"Fenomén" Iveta Bartošová (analýza fenoménu „skandální“ hvězdy optikou sociální kritiky G. Lipovetsk

ib 1
27.04.2011 21:53 | Pavel Lopušník

Hned na úvod bych chtěl upozornit fanoušky této zpěváčky, kteří ihned po přečtení titulku patrně vykřikli: „wow, zase článek o Ivetě“, že následující řádky budou objektivní, myšlenkovou analýzou kultu a fenoménu „skandální“ hvězdy[1]. Analýza nebude vycházet z teorie médií, i když se samozřejmě tato oblast nabízí, jakožto výchozí bod pro mediální produkt jménem popularita,[2] ale budeme zde vycházet ze sociální kritiky, kterou vypracoval sociální myslitel a esejista Gilles Lipovetsky. Zároveň také musíme upozornit, že nepůjde o klasickou, akademickou esej, což znamená, že nebudeme[3] „závislí“ na klasických zákonitostech odborné práce.[4] Přiznáme se však, že následující článek vznikl jako vedlejší „produkt“ akademického eseje o Éře prázdnoty G. Lipoveského. Zdálo by se tedy, že takovéto téma nemá co dělat ani v prostoru livestylového magazínu. Jistě ne v livestylových magazínech takového typu, která mužský svět minimalizovala na ženy, sex, sport, automobily a techniku.[5] Jak se lze přesvědčit v Editoriálu, jsme přeci jen jiný „livestyl“.

IB 2

„Narcistiní“ svádění depresemi (Iveta Bartošová jako produkt Spektáklu)

Celou jednu kapitolu knihy Éra prázdnoty Lipovetsky věnuje fenoménu deprese. Ta má podle autora existenciální kořeny (existence moderního člověka „Narcise“[6] v pustině). Před depresí vlastně nejsme imunní a zejména média[7] vyvolávají dojem, že depresivní stav je všudypřítomný problém, před nímž se zkrátka nelze skrýt. Lipovetsky k tomu poznamenává: „s existencialitou je to stejné jako se školstvím nebo s politikou: čím víc se jimi zabýváme a napravujeme je, tím je situace nepřekonatelnější. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou – všechno nás stresuje a je pro nás problémem.[8] Když si tak zpětně pročítáme zprávy o životě Ivety Bartošové, musíme nutně získat dojem, že je tato zpěvačka produktem takového světa, který depresi vnímá jako normu. Život Bartošové jakoby tu existoval pro ten druh (především) mediálního publika, který potřebuje slyšet staré známé rčení, že „nikdy nemohlo být tak špatně, aby nebylo ještě hůř.“[9] Zpěvačka je ikonou životních tragédů, kteří teatrálně prezentují svůj život jako jednu katastrofu za druhou. Chtějí takoví lidé být litování? Nikoli. Oni chtějí být pouze viděni a chtějí vidět. Je totiž třeba podotknout, že tento druh hvězd lze označit jako „voayery“ vlastního života. Podobá se to herci, který chce po představení vědět, jestli byl dobrý, ale vlastně mu na hodnocení druhých zas až tak moc nezáleží. Chce mít pocit, že byl reflektován (vnímán), že svým hraním pobavil. Z tohoto úhlu pohledu se můžeme ptát, zda lze psychickým proměnám zpěvačky ještě vůbec věřit a kde končí autentická Iveta Bartošová a začíná její mediální obraz, který ona sama utváří a skrze skandální scény potvrzuje.

