Eva Pilarová by Robert Vano

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Eva Pilarová, foto: Robert Vano
05.09.2012 13:39 | Michaela Lejsková

Pokud s Evou Pilarovou mluvíte poprvé, máte před tak legendární zpěvačkou trochu trému. Po chvilce rozhovoru ale zjistíte, jak milý člověk to je a že rozhovor s ní je skutečným potěšením, protože má opravdu co vyprávět. Není to jen výjimečná zpěvačka, ale i výjimečná žena, která se nevzdává. Následující řádky vám mohou její povahu i životní příběh docela dobře přiblížit.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Z jakého důvodu jste si zvolila právě jazz a swing? Co pro vás tyto hudební styly znamenají?

Když mi bylo asi osm let, byla jsem s rodiči na americkém filmu Zasněžená romance. Zatímco všichni byli unešeni z výkonu krasobruslařky Sonji Henie, já byla naprosto fascinována muzikou, ve filmu totiž hrála kapela Glenna Millera. A hráli swing. Tam se někde zasekl ten drápek, který mě už nepustil.

 

V jakém smyslu je vám operní zpěv, který jste studovala, v žánru, který jste si zvolila, prospěšný?

Operní průprava jako taková, kdy jsem musela zpívat tzv. kultivovaným hlasem, mi nebyla v tomto směru na nic. Ale podstatné je, že jsem se naučila pracovat s dechem a to je dobré umět při zpívání jakéhokoliv žánru.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Vystupovala jste v divadle Semafor. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Protože mě ta opera nijak zvlášť nebrala, přerušila jsem studia na JAMU a shodou různých okolností jsem se ocitla na konkurzu v pražském divadle Semafor. Přestože jsem se nijak zvlášť nepředvedla, kupodivu mě přijali. Jedna z prvních písní, kterou jsem pak v Semaforu zpívala a která se stala hitem, byla píseň Co je to láska, známá spíš pod názvem Kočka není pes. Následovala Láska nebeská – duet s Waldemarem Matuškou, která je dnes ve Zlatém fondu Supraphonu, velký hit, který se hraje dodnes. Později jsem si zazpívala s Karlem Štědrým a v Dobře placené procházce také s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Oba psali tak nadčasové skladby, že je můžu zpívat dodnes. Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře stavělo.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Prý jste zpočátku měla problém se svým brněnským akcentem? Jak jste se tím nakonec vypořádala?

Zbavit se brněnského akcentu mi pomáhala Pavlína Filipovská. A taky určitě sehrál pozitivní roli fakt, že si ze mě dělali kolegové v divadle legraci. Ale v dobrém, nikdy v tom nebylo nic zlého.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Za svou kariéru jste třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík, co pro vás toto ocenění znamenalo v době, kdy jste jej získala a co znamená dnes?

Každé ocenění udělá radost a věřím, že stejnou radost, jakou jsem já měla kdysi, mají mladší zpěvačky dnes.

 

Četla jste dříve či čtete dnes články, které o vás vycházely? Pokud ano, co jste si z toho brala?

Četla jsem je a dokonce jsem si je schraňovala a lepila do alb, kterým říkám „samožerbuchy“. Schovávala jsem si nejen slova chvály, ale i tvrdou kritiku. Nad ní jsem se vždycky zamyslela a snažila se to, co bylo právem kritizováno, odbourat. Někdy jsem se uklidnila zjištěním, že dotyčný kromě kritiky nikdy nic nedokázal.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Proměňoval a vyvíjel se nějakým způsobem váš postoj k médiím?

Když se zpětně dívám, většinou se ke mně chovali novináři hezky. Dokonce bylo konstatováno, že kritika jde ruku v ruce s mými příznivci. Někdy mě naštve bulvár, ale na druhé straně si říkám, díky za něj. Dříve, když se o někom ze zpěváků začal šířit drb, vydržel věky, dnes napíšou jeden den o tom, druhý den o druhém a je toho tolik, že se na všechno rychle zapomíná.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

V jakém období své kariéry jste zažívala největší trému?

