Jak se režírují pohádky? To ví Jaroslav Hanuš

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
05.09.2012 13:44 | Michaela Lejsková

Známý režisér a posázavský patriot se narodil v roce 1951 v Praze a v roce 1980 absolvoval pražskou FAMU. Celý život spolupracuje s Českou televizí, kde připravuje známé pořady, jako Sama doma, Barvy života, nebo třeba Kouzelná školka. Společně se scénáristou Janem Míkou natočili seriály Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko i Náves. Ale na svém kontě má Jaroslav Hanuš bezmála tisíc počinů: od filmů, seriálů a pohádek až po inscenace a dětské pořady. Je podruhé ženatý. S první ženou Jaroslavou má tři už dospělé děti a další dvě vyženil při svatbě s Klárou Gočárovou. Ze vztahu se jim narodili dva chlapci. Příjemně jsme si popovídali na pražském Slovanském ostrově v areálu Žofín Garden.

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vystudoval jste FAMU v Praze, obor filmová a televizní režie. Ačkoliv jste většinu života zasvětil České televizi, nikdy jste tam nebyl zaměstnán, jak je to možné?

To zase není úplně pravda, byl jsem zaměstnaný, ale až po revoluci a na pouhé tři měsíce. Pak zase na volné noze. Pokud člověk chtěl být zaměstnaný v České televizi a hlavně jako režisér, musel mít ty správné reference. Já je neměl. Což mělo své výhody, nemusel jsem se v ničem angažovat. Dělal jsem si svoji práci a nezatěžoval se schůzováním a podobnými věcmi.

 

Co vám utkvělo v hlavě z předrevoluční České televize?

To jsou tisíce vzpomínek za ta léta. Ale třeba si vzpomínám, jak jsme dělali přímý přenos z jedné akce, bylo to těsně před revolucí a byl tam Michael Kocáb a pronesl tehdy památeční větu, že „každý stát má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Dramaturgové tam tehdy lezli po zdi a jedna paní dramaturgyně se dokonce rozplakala. Opravdu velmi silná chvilka.

 

Kam jste nastoupil po škole?

Nastoupil jsem do dětské redakce k panu režisérovi Ludvíkovi Rážovi. Do roku 1989 působil ve funkci vedoucího vysílání pro děti a mládež. Od něj jsem se učil. Nedávno jsem si pro zajímavost nechal v České televizi zjistit, co jsem tam za těch 32 let natočil. Od pohádek, seriálů, přes televizní hry a pořady pro děti.

 

Tak k jakému jste dospěl číslu?

Pěkné čísílko to je: 978.

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Klobouk dolů, to je opravdu úctyhodné číslo. Co je podle vás základním atributem dobrého režiséra?

Jak to říci. Výsledek jeho práce by měl co nejvíce odpovídat jeho představě. Třeba Otakar Vávra. Byl geniální a kontroverzní, ale neskutečný machr ve svém oboru. Říkalo se mu „český Bergmann“. Byl to nejlepší pedagog, kterého jsem měl. Natočil na padesát filmů a je považován za zřejmě vůbec nejkontroverznějšího režiséra historie českého filmu, který tvořil za každého režimu a sloužil ideologii pravě jen proto, aby „mohl točit“. Ale tohle nehodnotím. Jako režisér splňoval všechny podstatné vlastnosti dobrého režiséra.

 

A kdo další byl podle vás skutečně dobrým režisérem?

Ludvík Ráža. Nekompromisní profík. Jednou nám řekl: „přeji vám všem vily a bazény, abyste se mohli věnovat své tvorbě a nedělali to kvůli penězům“.

 

To je zajímavá myšlenka, ale obecně to chodí tak, jak to kdysi popsal režisér Steven Spielberg. Kasovním trhákem, jako byl Jurský park, si vydělal na málo známý příběh o holocaustu, nekomerční Schindlerův seznam…kdo další vám utkvěl v hlavě?

Rozdíl je „utkvěl“ a „byl dobrým režisérem“. V hlavě mi utkvěl například i komunistický režisér Antonín Kachlík. Vzpomínám na jeho pisklavý hlásek a větu: „musíte si uvědomit, že režisér má více nepřátel než horník“.  Dodnes pořádně nevím, jak to myslel. 

 

Tak to je vtipné. A z těch televizních?

Určitě František Filip a Martin Frič. Ti uměli točit! Zaujali široké spektrum diváků, od kopáče po universitního profesora. To je um. Také jsem měl rád Podraz s Redfordem a Newmanem od George Hilla. To se líbilo snad každému. A z těch novějších Láska nebeská. Jestli čekáte nějakého pana režiséra ze současnosti, tak moc nemůžu sloužit. Snad Hřebejk ve svém ranném období.

 

Co vám vadí na dnešních mladých režisérech?

Filmy často řeší minoritní problémy. Chápu, že i takové příběhy se budou točit a točí, ale zdá se mi, že se jim dává stále více prostoru. Třeba u Honzy Hřebejka mi jeho poslední filmy přijdou jako jeden příběh. Stejná skupina herců ve všech filmech, podobné téma…

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak si vybíráte protagonisty do svých pořadů, máte i vy své oblíbence?

