Trh mrch 75. První tango v Paříži

Publikováno: 18.11.2012 23:55 | Alex Lenoir

To že se do Paříže jezdí mlsat makronky a prožívat víkendy plné lásky a spalující vášně je víc než známé. Lidé z celého světa přijíždějí do města na Seině, aby spolu prožili kouzelné a nezapomenutelné chvíle. I naše rodina tam jezdí. A vždycky za stejným účelem - hádat se. Ještě se ani jeden rodinný výjezd do nejromantičtějšího města na světě se neobešel bez konfliktu.

Trh_mrch_theme

Zdroj: Menstyle.cz

Vítejte na letišti Charles De Gaulle v Paříži

Byla to vzácná příležitost kdy otec a jeho společník jeli do Francie vybírat nové stavební stroje. Zatímco v lichý rok jezdily naše matky, v sudé roky jako doprovod sloužili synové – tedy já a František. Zatímco otcové se snažili smlouváním snížit vysoké ceny těžkých strojů, já s Francem jsme trávili čas lehkými myšlenkami a hutnými víny. Byly to surově dekadentní 4 dny v roce, které jsem si nedokázal odpustit.

Po necelých dvou hodinách jsme přistáli na letišti Charlese De Gaulle v Paříži. A hned se projevilo kouzlo Paříže. Zatímco v Čechách by nás zmatek a neschopnost letištního personálu silně štvaly, tady se prostě povznesete a řeknete si, že jste prostě v Paříži a oni jsou takoví. Nebyl jsem si ale jistý jestli to jak řidič nešikovně nakládal kufry do auta jsem přešel jen díky tomu, že jsem akceptoval jeho naturel nervózního Francouze napuštěného opiem nebo v tom hrála prim láhev prosecca co jsem vypil během letu. No co?! Už cesta je přece součástí dovolené!

František měl v sobě o poznání víc bublinek a po příchodu do apartmá doslova upadl na postel. Já využil volného času a své lehké alkoholové nalomenosti abych se pustil do psaní sloupku. Když číšník, kterého jsem do té chvíle považoval za zmateného hosta, přede mě postavil lehce ťuklý hrnek s café au lait musel jsem přemýšlet o stylu. Proč cokoliv co je z Paříže je pecka? Kdyby mi dali takovýto hrnek v českém města nervil bych. Tady jsem seděl na rozvrzané barové stoličce, táhlo na mě, z jedné strany seděla ženská s cigaretou a všechen kouř ze svých rudých rtů foukala na mě, z druhé strany madame Bijou, odhadem věk tak 80 až smrt, a její pes na mě celou dobu civěl, ale já si přitom přišel hrozně spokojený. Je to ten pohled na Eiffelovku? Nebo ty rudé rty francouzských holek co děláš Paříž tak hrozně stylovou?

Otcové a synové

Večer jsme všichni sešli brasserii Mollard. Tomáš, společník otce, se mě v tom nejlepším možném smyslu zeptal na moji práci v magazínu. Od mého otce věděl jak se věci mají se školou a kvůli blahu všech nechtěl vrtat do živé rány jen na oko přetažené obvazem.

„Daří se,“ vydechl jsem spokojeně. „Máme hodně čtenářů. Teď navíc nový parádní web. Opravdu se daří až mě to děsí.“

Tomáš pochválil speciál o Jamesi Bondovi a pak se mě zeptal jestli jsem neuvažoval o knižním vydání sloupků. Uvažoval, nebudu lhát. Zatím jsem měl plnou hlavu dalších článků a speciálů a na hmatatelnou formu svým myšlenek jsem zatím moc nepomýšlel.

„Takže je z tebe Dylan Jones?“ zavtipkoval Tomáš a přirovnal mě k editorovi britské edice GQ.

„To ještě ne, ale tahle práce... mě neskutečně baví. Je to přesně práce co jsem chtěl.“

„Myslím, že tvůj nadřízený na tebe musí být pyšný,“ podotkl významně Tomáš.

