Jan Přeučil - herec, dabér, lektor

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Jan Přeučil, foto: Robert Vano
03.11.2011 22:56 | Michaela Lejsková

Málokterý herc je tak výrazný a při osobním setkání zdvořilý a příjemný. A málokterý herec má životopis, který by vydal na román, nebo celovečerní film. Jan Přeučil ano. Herectví ho lákalo již od dětství a měl k němu všechny předpoklady v podobě rodičů, kteří v mládí ochotničili a strýčka, majitele pražského kina. A přesto jeho cesta k vysněnému studiu na DAMU nebyla jednoduchá. Zasáhla do ní rodinná tragédie. I přesto všechno nakonec herectví vystudoval a později ho i vyučoval. O rodině, těžkém dětství a dospívání, o svých láskách, své profesi, o tom všem jsme si povídali nejprve v brněnské restauraci BORGO Agnese a později ještě v divadelní kavárně v pražské Ypsilonce. Jana Přeučila fotil pro náš rozhovor Robert Vano v pražské restauraci Zlatý had. Do slušivých a perfektně šitých obleků na míru jej oblékala firma Mejta Zlín, klobouky zapůjčila a umělci některé i věnovala firma TONAK.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Při vyslovení vašeho jména se všem vybaví charizmatická a šarmantní herecká osobnost. Šlechtic mezi herci, o tom není pochyb. Byl jste už v dětství „svůj“?

Nevím, zda „svůj“, ale byl jsem malý rošťák s velkou fantazií. Chtěl jsem být vším možným od popeláře až po zahradníka. Bylo to vlivem mých rodičů, tatínek i maminka od mládí ochotničili v divadle, a také strýčka Jana Přeučila, který vlastnil tehdy v Praze kino Bruska. Jako dnes si vzpomínám na první film, který jsem u něj viděl. Byl to „Laurel a Hardy v cizinecké legii“.

 

Také jste byl členem známého křesťanského sdružení mladých s názvem YMCA. Co vám toto sdružení dalo?

Sdružení YMCA ovlivňovalo životy spousty mladých mužů, jak duševně, tak tělesně. A také život můj. Každé setkání začínalo nějakou sportovní aktivitou a pak se šlo do klubovny. Zde se zapálil oheň v krbu a povídalo se, diskutovalo o knihách, literatuře, o všem možném. Tato setkávání určitě modelovala můj další život.

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na rodiče a mladší sestru?

Tatínek byl žurnalista a posléze také poslanec Prozatímního národního shromáždění. Byl to velmi aktivní a činorodý člověk. Maminka byla ženou v domácnosti, plně oddaná svému muži. Tatínek byl pro ni vším, celým jejím světem. Posledním členem naší rodiny byla má mladší sestřička Marta, která je dnes farářkou. Tatínek vlastnil do roku 1948 nakladatelství Pamír. Vydávaly se zde knihy a také časopis „Mladý konstruktér“, který byl tehdy velmi populární. Přáním mého otce bylo, abych až dospěji, převzal nakladatelství a šel v jeho šlépějích. Také s maminkou plánovali, že mne pošlou na školu do Anglie.

 

Ale všechno bylo nakonec jinak, ve třinácti letech vám komunistický režim ve vykonstruovaném procesu zavřel tatínka do vězení. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Byla to velmi zlá doba. Většina lidí ví, co následovalo po roce 1948. Celý národ ovládli komunisté, všechno se znárodnilo, všude visela hesla typu „se SSSR na věčné časy“. A všichni co propagovali demokracii a nechtěli přistoupit na komunistickou diktaturu, začali být perzekuováni. Tatínek byl velkým obdivovatelem Masaryka, byl osobním přítelem jeho syna Jana a dopisoval si s Winstonem Churchillem. A to už byl na tehdejší dobu těžký přečin.

 

Váš otec byl tehdy odsouzen k doživotí v procesu s Miladou Horákovou. Kvůli tomu se vám změnil celý život.

