Honza Dědek - novinář, moderátor

26.10.2011 01:06 | Michaela Lejsková

Honza Dědek patří mezi naše ostřílené novináře, kritiky a moderátory. Dá se vůbec na všechno zeptat a na vše dostat odpověď? Dle jakých kritérií volí skladbu svých hostů pro svoji talk show? Zajímalo mě, co ho u jeho práce za ty roky, které sedí u klávesnice a píše kritiky, reportáže, rozhovory či jiná textová zpracování, pod která se podepisuje jako autor, stále ještě drží. Na všechny mé otázky jsem od Honzy Dědka dostala odpověď. Pro náš rozhovor jsme využili interiérů hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde Honzu fotil skvělý fotograf a rovněž jeden z hostů talk show „7 pádů Honzy Dědka“, Robert Vano.

Honza Dědek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když se ohlédnete za svojí novinářskou praxí, jaká byla?

Nemohu si stěžovat. Mou nejoblíbenější novinářskou disciplínou jsou rozhovory a v tomhle ohledu mi štěstí opravdu přálo. Za posledních dvacet let, kdy se této profesi věnuji, jsem měl možnost zpovídat osobnosti, které jsem v době dospívání obdivoval, aniž by mě někdy napadlo, že s nimi jednou budu sedět u jednoho stolu a klást jim otázky, na které ony budou ochotně odpovídat. Mám na mysli třeba Paula McCartneyho, Micka Jaggera a Keithe Richardse z Rolling Stones, členy kapely Pink Floyd, Stinga nebo Davida Bowieho… Kdo by nechtěl dělat takovouto profesi?

 

I ostřílený novinář pocítí v tomto případě jistou dávku nervozity. Jak je tomu u vás se stavy nervozity, když se zapne červené světýlko, a jak s tím případně pracujete?

Říká se, že postupem času a s přibývajícími zkušenostmi tréma mizí, ale o mně to tak úplně neplatí. Pravdou je, že už se mi zdaleka tak netřesou ruce jako v případě prvních interview, ale z některých rozhovorů jsem nervózní dodnes. Je to nejspíš směs úcty ke zpovídané osobnosti a obava, zda rozhovor bude probíhat tak, jak by ideálně probíhat měl – jestli bude hvězda správně naladěná, tedy patřičně vstřícná, hovorná a příjemná. Pokud tomu tak je, obavy se rychle rozptýlí. I když ne vždycky. Pokud člověk sedí naproti Micku Jaggerovi nebo Paulu McCartneymu, tak zkrátka určitý respekt pociťuje po celou dobu povídání. Nebo alespoň já…

Aneta Langerová a Honza Dědek
Aneta Langerová a Honza Dědek

 

Jak jste na tom s nostalgií? Necháváte si nějakou upomínku na osobnosti, se kterými se potkáváte? Ať už to jsou společné fotografie nebo něco jiného.

Pokud je přítomen rozhovoru fotograf, což ovšem mnoho hvězd odmítá, tak ho požádám, zda bych se na jeden snímek nevešel se zpovídanou osobností i já – během interview, v zápalu diskuze; nemám příliš v lásce fotografie novinářů tisknoucích se po bok slavných. A zpravidla na konci rozhovoru neodolám žádosti o autogram. Nesbírám podpisy celebrit, pouze lidí, s nimiž jsem dělal interview. Věnování je pak zpravidla reakcí na právě skončené povídání, některé věty jsou srozumitelné jen mně. Za dvacet let jsem nasbíral úctyhodnou hromadu podepsaných bookletů desek, knih a obalů DVD. Vždycky si říkám, že to jednou budu ukazovat vnoučatům. Jen se obávám, že až jim budu za nějakých třicet, čtyřicet let strkat před oči obal desky podepsaný členy skupiny Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Pink Floyd, tak se mě pouze zeptají: „A to byl jako kdo, dědku?“ 

Honza Dědek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Dle jakých měřítek dnes hodnotíte práci jiných novinářů?

Nehodnotím, naštěstí to po mně nikdo nechce. Některé své kolegy čtu raději, jiné méně, ale to je dáno osobním vkusem, tak jako třeba v hudbě, literatuře nebo filmu.

 

Myslíte si, že je dobře, když veřejnost selektuje jen některá periodika a některá třeba vůbec nečte? Neobírají se tak lidé o dostatečný přehled?