„Jsem rád, že se takhle baví,“ uzemnil vášně tatík.

„Je to práce,“ oponoval jsem chladně.

„Je to zábava. Náplast na skutečnost, že nechodíš do školy,“ řekl otec vážně, ale tvářil se jako by právě vyslechl dobrý vtip.

Tohle byl přesně okamžik kdy všem u stolu došlo, že tatík tu náplast strhnul a všem předvedl otevřenou ránu.

Stál jsem si za svým. „Nechodím tam, protože se ukázalo že to není škola pro mě. V redakci se naučím mnohem víc.“

„Předně máš být na firmě. Ne psát o tom jak si nejlépe uvázat kravatu,“ obhajoval otec svůj postoj a mazal si chleba máslem.

Teď i ten francouzský číšník, který nám absolutně nerozuměl, pochopil, že jediná záminka stačila aby otec začal v mé ráně rýpat

Když Tomáš viděl, že jeho zdvořilostní konverzace naprosto selhala snažil se ji zpětně recyklovat. „Omlouvám se, pokud jsem něco řekl.“

„Ne, jen s tátou máme rozdílné názory na moji práci,“ zasmál jsem se kysele.

„Myslím, že je to klasický střed generací. V každé rodině to dřív nebo později nastane. Řekni něco tati...“ nabádal Franc otce.

„Máme rozdílné názory na tvoje flákání,“ řekl rezolutně otec

„Byl jsem nešťastnej. Proto jsem z té školy odešel. Domluvili jsme se, že si dám rok pauzu a pak uvidím“ hájil jsem se.

„Jenže ty si nemáš co dávat pauzu, ty máš vystudovat a přejít do firmy,“ utřel mě otec jednou větou.

„Tati, jestli po té škola tak toužíš tak si tam choď sám. Je zaplacená a přijímačky ani dělat nemusíš. To ty ale sám dobře víš,“ zvedl jsem se, a požádal číšníka, ať mi dezert dá na bar.

Paris style

Další den mě Franc vzal do bistra Garde-Robe. A opět zde hrál roli pařížský styl. Pili jsem mladé víno ze zelených skleniček spíše na vodu než na víno, chleba jsme dostali v plechových miskách a tím, že pořád přicházeli a vycházeli hosté bistrem pořádně táhlo. Ale neměl jsem jakoukoliv potřebu je za to kritizovat. Nic kromě toho co se včera stalo u večeře. Dali jsme si röesti se šneky a řešili holky, Peugeot RCZ, hodinky i ten kabát co měl Franc zamluvený. V oddechové chvilce se mě decentně zeptal jestli jsem vpohodě. Pochopil jsem, že naráží na včerejšek.

Byl jsem. Jen... Ostatní... vlastně všichni rodiče se pyšní tím, co jejich děti dokázaly. Jen u nás mám pocit, že snažíme maskovat to, čeho jsem nedosáhl. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem si už na to zvykl. Už jsem ani nečekal, že by to mohlo být jinak.

„Tak a dost. Vytas kartu. Večer máme rande,“ chytl mě za rameno Franc a zatřásl se mnou. Děsil jsem se toho. Nechtěl jsem předstírat zájem o nějakou šmudlu, která spala s tím, tímhle, tam tím a s tou taky. Znal jsem jeho (ne)vkus.

Nakonec mě po další láhvi vína, dvou absintech a trochu hašiše Franc přemluvil. Stejně tak jak slečna u Lanvin, která mi doslova řekla, že pokud si tohle sako nekoupím tak umře, protože mi sluší jako nikomu předtím. „Umřu, prostě umřu.“ To já taky málem umřel když na tom titěrném displeji u pokladny naskočila ta gigantická suma. Shodou okolností stejná jako suma za školné. Symbol nebo varování?

