Proč tak rádi věříme pohádkám?

Publikováno: 22.12.2012 12:25 | Jiří Hofbauer

Během vánočních svátků zapomenou komerční i veřejnoprávní televize na mýdlové opery a zaměří se na pohádky. Jistě, proč by ne když je milují dospělí stejně jako děti. Možná ti odrostlejší je zbožňují ještě více. Mají k těm krásným příběhům o pyšných, smutných princeznách v myších kožíšcích se zlatou hvězdou na čele a ramenatých princích, vydávajících se za zahradníky, sentimentální vztah. Dokáží si je totiž spojit se vzpomínkami na dětství, dobu, kdy se nemuseli práci nebo hypotéku na dům.

Jsou filmy, které se vám po čase omrzí. Co ale co nikdy neztratí svoje kouzlo jsou české pohádky. No vážně! Žádné ze světových pohádek mi nejsou tak blízké jako právě ty české. Přirozeně. Když si to vezmete tak ty francouzské jsou neskutečně ukřičené a i když jsou určené především pro děti nabídnou se jim záběry kde královna hýří se svým milencem, král se svým a kardinál s místní courou. Německé jsou výpravné, kostýmově náročné, krásné na pohled možná až moc. Popelka není ledabyle upatlaná od popela, ale to co na nás křičí z její tváře je pečlivě nanesený Dermacol. Slovenské pohádky v čele s Perinbabou jsem zatím nepochopil a podle všeho ani většina mých slovenských kamarádů. Skazky matičky Rusy jsou stejně hluboké jako Křižník Potěmkin, že se v nich ztrácíte nebo tak plytké, že se do nich neponoříte. Snad všechny britské pohádky jsou o zlobivých dětech a spravedlivých chůvách a americké o chudých holkách, kterak ke štěstí přišly. Pretty Woman a Pocahontas jsou příkladem za všechny. Američané vlastně ani klasicky evropské pohádky o králích, princeznách a xhlavých dracích nemají. A to je další věc - každá kultura má svoje tradice a prostředí, které je formuje a je jen na nás v kterém filmovém podobenství si najdeme svůj šťastný, pohádkový svět.

Já svoje vánoční štěstí našel v dvoudílném příběhu s Janem Werichem v hlavní dvojroli Císařův pekař a Pekařův císař. Líbí se mi Werichův humor a myslím, že ani po více jak šedesáti letech neztratil nic ze svého vtipu včetně řady znovu aktuálních politických či společenských narážek. Navíc celý děj se odehrává v Praze a to je město, které mám nesmírně rád. Stejně tak židovskou kulturu a její pověsti, jako tu o Golemovi, kolem kterého se točí značná část filmu. Rudolfínská Praha, prostředí monarchie a dědičných titulů mě vždy fascinovalo. Při pohledu na dnešní píkovskou politiku dokonce začínám uvažovat o nastolení monarchie jako reálné myšlence. No horší poměry (nejen v politice) už být asi nemůžou.

Pro kamaráda, který má čtyři sourozence je vánočním filmem Sám doma. Jistě pochopíte. On který se celý život pořád o všechno dělil se úplně vyžívá ve scéně, kdy Kevin sedí na posteli v hotelu Plaza a dopřává si porce zmrzliny. Jiná kamarádka, která se zhlédla ve výpravné rakouské trilogii o císařovně Sissi každé Vánoce jezdí do Vídně, aby se prošla Schönbrunnem, svezla fiakrem a dala punč.

Každý film, každá pohádka má svoje kouzlo a je jen na nás, kterým z nich se necháme očarovat my. U pohádek je ale ta výhoda, ze zatímco sotva skončí můžeme si je pustit znovu. A to ať je nám osm nebo pětatřicet.

Všem čtenářům Menstyle.cz přeji kouzelné Vánoce a v novém roce 2013 mnoho štěstí a splněných přání

Signature
Hodnocení článku:



Komentáře

Jak se šťastně projíst veselými Vánocemi Jak se šťastně projíst veselými Vánocemi Zima je období, kdy se nejsnadněji nabírá tělesné tuk. Má to určitou spojitost s přírodou a zvířaty, kdy si ukládají k zimnímu... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!