Braňo Polák: Když se o sebe člověk stará, aby vypadal, mnohdy to přináší nálepku povrchnosti.

Publikováno: 27.01.2011 19:33 | Michaela Lejsková

Když jsem poznala herce a hudebníka Braňa Poláka osobně, tak mě setkání s ním vyloženě burcovalo k tomu, charakterizovat jej slovem „magnetizující“. Ani jako divák, ani jako osoba vedoucí s Braněm dialog, jsem se neubránila tomu, abych se nechala unést jeho silnou energií a slovenským temperamentem. Jednoduše řečeno, Braňo Polák je přesně ten typ člověka, který z vás dostane emoce a vtáhne vás s sebou do děje. Takové herce naše divadelní prkna potřebují a za to jim patří naše divácké standing ovation.

Braňo Polák

Jsou role, ve kterých se vidíte sám a pak ty, do kterých by vás obsadili ostatní. Setkává se vaše představa o hereckých rolích s nabídkami, které dostáváte?

Lidé, kteří mě najímají na hraní, si mě vybírají podle typu. Tím chci říci, že skutečně představuji určitý typ, ale často se toto zařazení neshoduje s tím, co mě láká, a to je akčnost. Osobně mám rád akční věci, akční filmy. Je to snad i tím, že jsem Slovák a mám ten typický temperament.

Jak to vlastně ve vašem případě probíhá na castingu?

Na castingy moc nechodím, protože je to vždy průser a to v tom smyslu, že se castingu bojím. Přišel jsem na castingy a dělal ze sebe frajírka a to byla jen póza. To může herce snadno zradit. Až Petr Nikolajev, který mě obsadil do seriálu „Proč bychom se netopili“ takto přesně zjistil, že jsem docela jiný člověk, než ten navenek působící frajírek.

To, co vyzařujete, se slučuje také s tím, že o sebe velice dobře pečujete. To je určitě výhodou, nemyslíte?

Když se o sebe člověk nějak stará, aby vypadal, mnohdy to přináší nálepku povrchnosti. Protože lidé ještě stále nejdříve vidí tu schránku člověka.

Pocházíte ze Slovenska, ale já slyším skvělou češtinu. Přestal jste slovenštinu používat?

Tu používám, tedy zde v Praze, jen když se rozčílím a chci si zanadávat. Tak do toho dám svůj slovenský temperament a to byste se divila těm jadrným výrazům. (smích)

Jak zvládáte po představení psychiku, když jdete z extrému do extrému, obrovský výkon několik hodin a pak klid. Můžete pak vůbec normálně odpočívat?

Většinou jde člověk s kolegy někam do baru a v podstatě se utlumí společným drinkem. Kdysi jsem chodil na každou párty. Jenže to jsem už velmi omezil. Jednak cítím své energetické rezervy, a vím, jaké to je, když se nevyspím, a také hodně mých kamarádů má dnes už děti a jsou odstěhovaní za Prahu. Tělo by chtělo na mejdan, ale rozum velí odpočívat.

Braňo Polák

No vidíte, a já si říkala, že vedete bujarý život.

To už je dávno pryč. Dříve ano, ale dnes už upřednostňuji svoji pohodičku doma.

Doma, kde vás předchází pověst pořádkumilovného chlapa?

To je pravda, tuhle jsem dokonce v noci myl okna. (smích) Pravdou je, že mám rád pořádek jak doma, tak v životě.

Vraťme se k vaší profesi. Řekněte mi, jak moc zásadní roli může ve vašem hereckém životě sehrát například režisér?

Měl jsem štěstí, že jsem potkal například Petra Nikolajeva, který režíroval seriál „Proč bychom se netopili“. To je fantastický člověk. Řekl bych takový náš táta, ale on je mladý a mohl by se urazit, tak v uvozovkách „táta“. Například jsme se ráno před natáčením sešli a on nás všechny objal a políbil, všem se individuálně věnoval a byl velmi kamarádský, velký kliďas. Náš výkon tím šel nahoru taky díky té jeho vlídností.

Zdá se, že režisérova povaha je pro natáčení docela klíčová.

Jsou režiséři, kterých se člověk bojí, protože na lidi řvou. V tu chvíli se můžete zatnout, začít se bát a pak se všechno dělá hůř. Takže s Petrem Nikolajevem se mi pracovalo skvěle, rád na to vzpomínám a věřím, že to bylo jedno z nejlepších natáčení i v jeho životě. Režisér má velkou moc navodit atmosféru a toho si je Petr Nikolajev bezesporu dobře vědom.