Obávám se, že číst veškerá periodika naprosto není v lidských silách. Nevím, kdo to vymyslel, ale den má bohužel jen čtyřiadvacet hodin. Žijeme v době přesycené informacemi, událostmi, kulturou… Není lehké se v ní zorientovat a většina z nás to dělá pomocí periodik, která považuje pro sebe za nejpřínosnější. Pro někoho to je Blesk, pro jiného Respekt…

Jana Stryková a Honza Dědek
Jana Stryková a Honza Dědek

 

Považujete se za „ostrého“ novináře? Případně do jaké kategorie se sám řadíte?

Nepovažuji se za ostrého novináře. V případě rozhovorů se naopak pokouším být co nejpříjemnější a navodit se zpovídaným co možná nejuvolněnější atmosféru.  Snažím se o interview, nevedu výslech. Lze samozřejmě na zpovídaného vyrukovat s argumenty a dožadovat se kategoricky jejich potvrzení či vyvrácení, ale podobná forma rozhovorů je použitelná spíš na politiky, které já však příliš nezpovídám. V ostatní případech by si novinář tímto typem otázek vytvořil ze zpovídaného nepřítele a mnoho by se toho nedozvěděl. Z vlastní praxe vím, že když nechám zpovídaného mluvit, dozvím se víc, než kdybych ho zasypal spoustou otázek.

 

Jaký je váš názor na rozdíl mezi našimi a zahraničními novináři?

Nečtu zase tolik zahraničních periodik, abych dokázal podat nějaké relevantní srovnání tuzemských a zahraničních novinářů.

 

Na jaká témata nejraději píšete?

Nejraději dělám rozhovory s lidmi s oblasti kultury, především těmi opomíjenými.

 

Máte pocit, že se nějaké problematice věnuje v našich periodikách málo prostoru?

Občas mi chybí více článků či rozhovorů s mediálně neznámými, ale přesto zajímavými osobnostmi – ať již z oblasti vědy, medicíny nebo třeba architektury.

Vojta Kotek a Honza Dědek
Vojta Kotek a Honza Dědek

 

Jaká témata považujete za nejméně „vděčná“?

V mé oblasti jsou to rozhovory s lidmi, kteří už na sebe řekli i to, co ve skutečnosti nikdy neudělali.

 

V jakém poměru aktuálně máte novinařinu a moderování?

Novinařině se věnuji prakticky denně, moderování jednou za měsíc. Takže asi tak 20:1?

 

Jak probíhá vaše obvyklá příprava na moderování talk show?

Stejně jako na rozhovor pro tištěná média, tedy studiem profesního i osobního života zpovídané osobnosti. To znamená čtením již dříve publikovaných rozhovorů a sledováním tvorby   dotyčného člověka. Pak následuje čas vymýšlení otázek, na které konkrétní tvůrce pokud  možno neodpovídal už bezpočtukrát. Ne vždy se ovšem takové otázky podaří vymyslet.

7 pádů
7 PÁDŮ HONZY DĚDKA

 

Je pro vás jednodušší, nebo naopak složitější dělat rozhovor s někým, koho důvěrně znáte?

Na jednu stranu těžší, na stranu druhou snazší. Při opakovaném interview s mně dobře známým umělcem člověk občas zapomíná, že všichni čtenáři o dotyčném zdaleka nevědí tolik, co já, na straně druhé mnohaletá známost a vzájemná důvěra umožňují dozvědět se od zpovídané osobnosti věci, které by při prvním setkání neznámému člověk s největší pravděpodobností neřekla. Konkrétním příkladem z nedávné doby byl rozhovor s Markem Brodským. Známe se skoro dvacet let, během nichž jsme spolu udělali asi pět rozhovorů a mnohokrát se viděli i nepracovně. I to byl důvod, proč teď souhlasil s interview na téma jeho pobytu v protialkoholní léčebně…

 

O jaké hosty bývá v rámci vašich talk show větší zájem ze strany diváků?

Lidé se přicházejí podívat na slavné osobnosti, ale zpravidla mi po skončení pořadu nadšeně vyprávějí o třetím z hostů, kterým je zástupce civilní profese: patolog, holič, zubař, profesor českého jazyka… Nikdy by sice nepřišli na zcela neznámé jméno, ale nakonec se jim nejvíc líbí vyprávění ze zákulisí profese, s níž se v životě už na vlastní kůži setkali – tedy kromě toho patologa. 

