak prostě má. Miluji věci, co voní, co jsou živočišné a mají emoce.

 

Otec vám tedy do profese nijak nemluvil?

My jsme se s tátou v rámci herectví potkali až při práci a v té době jsem ještě netušil, že tak brzy odejde, protože bychom spolu určitě měli krásná představení. Ale v té době to prostě nějak nešlo a nějak jsme se herecky neshodovali. Samozřejmě vnímal můj vývoj a byl rád, že jsem v Národním divadle a že mohu vyrůstat vedle naprosto legendárních herců, jako byl pan Kemr nebo Boris Rösner a další. Nicméně já jsem měl vždy rvavější přístup než táta. Nebyl mi úplně inspirací, ale byl jednoznačně člověkem, který mě naučil slušnému chování v divadle, a díky němu dokážu uznávat řád věcí. A řekl mi, a to dodržuji dodnes, že musíte znát řemeslo.

_MG_9497 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Co tedy znamená znát řemeslo?

Divadlo má zákony, které fungují, ať se jedná o vstup do vrátnice či chování k šatnářkám, garderobiérkám a tak dále. Divadlo je zkrátka velký útvar a je potřeba se v něm umět pohybovat a být slušný. Člověk je sice na jevišti, ale stále je jen součástí a ten výstup na jevišti mu všichni lidé kolem umožňují. Jsem rád, že mě táta naučil, že v divadle jsou všichni tým.

 

Hodnotí vás i tento tým?

Málokdo vám upřímně řekne, jaké bylo představení, ale uvaděčka vám to poví stoprocentně. Ona ta představení vidí devadesátkrát. Jsou to upřímní lidé, kteří divadlo milují. Jsou tam třeba čtyřicet let a vidí herce růst. Je moc důležité si to uvědomit. Myslím, že když k celé této atmosféře mladí lidé zavoní, tak je to musí strašně bavit.

 

Co vám dala pro pozdější kariéru konzervatoř, kterou jste zmínil?

Většinou se říká, že na konzervatoř člověk jde, protože neumí češtinu a matiku. Je to pravda, já jsem v tom byl velmi slabý. Ale musím říct, že za těch šest let studia v rámci předmětů, které jsme tam měli, jako dějiny divadla či rozbor dramatu, získal člověk velký rozhled. Občas lituji, že jsem na některých přednáškách nedával víc pozor. Učili nás vše od dějin divadla po psychologii. A když člověk zůstane v těch věcech sám a dostane domů scénář, nejde o to ho jen přečíst, ale je třeba vytvořit si o něm nějakou představu a vidět nějaký celek. A je důležité si uvědomit, že každý režisér vidí každou věc jinak.

 

Myslíte, že je tedy konzervatoř postačující vzdělání?

Konzervatoř vám dá základ do mnoha oborů. Myslím, že je to velice dostatečné vzdělání v rámci herectví, a myslím si, že vás naučí i určitému způsobu studia, které je k této profesi nezbytné. Musíte se stále učit texty a k tomu je nutné jim dobře porozumět.

 

Jste příznivcem moderního režisérského pojetí?

 Já nejsem příznivcem toho dělat věci přes hlavu. Myslím, že česká klasika má být taková, jaká je, a nemá se hrát ani v džínách, ani v igelitu. Ale to neznamená, že pojetí nemůže být originální. Je důležité udržet charakter postav. Vekslák do klasiky prostě nepatří.

 

Už v 16 letech jste nastoupil do Národního divadla, v jakém smyslu vás toto angažmá ovlivnilo?

Myslím, že mě absolutně a jednoznačně naučilo úctě a pokoře. To ovšem neznamená, že by člověk neměl být bojovný a prostě jen dávat, ale měl by cítit pokoru k tomu, že tam je, že to něco znamená. Už jen to, že ho přijali a že tam může hrát. Národní divadlo pro mě bylo nejkrásnější období a úžasná věc, kterou mohl mladý člověk zažít.

 

Jaký to tedy byl pocit stát vedle hereckých bardů?

Nádherný. To prostředí je samozřejmě kruté v tom, že lidé vám nedají nic zadarmo, vyžadují, aby věci fungovaly, a vám se to samozřejmě občas nedaří. Ale to, co má člověk hrát, by uhrát měl – je na to vybrán. Mám úžasné zážitky z tohoto klasického, dobrého divadla s nádhernou mluvou, jasnými pohyby, geniální muzikou – jsem moc rád a vděčný, že jsem to mohl zažít.

 

Jak to probíhalo v zákulisí?

