Jiří Zimovčák - interview s modelem!

Jiří Zimovčák
Jiří Zimovčák, foto: Lukáš Kimlička
21.04.2011 10:20 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Od modelek se vyžaduje štíhlost a přirozená krása, od mužů se očekávají výrazné rysy." Jiří Zimovčák

 

 

 

 

Že by snad práce manekýna byla jako každá jiná? O tom se mě v našem rozhovoru snažil přesvědčit Jiří Zimovčák, který se na profesionální dráze manekýna už pár let pohybuje. Tato profese bezesporu přináší oslnivé výsledky, ale také mnohá úskalí. Srovnávat pozici muže a ženy v této profesi příliš nelze a konkurence nikdy nespí. Shodli jsme se na tom, že pánský modeling je oblast stále podceňovaná a plná rezerv. Ostatně, znáte snad vy nějakého pánského modela jménem?

Jiří Zimovčák
foto: Michal Skramusky

Jak vzpomínáte na svoje začátky ve světě modelingu?

Fotil jsem s jedním z nejlepších slovenských fotografů dneška, s Lukášem Kimličkou. Myslím, že celá naše spolupráce byla pro mě zlomová. Fotky měly velký úspěch a objevily se v jednom čísle prestižního arabského časopisu In Magazine. Následně jsem nafotil další módní editional.

 

Vnímáte, že zakázky, které vezmete, mají dopad na další vaši práci? Že vás třeba nějaká zakázka může u jiného klienta limitovat?

Jistě, tak to máte i v životě. Rozhodně nemůžete dělat věci, které by se s vámi táhly až moc dlouho a uškodily by vám. Nebo takhle, můžete je dělat, ale musíte počítat s následky. Já osobně jsem se s žádným limitováním zatím nesetkal, nebo o něm nevím… Což je možná i lepší. (smích)

 

Podle čeho zakázky hodnotíte? Co je vaší prioritou?

Abych to uvedl na pravou míru, rozhodně neberu všechno… Měl jsem několik nabídek na různé lokální přehlídky a podobné akce. Ale to není to, co bych chtěl dělat. I když mi nabízeli slušné peníze, už jen z principu jsem to odmítl. Stejné je to s televizními reklamami, já nejsem herec. Prostě hrát neumím, a tak nevidím důvod, proč bych měl strašit lidi z televize a nabízet jim nějaké slevy. (smích) Ne, to není moje priorita. Mojí prioritou jsou reklamy pro zahraniční klienty, reklamy na parfémy, na oblečení. Fotit fashion a glamour. A když to nevyjde, tak to asi tak mělo být. Víte co, studuji vysokou školu. Chci mít jistá zadní vrátka. Nikdo neví, co bude za deset a více let…

Jiří Zimovčák
foto: Lukáš Kimlička

Co doporučujete začínajícím manekýnům? Agenturu, nebo si raději hledat práci na vlastní pěst?

V dnešní době musíte mít známosti. Když je máte, je to skvělé a všechno jde rychleji. Pokud je nemáte, musíte obcházet agentury a zkoušet to pořád dokola. Hlavní je se nevzdávat a stále to zkoušet. Ne každému dotyčná agentura sedne. Jedna se může specializovat na práci v Česku, jiná zase převážně na zahraničí. Je na každém jednotlivci, co mu více vyhovuje a pro jakou agenturu se rozhodne. Nechte si od někoho vyfotit tzv. daylighty a pak je rozesílejte vybraným agenturám. Pokud je zaujmete, ozvou se vám a domluví si s vámi schůzku. Každopádně k tomu, abyste se stali manekýnem, potřebujete určité dispozice. Zajímavý obličej, přijatelnou výšku, charisma, příjemné vystupování a třeba i znalosti cizího jazyka.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s modelingovými agenturami v Čechách?

Převážně pozitivní. Ale mám i negativní zážitek z úplného začátku. Problém je, že v dnešní době si může modelingovou agenturu založit naprosto každý. A podle toho to také vypadá. Nechci jmenovat konkrétní agentury, ale na internetu jich naleznete desítky. Hrají si na světoznámé a hlavně regulérní značky. Berou každého druhého a jejich praxe vypadá asi takhle: „Zaplaťte nám deset tisíc za fotky a kurz modelingu! Uděláme z vás hvězdu!“ Realita je však taková, že jim za pár nepovedených fotek vysolíte slíbenou částku a po půlhodinovém „kurzu“ můžete jít domů. To je celá jejich práce. Jim se to prostě vyplatí… Říkám to všem: pokud po vás chce agentura hned v začátku nějaké peníze, nic neplaťte. Nekouká z toho nic dobrého.

