Petr "Kenny" Burian: Život je jeden velký start

Publikováno: 01.10.2014 13:47 | Jiří Hofbauer

Měl jsem připravenou sadu otázek, které jsem mu chtěl položit. On ale mluvil sám. Petr Burian, kterému nikdo neřekne jinak, než Kenny, zakladatel renovační dílny MotoKenny. Právě díky tomu, že zažil tolik životních otřesů, to má v hlavě srovnané jako málokterý z jeho vrstevníků. V 26 letech stihl víc, než jiní ve 40 letech. Přesto nezpomaluje. Je teprve na začátku.

kenny_1

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Vím, že řadu věcí plánuješ. Včera se Ti narodil syn. To jsi neplánoval?

Chtěli jsme potomka. Překvapilo nás, že se narodil o měsíc dřív, ale zvládli jsme to. Všichni tři. Říkám si, že v tomhle bude malej asi po mně. Já si taky dělám věci podle sebe. Hodně věcí plánuji, ale ty nejlepší se staly neplánovaně. Popravdě, hodně věcí, které se mi staly, začaly souhrou náhod.

Třeba jako Řecko?

Přesně tak. Řecko pro mě bylo docela zásadní. Byli jsme s rodiči na dovolené. To mi bylo asi osmnáct. Prostě "mladej otrávenej kluk". Naši mi nedovolili půjčit si skútr. Buď proto, že se o mne báli, nebo proto, že to nebylo nejlevnější. Natvrdo jsem si sám obcházel půjčovny a ptal se, jestli by mi nepůjčili skútr, kdybych si ho nějak odmakal. Nebylo co ztratit. Už jsem praxi měl, protože jsem klukům spravoval "fechtly" a považoval jsem se za mistra mechanika. (smích) Až v poslední půjčovně se chlap na mou nabídku chytl. Ukázal na nabouraného skútra a řekl mi, že když mu vyměním plasty, můžu si ho půjčit. Tak jsem ho rozdělal a díly vyměnil. On mi dal na ruku deset euro a řekl: "Vrať se zítra." Nikdy nezapomenu na ten pohled, který měli naši v očích, když jsem přijel k hotelu. Nečekal jsem, že budou nadšení, ale oni byli naštvaní, že platí dovolenou a já tam makám, ale taky překvapení, že jsem se dovedl postarat sám o sebe. Jenže já to dělal jen proto, že mě nebavilo ležet na pláži. Měli jsme rozdílnou představu o prázdninách.

A za rok ses tam vrátil.

Michalis (majitel půjčovny) se mnou byl spokojen, a tak mi navrhl, ať dojedu příští rok na celou hlavní sezónu. Další rok jsem dokončil třetí ročník na střední. Za těžce uspořené necelé dva tisíce jsem si koupil lístek na bus do Benátek a pak na loď na Korfu. První večer na lodi jsem většinu peněz propařil a spal pod schody v podpalubí. Kajuta byla moc drahá a na luxus si nepotrpím. Na Korfu jsem dojel někdy o půl jedné ráno. Ale už v devět ráno jsme měli nástup v půjčovně. Rychle jsme rozvezli skútry a zpátky do dílny servisovat ty poškozené. Byla to krásná zkušenost, kdy jsem naprosto neznale a nezodpovědně vyrazil do cizí země. Bylo to divoké, ale rád na to vzpomínám. Domů jsem se ale vracel už letadlem. Měl jsem radost, že jsem si na svoji první letenku v životě vydělal sám.

kenny_2

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Řeckem to ale neskončilo...

Jasně, přišla Amerika. Tři měsíce v Arkansasu mi daly hodně. Zase to všechno byla jedna ohromná náhoda. Na YouTube jsem umístil video, jak zrenovovat skútr Čezeta. Popravdě, tehdy jsem úplně moc nevěděl, jak na to. Udělal jsem to s tím nejlepším vědomím a svědomím. Ozval se mi nějaký týpek z Ameriky, že má stejný skútr jako já. Něco málo poladil, něco vyměnil, ale u některých součástek nevěděl, kde je sehnat. Ne, že bych na to kašlal, ale nic jsem si od toho nesliboval. Napsal jsem mu, že není problém mu díly obstarat, jestli chce, ať mi pošle peníze na účet a já mu je seženu. On mi skutečně poslal na účet třicet tisíc. To mi hlava moc nebrala, aby Amík poslal klukovi z východní Evropy třicet táců jen tak... Takže já všechno nakoupil, nabalil a poslal. Byl nadšen, ale zase nevěděl, jak to dát do kupy. Zkusili jsme Skype, ale nebylo to ono. Tak mi nabídl, abych za ním dojel. Já, 19letý kluk z Kuřimi, přede mnou maturita... A já bych měl jet do Ameriky?! Tak to je haluz!