Já si třeba vzpomínám, jak Slávek Sejk s Vladimírem Rážem přemýšleli ještě tři vteřiny před tím, než měli svou větu, jestli jim dovezli na chalupu uhlí, a nabádali nás, že bychom měli hrát rychle, protože je hokej. A já jsem do toho měl takovou trému, že jsem nemohl říct ani slovo. Pamatuji si také, že vždy, když jsme vycházeli s panem Rážem na scénu, říkal: „Tak chlapečku, jestli máš nějaký talent, tak to zkus.“

 

Asi nejvíce jste do povědomí ovšem vstoupil se seriálem Chlapci a chlapi

To je omyl, já jsem předtím natočil seriál Bylo nás šest s titulní písničkou Dalibora JandyOheň, voda, vítr ví. Hrál jsem tam s Majdou Bočanovou, Honzou Šťastným, Ivanou Chýlkovou a dalšími. Tam jsme se přes noc dostali do povědomí a teprve poté přišliChlapci a chlapi.

 

Chlapci a chlapi jsou ovšem bezesporu nejznámější a nejvíce reprízovaní. Co pro vás tento seriál znamenal?

Každopádně to pro mě byla veliká zkušenost, roční práce, rok z domova a rok pod taktovkou vynikajícího režiséra Sokolovského. Ač je prezentován v různých souvislostech a spojován s různými názory, tak já ho opravdu vnímám jako jednoho z nejlepších režisérů, které jsme měli. Stejně tak jako Jirka Adamec, který je hodně svérázný, ale jsou to oba lidé, kteří dokážou herce vést. Nicméně když se vrátím k Sokolovskému, tak ten razil heslo: „Lepší menší efekt, než velký defekt.“ On řemeslo neuvěřitelně zvládal, byl perfektně připravený.

_MG_9510 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Jak vzpomínáte na dobu, kdy se seriál začal vysílat?

Já jsem v době, kdy se seriál začal vysílat, byl už tři měsíce na vojně, takže se mi to skloubilo. Celou tu seriálovou popularitu jsem zažíval v kasárnách. Nicméně byl jsem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, což byla fešácká vojna, kdy jsme jezdili na zájezdy a vystupovali pro vojáky a poměrně hodně jsme čadili, což tehdy znamenalo, že jsme poměrně často bez opustky utíkali. To byla krásná vojna.

 

A jak tedy vidíte seriál zpětně?

Až nyní, s odstupem třiceti let, člověk zjišťuje, že v tom seriálu nejde jen o to „sloužím socialistické vlasti“. Jsou tam vážné příběhy, které by se odehrávaly i dnes, kdyby ta vojna byla, a já se musím přiznat, že takový půlrok vojny bych každému klukovi přál. Myslím, že by jim to prospělo. Já jsem taky zažil na vlastní kůži šikanu, když mě na umývárně zmlátili hadicí, protože jsem nechtěl vyprávět, jak se točilo s Vejmělkovou, ale i to je škola života. Tak to prostě je.

 

Seriály jsou i dnes vaší doménou, jak se to odráží na vaší popularitě?

Myslím, že zásadně, protože seriál je věc, která má sledovanost minimálně jeden a půl milionu diváků. Lidé si vás trochu s rolí ztotožňují a je to běh na dlouhou trať, protože sledují, jak se vaše postava vyvíjí. Já jsem vesměs hrál poměrně kladné hrdiny a jsem rád, že mi nyní Lenka Hornová, producentka Ordinace, dala jinou polohu. Je obdivuhodné, že měla tu odvahu do toho se mnou jít.

_MG_9518 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

Proč zrovna odvahu?

Tady nejde o herectví, ale o to, že kombinace Zounara na veskrze zápornou roli je opravdu nezvyklá. A ačkoli jí všichni říkali, že se zbláznila a že takový kladný „český Honza“ se na tu roli nehodí, tak si to prosadila a i reakce diváků jsou většinou pozitivní. Je zvláštní jak lidé ty „záporňáky“ svým způsobem milují. Baví je dívat se na to, co zase ten Švarc vyvede. A protože mě, alespoň doufám, lidé nevnímají negativně, tak vidí, jaký jsem, a vůči tomu mohou pozorovat hereckou práci. Ta postava se musí tvořit.

 

Jak jste se tedy na tuto postavu chystal?

Když jsem se na tu roli připravoval, tak jsem asi měsíc přemýšlel o tom, jaký člověk to bude a jaké výrazivo bude používat, protože to opravdu nejsem já. Ke každé postavě si musíte sami vytvořit určitou historii, to vám dramaturgové nedají. Jde o to, proč se tak chová, protože sám od sebe člověk není zmetek. Myslím, že se ta postava povedla, že to funguje, a jsem za to rád.

 

Kromě herectví vás lidé mají spojeného s gastronomií a televizními pořady tohoto typu. Jak jste se dostal k této oblasti?

Musím říct, že přes maminku, protože strašně dobře vaří. Táta byl ještě k tomu nadšený rybář a navíc jsme měli poměrně hodně návštěv, takže se stále něco kuchtilo a já jsem vždy vnímal a strašně miloval tu atmosféru a to mi zůstalo. Udělal jsem skoro pět set dílůPrima vařečky plus další kuchařské pořady, a tak jsem se seznámil se skvělými lidmi, kteří to skutečně umí. Sním o tom, že bych si zařídil malou restauraci, jen o třech stolech. Vyzkoušel jsem si i restauraci velkou, která sice dodnes funguje, ale pro mě to tehdy bylo velmi náročné a skoro mě to stálo život. Dnes už vím, že na restauraci si člověk nemůže půjčovat. Ale fakt je ten, že by u mě většině lidí určitě chutnalo, protože vařit jsem se naučil velmi dobře. Když nic jiného, tak jsem se tomu deset let opravdu intenzivně věnoval.

