Slávek Horák: Pracovat na filmu? Nejlíp prožitý život!

Publikováno: 30.09.2016 16:07 | Dita Brančíková

Před rokem znalo jeho jméno v podstatě jen pár lidí v reklamní branži. Po uvedení své filmové prvotiny Domácí péče na MFF v Karlových Varech začal sbírat ceny u nás i v zahraničí, obletěl zeměkouli, aby prezentoval film na festivalech, a přesto má pořád svůj skromný svět, ve kterém právě vzniká jeho druhý film…

Když na Slávka natrefíte v noci v baru, nejspíš tam bude pobíhat se svojí partou kamarádů z branže, hrát jako DJ, nebo vaši holku pozve na panáka. Umí si život užívat. Má ale i druhou stránku, kterou málokomu ukazuje. Samotář, kterému je nejlíp u knížky, v parku při běhání, na tenise, nebo u notebooku, ve kterém vzniká nový scénář. Nebo taky v Napajedlích u rodičů, kde se tak trochu zastavil čas a problémy zbytku světa nepřekonají rodinný vinohrad a širokou náruč rozsáhlého příbuzenstva… S tímhle vědomím pak tak trochu pochopíte, jak mohl tenhle „floutek“ napsat a natočit tak skvělý film.

SLAVEK32908-copy

Zdroj: Archiv Slávka Horáka

Jak člověka ve čtyřiceti napadne natočit film, který je v podstatě o umírání? To není zrovna sázka na jistotu v době, kdy diváci chodí hlavně na české komedie…

Já to naopak bral jako totální sázku na jistotu, vždyť umírat budeme přece všichni! Myslel jsem, že do kina přijde každý žijící člověk, ti starší i víckrát… Na téma, které nás spojuje… Což je všechno dané tím, že to byl můj první film. Chtěl jsem do něj vložit co nejvíc a rovnou se utkat s tím největším tématem, aby mě vyprovokovalo k co největší duševní práci. Pořád jsem si říkal, že svůj první film chci udělat s úplně čistými úmysly. Já jsem ani nevěděl, na co diváci chodí, nikdy jsem nehledal inspiraci v současné české kinematografii, necítím se být součástí toho, co z domácí produkce posledních pár let vídám v kinech. Neprožívám to, takže jsem se s tím neporovnával, nereagoval na to. Proto film o umírání, vyprávěný přes moji mámu, která je zdravá a plná života. Podle mě jasný recept na úspěch!

 

Domácí péče ale přece není jenom o tvojí mámě…

Na začátku jsem chtěl prostě udělat film o ní, o postavě, která je tak obětavá a hodná, až tím ničí sebe samu, a přišlo mi, že stojí za to o tomhle vyprávět. A pak se na to začaly nabalovat další věci. Můj táta, který má tu mámu moc rád, jen jí to neříká a ona by to asi ráda slyšela… Její dítě, které ta její obětavost štve, protože nevidí dál, za tu její naivitu… Celá ta jižní Morava, obrovsky zábavná a ve filmu skoro nikdy reálně neodhalená, nepopsaná… Taky věci málo prozkoumané a vědou nepřijímané, v podstatě všechno to, co žiju, co v širších souvislostech žijeme my všichni, ale vůbec si to neuvědomujeme. A od toho jsou filmy a vyprávění vůbec, aby nám připomínaly, že život je strašně krátký na to, abychom se nevěnovali důležitým a krásným věcem, jako jsou láska, soucit, tajemno, a místo toho ho probendili nakupováním obalů na telefony.

SLAVEK32820-copy

Zdroj: Archiv Slávka Horáka

Napadlo tě už v té prvotní fázi, že bys na dobrém filmu mohl třeba i dobře vydělat? Ve světě reklamy, kde ses pohyboval dřív, je to jedna ze zásadních věcí a i u filmu jsou producenti, kteří je točí z velké části z tohoto důvodu…

Na českém filmu se dá vydělat?!? To jsem nevěděl! Tak to mě můj přístup ušetřil velkého pokušení, protože já do filmu šel s jednoduchou představou, že ať je dobrý nebo špatný, vyjde to v Čechách finančně nastejno. Z čehož logicky vyplývá, že je lepší dělat film co nejlepší. Někdy je nevědomost opravdovým požehnáním… No, snad na tu možnost výdělečného filmu do zítřka zase zapomenu, ať můžu dál pracovat s čistými úmysly. Raději se ani nebudu ptát, jak se takový výdělečný film dělá.

 

Možná právě díky té tvé nevědomosti, tomu „hurvínkovství“, jak to nazýváš, možná díky tomu všemu je Domácí péče jiná a úspěšná jak u kritiky, tak u diváků. Jaké reakce jsi vlastně čekal, co jsi jí chtěl lidem „předat“?

