Jiří Vondrák - rozhovor s režisérem, spisovatelem a hudebníkem

Jiří Vondrák
Jiří Vondrák, foto: Zbyněk Maděryč
17.04.2011 13:38 | Michaela Lejsková

Činnost Jiřího Vondráka je opravdu rozsáhlá. Píše knihy, točí dokumenty, připravuje divadelní představení, má svůj vlastní pořad v televizi a také dělá do muziky. Možná vám jeho jméno není příliš povědomé. Nicméně až si přečtete, za čím vším stojí, určitě zjistíte, tak jako já, že jeho tvorbu vlastně znáte.

Jiří Vondrák

Můžu se hned na úvod zeptat, jak se z Jiřího Vondráčka stal Jiří Vondrák? 

K tomu se váže taková vtipná historka. Kdysi mi přišly nějaké peníze, které však, jak se později zjistilo, patřily Jiřímu Vondráčkovi, bratrovi Heleny Vondráčkové. Já měl tehdy své divočejší období, tak mě to potěšilo, týden jsme s klukama pařili a užívali si. No a pak jsem to několik měsíců musel vracet. Tudíž jsem na své rodné příjmení Vondráček zanevřel a nazval jsem se Vondrákem. Navíc jsem měl kámoše Poláka a Bodláka a Vondrák k tomu líp seděl. Ale jak říkám, když jde o umění, tak jsem „velkej“ Vondrák, ale jak se jedná o prachy, tak se smrsknu a je ze mě Vondráček.

 

To zní rozumně. A neměl jste s tím problém třeba v úředním styku?

Zpočátku ano, protože samozřejmě všechny doklady mám na Vondráčka, ale jak se vžil ten Vondrák, tak mi dopisy a pošta začaly chodit na Vondráka. A už si i na poště zvykli.

 

Potkáme se, neznáme se, a vy mi chcete sám sebe představit. Jak by takové představení probíhalo? 

Pořád hipísák, i když prošedivělej. Jednou dělám film, pak píšu knihu, do toho divadlo, a když mě to přestane bavit, tak si zazpívám. Je v tom skryté to hipísácké heslo „rozdávat kytky, rozdávat lásku“. Šedesátá léta mě ovlivnila úplně ve všem. Od muziky přes poezii až po módu. Společnost mladých lidí tehdy proměnila celý svět. Moji rodiče kdysi něco poslouchali, pak přišla zlatá šedesátá a celé to smetla. Byla to revoluce, volnomyšlenkářský styl. Najednou se objevili černoši, nové země – Indie, Kréta… Vtrhlo to prostě do klidných vln tehdejšího světa. Je to celý můj život.

 

Ale přece jen tato doba s sebou nesla i jistá negativa – třeba drogy a s tím spojené uvolněné mravy, to vám nevadilo?

V té době to byla velká euforie a nikdo netušil, co tvrdé drogy dokážou. Dnes mám raději hlavu čistou. Pamatuji si na takový tehdejší pokřik: „uzené plíce vydrží více“, a v tomto duchu se to neslo. Lidi experimentovali. Zkoušeli LSD, nikdo nevěděl jaký je to sajrajt. Beru to tak, že všechno má svůj vývoj.

 

Když jsem v práci vyslovila vaše jméno, sdělil mi můj kolega, že vás zná, že na vás chodil „trsat“! Vy jste i vystupoval? To jsem netušila!

Kdysi jsem založil s klukama bigbítovou kapelu „Syntéza FRJ“ (folk, rock, jazz). Hrávali jsme na zábavách, ale byla to dřina. Takže asi z tohoto období si mne může kolega pamatovat. Anebo, ještě mě napadlo, si mě možná pamatuje z éry mého „zaměstnaneckého poměru“. To bylo poprvé a naposledy, co jsem byl zaměstnanej. Dělal jsem na Kulturním a vzdělávacím středisku (OKVS). Tehdy byly zakázané diskotéky. Já dělal na Kosmákové, což byl v té době jedinej klub, kde ty diskotéky byly povolený, ale dopředu muselo být schválený, co se bude hrát. Pamatuju si, jak tam vtrhla policie a hned „zavolej nám šéfa, máničko!“, měl jsem totiž vlasy do pasu. A já jim tehdá nabídnul čaj s rumem, kterej si páni policisté dali několikrát. Pak začali mít nějaké připomínky k repertoáru a já na ně: „soudruzi, ale vždyť jste pili alkohol“!!! Vydržel jsem tam 9 měsíců. No a od té doby jsem svobodný umělec. A popravdě, jak se říká, že když jsi na volné noze, že jsi svobodnej, tak to tak vůbec není. Na volné noze jsi vlastně nesvobodnej. Musíš si sám shánět práci, všechno platit, není to legrace.