Herce pro své pořady nebo seriály si samozřejmě vybírám a určitě jsou někteří, které mám za ta léta vyzkoušené a rád. Spektrum herců, s nimiž jsem hrál, je opravdu široké. Když se ale ptáte, tak k těm oblíbeným patří Vašek Vydra, kterého jsem obsadil do Života na zámku, Náměstíčka, Šípkové Růženky nebo do hry Ztráty a nálezy. Také mám rád Tomáše Töpfera, který měl hlavní roli právě v Životě na zámku nebo v několika pohádkách, Josefa Vinkláře nebo Jitku Molavcovou. S tou jsme dělali spoustu mých oblíbených pořadů pro děti. Ať již Kouzelnou školku, pohádky Lojzička je číslo nebo Kdo hledá, najde.

 

Kdo všechno vám mluví do obsazování herců pro vaše pořady? Stalo se vám někdy, že jste se s ostatními nemohl domluvit na obsazení některé z rolí?

Do toho vždy mluví spousta lidí. Autor scénáře, dramaturgyně, producent. Ale já mám právo veta. A situace se vyhrotí téměř vždycky. Jakmile o něčem rozhoduje moc lidí, tak to nebývá nikdy jednoduchý proces. Stává se, že řešíme dva lidi, vybíráme mezi nimi a nakonec to získá někdo třetí. Vzpomínám na Katku Hrachovcovou. Hledali jsme hlavní hrdinku pro Život na zámku. Konkurz probíhal na parníku a Katka přišla jako úplně první. A vyhrála to.

 

Měl jste na place někdy nějaký konflikt?

Myslím si o sobě, že jsem velmi vstřícný a pokud někdo dělá opravdu nějaké dusno, tak vím, jak s ním naložit.

 

Jak?

Dobrý catering! To za vámi půjdou lidé i do pekla.

 

A kdo z dnešních mladých herců je vám blízký?

Nevím. Já mám velmi rád tu starou hereckou gardu. Vlastimil Brodský a spol. To byli páni herci. Přišli na plac a dali to. Hned. Byli vždy naučení a skuteční profíci. Schválně se podívejte na filmy staré 30–40 let. Pořád mají grády, stále se u nich bavím. Myslíte si, že když se podíváme na dnešní filmy za 30 let, že budeme stejně nadšení? Nevím.

 

Takže dobrý režisér by podle vás…

…měl umět natočit takový film, který přetrvá léta a stále se na něj bude dát koukat. To je opravdu umění. Vezměte si třeba Četníky, nebo Angeliku, Fantomase. To jsou věci staré i padesát let. A když je dávají v televizi, pořád je zájem. Nebo u nás Troškova trilogie. Vysílá se každoročně skoro na všech televizních stanicích. A lidi se stále baví. Vzpomínám, jak jsme během natáčení jezdili s kamarády za Zdeňkem do Volyně. A stravovali jsme se u babek z filmu. Byla to legrace.

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Co je pro vás jako pro režiséra při samotné režii nejdůležitější?

Určitě příběh. Děj, který musí strhnout, zaujmout. Přitáhnout lidi. A aby ten děj měl hlavu a patu. Syn studuje na DAMU, tak se občas zajdu podívat do divadla a někdy si říkám „panebože, co mi tím chtěl vlastně autor říct“. Klasický příběh se předělá, udělá se z toho show a najednou nevíte, o co vlastně šlo. Dílko se tváří umělecky, ale vy odcházíte rozpačitý. Příběh je upozaděn. To se mi nelíbí.

 

Chodíte do kina?

Mám doma archív asi tisícovky filmů, koupil jsem si domů své vlastní domácí kino. Nepotřebuji, aby mi omladina drobila popcorn na hlavu. Chci si film užít jako kulturní člověk a v těch multikinech to je o všem jiném než o kultuře.

 

Máte malé děti, sledujete s nimi pořady, které teď dávají na jednotlivých televizních stanicích?

Je škoda, že se veřejnoprávní televize stále více přibližuje komerčním televizím. Dříve bylo ve veřejnoprávní televizi obrovské množství žánrů a formátů – od televizní zábavy, přes pohádky, hry, inscenace, seriály až po filmy. Veřejnoprávní televize se odlišovala. Dělala více původních, českých pořadů. Dnes se ty rozdíly nějak slévají. Takže moc nesleduji. Ale spíše proto, že na to nemám čas.

 

Jste Lev, narodil jste se prý „za pět minut půlnoc“ a údajně také děláte hodně věcí na poslední chvíli, je to pravda?

Ano, hodně věcí dělám na poslední chvíli, ale zatím s tím nemám větší problémy.  Vzpomínám si, jak jsme denně s kameramanem Života na zámku všechno pečlivě připravovali. Všechno jsme si chystali, malovali barevnými tužkami a prostě nad tím strávili skutečně hodně času. Potom přišel den D a ejhle – ono to nefungovalo. Dva měsíce práce byly na nic. Tudíž jsme to museli udělat podle momentální situace, zaimprovizovat – a bylo to. Takže je někdy dobré přijít s čistou hlavou a domluvit se na místě.