La Roux

V sedm večer jsme přicházeli ulicí Rue Balzac k restauraci Pierre Gagnaire. Proletěla kolem nás bleděmodrá vespa a na ní holka jen v krátkých černých šatech a jako divá na nás mávala. Jenže jak se soustředila na France přestala sledovat provoz a za zvuku pištění gum ťukla do zaparkovaného Peugeotu. Z auta okamžitě vyskočil chlap a chtěl nešikovné řidičce vynadat. Štíhlá holka ale zaječela Louisi! načež se ihned políbili a objali.

„To je ona. Audrey,“ seznámil mě na dálku Franc.

Pak ten muž něco Audrey pošeptal a ona ne něj začala křičet. Z restaurace vyběhl číšník aby spor urovnal. Když ale viděl o koho jde okamžitě se i on a Audrey políbili. Jak se zdálo všichni tu byli jedna velká líbací parta.

Audrey byla hrozně zvědavá. Pořád se ptala co děláme, co Francova škola a moje práce. Ona sama pracovala jako příležitostná modelka, stylistka a kustod jedné galerie s netřídním umění. Tak se to skutečně jmenuje – Galerie s netřídním uměním; kdo ví co to znamená. Pak se omlouvala, že vypadá tak hrozně, ale že kdybychom ji viděli na focení pro Vogue tak by nám padla brada. Utrousil jsem něco jako, že bych to moc rád viděl. Zamyslela se, pak se otočila k vedlejšímu stolu a úplně cizí ženy se zeptala jestli by jí půjčila její Vogue. Žena kývla, rozepnula kabelku a vytáhla jeden výtisk Vogue a s úsměvem ho podala Audrey. Ta nalistovala stranu 112 a ukázala nám fotku, na které ležela na zádech, nohy kolečkovými bruslemi ve vzduchu v pozadí je Eiffelovka.

„Vypadáš ohromně?“ vydechl jsem.

„Jen ohromně?“ zamračila se Audrey.

„Alexi, musíš na to takhle.... Vypadáš ultra sexy!“ polichotil jí Franc.

„Ouu, díky moc mazle,“ poděkovala mu Audrey a dala pusu na čelo.

Nicméně kromě této schopnosti takhle vyhodit nohy do vzduchu jsem musel pátrat po tom jak s takovou jistotou Audrey věděla, že takhle žena bude mít v kabelce Vogue.

„Vidíš ty boty a kabelku,“ upozornila mě Audrey. Viděl jsem, oboje černé. „Kabelka Hermès, boty Guiseppe Zanotti.“ Asi jsem natvrdlej, ale pořád jsem to nechápal. „Ta kabelka je jako růženec a ty boty druh mučícího nástroje na hraně nábožensky oddané osoby. Takže pokud je Vogue bible, ona je náboženská fanatička,“ vysvětlila mi Audrey.

Pak Audrey cinkl mobil. Rychle jsme dopili víno a taxíkem se přesunuli se do Le Baron. Byla tam neskutečná vřava lidí. Mezi nimi i Suzon, modelka, stylistka a expřítelkyně Audrey. Pila minerálku, kouřila, telefonovala, a seděla na stehně kluka, který se opíral o motorku.

„Přítel?“ zeptal jsem se Audrey.

„Guillaume? Ne, o chodí s s Fabrice,“ prohodila

„Fabrice... To je spíš mužský jméno,“ namítl jsem.

„Vždyť jo.“ kývla Audrey směrem k motorce. Guillaume vyměnil tu Suzon za toho Fabrice. Tak už víme, co dělají modelové od Louis Vuitton po večerech.

Pořád jsem nechápal proč je tu tolik lidí. A proč zatímco všichni stojí ve frontě my jdeme rovnou ke vhodu.

„Franc mi říkal, že ji máš rád.“ Koho? „La Roux. Má tady koncert dnes.“

„Zbožunuju ji!“ vydechl jsem.