Ze začátku jsem moc trému neměla, poprvé jsem ji pocítila v roce 1967 – to už jsem zpívala sedm let. Bylo to na festivalu Bratislavská Lyra, zpívala jsem skladbu Rekviem a všichni kolem, zvláště autoři skladby Bohuslav Ondráček a Jan Schneider čekali, že vyhraju. Dostala jsem strach, abych je nezklamala. A přepadla mě tak úděsná tréma, že mi bylo zle od žaludku. Ale vše nakonec dobře dopadlo. S touto písní jsem vyhrála nejen Bratislavskou Lyru, ale také mezinárodní soutěž Zlatý klíč Intervize a Grand Prix de Disque v polských Sopotech. Od té doby mě ale tréma neopustila, ale odchází po odzpívání několika prvních taktů.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když se ohlédnete za svou kariérou, kdo z vašich uměleckých partnerů měl pro vás zvláštní význam?

Ráda jsem zpívala s Waldemarem Matuškou i s Karlem Gottem. Velký význam měli pro mě také Jiří Suchý a Jiří Šlitr.

 

Jak se vám se kterým z uvedených interpretů dařilo sladit do duetu a jaké předpoklady jsou pro vytvoření duetu z praktického hlediska podstatné?

S Waldemarem jsme se rok vzájemně poslouchali a když jsme pak zpívali první duet, šlo to samozřejmě snadno. Stejně jsme dýchali i vyslovovali a vzhledem k tomu, že jsme oba měli velký rozsah, nebyl problém vybrat vhodnou tóninu. S Karlem Gottem jsme také neměli problém, s ním jsem sice nezpívala tolik duetů jako s Waldemarem, ale ten první, z filmu Kdyby tisíc klarinetů, je označován za nejlepší domácí duet všech dob. Podstatná pro duet je samotná skladba a důležitá je i barva hlasů, aby se k sobě hodily. Neméně důležitá je i chuť interpretů spolupracovat.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A co duet s jinou zpěvačkou? Jaká má specifika a v čem je rozdílný od duetu se zpěvákem?

Je to stejné jako s mužským interpretem. Moc ráda zpívám s Petrou Janů nebo s Martou Kubišovou. Čas od času je příležitost, na kterou se vzájemně těšíme.

 

Shodují se písně, které vnímáte jako své hity s těmi, které jako vaše hity vnímá a zároveň vyžaduje publikum?

Až na malé výjimky ano. Nemám ráda například skladbu Sekáči jdou, a přitom byla hitem, publikum ji vyžadovalo a dokonce ji některá rádia hrají i v dnešní době.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Abyste mohla píseň zazpívat opravdu dobře, je pro vás nutné ztotožnit se s textem?

Měla jsem štěstí na vynikající textaře, málokdy se stalo, že jsem text vrátila. Většinou se do mě dokázali trefit. Když jsem po přečtení textu pocítila příjemné mrazení, věděla jsem, že je to to pravé.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co ve své kariéře považujete za vůbec největší úspěch? Co pro vás vůbec úspěch symbolizuje?

Za největší úspěch považuji, že i po 52 letech zpívání mám své příznivce, kteří si mě přijdou poslechnout. Vážím si jejich potlesku i každého jejich úsměvu.

 

Spousta zpěváků vás považuje za vzor. Měla jste nějaký vzor i vy sama?

Měla, ale byla jsem mazaná, nekopírovala jsem zpěvačky, ale zpěváky. Aby to nikdo nepoznal. (smích)

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kdo z mladých interpretů vás kdy natolik zaujal, že vás jeho talent až překvapil?

Nesmírně obdivuju Vojtu Dyka a Matěje Rupperta. A jsem ráda, že mám možnost občas si s nimi zazpívat. Jsou pro mě tím, čím pro mě byli v mých začátcích Waldemar Matuška a poté i Karel Gott.

 

 

Měla jste během své kariéry nějakou krizi, kdy jste vážně přemýšlela o tom, že byste se zpěvem skončila?

Ano, napadlo mě to po roce 1973, kdy tragicky zahynula moje kapela i se zvukařem. Tehdy jsem myslela, že nebudu mít sílu pokračovat. Zásluhou dirigenta Josefa Vobruby a textaře a producenta Michala Prostějovského jsem to zvládla.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Co se tehdy přesně událo?