Já jim nechtěl mermomocí něco „předat“, ale ani jsem jim nechtěl „dát zapomenout na problémy života“. Mně přijde lepší ukázat jim, že tyhle problémy jsou mnohem zajímavější než jejich potlačování a můžou být – často nechtěně – i větší zábavou. Dát jim impuls k přemýšlení o vlastních životech. Pro mě je paradoxně Domácí péče zábavnější než většina těch současných českých tzv. komedií, alias pokusů tím nejprimitivnějším způsobem působit na první signální.

 

To se určitě nějakým způsobem povedlo, v podstatě neznám člověka, kterého by se tenhle scénář nedotkl. Myslím, že byl naprosto zásadní i pro všechny složky filmu. Jak vlastně vznikl? Jak takové psaní scénáře vypadá v tvém případě?

Já jsem docela analytický typ, a tak jsem přečetl všechno, co se dalo o stavbě scénářů, o struktuře příběhů, o mýtech, archetypech, a z toho jsem vycházel. Tyhle znalosti mi pak umožňovaly dát průchod intuici beze strachu z toho, že se „pocitové psaní“ rozbředne do „dojmologie“. Na začátku jsem si zapisoval máminy historky, pak je navlíkal na jednoduchou kostru příběhu, potom jsem je musel začít upravovat, aby to sedělo dohromady. A to všechno proto, abych na konci zjistil, že z původních máminých historek už tam není skoro nic, ale že ten nový materiál vystihuje podstatu její postavy mnohem líp. Dva a půl roku, spousta slepých uliček, hledání, učení, objevování, frustrace, radosti… Nejlíp prožitého života.

 

Bylo vůbec ve hře ještě nějaké téma, námět, který jsi měl v hlavě, ale nakonec ho převálcoval tenhle?

Koketoval jsem s pár nápady, ale když jsem si uvědomil, že tohle by mohlo být větší než já a mé dojmy a názory, šlo všechno ostatní stranou. Takže teď se zase pouštím do něčeho, co je ještě mnohem větší než já a doufám, že práce na tomhle tématu mě ještě více „zdospělí“. Snad mu budu stačit. 

 

Tenhle projekt ti vyšel a to je v dnešní době u prvotiny velký úspěch. Napadlo tě někdy, že by to tak nemuselo být? Že by stejně tak mohl zapadnout a ty ceny, co zatím po světě posbíral, by si odnesl někdo jiný?

Na to jsem si zakazoval myslet, na odezvu obecně. I na to, jestli vůbec nějaká bude. Místo nacvičování dojemných děkovných řečí jsem v průběhu práce na filmu řešil jen přítomnost, jenom to, jak ho udělat co nejlíp, a to je takových věcí, že není ani čas zabývat se naprosto zbytečnými úvahami o budoucnosti. Byly by to plané strachy a naděje, mimo můj dosah. Jediné, co můžu dělat, je prožívat přítomnost tak intenzivně, aby mě nejistota budoucí odměny netrápila. A v tom mi Domácí péče pomohla nejvíc, ten proces vytváření je tak silný, že je největší odměnou sám o sobě. Takže všechny ty ceny jsou potom pro mě už úplná sranda. I když teda byla škoda, že jsem neměl připravené žádné dojemné děkovné řeči…

SLAVEK32864-copy

Zdroj: Archiv Slávka Horáka

Léta jsi točil reklamy, film je ale úplně jiná disciplína. Uvědomoval sis, do čeho ses to vlastně pustil? Kolik lidí je závislých na tvém rozhodnutí, co všechno můžeš ovlivnit?

Částečně ano, spíš ale jako odpovědnost za nezanášení světa další zbytečností. Na druhou stranu jsem si ale taky uvědomoval, že je to jen film a že je důležitý jenom pro mě a pro nikoho jiného, což mě skvěle uvolňovalo. Naštěstí jsem docela „lehkonohý“ a asi proto jsem měl začátečnické štěstí a všechno mi vycházelo. Po každém záběru jsem kouknul přes rameno, jestli je agentura spokojená, jak jsem byl zvyklý, a tam se smál štáb. Nikdo mi to nemusel schválit – to bylo osvobození! A tuhle svobodu jsem využíval k tomu, abych tu režii dělal co nejlíp, abych potěšil sebe, ne klienty.

 

Takže nejsi ten typ, který si vůdcovství užívá…

Já nějak nemám mocenské sklony, mně přijdou generálové legrační, a díky tomu je mi cizí i ten režisérský napoleonský komplex. Navíc náš filmový štáb byl menší než leckterý můj reklamní štáb, takže jsem se je všechny spíš snažil bavit.

 

Dobře, tak využíval jsi někdy svoji profesi? Třeba k balení holek? Je to vůbec zaměstnání, které lidi oceňují a vnímají s nelíčeným nadšením?