Co na to říkali rodiče?

Byli nejdřív proti. Musím přiznat, že se mnou to nikdy nebylo lehké. Věděli, že kdyby mi to rovnou zakázali, tak by to vedlo k dalším problémům. Rozhodli se mě namotivovat k maturitě a řekli, že pokud odmaturuji, můžu jet. Opravdu jsem odmaturoval. Tou dobou jsem už měl pár motorek i nějaká auta (všechno staré vraky), se kterými jsem průběžně obchodoval. Většinu vozového parku jsem prodal, od kamaráda si půjčil ještě zbytek prostředků a 2. září 2009 jsem stál na letišti v New Yorku čekaje na let do Arkansasu. Přistáli jsme na malém letišti. Zavolal jsem na číslo z mailu, že jsem tady. Až tam mi došlo, že vlastně nevím, co bude. Najednou se v dáli objevil starý zaprášený Pontiac. Řídil ho veselý šedesátník, Mac Chandler, můj budoucí šéf. Podali jsme si ruce, sedli a jeli.

Sotva jsme dorazili na dílnu, hned jsem dostal bundu na uvítanou a jeli jsme se projet. Vyfasoval jsem obrovského "čopra" a jeli jsme se projet po okolí při západu slunce. Až tehdy mi to tak všechno nějak došlo. Před dvěma dny jsem stál na brněnském autobusovém nádraží, neuvěřitelně pršelo... A teď jsem tady! Jo, splněno. Odškrtnuto. Jdeme dál.

kenny_3

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Jak dlouho jsi tam vydržel?

Tři měsíce. Byl to nejdelší možný pobyt, abych se tam pak zase mohl vrátit na své stávající vízum. Původně jsem tam jel jen na měsíc a měl jsem nastoupit na vysokou, jak jsem slíbil doma. Zalíbilo se mi tam natolik, že jsem si to prodloužil, i když to znamenalo nejít studovat. Mně to ale bylo jedno, byl jsem v ráji.

Žiji a čerpám z toho dosud. Věci, které jsem se tam naučil, pořád nějak vstřebávám. Pracoval jsem v servisu motorek a custom shopu, ale hlavně jsem tam zrenovoval československý skútr Čezeta z roku 1961.

Je fakt, že jsem měl štěstí na lidi, protože byli skvělí. Vzali mne jako vlastního. Tady takové potkáš hodně zřídka. Oni si vzájemně přáli úspěch. Daleko líp vnímali i zákazníka, jako skutečného člověka - a nejen jako jednorázově dojnou kozu. Je pravda, že i zákazníci přicházeli s jakousi pokorou a úctou k Tobě i k řemeslu. Všichni se brali jako velká motoristická rodina. Dnes je to zákazník, zítra kámoš, s kterým se půjdeš projet. Mrzí mě, že tady to tak moc nefunguje. Zákazník vytasí peníze na stůl, ty je shrábneš do šuplíku a už se nikdy neuvidíte. Zkouším to po svém a naštěstí se to daří. Hodně mých zákazníků se stalo mými přáteli.

Byl tam čas i na něco jiného než na dílnu?

Byl, makali jsme od 10 ráno do 6 odpoledne. Když nepršelo, tak jsem jezdil. Vždycky byla na krámě nějaká motorka, která potřebovala po nějaké opravě zajet, tak jsem je prostřídal od Hondy CBX 1000, přes GoldWinga až po tříkolku Harley Davidson. Ale nejraději jsem jezdil na skútru Čezeta. Lidi to fascinovalo. Fotili si ho a já pořád musel vysvětlovat, co to je a hlavně odkud to pochází – FROM CZECHOSLOVAKIA! Jednou přijel na dílnu kamarád, že mu vypadl řidič na sprinty na motorce na čtvrt míle.

Na čem jsi to jezdil?