Letecká havárie společnosti Aeroflot. Protože se to stalo v době „normalizace“ v roce 1973 a šlo o sovětské letadlo, nesmělo se o tom psát ani mluvit v televizi.

 

Během své kariéry jste se mnohokrát setkala s cenzurou. Jak jste se s ní vyrovnávala?

Štvala mě, ale nedalo se s ní nic dělat. Občas jsem zazlobila – třeba když mi zakázali již ve zmíněné skladbě Co je to láska zpívat sloku, ve které stálo „že celek není kus, že moped není vůz, že Brno není v Čechách a Armstrong není Rus – zpívala jsem ji i přes zákaz a pak se vymlouvala, že mi to nechtěně uklouzlo, poněvadž to mám zafixované. Bylo zbytečné argumentovat tím, že Armstrong fakt Rus není… (smích)

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vzpomínáte na svou knihu Vzpomínání?

Svoje Vzpomínání jsem napsala v době, kdy jsem těžce onemocněla, musela jsem přestat zpívat a potřebovala jsem se něčím zabavit.

 

Zřejmě máte na mysli období, kdy vám diagnostikovali rakovinu?

Nerada o tom mluvím, snažím se na to období zapomenut. Řeknu vám k tomu pouze to, že mi kromě lékařů a léčitelky moc pomohla víra v Pána Boha. A v neposlední řadě můj manžel, který mi dokázal vytvořit skvělé zázemí.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Eva Pilarové

 

Dělila byste svůj život na ten před diagnózou a po ní? Přinesla vám nemoc nějakou zásadní změnu?

Jistě, to se naprosto změní žebříček hodnot, to, co mi připadalo dříve důležité, se jeví jako naprosto nepodstatné.

 

O své nemoci jste tehdy z dostupných zdrojů otevřeně mluvila. Cítíte, že je v tomto směru dostatek osvěty?

Osvěty v tomto směru asi nebude nikdy dost. A taky nebude dost lidí, kteří by dokázali mít pevnou vůli a dělali něco pro své zdraví. Třeba aby jednoduše přestali kouřit.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Jaký je ten váš vlastní způsob odrazit se, vstát a jít, postavit se složité životní situaci čelem? Nebo věříte na strážného anděla a necháváte vše svému osudu?

U mě je to již zmíněná víra v Pána Boha. A určitě i anděl strážný.

 

Nepřemýšlíte o tom, že byste vydala celé své paměti?

Já už je píšu, ale ještě bude dost dlouho trvat, než s nimi budu hotová.

 

Na svém kontě máte ale i spoustu kuchařek. Jak byste popsala svůj kuchařský styl a um?

Neodvažuji se v tomto směru mluvit o nějakém kuchařském stylu či umu. Vaření byl můj koníček, komu jsem navařila, tomu chutnalo. Sem tam jsem dávala na požádání recepty do různých časopisů. Jednou mě pořádal ředitel dnes již neexistující firmy, abych pro ně napsala kuchařku výhradně kuřecích receptů. Napsala jsem ji a tím to všechno začalo. Ani nevím přesně kolik těch kuchařek mám. Ale pravda je, že dnes už je nepíšu a dokonce ani nevařím. Taky proč, když to umí manžel a výborně! Jedinou výjimkou je kalendář s 52 recepty pro rok 2014.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Jste známou milovnicí koček. Proč preferujete právě kočky?

Odmalička jsem měla ráda zvířata, ale maminka mi nechtěla pejska nebo kočičku dovolit. Když jsem se osamostatnila, můj první počinek byly dvě dogy. Později jsem měla pudlíka. Když odešel, byla jsem z toho špatná, zařekla jsem se, že už nikdy žádné zvíře. Po třech měsících přinesl manžel kocoura a ze mě – psího člověka – se stal rázem člověk kočičí. U koček mě baví jejich vznešenost. Nedají se zotročit, jsou své. Takové ty řeči, jako pořídili jsme si kocoura, jsou naprosto nesmyslné. Kocour si pořídil nás. I s bytem a chalupou.

 

Vaším dalším koníčkem se stalo fotografování. Máte za sebou již několik výstav. Jak tato vaše záliba vznikla?