Co najdeme na vašem nočním stolku, budeme-li tam tedy hledat nějakou literaturu?

Tam najdete tři knížky. Jedna z nich má titulek Jak myslí milionáři. Je o finanční gramotnosti, o které jsme přesvědčený, že by se měla vyučovat na základních školách. Ani já nemám přirozený talent finanční gramotnosti a knihy tohoto charakteru učí lidi, jak uvažovat o svých finančních prostředcích. Ta druhá je od Warrena Buffetta. Warren je dlouhodobě druhým nejbohatším mužem Ameriky a i zde jde o zářný příklad finanční gramotnosti, ale nejen o ni. Dotýká se také způsobů výchovy dětí, což se mě jakožto otce týká a zajímá mě to. Ta třetí je od Jacka Canfielda. Je to filosofická knížka o způsobu myšlení. O tom, co si člověk přitahuje do života tím, jak myslí, co si přeje a co komu přeje.

Vypadá to, že máte na stolku samé knihy poměrně náročné na čtení. Souvisí to s nějakým řekněme tematickým obdobím vašeho života?

Řekněme, že potřebuji mít v životě řád a vím, co znamená, když v situacích, které mě potkávají, hledám to pozitivní a rád se vzdělávám. Ale mám tam i nějaký ten bulvár. (smích) Jsem přesvědčený o tom, že tím, že jsem věřící, to mám v životě snazší, protože formu svým přáním dávám tím, že se modlím. Ono to ani není to klasické modlení, spíš prosba a poděkování za to, čeho se mi dostává a za všechno, co je kolem mě – moje rodina a kámoši a můj syn Tedík. A tak si myslím, že člověk má být vděčný za to, co dostává, a mně se toho dostává požehnaně. Tak jsem za to šťastný.

Braňo Polák

Jak to máte se svými přáními?

Od některých jsem odrazován, jinde je mi přáno, ale já si jdu vždy za svým.

Jako například?

Vždycky jsem v sobě měl to, že jsem snil, a neumím si představit, že bych nebyl snílkem. Ale současně jsem realista. A příklad? Například pocházím se slovenské dělnické rodiny a hrozně moc jsem snil o konzervatoři. Všichni mě od toho odrazovali, dokonce mi dali špatné známky, abych se na konzervatoř do Bratislavy vůbec nehlásil. Ale já se tam stejně dostal. Zrovna do ročníku, kde byla například Dara Rolins a spousta dětí populárních lidí. Z toho jsem byl trochu nervózní, protože já to zázemí měl úplně jiné. Ale šel jsem si za svým. Snil jsem o kapele, a když to shrnu, přišlo to a hrál jsem a zpíval jsem. Prožil jsem si tři nádherné hudební roky s chlapeckou kapelou.

Myslíte si, že chlapecké kapely jsou také otázkou trendu?

Dneska na chlapecké kapely kdekdo nadává, neuznává je. Ale je to dobou, a ta pro chlapecké kapely už skutečně pominula. Dnes chtějí posluchači zase něco jiného a jdou si za tím. Fanynky vyrostou s jednou muzikou a poté jdou za jinou muzikou. Mě to strašně bavilo. Každý den jsme makali na choreografiích, písničkách, kostýmech, prodali jsme hodně desek, cestovali jsme.

Jaký byl takový ten váš největší splněný herecký sen?

Měl jsem sen zahrát si ve Vinohradském divadle. Podařilo se mi to a stál jsem na prknech vedle velké herečky Jiřiny Jiráskové. To pro mě bylo jako splněný dětský sen! Ale jakmile se splnil, tak jsem se toho až lekl, a říkal si, že stát vedle takových velkých lidí chce svůj čas. A protože jsem byl velice nervózní, rozklepal jsem se. Cítil jsem respekt a pokoru, honilo se mi hlavou, jak jsou tihle lidé daleko, daleko přede mnou. Navíc jako Slovákovi se mi hůř improvizovalo. Teď hraju v „Dětech ráje“, kam jsem si například přinesl spoustu svých nápadů, se kterými se shodoval i názor režiséra. Ale to už je zase něco docela jiného. Jak prostředí, tak hra, tak obsazení.