 

Jakým směrem se tedy podle vás ubírá česká gastronomie?

Musím říct, že česká kuchyně je jedna z vůbec nejlepších na světě. Nemůžeme vše soudit podle pořadů, ve kterých se navštěvují restaurace, protože ty jsou vytipované, aby to bylo divácky zajímavé. Se svíčkovou člověk nezvítězí na japonském festivalu, to nejde, jsou tu i další věci, které naši zemi dokážou prezentovat a dávat jí tvář. Česká jídla jsou jasná a výrazná. Třeba knedlík je skutečný pojem.

 

Podřizujete své vaření nějak aktuálním trendům?

To ne, podřizuji to své chuti.

 

Nějaký čas jste se realizoval i v podnikatelské sféře. Co vám toto období dalo?

Do herectví nic, do života peklo a velmi nerad na to vzpomínám. Pro život to znamenalo uvědomění si svých vlastních nedostatků a toho, že na určité věci nemám. Mám sice vynikající nápady, které fungují, ale nefunguji v nich já.

_MG_9526 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

Co vůbec považujete za největší zlom ve své kariéře?

Podle mě to byl moment, kdy jsem se přestal herectvím trápit a začal se bavit. Zjistil jsem, že když to budu dělat dobře, tak mě to bude těšit, a když by to nešlo, zkrátka budu muset dělat něco jiného. Je to strašně osvobozující pocit. Jsou mnohem důležitější věci na světě, kterých si jako povolání a poslání vážím. Ale v herectví něco předáváte, je krásné, když se vám podaří dát smích, pláč, dobrý pocit, něco, co lidi zaujme…

 

Je tedy podle vás herectví společensky prospěšné?

Myslím, že je to geniální věc v tom smyslu, že lidé jsou schopni vnímat živého tvora. Ne na plátně, ale živého člověka, který jim předkládá příběh. Je to kniha, kterou nemusíte číst, ale stačí poslouchat a vnímat. Dokážete na dvě hodiny vtáhnout člověka do textu, který napsal geniální autor. Je to jedna velká kniha, u které nemusí člověk obracet stránky. Může si jen sednout, koukat, poslouchat a být.

_MG_9437 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

Podle čeho rozlišujete své schopnosti, podle čeho si na co troufáte?

Troufám si na všechno. To je právě ta největší výzva, že můžete cokoli. Můžete chodit po hlavě, jezdit na kole, viset za nohu, když to dáte. Zkrátka cokoli, když to dáte.

 

Kde čerpáte inspiraci?

Jak člověk chodí po ulici, vnímá život, který běží kolem něho, a všechno ho inspiruje. Mohu třeba říci, že taxikář ze seriálu Vyprávěj opravdu existuje.

 

Zvládáte i přes vysoké tempo hrát s nadšením a radostí?

Mohu vám říci, že se mi kolikrát nechce. Ale stačí, aby člověk vyšel na jeviště, a pohltí vás to. Ale i když jsem unavený, tak samozřejmě jako každý druhý mám hypotéku a malé dítě a jsem nezaměstnaný. V podstatě mě nikdo nezaměstnává. A buďto budu fungovat, pracovat a budu ve formě, nebo nebudu mít nic. Takže i to je takový motor, který vás žene.

_MG_9424 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Co je pro vás v tuto chvíli nejdůležitější?

Dcera. Je pro mě smysl života. Když už někomu dáte život, tak ten váš jde velmi do ústraní, protože lidé by se měli snažit, aby ten nový člověk žil život pěkně. Aby vyrůstal a aby vás měl – tátu a mámu. To je pro mě v tuto chvíli nejpřednější věc na světě.

 

Jak byste popsal svůj mediální obraz?

Když si vezmete jméno Martin Zounar, tak o mě vždy psali ve spojení například restaurace – problém, potíže se slinivkou a podobně. Vždycky to byl bulvár a víte, to není můj mediální obraz. To jsou snůšky polopravd a názorů lidí, kteří mě neznají. Nicméně někdo mě má rád a váží si mě a někdo mě nenávidí. Tak to prostě je. Ale časem to přestanete vnímat, protože tím se nemůžete řídit.

 

Jaký je váš aktuální životní styl?

V tuto chvíli se ubírám poměrně sportovním směrem. Myslím, že to je dobře, protože člověk zkrátka stárne. Díky tomu se cítím strašně dobře a myslím, že mi to zůstane. O to lépe si pak navíc omluvíte určité prohřešky. A samozřejmě je v mém životě divadlo, které miluji.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!