Ano, a symbolem třídního nepřítele se stala Milada Horáková. V tomto hrůzném procesu byl tatínek odsouzen jako pátý ze třinácti lidí. Dostal doživotí. Za nic. Jen za to, že měl svůj názor a věřil v demokracii. Všichni odsouzení byli významné osobnosti, zajímavé dámy, zajímaví muži. Komunismus lidi zdrtil. A já mu nemohu odpustit tu manipulaci s lidmi, myšlením, lámání charakteru, věčnou přetvářku a faleš. Jinak se mluvilo doma, jinak v práci, jinak ve škole. Nic se k nám nedostalo, nic nebylo, jen strach. Komunisté mi zničili rodinu.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

 

Současná generace mladých si nedokáže ani představit, co všechno se nesmělo a co se naopak všechno muselo…

Jídlo, pivo, montérky a seriály, o víkendu chata a plná zaměstnanost. To je doba komunismu. Víte, bylo hrozné, jak se o celém procesu psalo, jak se ti nešťastní lidé stali rázem synonymem zla, byli škůdci. O procesu vyšla kniha, kde se shromáždily rezoluce, psaly tam například celé školy, dokonce mateřská školka, aby tito lidé (můj tatínek a ostatní) byli co nejpřísněji potrestaní. To je hrůzné. A mělo to samozřejmě vliv na celé rodiny, na příbuzenstvo.

 

Takže došlo i na vás. Byli jste vystěhováni z bytu a místo plánovaného studia jste se šel vyučit dřevomodelářem. Našel byste na tom alespoň něco pozitivního?

Byl jsem v situaci, kdy jsem měl mezi dělníky smývat vinu svého otce. Bylo mi třináct, chtěl jsem jít na herectví, ale to bylo v té chvíli nemyslitelné. Byli jsme vystěhováni do rozpadlého domku v Rusové u Kadaně. Výměnou se nám podařilo získat malý suterénní byt v Braníku. A já nastoupil do ČKD Stalingrad Praha na obor dřevomodelář. Možná v této situaci bylo pro mne takovým malým světýlkem to, že zde byl divadelní kroužek, který vedl pan Gsöllhofer, který mi slíbil, že mi pomůže s přípravou na DAMU.

 

A zkoušky na DAMU jste udělal.

A přesto mě nevzali. Minulost se neodpouští tak lehce. Řekli mi, že si musím dát dohromady osobní záležitosti. Ale začal jsem se připravovat na další rok, na další zkoušky. V té době se na sjezdu v SSSR začal řešit kult osobnosti. A snad tato situace ve straně a Radovan Lukavský mi dopomohli k přijetí. Byl to můj vysněný obor a otevřel se mi zcela nový svět.

 

Co bylo mezitím s vaším tatínkem?

Za tatínkem jsme směli jednou za půl roku. A poprvé jsme ho viděli až po dvou letech od jeho nástupu do vězení. Tenkrát to byl Mírov. Maminka však ten stres, stesk a ponížení nevydržela a v roce 1959 umřela. Bylo jí devětačtyřicet a mně dvaadvacet. Já ten den hrál „Strakonického dudáka“ a den následující jsem to musel jít tátovi oznámit do vězení. Tehdy už byl zavřený v Leopoldově. Dali nám deset minut. Za zády nám stáli dva bachaři a byl tam mikrofon. Tatínek mi stihl jen říct, že ten den, kdy maminka umřela, za ním k malému vězeňskému okýnku přiletěl ptáček. Chvíli tam poseděl a pak odletěl.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

To jsou ty smutné okamžiky, které si člověk pamatuje celý život. A vy jste v té době přijal první angažmá v Divadle Na zábradlí, které na chvíli přerušila vojenská služba. Odsloužil jste si plné dva roky?