Ha ha, já jsem nikdy nebalil holky “na něco”, vždyť je to směšné, kromě toho, že je to i ubohé. Osobně považuju ženy okouzlené známou českou tváří za provinční trdla, takže tohle se mě vůbec netýká. Navíc k tomu přispívá příjemný fakt, že mě nikdo nezná, kdejaký herec z hloupoučkého seriálu je proti mně mediální hvězda, a za to jsem moc rád. Někdo miluje pozornost, já miluju anonymitu a klid na práci. Tuhle moji profesi naštěstí chápou jenom lidi od filmu, pro ostatní je myslím dost abstraktní a nezajímavá, celé to „režírování“ je pro lidi mimo náš obor mnohem míň přitažlivé než třeba moderování atrakcí na Matějské pouti nebo „vyrábění“ legrace v zábavných televizních soutěžích… Asi bychom se dočkali dost nudných odpovědí v anketě na otázku: Co dělá režisér?

 

Poměrně dost jsi byl ale v poslední době vidět na zahraničních festivalech, kde jsi sklízel s Domácí péčí samé ovace. Posunuly tě někam tyhle zkušenosti? Je pro tvůrce přínosné objíždět s filmem svět?

Je poučné vidět, na co lidé reagují, jak chápou a prožívají ten můj „filmeček“ bez znalosti českých reálií. To byl pro mě skutečný test toho, jestli umím vyprávět příběh a komunikovat – ukázat ho lidem prakticky všech kultur a národností a být u toho, když o svých pocitech mluví. Na vlastní kůži zažít, že mnohý Kanaďan, Korejka, Maďar, Francouzka, Arab nebo Američanka jsou mým moravským příběhem zasažení mnohem víc než leckterý nejchytřejší Čech z velké Prahy, protože jsou otevřenější, vnímavější a pokornější. To byla velká satisfakce a povzbuzení do další práce, cítit, že to má smysl i mimo naši kotlinu. Ale klasický festivalový „networking & workshopping“ pro práci na dalším filmu jsem nedělal, tam věřím mnohem víc na vypnutý telefon a ponoření se do sebe samého.

 

V životě jsi toho ale i tak už dost nacestoval, dokonce tě vybrali pro letošní rok mezi 10 Directors to Watch, není třeba čas přesunout se právě za oceán nebo prostě do „většího světa“? Nebo tě pořád přitahuje spíš rodná hrouda a chceš točit s Čechy pro Čechy?

Přitahuje mě vyprávění příběhů a budu cestovat a pracovat tam, kde můžu vytvořit ten nejzajímavější. Netočím specificky pro Čechy, točím pro lidi bez ohledu na národnost, a jestli budu sdělnější a komunikativnější v angličtině, tak se tomu podřídí všechno, co dělám. Teď pracuju na scénáři, který je český, tak žiju tady. Až budu pracovat na zanzibarském scénáři, budu žít na Zanzibaru… Není to špatná práce, tahleta filmařina. Kolikrát se člověk, oproti obecnému očekávání, opálí víc než v kanceláři. Ale je to naprosté propojení života s prací, neexistuje žádná dovolená, žádné volno od toho, co dělám, musím na to pořád myslet, chci na to pořád myslet, vnímám život skrz to, co dělám, „práce“ je pro mě nejsladší a nejváženější slovo. Taky by se asi dalo říct, že MĚ TO PROSTĚ BAVÍ.

 

S odstupem nějakých tří let od začátku realizace tohohle projektu, po všech těch oceněních, ale i odhalení reality, jak to vlastně u filmu a kolem filmu chodí, s vědomím toho všeho, co to obnáší, šel bys do toho před těmi třema lety?

Šel bych do toho ještě intenzivněji! Až teď s odstupem času si uvědomuju, že jsem mohl být ještě pracovitější, ale snad si z toho vezmu aspoň ponaučení pro příště. No… vím, že nevezmu, ale zní to slibně. Ta realita „výroby“ filmu se moc nelišila od toho, co už jsem znal a jak jsem si představoval to neznámé, a teď už jsem navíc zapomněl, jak jsem se často svíjel v obavách z toho, jestli celé to pachtění ve výsledku ožije, jestli na konci celého toho procesu budu v kině koukat na blikající světlo, nebo na lidský život… Takže už v tom zase lítám, další scénář právě vzniká, a doufám, že v tom budu lítat napořád.

Hodnocení článku:



Komentáře

Back to black: černá jako životní princip Back to black: černá jako životní princip Černá je taková barva, kterou člověk vnímá, když z daného směru neproudí žádné světlo. Ha. Webová definice ale opomíná ten... Předchozí článek Blíží se 4. ročník největší degustace starých ročníků Grand Cru Classé v ČR Blíží se 4. ročník největší degustace starých ročníků Grand Cru Classé v ČR Patříte k milovníkům vynikajících vín z oblasti Bordeaux? Nenechte si ujít ojedinělou událost, která se uskuteční ve dnech 6. –... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!