Filmové léto pod Eiffelovkou ( o francouzských filmech netradičně)

U konce s dechem
09.06.2010 21:18 | Pavel Lopušník

V jedné ze svých studií[1] nám čtenářům, Roland Barthes, významný poststrukturalistický teoretik literatury a fotografie, přibližuje, jaký odpor měli Pařížané k Eiffelově stavbě. Jak absurdní je fakt, že dnes patří toto dílo k dominantám Paříže a hádám, že bychom si bez ní toto město dokázali těžko představit. Právě v tomto městě pod Eiffelovkou (nebo pod Eiffelkou, jak jí přezdívali modernisté) se 28. prosince 1895 konalo první veřejné představení s pohyblivými obrázky.[2] Film v těchto končinách usídlil natrvalo a nezřídka kdy je řazen k podnětům, které ovlivnily celou francouzskou, moderní kulturu.

Léto je obyčejně v našich televizích vyhrazeno francouzským komediím a dlužno dodat, že přes svou velkou popularitu, nejsou tyto filmy tím nejlepším, co tato země kdy vyprodukovala. Vydejme se na pouť skrze filmy, které ovlivnily jednu západoevropskou kulturu. Naše pouť bude však trochu specifická, protože jednotlivé zastávky (kapitoly) věnujeme herecké hvězdě právě oněch letních komedií. Tyto herecké ikony však díky tomu poznáte ve zcela jiném světle.

Že by byl někdy Jean Paul Belmondo u konce s dechem?

Jenom velmi málo herců může říct, že hráli ve filmu, který se později stal kultovním. Jean Paul Belmondo, kterého známe jako energického rošťáka z energických, komedií, tohle říct může. Nacházíme se v době, kdy je ve francouzském, kulturním ovzduší cítit nový, svěží vítr. Kolem kritického časopisu Cachiers du Cinéma se seskupila řada teoretiků a režisérů, která má chuť své poznatky a teoretické zásady přetavit do praxe.  Tak se postupně formuje tzv. nová vlna francouzského filmu, kterou si dnes často spojujeme se jmény jako Francois Truffaut, Claude Chabrol či Eric Rohmer. K těm jménům patří ještě jedno další Jean-Luc Godard.  V roce 1960 spatří světlo světa jeho první celovečerní debut U konce s dechem, o mladém muži, který ukradne vůz a zabije přitom policistu a je později udán svou americkou přítelkyní. V hlavní roli se tenkrát objevil zcela neznámý „ošklivák“ Jean Paul Belmondo. Film se stal kultovní nejenom pro své dlouhé realistické záběry, nebo precizním ztvárněním „unuděnosti“ jedné generace, ale vyprodukoval nový fenomén oškliváckých krasavců s povahou zlých hochů, kteří snad byli parodií na eticky mravné, hollywoodské krasavce. Belmondo zde zahrál jednu ze svých životních rolí a překvapivě nekomediální.

 

   

         Louis de Funés jako funebrák

Když se někomu narodí pět dětí, chlapců, obvykle se stane známým a nechtěně proslaví i svou obec. Když je vám pak o mnoho let víc a žádné z vašich dětí už není v rodné obci a neplní svou povinnost vůči vám, jako rodiči je to námět k zamyšlení. Pak se objeví starosta, který by rád vzkřísil zašlou slávu obce a pokusí se vrátit čas tím, že vyhledá otcovi syny a pozve je na tu velkou slávu.  Zdálo by se, že zde popisuji nějaké drama, ale chyba lávky. Film Henriho Verneuila, Beránek s pěti nohama je čistokrevnou komedií, která do určité míry předznamenává zlatý věk tohoto žánru v rámci francouzské kinematografie. Louis de Funés je zde mladší a hraje v jedné z menších rolí (role funebráka), ale poznáte ho podle gest, jež v pozdějších komediích vybrušuje k charakteristickému a nezaměnitelnému, hereckému projevu. Bohužel tento film už nestihl nadabovat obligátní František Filipovský a dabing za něj převzal Tomáš Juřička, což není zas taková vada na kráse.

 

Gérard Depardieu ode dna na vrchol   

 

Behaviorální psychologie byla svého času velmi populární. Film Můj strýček z Ameriky, režiséra Alaina Resnaise, věnovaný vědci, zabývající se behavioralismem, Henrimu Laboiritovi, je drobnou studií tří osob, z různých společenských kontextů. Depardieu zde představuje člověka, který pochází z chudé katolické rodiny a vypracuje se na ředitele textilky.  Překvapivě je to role nekomická, ale v podání tohoto herce, o to více naléhavá. Film sám je experimentální už jenom střídáním hraných pasáží s vědeckým výkladem behavioralistického přístupu k jednotlivým aspektům lidského chování a jednání a jeho přírodní „předurčenosti“.

 

 Jean Reno a groteska

Jeana Rena známe jako nekompromisního tvrďáka, bez něhož by se patrně neobešel skoro žádný francouzský, akční film či komedie. Krátkometrážní film Šroub, režiséra Didiera Flamanda, tohoto herce představuje v poněkud jiném světle. Hraje zde muže, který se neúspěšně snaží reklamovat šroub, kterému chybí otvor pro šroubovák, aby skrze drobné příhody postupně poznával své vlastní já. Jde o grotesku, což po Renovi vyžaduje mnohem širší paletu jeho hereckého rejstříku.

 

Krátký exkurz do francouzské kinematografie je za námi a na vás je, abyste si některý ze zde uváděných filmů zvolili pro prožití nevšedního léta.

                                                          Au revoir.

 


[1] Barthesova práce, kterou mám na mysli, vyšla v souboru nazvaném Rozkoš z textu, Bratislava 1994. Na českém trhu je k dostání stejnojmenná publikace, která tuto studii neobsahuje.

[2] O měsíc dříve veřejné a placené představení organizovali v Berlíně bratři Skladanowští, ale jejich představení se skládalo z promítání diapozitivů. Lumiérové, o kterých je v této souvislosti řeč, uskutečnili 22. března, téhož roku neveřejné představení.

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejstylovější muži minulého týdne, díl 11. Nejstylovější muži minulého týdne, díl 11. Je nesporným faktem, že slavní muži jsou trochu více na očích a tedy je i jejich styl pod pečlivým okem veřejnosti. Ani my jsme... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!