Jiří Vondrák

Vaše publikační činnost je také poměrně rozsáhlá. S jakou knížkou jste se nejvíce nadřel a která se vám psala nejlépe?

Spíše to vezmu z tohoto pohledu: Nejprodávanější knížka, kterou jsem napsal, byla o Mirkovi Donutilovi. Prodalo se jí více než 50 tisíc kousků. Vzpomínám na to jako dneska, bylo to v osmdesátým devátým, kdy Mirek jezdil hrát stávkujícím studentům. Jeli jsme tehdy spolu do Ostravy, a Mirek, duší i tělem vždy herec a muzikant, napodoboval charakteristické rysy Poláků. Vystihl je tak dokonale, a tak vtipně, že jsem musel na dálnici dvakrát stavět, protože jsem prostě pro smích neviděl na cestu. Řekl jsem mu, že tohle určitě musí být zaznamenáno pro budoucnost. A tím vznikla kniha plná historek z našich cest.

Takže z tohoto pohledu se mi tahle knížka psala nejlépe. Ovšem nejvíce a nejdéle jsem se nadřel s „Básníky Evropy“. I když to mě zase moc bavilo. Jezdil jsem za nimi skutečně po celé Evropě a zabralo mi to šest let. Nejdříve to totiž běželo v České televizi jako 13dílný cyklus a posléze z toho vznikla knížka. Rád také vzpomínám na „Pohádky z Dobráčkova“. Psal jsem je pro mého, tehdy malého syna Jirku. Podnikal jsem zrovna v kultuře, což pro mě nebylo zrovna snadné období. Seděl jsem jeden večer doma a Jiřík za mnou přišel a říkal: „tatínku, já mám hrozné sny, povídej mi pohádku“. Tak jsem si k němu sedl a začal si vymýšlet takový příběh. A malý poslouchal a poslouchal, a když jsem skončil, řekl mi: „tatínku, už je to dobré, už se mi zdají krásné sny“. A tak vznikla knížka se třinácti pohádkami. Nakladatelství Paseka mi ji vydalo během jednoho měsíce.

 

Máte dvě děti, dnes už dospělé, Jirku a Kristýnu. Jdou ve vašich šlépějích?

Mám dvě skvělé děti. Kristýnka studuje v Sofii ekonomii a velice ji to baví, je jí 25 let. Jirka je s námi doma, je mu 17 a chodí na gymnázium. Kristýnka, když byla malá, zpívala ve skupině Pastelky. Ještě s dalšími holčičkami zpívaly písničky Pavla Kováře na texty Jiřího Žáčka. Holky za éru Pastelek uskutečnily asi 300 vystoupení, natočily 2 CD. Byl to takový bigbít, ale byly populární. Dodnes mi chodí maily od lidí, kteří chtějí jejich cédéčka.

 

Čemu se věnuje manželka? Je ze stejného oboru?

Moje žena je krásná ženská a je tajemnicí na JAMU. Jsme spolu již třicet let, což je opravdu dlouhá doba, a jak já tvrdím, vždy je potřeba hodně tolerance a pochopení, obzvláště při mé práci, kdy jsem hodně na cestách. Ale zase na druhou stranu, jsem-li v Brně, tak se snažím být se svojí rodinou co nejvíce. S Kristýnkou jsem prožíval Pastelky, s Jirkou podnikáme dobrodružné výlety – sjíždíme řeky, slézáme hory, prostě děláme to, co by měl každý syn se svým tátou zažít a vlastně ty naše „pohádky“ takhle prožíváme doopravdy. Už i proto si myslím, že mám se svými dětmi opravdu krásný vztah.

 

Máte za sebou pěknou řádku dokumentárních filmů. Kdybyste měl zavzpomínat, který ve vás zanechal nesmazatelnou stopu?

Natočil jsem okolo 120 filmů a dokumentů. Každý ve mně něco zanechal, je to kousek mého života, vždy s něčím spjatý. Ale třeba hrozně rád vzpomínám na francouzského skladatele a zpěváka Huguese Aufraye. Autora takových pecek jako jsou „Slavíci z Madridu“ či „Sbohem lásko“. Já s ním natočil tři filmy. On byl několikrát u nás v Čechách a já zase u něj doma. Byl první, kdo do „šansonové Francie“ dotlačil Boba Dylana. Vyprávěl mi příběh, jak šokoval Salvadora Dalího. K jeho narozeninám, které Salvador slavil ve velkém stylu, mu daroval obyčejnou dýni. Nainstaloval do ní však rozbušku. Dalí dýni převzal a zvolal „sláva surrealismu“ a dýně praskla a ohodila celé osazenstvo. Dalí byl prý tehdy úplně nadšený.

