Fotograf Petr Volgemut

foto: Petr Volgemut
foto: Petr Volgemut
12.06.2011 15:50 | Michaela Lejsková

Petr Volgemut je fotograf. Nicméně, jak sám říká, focení bere jako koníček a netváří se, že dělá kdovíjaké umění. Možná proto jsou jeho fotografie oblíbené a lidem se líbí. Tvrdí, že není podstatné, čím fotíte, ale co a jak fotíte. Jeho názory nejsou tradiční, nebojí se říct otevřeně, co si myslí o dnešních fotografech a jejich fotografiích, i o celé společnosti. Rozhovor s ním se mi dobře psal a myslím, že i vám se bude pěkně číst.

foto: Petr Volgemut

Odkud pocházíte? A jak jste se dostal k práci fotografa?

Pocházím z Brna, prapředci z Německa. Asi patnáct let se zabývám mimo jiné grafikou a designem, takže přejít k focení nebyl žádný problém. Mnoho let jsem zpracovával fotky jiných fotografů. Začal jsem si pro zábavu fotit kapely, lidi na cestách, a postupně se začali ozývat zákazníci.

 

Co nejraději fotíte a kam byste se jako fotograf zařadil? 

Fotím všeobecně lidi, portréty, ale nemusí to být jen osobnosti nebo modelky, prostě kdokoliv zajímavý. Mimochodem je to to nejtěžší, protože kytka nebo hora vám neuteče, nemívá blbou náladu a nemusíte s ní komunikovat. Velice rád také fotím backstage fotografie, ať už na přehlídkách nebo koncertech. Nikdo nepózuje, fotky jsou absolutně přirozené a ještě se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Samozřejmě také občas fotím koncerty, ale pokud se soustředím na focení, nejsem bohužel schopen vnímat muziku a nic z toho nemám. S tím zařazením těžko říct, ale každopádně jsem stoprocentně nezávislý.

foto: Petr Volgemut

Focením se zabýváte již delší dobu. Když si vzpomenete na své začátky, jakou chybu byste už dnes neudělal?

Asi v roce 1994 jsem byl v USA, kde jsem točil videoklip a začal fotit. Chyba byla, že jsem tam dlouho nevydržel, protože mě nebavila práce v temné komoře. Sice bylo možné si to nechat udělat, ale právě různými jedinečnými postupy a procesy se daly dělat s fotografiemi velice zajímavé věci (viz například Jan Saudek), podobně jako dnes ve Photoshopu. Bez dobré znalosti těchto procesů nemohl mít fotograf svůj charakteristický rukopis. Chyba byla nejen v tom, že jsem se na to na delší dobu vykašlal (byl bych teď úplně jinde), ale především v tom, že jsem tehdy nezůstal v USA, kde je to jiná liga. Ostatní chyby jsou drobné, souvisejí s vývojem a jsou nepodstatné, protože se jim nedá vyhnout.

 

Na svých stránkách se hlásíte k výzvě Marka Vašuta a Michala Viewegha „Vzkaz bulvárům a výzva kolegům", která pohrdá bulvárem. Nedá mi, abych se nezeptala, jak se to slučuje s tím, že fotíte známé tváře našeho showbusinessu, nebo například pro Miss ČR, která je s bulvárem propojena přímo pupeční šňůrou?

Opravím vás, fotil jsem pro Českou Miss. Já tam ale nefotím bulvární fotky, na to jsou jiní. A jestli někdo spolupracuje s bulvárem, je jeho věc, mě se to netýká. Vzhledem k tomu, že často fotím backstage přehlídek a koncertů, musí si být jak pořadatelé, tak i osobnosti, umělci nebo modelky stoprocentně jisti, že se ven nedostane cokoliv nevhodného. A že bych mohl prodat spousty velice zajímavých fotek… Nikdy bych si však nedovolil nikomu nijak uškodit, vážím si každého, kdo něco umí. Fotit nebo psát pro bulvár, živit se lhaním a škodit druhým může jen bezcharakterní hovado!

foto: Petr Volgemut

Které známé osobnosti jste zvěčnil na vašich fotografiích?

To nemá smysl jmenovitě vypisovat, jsou jich stovky. Ať se každý podívá na moje stránky, nebo na Facebook.

 

Fotí se vám lépe běžní lidé, nebo celebrity?