Divadlo na Zábradlí mi doporučil pan Lukavský. Prožil jsem tam nádherných třiatřicet let. A musel jsem samozřejmě i na vojnu. Dostal jsem se do Českých Budějovic ke spojařům. Tehdejší ředitel Jihočeského divadla pan Míka mi zařídil, že jsem tam mohl hrát. Působil jsem i v rozhlase, kde jsem se naučil rozhlasovému herectví a navázal kontakty. A tak jsem si ty dva roky odsloužil.

 

V roce 1964 vám po patnácti letech pustili tatínka z vězení. Byl jste dítě, když ho zavřeli a vrátil se, když už jste byl dospělý muž. Jak jste se s touto velmi těžkou situací vyrovnal?

Bylo mi osmadvacet. Museli jsme k sobě s tatínkem znovu hledat cestu. Ale táta byl velmi citlivý a ohromný člověk, takže všechny mikroproblémy jsme překonali. Z vězení nám psával dopisy hůlkovým písmem, ve kterých nás vychovával a radil. Ještě si vzpomínám, že tatínek měl trest doživotí zpřísněný „tvrdým ložem a propadnutím majetku“. Dokonce měl být vůdcem povstání, které se odehrálo v Leopoldově a dostal dva a půl roku navíc. Také nám vyprávěl, jak tam fungovalo „zakování vězně jako ve středověku“ a k tomu ještě vězně posypali DDT (přípravek proti hmyzu, který je velmi škodlivý a dnes už zakázaný). Když tatínka propustili, dostal navíc sedmiletou podmínku. Tak se bál, aby se tam nevrátil, že raději ani neřídil auto, aby něco náhodou nezpůsobil.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Symbolické je, že si váš otec po návratu z vězení vzal za manželku svoji společnici z někdejšího vydavatelství Elišku Hruškovou, a vy po letech Evu Hruškovou…

Ano, ano, je to úsměvné. Eliška byla tatínkova společnice v práci a vím, že už před tím, než ho zavřeli, si velmi rozuměli. Vzali se a zůstali spolu po zbytek života. Když jsme byli malí, často k nám chodívala, byla vždy sama a asi měla tatínka ráda už tehdy. Pomáhala mu i finančně, když bylo nejhůř. Byla to velmi atraktivní dáma. A tatínek se nakonec dožil skoro devadesáti let. S bývalými vězni-mukly, se stýkal po celý zbytek života. Všichni vždy vzpomínali, jaký byl náš táta optimista, jak je držel ve vězení při životě.

 

Ale vraťme se k vám. Vaší první manželkou a velkou láskou se stala Štěpánka Haničincová, tehdy velmi populární televizní moderátorka dětských pořadů.

Když jsem si Štěpánku bral, měla už dvě děti. A na naši svatbu se přišlo podívat více jak dva tisíce lidí! Štěpánka byla tehdy velmi populární žena. Pamatuji si, že táta mě tehdy v dobrém varoval. Říkal: „víš, že má Štěpánka dvě děti, víš, do čeho jdeš“. Odpověděl jsem mu, že jsem se vším srozuměn. Bylo to moje první manželství, Štěpánčino už třetí. Jejími muži byli Petr Haničinec a Jan Valášek.

 

Jak jste vycházel s jejími dětmi?    

Měla Sašku a Honzíka. Ovšem Saška si vzala chartistu a emigrovala do Rakouska. Vím, že to Štěpánka nesla velmi těžce. Vznikalo z toho hodně nepříjemných situací. Poté, co Štěpánka umřela, mé vztahy s jejími dětmi ochladly. Bylo to dáno i tím, že žili každý jinde, takže jsme se tolik nestýkali.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

A potom jste potkal Popelku Evu Hruškovou, která měla děti pro změnu tři…

Rok jsem byl sám a potom jsem se začal vídat s Evinkou. A ta mi tehdy řekla, zda jsem srozuměn s tím, že má tři syny. Byl jsem. Evinka bydlela naproti a měla špatný manželský vztah. A jak já říkám, navzájem jsme se zachránili.