Když dozněly poslední tóny Bulletproof a La Roux i její ohnivá kštice zmizely za barem došlo mi, že ta holka, ta umělkyně mi opravdu rozumí. Dokonce jsem měl pocit, že musela být přilepená jako moucha na zdi když se u nás doma řešila moje nejist budoucnost. Má pravdu. Vrháme se do všeho po hlavně, nechránění, a pak jsme překvapení, když nás zasáhne kulka plná zklamání.

Po koncertě se rozjela mashup's party. Adele, Lady Gaga, Rihanna, Kesha, David Guetta, Kylie, Snoop Dogg. Nepamatuju si kroky tanga. Ale dozajista vím, že já a Audrey jsme tancovali tango na mashup We Found SweatLove asi do čtyř do rána.

Poslední tango

Seděli jsme s Audrey v La Brasserie de l’Isle Saint-Louis a dívali se na Seinu. Nemluvili. Jen se drželi za ruce.

„V létě se na pláži valí sexy gayové namazaní opalovákem. To je jiná podívaná,“ protnula ticho a mě napadlo jak holku, která spala s holkou můžou brát gayové?

„Nevím co říct.“

„To vidím,“ hlesla s dala mi ke rtům s svou cigaretu.

„Co je napsaného na té krabičce,“ zeptal jsem se při pohledu na graficky pěkně ztvárněný text na krabičce cigaret.

„Že ti puknou plíce pokud budeš čmudit,“ řekla syrově.

„Nelituju ničeho... Ne, jsem moc rád, že se to stalo. Všechno co se stalo,“ ujistil jsem ji, ale především jsem nahlas ujišťoval sebe.

„Může být víc.“

„Může?“

Audrey se naklonila a políbila mě. V tom okamžiku z reproduktorů brasserise spustil song L'accordéoniste. Nebylo v tom nic sexuálního. Nebyla to jen pusa na efekt, ale pro účel. Audrey cinkl mobil.

„Focení. Musím...“ Další pusa, pohlazení po tváři a zvonek dveří. Přeběhla kolem výlohy a zmizela za rohem. I když z toho nic nebude, ten pocit naděje mi snad ještě dlouho zůstane. Zadíval jsem se na klesající pěnu espressa. Někdo zaklepal na sklo. Audrey. Naposledy se usmála a svoje rudé rty obtiskla na sklo. Je t'aime naznačily její rty.

Padám, padám

Domů jsme se vrátili v neděli. Ve mailové schránce jsem našel vzkaz od editora. Začátkem prosince mi končila zkušební doba. A tak chtěl vědět jestli mi má prodloužit smlouvu. Vzal jsem telefon.

„Zdravím... Jo... Paříž byla... divoká.... Neboj, ten pásek pro Tebe mám. Ehm... Tu smlouvu... chci prodloužit. Vlastně bych rád plný úvazek.“

Mám strach z odjezdů, protože nevím co mě čeká. A stejné je to s příjezdy. V obou případech jste z něčeho vytržení. Když odjíždíte, opouštíte svůj reálný svět, všechny starosti s všechno co bylo a přijíždíte někam kde vás budoucnost teprve čeká. Najednou je snová budoucnost realitou. A pak se probouzíte z vytoužené reality abyste žili vaši skutečnou realitu. V tu nejhorší možnou chvíli jsem si položil otázku – proč jsem šťastnější kdekoliv jinde než doma? Bylo to mnou, Paříží, Audrey, nebo tím, že jsem od kterékoliv/každé vzdálenější osoby cítil větší podporu než od té co byli mou rodinou? A i když jsem si myslel, že právě piju to nejkyselejší mladé víno, měla přijít doba, kdy kyselost vystřídá zahořklost a zahořklost ta nejkoncentrovanější nenávist.

Hodnocení článku:



Komentáře

Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu je první kniha, která ucelenou a velmi čtivou formou rekonstruuje kontakty Jiřího... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!