Suzuki Katana upravená na dragstery. To si takhle sedneš na motorku, která má za sebou kolečka, aby se nepřetočila při startu, dá stovku do dvou vteřin a jezdí hravě přes tři kila. Tak jsem do toho šel. Rodiče sice protestovali i přes půlku světa, ale to bylo asi to jediné, co mohli udělat. Jezdili jsme na turnaje do města Tulsa v Oklahomě. Před mým prvním startem jsem viděl, jak se tam borec rozsekal. Jak padal, tak se mu jen kouřilo od kombinézy. Naštěstí to přežil. Super motivace. Chce to vypnout mozek, pohlídat si přesný start a pak včas řadit. Takže jsem lítal až 320 km/h. Bylo to super. Zažil jsem věci, o kterých jsem ani netušil.

kenny_4

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Na kolik se lišila Tvoje vize od reality?

Totálně. Já znal Ameriku z filmů jako Prci, prci, prcičky, Road Trip a podobných, které jsme hltali na střední. To byla moje zkreslená představa o Americe. Pěkné holky, pařby a sudy s pivem. Realita byla dost jiná. Holky vypasené, jídlo nechutné, speciální obchody s alkoholem a pivo, co se nedalo pít. Nemůžu říct, že bych byl zklamaný. Já tam jel makat, ne na výlet. Nakonec jsem zjistil, že se dá pracovat a přitom bavit. Jen musíš dělat, co Tě baví a pak už nemusíš nikdy pracovat.

Je to sedm let zpátky. Tehdy skutečně nebylo ještě tolik možností jako dnes. Kamarádi jeli dělat plavčíky do Kalifornie, jíní sbírali v Anglii jahody. Co jsme si pak vykládali, tak oni tam vlastně nic nezažili. Fungovali v nějaké organizované skupině Čechů a Slováků od rána do večera a pořád dokola. Celé dny a noci spolu. Myslím si, že když chceš nějakou zemi poznat, je nejlepší jet na vlastní pěst. Já tam byl sám za sebe. Nebyl jsem sám, ale za sebe.

Chyběl Ti tam domov?

Nechyběl. Tady byly pořád jen nějaké povinnosti a příkazy. Musel jsem chodit v 9 večer domů. Tam jsem si vyrazil na motorce a klidně celou noc jezdil. Já tam byl šťastný. Chvilky spojení s domovem jsem si plnil v jedné hospodě, kam jsem chodil na řízek a bramborový salát. Když jsem pak vzal na oběd lidi z dílny, přišlo jim to hrozně suché. Chtěli klasický burger a hranolky. To je moment, kdy je všechno super, ty se tam cítíš dobře, všechno je ideál, ale lidi Ti připomenou, že jste každý odjinud.

Máš chuť se tam vrátit?

Mám, ale pořád to tak nějak hapruje. Jsou chvíle, kdy jsem neskutečně naštvaný na tenhle národ. Ne stát. Národ. Jak jsme nepřejícní, necitliví, málo se na sebe usmíváme. Párkrát jsem měl chuť se vším seknout a odjet. Ale přece nebudu od ničeho utíkat. Pak si ale uvědomím, že do jisté míry si to pamatuji lehce idealizovaně. To byla prostě euforie. A já si to tak užíval... Jako jeden ohromný výlet. Věřím, že kdybych tam žil trvale, byly by tam zase jiné problémy. Makat musíš všude. Na druhou stranu si myslím, že tahle republika je přesně to, co potřebuji. Můj hnací motor, který mě nutí, abych nezabředl v nějaké průměrnosti a hlavně nepřestal makat sám na sobě. Za čtyři roky jsem udělal tolik práce! Teď to prostě nevzdám.

1273514_486945644735890_1695159284_o

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

Jsi hrdý Čech?

Jsem hrdý na svůj původ, ale nejsem rasista. Nevadí mi ani cikáni, ani Asiati, ani muslimové atd. Chceš tu žít? Tak poslouchej a dělej. Neděláš? Nepřizpůsobíš se? Tak táhni, odkud jsi přišel, já Tě živit nebudu.

Ocenili rodiče, že ses dokázal protlouct?

Asi jsou rádi. Naši těžce nesli, že jsem ve Státech namísto měsíce zůstal tři a vyflákl se na vysokou. Asi se jich dotklo, že nechci být stejný, jako zbytek rodiny. Máma je ředitelka školy, táta je učitel na střední škole, bratr dělá do IT. Všichni samozřejmě vysokou mají. U nás v rodině jsem byl první, který řekl, že na vysokou nepůjde. A ten první rok byl těžký.

Cos dělal?