Lepší než vzhledově nezajímavé celebrity je fotit zajímavé „obyčejné“ lidi. Především je ale potřeba si uvědomit, že celebrity jsou vlastně v podstatě také obyčejní lidé, takže o to při focení vůbec nejde. Nejdůležitější je z člověka dostat to, co potřebujete. Já jsem měl na celebrity opravdu štěstí a musím říct, že jsem se prakticky nikdy nesetkal s hvězdnými manýry, povyšováním nebo něčím podobným, spíš mě naopak příjemně překvapují. Jejich mediální obraz je naprosto něco jiného než realita. Například Dara Rolins, Petr Vágner, Tereza Maxová, Libor Bouček, Bára Seidlová a mnoho dalších, především muzikantů, jsou naprosto pohodoví a velice příjemní lidé. Že o někom pořád píšou nesmysly v Blesku, neznamená, že je to idiot.

Co se týče obyčejných lidí – například na Jamajce, když jsem fotil jednoho bezdomovce, přiběhlo ke mně pět prostitutek, nebo co to bylo, a za pět dolarů každá se mi vnucovaly všechny najednou. Je to sice super cena, ale když jich neustále přibývalo, byly čím dál agresivnější a sápaly se po foťáku, bylo to hodně nepříjemné. V chudých zemích je to bohužel normální, ale aspoň se něco děje.

 

foto: Petr Volgemut

Fotíte modelky, dokážete rozpoznat, která dívka je opravdu fotogenická a má šanci na úspěch v módní branži?

Být fotogenická samo o sobě určitě nestačí, velice důležité je být ambiciózní, pracovitá, mít štěstí a jít mu naproti. Pokud chce být modelka opravdu úspěšná a dobře si vydělat, musí se dostat ven, je to hlavně o kontaktech. U nás je to až na výjimky spíše pohodová slušně placená brigáda a naprostá většina modelek si uvědomuje, že je tato činnost časově omezená. A proto studují, nebo si hledají dlouhodobější stálou práci. Dost mi vadí, když se modelky prezentují jako symbol hlouposti. Lidé ani netuší, kolik je mezi nimi vysokoškolaček. Procento lemplů a idiotů je naprosto stejné jak mezi doktorkami či inženýrkami, tak mezi modelkami. Pohled na modelky bohužel kazí několik bulvárních „modelek-celebrit“. Nádherných holek jsou tu sice spousty, ale opravdu dobré české modelky pracují a bydlí stejně venku.

 

Co byste dělal v případě, že by po vás chtěla nafotit book dívka, o které byste už na první pohled věděl, že na to nemá? Přece jen, její fotografie jsou v branži potom vaše vizitka.

Pokud si zaplatí, může mít fotky, fotografové nefotí jen perspektivní modelky.

 

Když někoho fotíte, snažíte se dopředu onu osobu poznat (postavení, záliby, zvyky…), nebo vás další aspekty osobnosti nezajímají?

Na jednu stranu je naprosto nepodstatné, co je kdo zač a co dělá. Jediné podstatné je, jak kdo vypadá na fotce. Na druhou stranu je dobré něco vědět kvůli komunikaci. Proto se mi třeba dobře fotí muzikanti, jsem sám muzikant, a tak je o čem pokecat, rychle se dostanete na stejnou vlnu, pokud je ale na to vůbec čas.

 

foto: Petr Volgemut

Zažil jste během vašeho focení nějakou příhodu či příběh, který vám utkvěl v paměti?

Těch příhod je na celou knížku. Naprosto mě třeba dostal Jean-Claude Van Damme, který mi napřed jeden den řekl, že mě jako fotografa určitě nikdo nefotí a že když máme skoro stejné brýle, musíme se spolu vyfotit. Takže jsem musel někomu dát foťák a vysvětlit, jak se s ním zachází. Druhý den se ke mně hlásil, jako bychom se bůhvíjak dlouho znali, sám mi nabídl, že si ho můžu nafotit, poslal pryč bodyguarda, sedl si ke stolu, dal si čaj a „pózoval“ mi. Tím pózováním myslím to, že si mě nevšímal, byl naprosto přirozený, potom se zeptal, jestli to bylo dobré. Sice to bylo jen pár minut, protože spěchal, ale nestačil jsem se divit nejen proto, že bývám málokomu sympatický, ale od světové hvězdy můžete čekat cokoliv, jen ne to, že se vám sama nabídne na focení, kterého má plné zuby. Nebo mi třeba Ozzy Osbourne chrstl kýbl plný vody do objektivu. V Estonsku mě chtěl zastřelit místní mafián, když jsem ho vyfotil, jak se válí po nějaké studentce. V Londýně mě zatkla protiteroristická jednotka, protože si mě spletli s teroristou, který dal před několika dny do obchodu bombu v batohu. Mysleli si, že si fotím místo pro další útok.

foto: Petr Volgemut

Téměř by se dalo říci, že práce fotografa je vlastně rizikové povolání! Ale musíte to mít v nátuře, běžný fotograf se do takovýchto situací většinou nedostane. Lákají vás nebezpečné akce?