IB3

Fascinace dekadencí

Je málo umělců, kteří by se proslavili barvitými legendami o životě než o díle. Mezi ty „privilegované“ patří Oskar Wilde. Typ inteligentního[10] dandyho však na počátku nového milénia už není „in“. Inteligentní dekadenci vystřídala prázdna dekadentní hra, křečovitě se snažící o návrat starých časů. Místo snahy zaujmout ostrovtipem, se objevuje snaha nesmyslné skandalizace za každou cenu. Paris Hilton nebo Lady Gaga jsou „políčkem“ do tváře ušlechtilého buřiče minulých staletí. Ty dvě ženské „pop-stars“ jsem si nevybral náhodou, protože obě odrážejí proměnu ženského typu. Zdá se totiž, že hitem konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století je žena „dračice“, která prezentuje stále sílící hlas skomírajícího feminismu. Už totiž nestačí být ženou. Aby ženský hlas neutichl v globálních problémech naší každodennosti, musí žena přijmout paradigma mužského chování. Tím ovšem nerelativizuje své ženství, ale problematizuje stereotypy, vážící se na genderovou oblast. Kdybychom v tomto společenském (potažmo i mediálním) systému, v němž se žena zříká části svých privilegií, které vyměňuje za potřebu „být slyšet“, hledali místo pro českou zpěvačku, bylo by to někde na půl cesty mezi stereotypním pohledem na ženu jakožto křehkou bytost a novým typem ženy, která se prosazuje na úkor své důstojnosti. Sama Bartošová svou pozici zejména v mediálním světě stále hledá. Jistě, obvykle je jí přisuzována role podivínky, která činí absolutně šílené kroky, které mnohdy ohrožují její kariéru „seriózní“ zpěvačky sentimentálního popmusic,[11] o kterou soudě dle mediálních zpráv, tak nešťastně usiluje.[12] Bartošová je totiž především posuzována na podkladě svých partnerů a to nejenom životních, ale i pracovních. Jakýkoli nový muž v jejím okolí se stává součástí fantazmatu zpěvaččina života. Mediální spekulace však jen zdánlivě vyvolávají nové senzace. Je tomu totiž právě naopak a jediné, co se tvoří je většinová apatie mediálního publika, která v konečném důsledku poškozuje zpěvačku a nikoli média. Bartošová tak v médiích jako paňáco, který nás má svou tragičností, prezentovanou rádoby dekadentním chováním, především bavit. Čím více slz teče ze zpěvaččiny tváře, tím cyničtější je úsměv mediálního publika.[13] Ten smích a to je nutné dodat, však je prezentací lhostejnosti[14] a nikoli zaujatosti, jak bychom logicky předpokládali. Podobá se to situaci, kdy jen tak letmo odhlédneme od důležité činnosti, protože nás něco krátkodobě zaujalo. Protože však danou informaci nepovažujeme za relevantní, nebo jsme slyšeli pouze její útržek (nestačili jsme zprávu zachytit celou) vrátíme se zase zpět k předchozí činnosti. Tímto způsobem fungují bulvární zprávy o skandálním chování, které mají působit jenom určitou krátkou dobu, než jsou vystřídány novým skandálem. Ve stavu společenské apatie vůči politice[15]fungují bulvární témata jako odvedení pozornosti od podstatných informací, které by mohly celý mediální systém, stojící momentálně na zábavnosti,[16] problematizovat a navrátit zpět k původním funkcím[17] (tzv. od „chlebu ke hrám“).[18] Dekadentní chování se stalo prostředkem k tomu, aby toto odvedení pozornosti bylo efektivnější, protože nepřístojné chování nás alespoň malou sekundu irituje všechny. Ta malá sekunda soudobým médiím stačí, ale pro osobnost ze světa showbyznysu je zničující.