Nedlouho po návratu jsme to doma už nedali pod jednou střechou, tak jsem šel z domu. Zkoušel jsem, co šlo. Opravovat motorky kámošům Tě neuživí. Tak jsem chvíli prodával tarify pro mobilní volání, ale byla to taková špína, že jsem toho po měsíci nechal. Neměl jsem na to lhát lidem do očí. Pak jsem makal i jako "podejcihla" na stavbě Campusu. Když jsem odešel od našich, bydlel jsem chvilku u ségry. To taky nefungovalo. Neuměl jsem se chovat. Musel jsem také odejít. Nějaký čas jsem bydlel ve favoritu na parkovišti u dílny, kde jsem tehdy dělal. Koupat jsem se chodil ke kamarádovi. Tohle bylo asi mé pomyslné dno. Ale nelituji toho. Až tehdy jsem si uvědomil, v jaké prdeli jsem. Řekl jsem si, že to takhle nenechám, že zatnu zuby a budu bojovat. Nějak jsem si umanul, že to životu ještě natřu.

kenny_13

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Ono dno je nejlepší místo k odrazu.

Přesně tak. A zase to byl skútr Čezeta, co mi změnil život. Proto já na něj nedám dopustit. Dával jsem si život do kupy a začal zase dělat s motorkami, pomáhat v jedné lakovně (sice mi to nešlo, ale bavilo mě to). Vyrazil jsem na podzimní burzu veteránů prodat nějaké díly a pročistit garáž. Už tehdy jsem měl stránky MotoKenny, které mi udělal bratr a já tam přispíval prvními opravami a lakováním. A jak si tak vesele prodávám, přišel za mnou borec, který mě hned poznal. Byl to Francouz, jmenoval se Dennis a přiletěl si jen na burzu do Brna. Nadhodil, že má doma skútry Čezeta a chybí mu nějaké díly. Byl rád, že umím anglicky. Nabídl jsem mu, že mu pomůžu s nákupem, a tak jsem s ním obešel celou burzu, nakoupili jsme, co potřeboval, prostě všechno cajk. Pak si vymyslel, že by chtěl další skútr do sbírky, jestli bych mu ho sehnal. Za týden mi volal a ptal se, jestli jsem už na něco nenarazil. Zase po velké souhře náhod jsem našel skútr po renovaci, za slušné peníze, který se mu líbil. Poslal mi peníze, já ho koupil a s kamarádem Ondrou jsme si udělali výlet přes půl Evropy. Dennis byl spokojen a nakonec nás pohostil jako krále. Dokonce jsme se byli i na těch skútrech projet po Lille. Z peněz, co mi Dennis dal, jsem si zaplatil první pronájem bytu, první talíř, první příbor a vlastně mě to nastartovalo.

Konečně se to zlomilo?

Přesně tak. Náhodou jsem poznal borce, který měl servis a v něm nepoužívanou lakovnu. Začínal jsem v lednu a to jsem dělal třeba jeden díl za týden, ale nepřipouštěl jsem si, že to nepůjde. A ono to šlo. Rozběhlo se to tak, že jsem si konečně udělal živnosťák. Vybral jsem stavební spoření s tím, že teď, nebo nikdy. Naši mi moc nevěřili, ale věděl jsem, že není cesty zpět. To byl ten nejlepší hnací motor.

Samozřejmě mi peníze vydržely ani ne dva měsíce. Pronajal jsem si halu nedaleko centra Brna, kde jsem chtěl postavit dílnu na veterány. Nájem byla raketa, pronajala se lakovací kabina, něco padlo na instalaci a ouha, nic nezbývalo. Byla to snad náhoda, že v hale, kde jsme měli provoz, byla předtím i myčka aut.

Jinak by Tě to nenapadlo?

Vůbec ne. Za poslední peníze se koupila tepovačka, wapka a vysavač. Začali jsme umývat auta. Docela to šlapalo, ale žádná pecka. Bylo štěstí, že tehdy začal i Slevomat. Řada lidí mě od toho odrazovala. Nicméně jsem si spočítal, na jakou cenu můžu jít, a zkusili jsme to. Dva roky to pak slušně fungovalo. Pak jsem si uvědomil, že sice pořád umývám auta, nějakou korunu to dá, ale že s motorkami si hraji jenom po nocích. Spával jsem 5 hodin denně a tak jsem řekl dost.

kenny_7

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Takže změna prostředí?