To sice lákají, ale já se do nebezpečných situací dostávám náhodou, aniž bych chtěl, nebo vlastní blbostí. Ani nemusím nic vyhledávat, spíše je přivolávám. V Londýně mě třeba naháněli zfetovaní pankáči, protože nesnášejí focení. I když jsem se snažil o komunikaci, řvali na mě „zkurvenej skinheade“ a šli po mně. Hodně nebezpečné může být focení bezdomovců, nebo ve slumech. Nebo třeba na Jamajce se na mě vrhlo pět prostitutek i s pasáky, napřed byli příjemní, ale potom mě začali nenápadně šacovat, a když už se moc zajímali o foťák, snažil jsem se utéct. Jenže když jde za vámi deset lidí, z nichž někteří mají mačety, je pět ráno a nikde nikdo, honí se vám hlavou ledacos.

foto: Petr Volgemut

Kdo je v současnosti podle vás skutečně dobrý fotograf? Máte přehled o práci jiných fotografů?
Vůbec netuším, moc fotografů neznám ani nesleduji, jen taková ta klasická jména jako Leibovitz, Demarchelier, Newton, Avedon, Richardson, Testino, Lindbergh a pár dalších. A abych řekl pravdu, nic jiného už ani vidět nepotřebuji, protože nic lepšího stejně není a už tady všechno tisíckrát dokola bylo. Samozřejmě, že různě vídám dobré fotografie, ale je mi jedno, kdo to fotil, stejně to hned zapomenu. Systematicky to nesleduji, u nás téměř vůbec, jen na co náhodně narazím. S kvalitou fotografií je to ale bohužel jako s kvalitou ostatního umění, neustále klesá.

Z vlastní zkušenosti vím, že fotografů je na trhu opravdu hodně. Jak bojujete s konkurencí? V čem jste jiný?
Co se týče mých fotografií, to ať posoudí každý sám, ale od spousty lidí slýchám, že mé fotky poznají, což je dobře. Fotografů jsou spousty, dnes fotí prakticky každý, ale blbě, u nás moc opravdu dobrých fotografů světové úrovně není. Žádného boje se neúčastním, konkurence je mi úplně jedno, ať si každý dělá, co chce. A když mi někdo něco vyfoukne, dělám něco jiného, práce mám pořád spoustu. Já jsem jiný především v tom, že mám příjem z úplně něčeho jiného, takže si mohu dovolit odmítat dělat to, co mě nebaví. Nemusím fotit politiky, oteklý pupkatý zpocený podnikatele, anebo booky začínajícím namistrovaným pseudomodelkám. Mám svobodu, mohu si to dělat po svém, bavit se, to je pro mne nejdůležitější a právě díky tomu je i výsledek lepší.

 

Lze se vůbec v dnešní době fotografováním uživit?
Na jednu stranu velice dobře, ale je to hodně o kontaktech a o jménu. Někdy mě zaráží, kolik peněz jsou lidé ochotni zaplatit mediálně známým fotografům za naprostý paskvil, který bych si nedovolil odevzdat ani zadarmo. Na druhou stranu musí spousty fotografů dělat i práci, která je nebaví, aby se uživili. V tomto případě už ale jde jen o placení složenek, umění jde stranou. Než fotit do novin, bulváru, nebo nějaké kraviny pro peníze, to raději hodím foťák do Vltavy.

Chcete-li tuto práci dělat na profesionální úrovni, co všechno pro to musíte obětovat?
Jde o to, co je to profesionální úroveň. Profesionální znamená totiž pouze to, že za vaše fotografie dostanete zaplaceno, že se tím živíte, nic jiného. S kvalitou to naprosto nesouvisí. Profesionální fotografové musejí obětovat svoje umělecké ambice a dělat to, za co jsou zákazníci ochotni zaplatit, někdy i proti své vůli. Není zase tolik fotografů, kteří mají to štěstí fotit za dobré peníze přínosné a zajímavé věci. V mém případě „obětovat“ zní negativně, nic mě nenapadá, snad jen čas, protože úpravy fotek jsou časově dost náročné. Mně to naopak spoustu pozitivních věcí přináší.

foto: Petr Volgemut

Jste schopen „jít s cenou dolů“ v případě dlouhodobější spolupráce s nějakým subjektem?

Fotografové nemají ceník jako čistírna, záleží na tom, o co by šlo, honoráře se značně liší dle druhu zakázky. Jak jsem již říkal, u mě jde především o to, aby to mělo pro mě smysl, ale také si na druhou stranu držím svou cenu.

 

Bezesporu je velice důležité mít kvalitní fotoaparát. Dnes není neobvyklé, že neprofesionál má lepší vybavení než profesionál. Jak jste na tom vy?