ib 1

Život jako „peep show“

Proč zpěvaččino chování vnímáme a máme vnímat jako nepatřičné a proč strhuje naši, byť krátkodobou pozornost? Částečné vysvětlení můžeme nalézt u Lipovetského zamyšlení nad odhalováním niterných citů na veřejnosti.[19] Autor píše: „citlivost postihl stejný osud jako smrt: není vhodné ukazovat své city, projevovat vroucně svou vášeň, plakat, dávat příliš najevo svá vnitřní hnutí. Stejně jako smrt se sentimentalita stává něčím trapným (…)[20] Intimita každého z nás je, v moderním světě, možným show, které je otevřeno jakékoli interpretaci. Naše zaujatost cizími životy je možná dána vědomím, že na pozici té či oné hvězdy se koneckonců můžeme nacházet i my sami. Čím více jsme zaujatí tím druhým, tím více odvracíme pocit, že i my můžeme být součástí spektakulárního světa. Raději tedy volíme předstíraný zájem, doprovázený předstíranými reakcemi. Podobáme se divákovi, který tleská právě skončenému představení, ale jehož potlesk je spíše zdvořilý. Bartošová vždy když vstupuje na „jeviště světa“ vzbuzuje rozporuplné reakce (stud, smích, odpor[21]), ale právě tyto reakce mediální publikum sjednocují. Zpěvačka však tuto teatralizaci, která je vnímána různě podstupuje dobrovolně. Vždyť popularita je opojná droga, zvláště pro dohasínající hvězdu, která je na pozornosti závislá. Jak mohou potvrdit lidé od showbyznysu, herci, zpěváci a dokonce ani politici neodcházejí do důchodu, oni jenom umírají, aby se jejich „Já“ rozplynulo v zapomnění. Jak tedy s tímto vědomím přežít? Iveta Bartošová nabízí způsob. Nikdy nedopustit, aby se zapomnělo už za života a snažit se znovu a znovu připomínat, jakkoli to destruuje soukromý a pracovní život.

IB 4



[1] Od osobnosti Bartošové si zachováváme odstup, protože v tomto článku je určitým prototypem a zároveň symbolem tzv. skandálních hvězd.

[2] Témata jako např. význam bulváru pro společnost, či mediální analýza bulváru rádi přenecháme povolanějším.

[3] Proč tady užívám třetí osobu (tzv. autorský plurál). Možná právě s ohledem na Lipovetského kritiku „kultu jáství.“ Proto jako autor ustupuji do pozadí.

[4] Časopiseckému vydání jsem přizpůsobil i myšlenkový obsah. Nutně jsem někde zjednodušoval, úmyslně některá, nastolená témata nedomýšlel a to proto, aby práce byla přístupná širšímu publiku, avšak nijak tím neustupuji z vyšších nároků na čtenáře tohoto článku.

[5] Pořadí těchto témat je náhodné.

[6] Tento pojem je ústředním bodem celé knihy.

[7]S ohledem na námi zkoumanou problematiku. Sám Lipovetsky o roli médií v šíření pocitu všudypřítomné deprese, v dané kapitole, nic neříká. V tomto místě tak úmyslně přesahuje rámec Lipovetského práce v zájmu námi zkoumaného tématu.

[8] Lipovetsky, G.: Éra prázdnoty – úvahy o současném individualismu, Prostor, Praha 2008, str. 74.

[9] Předpokládáme, že jen velmi malé procento mediálního publika se plně identifikuje s životem zpěvačky. Také si myslíme, že toto malé procento je (obecně řečeno) neschopno odstupu od médii prezentovaných faktů.

[10] Narážím zde kromě díla i na jeho proslavené bonmoty.

[11] Takříkajíc regionálního charakteru.

[12] Jedná se o jakýsi hudební comeback (jedná se o návrat období, kdy byl jejím partnerem zesnulý Petr Sepéši), který je definitivně nemožný.

[13] Zahrnuji sem i diváky televizí (tedy konkrétně jistého druhu pořadu –zpovědi)

[14] Smích pro smích.

[15] Lipovetsky tento motiv ve své knize rozebírá podrobněji, stejně tak jako důsledky, které z toho plynou.

[16] Zábavnost mediálního světa rozebírá Neil Postman v knize Ubavit se k smrti.

[17] Informovat, prezentovat postoje, analyzovat aktuálno a zamýšlet se nad ním apod.

[18] S poukazem na heslo římských císařů.

[19] Rozumí se v rámci soudobé společnosti.

[20] Lipovetsky, G.: Éra prázdnoty – úvahy o současném individualismu, Prostor, Praha 2008, str. 121.

[21] I lhostejnost je v tomto případě nějakou reakcí.

Hodnocení článku:



Komentáře

PhDr. Václav Moravec - exklusivní interview, 2. část PhDr. Václav Moravec - exklusivní interview, 2. část S Václavem Moravcem se můžete setkat nejen prostřednictvím televizních obrazovek především v jeho pořadu „Otázky Václava Moravce“,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!