Takže změna. V tom roce, co jsme se stěhovali, jsem se oženil a udělal pár zásadních rozhodnutí. Věděl jsem, že pokud budu mít myčku, nebudu mít nikdy klid na motorky, tak jsem hledal vhodnější prostory. Zázrakem jsem je našel - na okraji Brna za rozumné peníze. V dílně byla jen jedna zásuvka, bez vody, rozvody v hliníku, takže jsme tam zázemí museli udělat znovu. Ale hned poprvé, když jsem tam přišel, tak jsem to viděl. Úplně jasně jsem si vysnil, co kde bude, jak to bude vypadat. A jak jsem si to před dvěma roky vysnil, tak to je. Je to moje vize, která... se stala skutečností. Je to naše společné dílo. Bez skvělých přátel by dílna nebyla tak krásná a funkční, jako je dnes. Tímto je všechny zdravím a velice děkuji.

Ty si tak dost děláš všechno podle sebe, že?

Naprosto. Už na střední jsem byl kluk, který v lavici nemohl vydržet. Místo školy jsem chodil makat do dílny. Byl jsem druhý, kdo měl ve třídě auto. Tomu prvnímu ho koupili rodiče. Já jsem si ho koupil sám. Sice starý Renault 25, trochu kvetl, sem tam nestartoval, ale miloval jsem ho.

Hodně se změnilo od doby, kdy jsem poznal svou skvělou manželku Peťu. Ta má na mne asi nejlepší vliv a opravdu je to partnerka do nepohody. Vždycky mne podržela a vždycky stála na mé straně. A hlavně vždycky jsme všechno zvládli společně. Vlastně za to, co jsem teď, nejvíc vděčím jí. Stále si dělám věci podle sebe, ale hlavně pro nás.

kenny_8

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Máš ženu, dítě, byznys. V 26 letech jsi zvládl víc, než jiní ve 40 letech. Je tohle strop?

Ne, to je pořád začátek. Tohle je jen start. Za deset let se tomu budeme smát. Těším se na malého Dominika, až poprvé řekne Máma, Táta a JAWA. (smích)

Mám v hlavě ještě hodně věcí, ale ještě není ta doba. Já Ti neřeknu, že na některé věci bude dobrá doba za rok nebo za dva. Já to poznám, až to přijde. Když něco hodně chceš, tak se toho dočkáš. Takže být připraven! A taky je to o lidech. Lidi okolo Tebe jsou jen odraz Tebe samého. Hodně to vnímám z předchozích dob a teď, ze současnosti. Mám z toho radost.

Je zakázka, na kterou vzpomínáš?

Miliontý československý motocykl. V roce 1958 vyrobili ve strakonických závodech zlatě lakovaný miliontý motocykl Jawa-ČZ 175/356. Ta motorka byla součást propagace našeho tehdejšího průmyslu a obkroužila kus světa po výstavách. Poté byla prodána jako běžná motorka, avšak atraktivní zlatý nástřik jí zůstal. Bylo velké překvapení, když se před lety objevila na aukčním serveru. Její aktuální majitel a můj kamarád Mirek si ji vydražil a dovezl ji k nám do renovační dílny. Naštěstí se dochovala téměř v původním stavu, samozřejmě nějaké šrámy utrpěla. My ji rozebrali, vyčistili a nalakovali zlatou barvou díly, které byly vyměněny ještě minulým majitelem za nepůvodní. Slavnostně jsme ji odhalili opět na brněnské burze veteránů v roce 2013.

Byl o ni obrovský zájem, dával jsem rozhovory do novin, časopisu, rádia a dokonce jsme měli i živý vstup na ČT24.

Odmítls někdy něco?

Jo. Jsou to tak tři roky zpátky. Byla to Jawa 500 OHV Rumpál z roku 1929. Borec mi to dovezl na dílnu a já ho prostě poslal pryč s tím, že na takový klenot budu potřebovat ještě trochu praxe. Na to jsem prostě tehdy neměl a jsem rád, že jsem to odmítl.

kenny_9

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Zbývá Ti čas na Tvoje vlastní motorky?

Jestli jsem na ni za poslední rok sedl dvakrát, tak to je moc. Většinou se dostanu na motorky zákazníků, protože se opraví, pak je musím zajet. Ale na své... To, co jsem jindy najezdil za dva dny, to teď ujedu za rok, protože jsem jako krtek zalezlý v této dílně. Ale já si nestěžuji! Do jisté míry jsem rád. Říkám si, že teď budu pár let makat a pak si postavím svou vysněnou motorku a zas vyrazím na cesty. Dělám mnohdy šestnáct hodin denně. Ale mně to nevadí. (spíš manželce)

Štve Tě někdy práce?