Po shlédnutí muzikálu „Děti ráje“ mohu říci, že jde také o umění udělat show pro lidi. Je skvěle přijímána diváky, ale dle mého názoru je vzácné, vidět tento typ show, nebo vůbec nějakou show, a to je škoda.

Proto možná na toto představení chodí diváci, kteří ho viděli i čtyřicetkrát a vícekrát. S těmito lidmi by to mohl být zajímavý rozhovor – proč to dělají, proč na představení tak často chodí. Plno Čechů se tomu brání a spíše to bere, že je to pod úroveň, dělat show třeba i na koncertech. Umělci přijdou zahrát, poté zahrají, poděkují a odejdou. Ale vzpomeňme třeba na Lucii Bílou a její vystoupení při finále „Česko Slovensko má talent“. Ta show byla fascinující a strhla publikum. Lucie měla fantastické šaty a s její vervou a se silou, kterou ona v sobě má, může udělat skutečně působivou show. Není jediná, ale bohužel jedna z mála, kdo show opravdu umí udělat.

Braňo Polák

Láká vás skládat vlastní hudbu?

Pracuji na tom, ale je to dlouhá cesta. Nejsem v tom experimentátor, vím, co chci a jdu si za tím.

V čem aktuálně hrajete?

Děti ráje, Carmen, Monsieur Amédée, Někdo to rád horké, Někdo to rád v kině…

Někdo to rád v kině?

To jezdíme s Vlastimilem Harapesem a Uršulou Klukovou hrát zájezdové divadelní představení, které je taková trochu duchařina.

A co vy a manželství? Jste muž na ženění?

Zatím ne. Pocházím z úplné rodiny a nesmírně si toho vážím a mám k manželství úctu. Ale jak vnímám z okolí tu vysokou rozvodovost a komplikované vztahy, musím se přiznat, že to má na mě jakýsi vliv a zatím se do ženění neženu. Je pravdou, že mám dítě, takže mám i rodinu. Tedík vyrůstá ve vztahu rodičů, kteří spolu skvěle vycházejí, vytvářejí pro dítě dobré prostředí, ale jako manželé se nevidí. Přesto, doufám, to na něj nemá dopad. Alespoň se o to já i Dita snažíme.

Tak to vypadá, že dáváte svým fanynkám stále šanci. Je to prostě dané, že svobodní umělci jsou pro své fanynky mnohem více atraktivní.

Nemohu nesouhlasit! (smích) Doba je hrozně zrychlená a ohrožuje vztahy. Je to tak. Pamatuji si dobu, kdy jsem napsal dopis děvčeti, na které jsem si myslel, a než jsem ho poslal, než vůbec přišel, než mi ta slečna odepsala, tak to trvalo třeba týden. A musel jsem čekat celou věčnost, než jsem se dozvěděl, zda má vůbec zájem. Dneska mají lidé vyřešené své vztahy během pár kliknutí sms. Úplně jinak se lidé poznávají, jinak řeší problémy, a dost často zbrkle. Postrádám v tom atmosféru napětí, těšení se, které vyžaduje jistou míru trpělivosti.

Vypadá to, že jste také trochu romantik.

Ženy se trochu změnily, jsou emancipovanější, chlapi ze sebe dělají chlapáky, aby se líbili, a schovávají svoji citlivost a smysl pro romantiku. Ve finále se všichni ochudí o to, co by skutečně chtěli, o to, po čem touží. Protože v tom, jak hledají lidé ideálního partnera, mnohdy hledají vlastně sami sebe.

Co třeba partnerka ze stejné branže?

No to už vůbec ne.

Proč si to myslíte?

V první řadě nám umělcům, hercům, jde o to, abychom měli práci, byli vidět, prorazili. Podle mě partneři ze stejné branže budou řešit podobné problémy a v tom vztahu se velmi brzy mohou začít utápět. Kdybych hledal, tak někoho na stejném levelu, ale ne ze stejné branže.

Děkuji za rozhovor.


Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Partner produkce: kavárna Mlýnská, Praha 1, Malá Strana

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejlépe oblečení muži všech dob (2.) Nejlépe oblečení muži všech dob (2.) Následujícím seriálem se snažíme vzdát hold všem stylovým mužům ve všech dobách a je nám přitom jedno, jestli jde o osobnosti... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!