 

Na mě i mé přátele působíte jako pár vystřižený z období první republiky. Co děláte pro to, aby váš vztah byl stále tak pevný?

Evinka je nesmírně hodná a vzdělaná, citová, umí tři jazyky. Je mateřská a ohromně láskyplná. Jsem s ní absolutně šťastný. Víte, snažíme se o to, aby ten náš krásný vztah nezakrněl. Každý den udělat pro toho druhého něco pěkného, vztah se musí občerstvovat. Já teď cítím doma to teplo rodinného krbu. Cítím z Evinky lásku, která je jakoby pořád poprvé, jako bychom se potkali dnes. A také si hodně si povídáme, cestujeme a máme společné divadlo pro děti, kde se realizujeme.

 

Kdybyste měl vybrat z vašich divadelních představení, která z nich ve vás zanechala nesmazatelnou stopu

Tak v 60. letech to byl bezesporu „Král Ubu“, kde jsem hrál protivného kapitána Čuřislava, v inscenaci Jana Grossmana. Potom koncem šedesátých let to byl Kafkův „Proces“. A ještě rád vzpomínám na hru Fernanda Arrabala „Architekt a císař Asyrský“.

Na tehdejší dobu to bylo průlomové představení. Možná i proto, že to v historii českého divadla byla první inscenace, v níž herec na jeviště vyšel nahý. Potom  se v Rudém právu objevila zdrcující recenze, kde normalizační kritik Horuda označil tuto hru za projev západního dekadentního umění, jež v socialistickém realismu nemá právo na existenci.  A stáhli to z repertoáru. Nicméně to rozbilo socialistický realismus tehdejších divadel. No a ještě vzpomínám na Violu, kde jsme hráli „Bláznovy zápisky“ od Gogola. S tímto představením jsem procestoval kus Evropy. Bylo velmi úspěšné, také proto, že se zde podařilo uplatnit spoustu protiruských narážek.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Několik let jste také v Divadle Na zábradlí šéfoval činohře, nicméně jste se vrátil zpět k hraní, proč?

Bylo to v létech 83–87 a byl jsem šéfem činohry. Podařilo se mi tehdy vytvořit soubor sedmnácti výrazných osobností, mezi něž patřili například Jirka Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Jana Preissová, Zuzana Bydžovská, Tereza Brodská a další. Chtěl jsem, aby divadlo sloužilo jevišti, vytvořit apelativní divadlo, které nenechá diváka v klidu, provokuje ho, nutí ho přemýšlet, reagovat. Divadlo, které rezonuje! Divadlo, kde se mluví o tom, o čem se jinak jen tajně špitá. Díky tomu se Divadlo Na zábradlí stalo takovým malým ostrůvkem svobody a dostalo se do širokého povědomí lidí. A na lístky se tehdy stály 24hodinové fronty. Ale potom se mi opět zastesklo po hraní, tak jsem se k němu vrátil.

 

Co vaše filmová kariéra, kterou diváci, díky dostupnosti televize a internetu, asi registrují více než tu divadelní?

Když jsem kdysi točil pro Českou televizi „Televizní úsměvy“, nechal si pan režisér vytáhnout celou moji filmografii. Až jsem byl sám překvapený, co jsem natočil. Bylo to přes 150 filmů, ať již v hlavní, nebo epizodní roli. Můj první film se jmenoval „Smrt v sedle“. A ze současných filmů hraji například v „Bastardech I“ a „Bastardech II“, nebo ve filmu, který se právě dotáčí s názvem „Zejtra napořád“.

 

O tom jsem slyšela, některé záběry se točily v Brně, kde bydlím. O čem bude tento nový film? 

Je to o mladých lidech, kde já hraji starého a zkušeného strýce Karla a formou dialogů vstupuji do kontaktu právě s mladou generací. Je to taková, jak se dnes říká, roadmovie.