Já nechodím do práce. Já si sem chodím plnit něco, co jsem si vysnil. Takže na to nenadávám, protože se sem chodím bavit. Užívám si tady ten splněný sen. Můj život byly, jsou a budou motorky. Teď přibyla i rodina.

Vzpomínáš někdy?

Často. Na začátky. Když jsme opravdu neměli peníze. První zima na nové dílně byla doslova peklo. Zabudování lakovací kabiny se táhlo a já neměl kde lakovat. Opět mi pomohl kamarád Roman, když mi dovolil po nocích lakovat v jeho lakovací kabině. Díly jsem si chystal u sebe přes den v malinkaté místnosti, večer vše naložil do auta, jel přes celé Brno, celou noc lakoval, sušil a k ránu jsem hotové díly odvážel na svoji dílnu a tam předával. Tenhle maraton trval skoro 5 měsíců a byl to pěkný "záhul". Když jsem teď v práci třeba do půlnoci a hudruji, jak jsem tady dlouho, tak se sám sobě musím smát.

kenny_14

Zdroj: Tomáš Škoda Photography pro Menstyle.cz

Je MotoKenny Tvůj životní počin?

Jasně. Ale MotyKenny nejsem jen já. Jsme parta lidí, kteří mají rádi motorky a baví nás práce s nimi. Můj parťák Vladimír je takový malý vztekloun, ale dal bych za něho ruku do ohně. Naši spolupracovníci jsou taky skvělí, všichni táhneme za jeden provaz. Za ty roky se okolo mne motala spousta lidí, něco jsem osekal, zbavil se všech pijavic, co mě akorát vysávali. Finančně i jinak. Lidi, které tam mám, jsou opravdu lidi, na které je stoprocentní spolehnutí. Stejně tak, jako neumím přijímat chválu, tak ji asi neumím ani dávat. Já to těm klukům neřeknu, že si jejich práce vážím. To je asi chyba. Ale doufám, že to ví.

Jsi na sebe pyšný?

Ještě ne. Mám radost, když se otočím a vidím, co mám za sebou, ale vím, že mne a nás čeká ještě pořádný kus práce.

Co Tě nejvíc baví?

Když nám do dílny dovezou nějakou 50 - 60 let starou motorku, tak Ti najednou dojde, že ten stroj tady byl dlouho před Tebou a díky Tobě tady bude snad ještě hodně let po Tobě. To je ten moment, pomíjivost lidské existence, ale neskutečně vážné trvanlivosti lidské práce. Třeba pokud ten stroj v rodině je, tak nerenovuji jen ten stroj. Jenom motorku. Udržuji tam nějaký rodinný odkaz. Často lidi neřeší ani peníze. Protože tam jde skutečně o víc. A mám radost, že člověk, pro kterého jsem to dělal, to ocení a řekne: "Jo, krásná práce!"

Potěší Tě, když Tě někdo pochválí?
Když někdo pochválí naši práci, je to lepší, než všechny peníze světa. Bohužel, faktury tím nezaplatíš. Nebo naštěstí?

1233028_486946084735846_1433759918_o

Zdroj: Tomáš Škoda Photography

PETR BURIAN: Život je jeden velký start

Rozhovor měsíce říjen 2014

Produkce a realizace JIŘÍ HOFBAUER

Fotografie TOMÁŠ ŠKODA Photography

Text JIŘÍ HOFBAUER

Styling VÁCLAV F. MENSA

Odborná jazyková spolupráce PETRA KINCLOVÁ

Velké poděkování patří Lence Štěpánkové z Blažek Praha a.s. za nepostradatelnou pomoc při uskutečnění tohoto focení.

Děkujeme Věře Miklíkové, manažerce obchodu Blažek Vaňkovka Brno, a prodejnímu týmu za poskytnutí oblečení, doplňků a spolupráci na tomto focení.

Další oblečení a doplňky na focení dále poskytly značky Louis Vuitton, Le Premier, Zara, Pull & Bear, H&M, Marks & Spencer a armymarket Morris.cz Brno. Všem uvedeným značkám děkujeme.

Děkujeme Petru Burianovi a lakovně MotoKenny za poskytnutí prostor a zázemí během focení.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!