 

Slyšela jsem, že Hugues Aufray v době svého pobytu v Brně uskutečnil v Divadle bratří Mrštíků svůj koncert?

Je to tak. Ke svým téměř osmdesátým narozeninám zde vystoupil v rámci šansonového festivalu, který jsem tehdy pořádal. Velice rád na tento počin vzpomínám. Bylo to moc krásné, vystupovala tam s ním třeba i naše Lenka Filipová.

 

…a co Bulat Okudžava, prý jste ho na počátku 90. let navštívil na jeho chatě kdesi u Moskvy?

Bulat a taky Vysockij byli ruské legendy a zakazovaní umělci. Bulat měl rád Čechy, české umělce, měl tady spoustu kamarádů. V říjnu 1995 přijal Bulat mé pozvání a uskutečnil u nás, v Brně a Praze, dva své vůbec poslední koncerty. Z těchto koncertu vychází i limitovaná série CD a hodinový záznam České televize.

Jiří Vondrák

Jaké dokumenty jste tvořil v poslední době?

V hlavě mám teď film o Bobovi Frídlovi. Je to hodnej a skromnej člověk, byl první kdo u nás, ještě za totáče zpíval Boba Dylana, jeho život je velmi pohnutý a určitě dokumentaristicky zajímavý. Myslím, že jsme dobří kamarádi a rád bych o něm něco pěkného udělal. A potom jsem natočil velký dokument k osmdesátinám Jiřího Suchého. Řekl bych jeden z nejcitlivějších filmů, co jsem kdy udělal. Měli by ho dávat asi v září. Mluvil jsem i s Markétkou Suchou, manželkou Jiřího Suchého, která nikdy neposkytovala rozhovory. Je to vzdělaná a příjemná žena, profesorka češtiny a velká divadelnice. Vyvrátila některé mýty, které o jejím muži kolují. Mluví tam také velice otevřeně Suchého syn Jakub, který má se svým tátou velice něžný a krásný vztah. Mám z tohoto dokumentu opravdu dobrý pocit a věřím, že se lidem bude líbit.

 

Je mi známo, že máte v televizi také svůj pořad, který se jmenuje „Folk a kolem“. V čem je jiný než podobné pořady?

Jednou za tři týdny ve středu mám tento pořad na ČT2, kam zvu své hosty, s nimiž si povídám a nechávám je tam zahrát a zazpívat. Mými hosty byli třeba Vlasta Třešňák, Jirka Dědeček, Neřež s Marií Rottrovou, Hana Robinson, Wabi Daněk, Žalman. Pořad je jiný v tom, že všichni hrají písničky od toho druhého. Přál bych si, aby mými hosty byli také Bob Frídl a Gérard Pitiot, kterého bych rád pozval do Čech.

 

Ještě si vzpomínám, že v Divadle Huse na provázku jste v roce 1989 uvedl populární představení s názvem „Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu“. Ublížil jste někdy někomu?

To bylo první představení, které jsem dělal s Vladimírem Morávkem pro dospělé a vyvolalo to tehdy velký skandál mezi „starýma provázkářema“. Ty to fakt naštvalo, bylo to hodně drsné představení na tehdejší styl, který se v tomto divadle hrával. Napsal jsem si k tomu poezii i hudbu. Ve zkratce – byly to rady otce nenarozeným dětem, celé se to odehrávalo za dlouhým stolem plným symbolů. Byla to poezie Jiřího Ortena, ale často mnou zhudebněná. A takhle si to asi opravdu nikdo nepředstavoval. Za rok a půl to mělo 70 repríz, což na tento typ divadla byl rekord. Pěkně to vyjádřila jedna novinářka: „Fujtajbl, to bylo nádherné!“ A nakonec z toho ještě byla historicky poslední vinylová deska vyrobená v ČR.

Ale k vaší otázce – ano, ublížil jsem, ale určitě nevědomky a neúmyslně. Jednou jsem škaredě urazil jednoho pana vrátného, který nás nechtěl pustit za holkama na kolej. Byl jsem na něj hodně zlej a mrzelo mě to, už když jsem mu to říkal. A on si přitom jen dělal svoji práci. A potom na mě tak smutně koukal. Tohle mě trápí dodneška. Fakt.

 

To věřím…

Ale vzal jsem si ponaučení a dnes, když cestuju po světě a natáčím se starejma pánama bigbíťákama, tak jsem na ně strašně hodnej. Fakt!

 

Tak to jste mě potěšil! A děkuji vám za zajímavý rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: www.ibestof.cz

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejstylovější muži minulého týdne, díl 38. Nejstylovější muži minulého týdne, díl 38. Je nesporným faktem, že slavní muži jsou trochu více na očích a tedy je i jejich styl pod pečlivým okem veřejnosti. Ani my jsme... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!