Jiří Zimovčák
foto: Lukáš Kimlička

Máte zkušenosti i s těmi ze zahraničí?

Setkal jsem se s jedním zahraničním scoutem. Bylo to ve Vídni, projevil zájem se mnou spolupracovat. Bohužel, v té době jsem měl na krku maturitu, takže z toho sešlo. Nyní jsme opět v kontaktu a uvidíme, co z toho vznikne. Každopádně každý model, či modelka, by se měli vydat do zahraničí a vyzkoušet, co jim to přinese.

 

Jaké vnímáte rozdíly v nárocích na modelky ženy a na modely muže?

Rozdíl je určitě v postavě. Od modelek se vyžaduje štíhlost a přirozená krása, od mužů se očekávají výrazné rysy. Muž by měl mít ostré, případně výrazné črty a žena naopak spíše jemné.

 

Cítíte, že by muži byli oproti ženám v něčem výrazně zvýhodněni?

No, asi nemusí držet diety. Aspoň mně tohle nehrozí. Já bych naopak potřeboval pobyt někde ve výkrmně. (smích)

 

A znevýhodněni?

Moc se na ně nehledí. Všechna pozornost veřejnosti se automaticky soustřeďuje na modelku a model zůstává většinou naprosto opomíjen. Kdybyste se zeptali lidí na ulici, aby vám řekli jméno nějakého pánského modela, většina by vůbec nevěděla. Kdyžto u modelek by to byly dlouhé seznamy…

 

Jaký cítíte poměr poptávky po pánském modelingu ve srovnání s tím ženským?

Poptávka po modelech je určitě menší. Alespoň co se týče poptávky u nás. Ženy se všeobecně více zajímají o módu. Hodně konfekce je zaměřeno pouze na ženy, to má vliv na reklamy a následnou poptávku.

 

Myslíte si, že se v našich poměrech lze uživit pouze modelingem?

Neumím si představit, že by byl v Česku nějaký model, podotýkám muž-model, který by se tady uživil pouze modelingem. A pokud ano, tak před ním smekám. Jsme malá země, u nás jsou možnosti značně omezené. Pokud chcete vydělat slušné peníze, musíte se vydat za hranice.

Jiří Zimovčák
foto: Vratko Barcík

Jaká móda je vám osobně blízká?

Mám rád mladistvou modu. Vkusné barevné košile, roláky, dlouhé svetry, kožené bundy… Miluju jeansy jakékoliv barvy, nenosím prakticky žádné jiné kalhoty než jeansy. Každý má nějaký svůj styl, ve kterém se cítí dobře. Když se podívám, jak jsem chodil oblékaný před pěti lety, je to k smíchu. Ale je to normální věc, každý si nějakým vývojem musí projít.

 

Když vezmu v potaz pozadí módních přehlídek, kde vidíte v rámci produkce největší slabiny?

Nechci se nikoho dotknout, ani nikoho soudit, na to nemám zdaleka tolik zkušeností. Ale přijde mi, že je u nás jen málo lidí, kteří jsou schopni zorganizovat přehlídku na světové úrovni. Za největší slabiny bych považoval volbu prostoru a celkové aranžmá… Ale je to jen můj subjektivní názor.

 

Neberete si někdy osobně, že manekýn či manekýnka jsou považováni za jakési věšáky na oblečení a přesně to se od nich také očekává? Jak se v takové roli cítíte?

Kdybych si to bral osobně, tak bych to zřejmě nemohl dělat. Podívejte se, je to práce jako každá jiná. Někdo to dělat musí. Lidé si myslí, že je to lehké, ale není to tak. Stát mnoho hodin na nohou není zrovna procházka růžovou zahradou, hlavně když musíte vstávat v pět hodin ráno.

Jiří Zimovčák
foto: Michal Skramusky

Cítíte mezi manekýny konkurenční boj? Jak to vnímáte?

Atmosféra na castinzích není nejpříjemnější. (smích) Ve vzduchu je stres a napětí a ostatní uchazeči se na vás dívají rentgenovým zrakem. Hodně lidí si neuvědomuje, jaký tlak tam je. Stovky lidí a několikahodinové čekání… Jedna modelka mi kdysi řekla, že když čeká na castingu, tak se s nikým nebaví, ani se nikomu nedívá do očí. Uzavře se do pomyslné bubliny a nikým se tak nenechá „vysávat“. Něco pravdy na tom je. Když do vás ten druhý celou dobu hučí, jaká je to otrava čekat, že ho stejně nevyberou, anebo že už je stejně dopředu rozhodnuto, cítíte se stejně jako on. Což není dobré. Na castingy se musí chodit s klidem a s pocitem, že je vám to úplně jedno. Ano, a to je to, co jsem se ještě nenaučil. (smích)

 

Nechybí vám při této práci osobní vazby a emoce?

