Rudiš na Národní třídě. Cajk

Publikováno: 15.10.2013 09:42 | Jiří Hofbauer

Před dvěma lety v listopadu 2011 jsme plánovali cestu do Berlína a já šel do knihkupectví abych si nakoupil bedekry, které by mi poradily kde se ve městě, které zrovna slavilo 22 let od pádu dělící betonové zdi, nejlevněji najíst, co je nutné vidět a čemu se rozhodně vyhnout. Jenže spolu s předraženým průvodcem, který jsem v závěru ani neotevřel, jsem si z obchodu odnesl ještě výtisk Nebe pod Berlínem. Nakonec se ukázalo, že tahle kniha je daleko lepší zdroj informací, pocitů a názorů než průvodce plný restaurací, kam stejně nikdy nepůjdu. A tak zatímco ostatní turisté chodili po centru Berlína s mapou, já s otevřenou knížkou, a věřil jsem, že tam toho punkera z příběhu někde potkám.

1384215_10151745659343422_737849592_n

Zdroj: Osobní fotogalerie Jaroslava Rudiše

Národní třída není na knižních pultech novinkou. Vlastně se už z těch pultů přesunula do regálů, ale cíleně o ní píšu až teď. Jaroslav Rudiš je pro mě podzim, takový ten správně znavený, zahalený do mlhy plné otazníků ale přesto vyznívající nadějně. Rudiše nemůžete číst na pláži s koktejlem v ruce. Chce to špatný světlo, topení stáhnout na minimum, pivo a možná krabičku cigaret. Protože jedině za těchto podmínek dokážete pochopit a především do sebe natáhnout příběh a to případné leč neskutečné drama, které v knize je, ale autor líčí jako by the way. Z jeho psaní, z jeho projevu máte pocit, že sedíte s jedním ze svých kámošů někde nad pivem, pálíte jednu od druhé a do ksichtů se vzájemně vmetáte životní pravdy, polopravdy a lži.

Řikaj mi Vandam. Bydlim tady na sídláku. Jo, i já jsem na tohle místo hrdej.

Hlavní hrdina (záměrně ho tak nazývám) Vandam se vidí jako poslední Říman, jako ten na kterého celé město čeká. Válečník v záloze, který přijde až bude městu nejhůř. Což není úplně pravda, protože kriminál ho naučil, že rvát se člověk musí a rvát se je potřeba. A i když on sám to nikdy neřekne, jakoby se bál, že by se mohl stát jednou z těch postav, kterých jsou plné tlusté realistické romány bez hrdiny. Kde ústřední postavy jsou ale nežijí život takový jaký chtěli. Takže v jisté fázi se zeptáte: Koho přesvědčuješ? Ještě mě nebo celou dobu sebe?

Tak si sedni, nalej si a poslouchej.

Při čtení rychle získáte dojem, jakoby to autor sázel na první dobrou. Prostě vykládá, kecá o životě a nesere se s tím. Možná se vám bude zdát, že to psaní ani nebere vážně. Klasický efekt čtyři hodiny do uzávěrky. Sedl a něco sesmolil. Ale když to bude číst a vnímat jako výpověď člověka, který se vám tady niterně zpovídá a říká vám to proto, že vám důvěřuje (i když to nepřizná) a skutečně věří, že vy v něj věříte, tak zjistíte, že celý koncept je skutečně promyšlený. A evidentně funguje.

Levej hák. Pravej hák. Cajk.

Styl psaní Jaroslava Rudiše není takový ten epický ve stylu pokoření hraběnky Ellen Olenské. O tom co si myslela, možná myslela, mohla myslet, co nakonec udělala a jak moc stáhla rukavičku a jestli už to bylo za hranou nebo ještě snesitelné. Rudiš a projev jeho postav je úsporný, rázný ale neskutečně efektní. Nemá dalekosáhlé naivní ambice, že změní společnost. Vlastně po tom ani netouží. Jen napsal, doslova vychrlil, něco, co potřeboval předat dát. Ale už neřeší, jestli vy si z toho něco vezmete. Zaujalo vás to? Fajn. Nic vám to neříká? Sere pes.

Cajk.

Mně nevaděj žádný lidi, když nedělaj bordel.

Vždycky když dočtu knížku tak prvotní pocit je asi lítost z toho, že už to skončilo. Pak ale zase objevím jinou knihu a ta cesta do neznáme se rozjede znovu a naplno. Když ale dočtu Rudiše je tam ten efekt lítosti daleko větší, silnější, pro mě osobnější. Díky příběhům a stylu vyprávění je konec knížky současně moment jak kdybych přišel o kámoše, s kterým jsme se pravidelně vídali. Proto jsem si Národní třídu docela šetřil a doslova si každé slovo ohmatal očima, protože jsem věděl, že jsem schopný to přečíst za jednu noc. Ale tím bych přišel o člověka, kterého jsem neskutečně lačný a zajímá mě, s čím další den přijde.

Musíš bejs silnej. Musíš cvičit. Kdo nebude nachystanej skončil. Takže cvič.

Nedovolím si dělat hlubokomyslnou literární analýzu díla. Co tím autor chtěl říct, co si myslel, co ho ovlivnilo. Nejsme na střední. Osobně nejsem moc nadšenec literárních ani žádných dalších recenzí. Jak můžu posuzovat dílo někoho koho naprosto neznám a nějak ho kastovat a mačkat do škatulek kam se nehodí. Berte to jako doporučení, jako můj názor na knihu a moje pocity zní, které samozřejmě nemusíte sdílet. Na druhou stranu... co si řeknete s Vandamem, je jen na vaše věc.

Jaroslav Rudiš

Národní třída

Labyrint

Praha 2013

narodni-trida_obalka_new-1

Zdroj: Labyrint

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!