Honza Dědek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kterým osobnostem se vy sám jako moderátor a pořadatel spíše vyhýbáte?

Tvrdím, že rozhovor lze udělat s každým akorát s někým méně zajímavý. Skutečně slavní umělci už o sobě sice skoro všechno řekli, ale mají alespoň komunikační dar. I politici už odpověděli skoro na všechno, ale jejich věty jsou poskládané z frází, což není ani zajímavé, ani zábavné.

 

Existují hosté, které do svých pořadů zásadně nezvete z osobních důvodů, přičemž víte, že by je diváci rádi viděli a jejich přítomnost ocenili?

Existuje pár lidí, se kterými bych rozhovor nikdy dělat nechtěl a do svého pořadu bych si je nepozval, protože si jich po lidské či umělecké stránce příliš nevážím. Ale protože jsem je o interview či účast ve svém pořadu nikdy nežádal a tím pádem jim nedal možnost mé pozvání odmítnout, tak je pochopitelně nebudu jmenovat. Ostatně není jich mnoho.

 

Které hosty s oblibou konfrontujete?

Do svého pořadu „7 pádů Honzy Dědka“ si zvu pokaždé tři hosty. Někoho mladšího z umělecké oblasti, zástupce civilní profese a osobnost, kterou lze v jejím oboru označit za legendu. A vždycky se těším, co tahle kombinace udělá a k čemu všechny zúčastněné vyprovokuje. Odhadnout se to dopředu nedá a to je na tom to krásné dobrodružství.

7 pádů
7 PÁDŮ HONZY DĚDKA

 

A co moderování ve dvojici? Máte s tím zkušenosti, nebo o tom případně uvažujete?

To jsem nikdy nezkoušel – dosud jsem nenašel svého Wericha.

 

Radíte se se svojí ženou o svých pracovních rozhodnutích?

Bavíme se o hostech, které si chci pozvat do svého pořadu a o tom, jak by se jí líbila ta která konkrétní kombinace. A musím říct, že mi velice často dává skvělé tipy na určité hosty!

 

Od vaší ženy vím, že doma s oblibou diskutujete. Mohlo by to znamenat, že si „berete práci domů“?

Většinou pracuji doma, často i o víkendech, takže ano – beru si práci domů. Novinařina není práce od 8 do 16 hodin a potom padla. Bohužel i bohudík!

Honza Dědek a Robert Vano
Honza Dědek a Robert Vano

 

Jaký úhel pohledu je pro vás ze strany manželky nejvíce užitečný?

V případě mého pořadu je to hlavně pohled potenciálního diváka. Já sám se občas na věci dívám až příliš novinářsky.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti coby kritika?

Napsal jsem za svůj život několik stovek hudebních recenzí, ale kritika není můj oblíbený žánr. Není totiž nic snazšího než něco navzdory velikému odhodlání a spousty do toho vložené energie pokazit. Raději píšu o věcech, které se povedly. Upozorňuji čtenáře na desky, kterých by si třeba jinak nevšimli, protože nepatří zrovna k masovému vkusu. 

 

Vnímáte sám sebe jako objektivního člověka?

Ne. Náš pohled na svět se utváří ze subjektivních pocitů, prožitků a zkušeností, tak nevím, jak být objektivní.

 

 

Jaká pravidla by měl kritik dodržovat, v čem je limitován a v čem a kdy má naopak neomezený prostor?

Vždycky jsem tvrdil, že mezi kritikem a příznivcem toho kterého uměleckého oboru je jediný rozdíl: Kritik by měl být schopný dát dohromady podmět a přísudek. Ve své podstatě jsme všichni kritici, stačí naslouchat lidem, když vycházejí z kina. Akorát, že kritika za tuhle činnost platí. I proto by měl mít v daném žánru co největší přehled a nepodléhat iluzi, že veškerá kvalitní tvorba v jeho oboru začala vznikat až v době, kdy on o ní začal psát, jak tomu v mnoha případech bývá.

 

Člověk se neustále učí a rozvíjí.  Jak jsem slyšela, i vy sám se stále věnujete studiu. Jakému přesně?

Studuji třetí ročník historie na FF UK.

 

Jaké kulturní akce si v Praze nenecháváte ujít?

Koncerty, výstavy a divadelní představení. Bohužel pracovní vytížení někdy mé plány hatí…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

společná
Michaela Lejsková a Honza Dědek s manželkou Adélou Pollertovou
Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!