Jitka Kopejtková dává fotografiím nový rozměr!

Jitka Kopejtková
Jitka Kopejtková
07.10.2012 16:34 | Michaela Lejsková

Její hlavní motivací je ulice, zdrojem její práce jsou věci, které všichni ostatní vyhazují, ničí a likvidují. Jitka Kopejtková již patnáct let fotografuje strhané plakáty. Fascinují ji zejména neotřelými barevnými kombinacemi a uhrančivými kompozicemi. I když svůj úspěch skromně popírá, zájem o její práci stále roste. Plátna putují z výstavy na výstavu. A není se vůbec čemu divit. Takové umění totiž nikdo jiný v České republice ani blízkém zahraničí nedělá.

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak jste se dostala k umění jako takovému? Byla to čistě náhoda? Nebo jste si za ním šla již odmalička?

To vůbec ne, nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se něčemu podobnému mohla věnovat. Vždycky jsem však umění milovala. Maminka mě hodně brala na výstavy a svůj vliv na můj vývoj v tomto směru měla také tchyně. Vlastnila mnoho knih o umění, které jsem si vždy pročítala a listovala jimi. Po roce 1989, kdy bylo možné cestovat, jsem okamžitě vycestovala za hranice a v tu chvíli se „to“ ve mně probudilo.

 

To znamená, že jste se focení nikdy předtím nevěnovala? V Čechách jste nikdy nic nenafotila?

To ano, ale s uměním to nemělo příliš společného. Bavilo mě fotit, ale pořád mi zřejmě chyběla ta pravá inspirace, motivace. Tu jsem našla skutečně až v Paříži.

 

Fotografii jste ale nestudovala, tak kdo vás naučil zacházet s foťákem?

Já sama, školu žádnou nemám. Prostě jsem fotila, fotila a najednou to tam bylo. Není to zase tak složité.

 

Vy jste ale nezačínala rovnou se strhanými plakáty. Předcházelo tomu i focení osamocených předmětů. Co vás tak zaujalo?

Láhev vína. Šla jsem si takhle podél Seiny v Paříži a najednou jsem uviděla prázdnou láhev. Bylo to, jako když do mě uhodí blesk. Nafotila jsem ji na všechny možné způsoby a úplně jsem tomu propadla. Pak jsem objevila boty, křesla a u toho jsem potkala plakáty.

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Jaký byl přechod od opuštěných předmětů ke strhaným plakátům?

Chodila jsme po ulicích a všímala jsem si, jak jsou krásně barevné. Nevěděla jsem však přesně, odkud se ty barvy berou. Nejdříve jsem barvy viděla jen periferně, když jsem se na ně podívala přímo, nebyly tam. I tak jsem si ale jeden kousek vyfotila, a když jsem si to pak doma prohlédla zvětšené, zjistila jsem, že je to naprosto nádherné. Vrátila jsem se, ale už to bylo přelepené. V ten okamžik jsem tomu propadla.

 

Tyto miniaturní záběry zvětšujete na plátna, která pak vystavujete. Jak jsou ve skutečnosti focené kousky velké?

Opravdu malé, zhruba deset na deset centimetrů. 

Vaší filozofií je, že nikdy plakáty neupravujete, nikdy nesmí být uměle poškozeny. Nemáte přesto občas chuť trošku „škubnout“?

Vůbec ne, trhám maximálně malé kousky, které vlají ve větru a pak mi zkazí fotografii. Neměla bych z toho tu radost, kdybych si je upravovala.

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Trvá vám dlouho než najdete kousek, který se vám natolik líbí, že jej nafotíte?

To záleží na tom, kde jsem. V Praze už mám svá místa, ale je pravda, že mizejí. Prahu uklízejí hrozně rychle. V Pařížské nenajdu vůbec nic, ale Žižkov a Vysočany, různá sídliště, viadukty – to je zatím bezedná studna inspirace. Prostě nádhera.

 

Asi máte opravdu dobré oko, když dokážete vidět to, co většina z nás jednoduše přehlídne.

Asi ano.(smích) Vidím hlavně ty barvy, opakovaně všude říkám, že i ta nejšpinavější ulice má svoje kouzlo, tajemství, informace.

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Co je pro vás podstatné, abyste plakát vyfotila? Co vás zaujme prvotně?