 Bavilo mě to už v dětství.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké objekty k focení si nejčastěji vybíráte?

Fotím všechno, co neuteče. Ale hlavně městská zákoutí a západy slunce. Východ mám jen jeden, nerada brzy vstávám.

 

Fotografie upravujete v profesionálních grafických programech. Kde jste se s nimi naučila pracovat?

Byla to náhoda. Fotograf pan Josef Louda mě fotil ve svém ateliéru na titul nějakého časopisu. Výsledek mi ukázal v počítači. Fotografie se mi líbila, pouze jsem mu vytkla, že tmavé pozadí mě dělá starší. Odpověděl, že to není problém, párkrát kliknul myší a pozadí změnilo tmavou barvu na světlou. Doma jsem zjišťovala, jestli mám něco podobného ve svém počítači a našla jsem. Zkoušela jsem s fotkami všechno možné, pokroutily se, přebarvily se, některé zmizely úplně, ale zhruba po půl roce už jsem začala tušit, co to mám za zázrak. Jsem naprostý samouk a vím, že se pořád ještě mám co učit.

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Necháváte některé fotografie i bez úprav?

Jistě, všechny fotografie se pro úpravu ani nehodí. Ale vystavuji jen upravené, kterým říkám „fotoobrázky“.

 

Jak vás lidé coby fotografku přijímají?

Myslím, že nikoho nenapadlo přijímat mě jako fotografku, lidé mě berou jako zpěvačku, která ráda fotí. Což je pro mě podstatné.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jakým způsobem jste se v životě naučila přistupovat k potřebám svého těla a ducha? Jaká varovná „ty, ty, ty“ jste si zažila a co z toho pro vás vyplynulo?

Rodiče mi dali do vínku víru v Pána Boha, což je podle mého názoru pro potřebu ducha nezbytné.

Co se těla týká, žiji podle pravidla „nehuntovat si tělo zbytečným cvičením“. S čímž samozřejmě většina čtenářů nemusí souhlasit, ale mně to vyhovuje. Abych neztloustla, nepiji alkohol, protože ten, jak známo, váže tuky. Ono varovné „ty, ty, ty“ přišlo koncem sedmdesátých let spolu s otázkou lékaře: „Chcete zpívat nebo kouřit?“ „Samozřejmě zpívat,“ reagovala jsem. Na to pan doktor: „No to je dobře, druhá otázka by totiž zněla: ,Chcete žít nebo kouřit?‘ No a od té doby jsem si nezapálila, už jsem nikdy nedostala na cigaretu chuť. A žiju!

Eva Pilarová, foto archiv
Na fotografii Eva Pilarová s manželem Janem Kolomazníkem

 

Jak se vám daří v oblasti odhadu na lidi? Přece jen, v branži, ve které se pohybujete, bývá právě odhad na lidi nejprověřovanější vlastností, nemyslíte?

Dřív mi to nějak nešlo, ale postupem času ten odhad z devadesáti procent mám, život mě naučil. Ale ono to v té naší branži až na nějakou výjimku – a to dost nechutnou výjimku – není tak zlé…

Eva Pilarová, foto archiv
Foto: archiv Evy Pilarové

 

Kdo vám v oblasti image zpočátku radil a doporučoval, jak si najít svůj styl, jakou si pěstovat image?

V době, kdy jsem začínala, se nekladl důraz na image, ale na to, jak dotyčný zpěvák nebo zpěvačka umí či neumí zpívat.

Eva Pilarová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Do čeho ve svém materiálním životě nejvíce „investujete“?

Zcela jistě do oblečení, které nosím na jeviště, protože moji příznivci mi za to stojí.

 

A kam „investujete“ na duchovní úrovni a proč?

Snad se na mě nebudete zlobit, když vám řeknu, že toto si ráda nechám pro sebe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: archiv Evy Pilarové a Robert Vano www.robertvano.cz 

Make up: Pavel Bauer - Estée Lauder www.estéelauder.cz

Oblečení: LERROS www.lerros.cz (žluto modrý vycházkový komplet)

Oblečení a doplňky: INFINITE www.infinite.cz (společenská móda)

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Vytvořeno ve spolupráci s:

Estée Lauder
Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!