Když fotíte nějakou kampaň, vztahy jsou více méně profesionální. Je to tak, nic s tím neuděláte. Je to práce jako každá jiná. Za tu dobu, co to dělám, jsem však potkal několik lidí, kteří mi již od první chvíle sedli, a momentálně můžu říct, že s nimi mám velmi kamarádský a pěkný vztah. Mezi tyto lidi patří Daniela Pilná a její skvělý team, Ywetta Sarah Nikel, můj první objevitel Michal Skramuský, nebo Lukáš Kimlička. Když mám příležitost fotit s nimi, moc se těším. Vím, že kromě práce se i zasmějeme, a o to jde. S úsměvem jde všechno líp… To neplatí jen v práci, ale i v životě.

 

Na molu se čas od času „poštěstí“ nějaké to zaškobrtnutí na vysokých podpatcích, ale to vám nehrozí. Jaké situace mohou být na molu ošemetné pro muže?

Matně si vzpomínám na svoji první přehlídku. Byl jsem hodně mladý a ještě jsem přesně nevěděl, jak to bude probíhat. Najednou došla řada na mě a já cítil, jak se mi klepou kolena. Teď se nad tou vzpomínkou usmívám, ale tehdy mi do smíchu opravdu nebylo. Muselo to být hrozně poznat. V mém případě šlo spíše o překonání nervozity než o nějaké faux pas.

 

Zažil jste již nějakou přehlídku bez zkoušení, nebo se opravdu dbá na pečlivé natrénování choreografie?

Přehlídka bez zkoušky?! To by mohla být zábava! (smích) Ne, to jsem opravdu nezažil. Zadavatelé si hodně potrpí na to, aby se vše důkladně připravilo a odzkoušelo.

 

Co pánský make up, jak jste se s ním sžil? Umíte si představit, že byste něco ke zdokonalení svého vzhledu používal i v běžném životě?

Pro mě je to běžná věc. (smích) Když fotíte, make-up je naprosto běžná věc. Nemám nic proti jeho používání v běžném životě. Dám vám příklad, mám důležitou schůzku a na čele se mi udělá pupínek. Proč bych ho nemohl zakrýt, když tady ta možnost je?! Nevidím na tom nic zženštilého nebo divného. Něco jiného je, když si na sebe někdo dá třpytivý make-up a leskne se na vzdálenost dvou kilometrů. To je samozřejmě krok vedle. Tady jistě platí pravidlo, že se nic nemá přehánět.

Jiří Zimovčák
foto: Lukáš Kimlička

Baví vás více přehlídky, nebo fotomodeling?

Určitě více fotomodeling. Každé focení si velice užívám. Beru to jako určitý umělecký proces. Není to jen o tom, že si stoupnete před objektiv a měníte pózy. Mám rád tu energii, která vznikne mezi fotografem a modelem. Neříkám, že ji cítím u každého focení, ale když vznikne, je to skvělé. Mám z práce pak lepší pocit. Přehlídky jsou zase o něčem jiném. Odchodíte to a jdete domů. Díky mé výšce jsem jich však moc neodchodil. Ale chápu, že pro někoho je příjemnější být hodinu na přehlídce, než strávit celý den v ateliéru.

 

S čím byste doporučoval začít dříve?

Tohle je podle mého názoru celkem individuální záležitost. Někdo je dobrý na přehlídky, tak začne předvádět. Někdo je zase fotogenický, tak se zaměří na focení. A když máte oboje, tak můžete předvádět i fotit. Čím začít? Asi tím, co vám nabídnou jako první.

 

Jaký zážitek z téhle profese hodnotíte pro vás doposud jako nejsilnější?

Minulý rok se můj módní editional, který fotil výborný fotograf Lukáš Kimlička, objevil v arabském časopisu In Magazine. Moc mě potěšilo, když mi naprosto spontánně napsalo asi dvacet lidí z tohoto regionu. Pochválili fotky a popřáli mi mnoho dalších úspěchů. S některými z nich jsem dodnes v kontaktu. Dostalo se mi dokonce i pozvání do Dubaje, což mě opravdu překvapilo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto:

Vratko Barcík

Lukáš Kimlička

Michal Skramusky

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

25 nečekaných tajemství stravování (díl 1.) 25 nečekaných tajemství stravování (díl 1.) Většina moderních postupů, článků a rad týkajících se hubnutí se typicky omezuje na příkazy typu: "Jezte tohle a ne tamto,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!