 

Kromě vaší herecké kariéry jste i pedagog. Byl jste vedoucím populárního ročníku spojovaného se jmény jako Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Eva Holubová, Veronika Žilková, Pavel Vítek… Potkáváte se s nim?

Tento ročník si užíval svého vysokoškolského života plnými doušky. Byl to velmi výrazný ročník a dobrá parta. Všichni byli osobnosti a recesisté a já si s nimi občas užil, ale co bylo podstatné, všem těmto lidem šlo čistě o profesi. Byl jsem vedoucím jejich ročníku po celou dobu jejich studia, tedy čtyři roky. A se spoustou z nich se dnes potkávám, nedávno jsem hrál s Veronikou Žilkovou v „Cukrárně“, nebo teď třeba účinkuji s Pavlem Vítkem ve „Světácích“.

 

Jaký jste byl pedagog? Na DAMU jste učil sedmadvacet let.

Pedagogickou činnost jsem nikdy nepovažoval za práci, byla to moje láska. Poslání pedagoga herectví jsem viděl spíš v tom, otevřít před adepty knihu, říci jim, co by měli sledovat, kde se učit, od koho a proč. A stavěl jsem se k nim, jako jejich budoucí starší kolega. Asi tak.

 

Jak vůbec vnímáte současnou mladou generaci? 

Možná by si dnešní mladí lidé měli uvědomit, že žijí v demokracii. A že to tak vždycky nebylo. Že mohou svobodně projevovat své názory a mají šanci utvářet si život tak, jak oni sami chtějí. Mám rád ty, kteří jsou zdravě suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají se vézt. Když bude práce člověka bavit, bude ji dělat s láskou, když bude svojí profesí posedlý a k tomu bude mít i kapičku štěstí, tak bude i úspěšný. Ta šance tady je.

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Na fotografii s Jaroslavem Mejtou, který Jana přeučila pro náš rohovor oblékal. Foto: Robert Vano

 

Co vás v současnosti pracovně zaměstnává nejvíce?

Společně s Evičkou jsme založili loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. Potřebujeme být v životě platní a toto divadlo mě i Evinku naplňuje. Má dobrou úroveň a hlavně nás to baví a vidíme odezvu u dětských diváků. Všechno je v našich rukou. Jaké si to uděláme, takové to máme. Spolupracují s námi třeba hudební skladatel Zdeněk Barták, nebo Jiří Chalupa, který kdysi dělal televizní Studio Kamarád.

 

Vím, že jste velmi zaměstnaný muž, co dalšího chystáte pro své příznivce?

S houslistou Jaroslavem Svěceným jsme se znovu vrátili ke Gogolovým „Bláznovým zápiskům“. Bude to představení pro koncertní sály, ovšem v jiné podobě a formě, než bylo to původní, které jsme dělali před pětačtyřiceti lety ve Viole. Na to se moc těším. Také hraji v Ypsilonce, kde se cítím jako doma. Je to divadlo, které má svoji nezaměnitelnou tvář. A cestuji s divadelním spolkem Háta, právě již s výše zmiňovanými „Světáky“.

 

Je něco, co vám vadí na současném vývoji v naší zemi?

Tak to je na seminární práci. (smích) Pořád si říkám, když se tak kolem sebe rozhlédnu, že se nemáme zase až tak špatně. A mrzí mě, že hodně lidí to nevidí, dokážou pouze reptat, stěžovat si a domnívají se, že všechno za ně zařídí stát. Ale tak to nefunguje. Ten bolševik je v nás ještě stále zakořeněný. No, není se čemu divit. Byl tady 45 let. Myšlení lidí je stále zkostnatělé. Musí se přetavit. Ale všichni by si měli uvědomit, že život je dar. Nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme, tak je dobré si užívat každý den. A moc si přeji, aby ta naše demokracie, byla demokracií s velkým D.

 

Velmi děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Doplňky: TONAK www.tonak.cz

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Interview proběhlo v brněnské restauraci Borgo Agnese www.borgoagnese.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!