 

Na čem momentálně pracujete?

Je toho více, v televizi dělám různé projekty, třeba pořad Sama doma nebo cyklus pro seniory s Ivou Hüttnerovu Barvy života. Také chystám s producentem Jardou Boučkem nový seriál. Ale je to zatím v plenkách, takže nechci více prozrazovat. Nedávno se nás několik potkalo a říkali jsme si, že bychom to znovu chtěli zažít. Společné natáčení. Tak si to zkusíme splnit. Co ale můžu prozradit, tak to je nový rodinný muzikál.

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Už jste někdy režíroval muzikál?

Je to moje premiéra a zatím mě to baví.

 

Jak jste se dostal k režii muzikálu pro děti se zvláštním názvem Kapka medu pro Verunku?

Moje žena je učitelka jazyků v Čerčanech a seznámila se kdysi na senohrabské škole s Lenkou Průšovou, nynější produkční muzikálu. Postupně jsme se seznámili všichni, naše rodina a její rodina. A nějak to vykrystalizovalo, rozuměli jsme si i lidsky, takže teď když hledali někoho, kdo by jim režíroval muzikál, vzpomněli si na mě.

 

O čem bude?

Je to rodinný muzikál, jak pro děti, tak i pro jejich rodiče. Děti se zde setkají se všemi pohádkovými postavami, které znají už z jiných pohádek. Scénář k muzikálu napsali manželé Pixovi a kostýmy připravuje kostýmní výtvarnice Evženie Rážová. A velmi pěkné písničky složili František Pytloun a Petr Kutheil. Teď zkoušíme v kulutráčku na Bílé Hoře a v srpnu už „na ostro“ v  Hybernii.

 

Potkáte se tam třeba s Bárou Basikovou nebo Kamilem Střihavkou…

Na první seznamovací schůzce s týmem a všemi zúčastněnými jsme s Bárou zjistili, že jsme se potkali už kdysi dávno. Snad už třicet let to je. Bára zrovna začínala, točili jsme spolu nějaký studiový klip. A Kamil Střihavka se mi líbí, je velmi talentovaný, mám radost, že ho v muzikálu máme.

 

Jak probíhal konkurz do muzikálu Kapku medu pro Verunku?

Řeknu vám, byl to nejrozsáhlejší konkurz, jaký jsem kdy zažil. A to jsem toho už zažil. 

Jaroslav Hanuš, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Kdybyste měl porovnat dnešní dobu s tou před třiceti lety, v čem je dnešní doba jiná?

Je povrchnější. Celý svět je povrchní a zdá se mi, že spousta herců i ostatních lidí z oboru přistupuje k věci tak nějak „buď, anebo“. Dříve herci chodili na plac naučení, měli respekt, ctili řemeslo. Dnes se mi to nějak vytrácí. Teď si každý, ať má třeba jen epizodní roličku, dává všechno kontrolovat právníkům, řeší spoustu podle mě nepodstatných věcí a na samotné řemeslo už nezbývá tolik prostoru. Je to trošku složité. Ale vždy je něco za něco. 

 

Napadá vás, co byste dělal, kdybyste se nestal režisérem?

Nenapadá. Od třinácti let jsem chtěl být režisérem. Už můj tatínek měl doma kameru a všechno zdokumentovával. Takže mám doma filmy, kde mi je šest let. Dnes je to běžné, ale před půl stoletím to byla vzácnost. Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, že v roce 2000 už budu mít život za sebou. Bude mi padesát a to je konečná. A ve čtyřiceti jsem poznal svou nynější ženu Klárku. A teprve s ní to všechno přišlo. Teď v šedesáti prožívám nejkrásnější období svého života.

 

Kolik máte dětí?

Sedm. Tři dospělé. Dvě vyženěné s Klárkou a dvě pořízené s Klárkou.

 

Vaše manželka vás prý donutila přestat kouřit, jak toho dosáhla?

Láskou. Všechno mi zakazuje. Prý, abych jí dlouho vydržel a vydělával penízky. Ale je pravda, že jsem nebyl zrovna příkladem svým dětem a to jak v kouření, tak ve zdravém způsobu života. Manželka mě naučila jíst pravidelně a zdravěji. Teď už mám v sobě jakési biohodiny a musím se najíst ve dvanáct, jinak jsem nervózní. Manželka je jinak velmi šikovná paní, je doktorka filosofie a umí pět jazyků. Zároveň je i mým kritikem. Díky ní jsem například do Života na zámku obsadil Tomáše Töpfera. Řekla tehdy: „On je na tu roli výborný typ, chlapům nebude vadit a ženský si bude umět získat.“ A přesně tak to dopadlo.

 

Takže se teď máte skvěle…

…ano, je to čím dál lepší, věci už znám a máloco mě překvapí. Ráno se probudím, pustím si rádio, dám si kafe, sednu si na zahradu a jsem v takové životní pohodě. A není to póza.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!