Při kvalitě současné fototechniky už je úplně jedno čím fotíte, zvlášť v ateliéru za ideálních světelných podmínek. Neexistuje větší ztráta času, než se pitvat v tom, čím byla jaká fotka vyfocena a srovnávat značky foťáků a objektivů, v tom česká hloupost a omezenost nezná mezí. Na západ od nás to nikdo neřeší, podstatné je, co a jak fotíte a nikoliv čím. Je neuvěřitelné, jak často slyším „ty máš ale super foťák a objektiv, to musejí být parádní fotky“. To je přece naprostý nesmysl. Někdy si z toho dělám srandu, fotím na kompakt, vydávám to za nejdražší foťák a samozřejmě to nikdo nepozná.

 

V tomhle s vámi souhlasím. Přijde mi, že důležitější je jak fotíte a co fotíte a také pro koho jsou fotky určeny. Stalo se vám, že vás nějaký profesionální fotograf zkritizoval?

Nevzpomínám si, spíš mi občas fotky pochválí. Mně je ale úplně jedno, jestli mi někdo fotky kritizuje, nebo chválí. Na kritiku má samozřejmě každý právo, ale každý fotograf to vidí jinak. A i kdybych to dělal sebelíp, stejně se mu nebude líbit můj styl, takže je kritika k ničemu. Pokud kritizují amatéři, je to taky k ničemu, protože tomu nerozumějí a vykládají většinou nesmysly. Nepotřebuji s někým rozebírat svoje fotky, přece nejsem slepej. Vezmu si nejlepší časopisy, položím vedle toho svoje fotky a hned vidím, na čem jsem, tak jaké rozebírání. Sebekritický jsem až moc, spokojený nejsem skoro nikdy, vždycky se to totiž dá udělat lépe. Já jen potřebuji pro svůj klid vědět, že jsem pro to udělal maximum. Velice záleží na podmínkách. Někdy se stane, že ať děláte, co děláte, prostě to není ono, třeba vázne komunikace, někdo zrovna nemá náladu, takže je výsledek nic moc, udělal bych to jinak, ale bohužel to musím odevzdat. Fotka je průměrná, ale co nadělám, když to v tom momentě lépe nešlo. Nebo při focení koncertů můžete někdy fotit třeba jen první dvě písničky, při první je tma, při druhé bliká stroboskop, takže to prostě ani vyfotit nejde. Jenže fotky musíte odevzdat a potom můžete slyšet, že nejsou bůhví co, a že to jindy dělám daleko lépe.

Další, a asi největší problém u zakázek je, že si někdo vymyslí, jak to má vypadat, já už předem vím, že to bude špatně, ale nenechá si to vymluvit. No a potom je to bohužel na mně, i když za to nemůžu. Stává se mi ale často úplný opak. Někoho fotí známý a velice drahý fotograf za neskutečné peníze, já pak dotyčného vyfotím někde náhodou během několika sekund a jemu se to líbí daleko víc než od „prestižního“ fotografa a nechápe, jak jsem to udělal. Pro mě je absolutně nejdůležitější, aby se ti, které fotím, sami sobě na fotce líbili. A pokud mi někdo řekne, že ho za dvacet let nikdo nevyfotil líp než já, neexistuje lepší kritika. Nejvíc pochval mám od kapel a muzikantů, a to i světových, tady myslím, že jsem odvedl celkem slušnou práci.

foto: Petr Volgemut

Necháváte se i vy sám fotit? Viděla jsem vás na nějakých reklamních plakátech. Kdo fotí fotografa?
Opravdu nesnáším, když mě někdo fotí. Před několika lety jsem dělal sparingpartnera kamarádovi, který se připravoval na kulturistickou soutěž, a absolvoval jsem s ním přípravu včetně diety, takže mě na památku vyfotil Tino Kratochvil. V té době jsme shodou okolností také potřebovali fotky k nové kampani na solární kosmetiku, tak když už to tělo zrovna vypadalo celkem slušně, nafotil jsem to také, abych nemusel platit zbytečně nějakému modelovi. Fotil to Milda Svanovský. S mým ksichtem ale samozřejmě nemůžu normálně cokoliv fotit. (smích)

Máte nějaký sen? Co byste rád v této branži ještě dokázal?
Pro mě je nejdůležitější, aby u focení vždycky byla zábava a abych si to dělal po svém. Jinak stojím nohama na zemi. Zajímavé by bylo se dostat na turné s nějakou světovou kapelou, podobně jako třeba kdysi Annie Leibovitz s Rolling Stones. Bylo by to pro mě jakožto pro muzikanta ještě něco úplně jiného než jen pro fotografa.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Doutníkové novinky, díl 8. Doutníkové novinky, díl 8. I když není kouření bůhvíjak kvalitní přednost, jistě s námi budete souhlasit, že k dokonalému večeru stylového gentlemana patří... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!