Není to nějaká jednotlivost, ale spíše všechno dohromady. Kombinace, které vznikají, jsou prostě neuvěřitelné. Nejsem si jistá, že by něco podobného zvládl sebelepší malíř. Často najdu na jednom místě v podstatě neslučitelné barvy, které pohromadě vypadají skvostně.

 

Jaké barvy máte nejraději?

Žlutou, zelenou, červenou, modrou. Takové ty nejjednodušší, které mají rády malé děti. S tím si úplně vystačím.

 

Je to tak, že na plakátu vidíte vždy něco reálného, nebo jsou to spíše abstrakce?

Já v tom vidím svůj svět. Obrazy na výstavě v Trafačce jsem pojmenovala podle souhvězdí hvězd na severní a jižní polokouli, protože se ráda dívám na hvězdy. Přitom mnohdy vůbec nevím, co daný název vůbec znamená. Podle různých asociací pak přidám název.

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Chápete svou práci jako formu určitého sdělení? Hned mě napadlo, že chcete poukázat na to, jak moc je společnost konzumní. Je to tak, nebo se od takových asociací spíše distancujete?

Může to třeba tak vypadat, ale můj záměr to není. Jsem velký optimista a nechci poukazovat na nic ošklivého. Negativní zprávy slyšíme z médií dnes a denně. Já chci lidem přinést trošku něco jiného. Zpříjemnit jim život, ukázat, že ulice dokáže být příjemná, i když je na první pohled špinavá. Připomenout, že jsou kolem nich hezké věci, i když je oni sami nevidí. Jsem přesvědčená, že když si trošku více začnou všímat svého okolí, zlepší jim to náladu.

 

Nebojíte se, že vás to jednou přestane bavit?

Zatím rozhodně ne. Reklamní agentury, které vytvářejí plakáty, jsou dost kreativní. Stále jejich podobu posouvají někam dál. Vůbec si nedovedu představit, že bych se tomu nevěnovala, že bych dělala něco jiného. Stále jsem z toho tak trochu v opojení.

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Takže když jedete na dovolenou, vezmete si foťák a vydáte se na nejzastrčenější místa ve městě, abyste našla nějaké motivy?
Já dovolenou vlastně vůbec nemám. Cestuji hodně pracovně, což v podstatě beru jako dovolenou. Foťák mám samozřejmě vždycky s sebou, a pokud se mnou náhodou někdo jede, je ze mě nešťastný. Zastavuji autem na každém rohu. V každé vesnici, na každé zastávce. Prostě všude, kde vidím něco zajímavého. Nebo třeba opuštěnou láhev, těch najdete mnoho.

 

Neuvěřitelnou kombinací jsou také vaše plakáty na platebních kartách. Něco, co k sobě zdánlivě vůbec nejde, však vypadá v reálu více než dobře. Kdy budu moci mít nějakou takovou kartu v peněžence?

To si asi ještě chvíli počkáte. Je to návrh nových designů. Záleží na bankách, zda se jim budou návrhy líbit. Teprve to začínáme nabízet.

 

Vedle fotografování se věnujete také kolážím. Kdy je uvidíme?

Koláže jsou spíše takový můj deník. Ještě jsem je nikdy veřejně neukázala.

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Je to vaše tajná sbírka?

To zase ne, přátelé už je viděli. Zatím spíše čekají na to, až budou objeveny. Baví mě to. Vždycky si v antikvariátu koupím knížku o nějakém městě a tu ke koláži použiju. A protože vím, že by si ty knihy nekoupil nikdo ani za pět korun, tak mám pocit, že je zase posouvám dál. Určitě bych je však chtěla jednou zveřejnit, ale zatím nevidím prostor. Do kaváren se mi příliš nehodí, muzea jsou příliš vysoká laťka.

 

Styl, který děláte vy, nikdo jiný v České republice nedělá. Umělečtí kritici mají proto trošku problém vás zařadit. Nejčastěji vás však zaškatulkují do proudu nazývajícího se new street art. Myslíte si, že do něj patříte?

Já se vůbec nikam neřadím. Nenazývám se fotografkou, ani umělcem. Prostě fotím, to mě baví a hotovo. Toto zaškatulkování nechávám na novinářích, kriticích a kurátorech.

 

Ale se street artem jako takovým máte opravdu hodně společného. Láká vás ulice, je vlastně vaší hlavní inspirací.

