Parkour: obyčejní chuligáni nebo výborní gymnasti

Publikováno: 05.02.2013 17:52 | Jakub Matulík

Tak jako MMA nebo tetování je i parkour dnes velice populární a sám ho označuji (mým oblíbeným slovním spojením) jako "obraz doby". O parkour jste jistě již minimálně slyšeli nebo viděli video na netu, ve kterém banda kluků (někdy i holek) běhá po městě a předvádí neskutečné kousky. Všemožná salta, skoky, výskoky, lezení, přeskakování, podlézání, doskakování a podobně. Když se to umí, tak je to opravdu neskutečná podívaná. Na druhou stranu se jistě najdou jedinci, povětšinou důchodového věku, kteří tento druh pohybové aktivity (sportu) nechápou, a mají tyto sportovce spíše za chuligány, kteří se z nudy pokouší hazardovat se zdravím.

Parkour, tak jak o něm píšu, pochází pravděpodobně z Francie, respektive tam určili pravidla a zásady, kterými se tento dnes už sport bude ubírat. Je jasné, že lidé překonávají překážky vlastním tělem už od nepaměti. Tato fyzická disciplína se pravděpodobně nejvíce inspirovala tzv. Přirozenou metodou Georgese Hérberta. Tuto metodu používali francouzští vojáci již na počátku 20.století a později ji ještě vylepšili během války ve Vietnamu. Od té doby se traduje název parcours du combattant, což v překladu znamená překážková dráha.

Tento druh fyzické přípravy vojáka, je pravděpodobně nejpodobnější dnešnímu parkouru. Tehdy jako dnes vojáci při této aktivitě používají pouze své tělo a musí co nejefektivněji překonat všechny nástrahy, které jim "trenéři" připravili. Jistě si pamatujete ze základní školy na tzv. opičí dráhy, kdy se postavila nějaká překážková dráha, a vy jste ji museli za co nejrychlejší čas překonat. Je to v podstatě totožné jako parcours du combattant až na fakt, že vojáci jsou na trochu vyšší úrovni.

Co je základem parkouru? Je to především schopnost dostat se z bodu A do bodu B a zpět co nejefektivněji, nejrychleji, nejbezpečněji a hlavně se spoléhat pouze na své tělo. Tato cesta skýtá velké množství překážek, ať už se jedná o přírodní nebo uměle vytvořené. Tedy všemožné větve, stromy, keře, nebo také zídky, schody, sloupy, veřejné osvětlení, střechy, domy, stavení, jeřáby, konstrukce, prostě vše na co si vzpomenete. Jeden se "zakladatelů" tohoto směru je Francouz David Belle, který pozvedl fyzickou aktivitu na sport a možná ještě na vyšší úroveň. A to že z běžného běhání po městě a okolí a dokazování svým kamarádům, že jsem lepší než oni, udělal v podstatě filosofii. Podle jeho slov jde především o rozvíjení svého těla a mysli do úrovně absolutní pružnosti a rychlosti na takový level, aby se člověk při krizové situaci uměl pohybovat klidně a vyrovnaně.

Na parkouru je velice zajímavé, že sportovec, který tuto aktivitu provádí zaměstnává každou část svého těla. Je to velice komplexní sport, protože se u ní cvičí nejenom tělo, ale také mysl. To co v dřívějších dobách dělali gymnasté v uzavřené tělocvičně na měkké žíněnce, dělají dneska mladí kluci ve městě, v dvakrát větší rychlosti a výšce a ještě přitom udělají o 2 salta a 5 přemetů víc. Pro mou osobu je naprosto neskutečné co tihle sportovci zvládnou. I když jsem sportovec, a sportuji v podstatě permanentně, tohle bych v životě nedokázal a pokud bych to přežil, jistě bych měl mnohočetné zranění. Pokud se ptáte co na parkour potřebujete, odpověď je velice jednoduchá. Kvalitnější běžeckou obuv, která vám zpevní nohu, a pak klasické sportovní oblečení. Nic víc pro tento unikátní sport nepotřebujete.

Tato unikátní aktivita je pro mou osobu opravdu velice zajímavá. Nedokážu si představit kolik pádů, a bolesti je za tím co potom vidíme na videu. Podle mého názoru jsou tito sportovci na mnohem vyšší úrovni než kdokoliv z nás, stejně tak jako b-boyz tanečníci. Jejich pružnost, a vytrvalost je až nemožná. Nechci vézt dlouhý monolog. Použiju slova svého tatínka, který tyto sportovce považuje za mimozemšťany, protože normální člověk by se dolámal, doničil a už by v životě nevstal.

Zajímá mě co si vy myslíte o tomto odvětví? Považujete jej za sport nebo jen za pouhou "klukovinu" pubertálních dětí? A jak se na to dívají vaši rodiče či dokonce prarodiče?

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!