To ano, ulice je pro mě obrovskou inspirací a jednou velkou expozicí, což mnoho lidí nevnímá. Navštěvují galerie a nevšímají si nevšedností ulic, přitom toho mají hodně společného. Ulice má prostě své jedinečné kouzlo. 

 

Smyslem street artu je, že se umělci snaží přenést umění do ulic, ale vy se spíše snažíte ulici přinést do galerií. Je to tak?

(smích) To máte pravdu. Ale není to žádný záměr, nepřemýšlela jsem o tom a neplánovala jsem to. Fotila jsem si opravdu jen pro sebe. Až díky kamarádce, která mi nabídla vystavovat, jsem se do tohoto uměleckého světa dostala. Je to však opravdu zajímavá myšlenka propojit takto odlišné světy, u kterých se zdá, že se ničím spojit nedají. Ale jak už to u umění bývá, možné je všechno.

 

Chtěla jste původně vystavovat venku? Nebo v galeriích? Nebo jste nechtěla vystavovat vůbec?

Já jsem vystavovat vůbec nechtěla. Jsem spíše stydlivý typ, nikam se moc netlačím. Mám ale kamarádku, která je úplně jiná než já. Přemluvila mě, abych vystavila fotografie láhví u ní v kavárně na Loretě. Pak přišlo další pozvání do galerie, nabídky se začaly hromadit. Moc ráda bych se tím jednou živila.

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Zatím to tak není?

Rozhodně ne. Náklady jsou pořád vyšší, než je zisk. Já se ani neumím prodat a toho pravého galeristu jsem zatím nepotkala.

.

Kdo má o vaše obrazy nejčastěji zájem? Prodávají se do soukromých sbírek?

Hodně si je kupují právníci, lékaři a modelky. Ti mají moderní byty a můj styl se jim do nich hodí. Problém je v tom, že nejsem moc dobrý obchodník. Většinou dílo prodám za výrobní cenu.

 

Jak celkově hodnotíte tuzemský street art? Mnoho lidí si pod takovým pojmem představí pouze postříkané budovy.

Rozumím tomu, že některé lidi může street art obtěžovat a že mají rádi jiné umění. Ale na zdi se malovalo vždycky. Myslím si, že je jen otázkou času, než si na to zvyknou. A pokud někdo postříká historickou budovu, není to ani graffiti. Promyšlené dílo nikdo neudělá na památku. Problém je jen v tom, že to lidé nedokážou odlišit. Za graffiti označují jakoukoliv čmáranici, číslo, podpis. Krásné graffiti na starém domě jsem snad ani neviděla. Pravda je, že hodně bývají na komunistických činžácích a tam je otázka, zda jim to spíše nepomůže. Alespoň si jich někdo všimne.

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Koho z českého prostředí obdivujete?

Jsem velká fanynka Honzy Kalába a potom kamarádky Indy Art, která je skvělá, nezávislá.

 

A pokud byste měla srovnat tuzemský street art s tím zahraničním, jak jsme na tom?

Domnívám se, že nepokulháváme. Náskok západních zemí se nám podařilo dotáhnout. Můžeme být rádi, že nežijeme ve Švédsku nebo Finsku, kde je graffiti naprosto zakázané. Komunity jsou dnes díky Facebooku a internetu propojeny, proto se nám daří držet krok s ostatními. Ale je pravda, že v Londýně a Berlíně najdeme naprosto unikátní díla. Autoři mají totiž více peněz a mohou své nápady lépe projektovat. Města tento styl také mnohem více podporují.

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V Londýně působí snad nejznámější street artista na světě Banksy. Je to naprostý unikát. Jak hodnotíte jeho práci?

Jak říkáte, Banksy je skutečný pojem, ikona. Základem jeho práce je výsměch a to jak politický, tak i kulturní. On dělá graffiti citem a smyslem, což ostatní příliš neumí. Já mám ráda černý humor, v Londýně mě překvapilo, že některé jeho graffiti jsou za sklem a je z nich chráněná památka. Bohužel u nás něco podobného nehrozí. Při situaci na radnici se něčeho takového nedočkáme.

 

Ještě se na chvíli vrátím k vám. V současné chvíli vaše kariéra prudce roste. Máte jednu výstavu za druhou a skoro ani nestíháte vernisáže. Která výstava pro vás byla stěžejní?

Každá je skvělá. Je ale pravda, že na některé z nich vzpomínám trochu víc. Nejosobnější pro mě byla výstava v muzeu Moderního umění Andyho Warhola, což byla taková moje srdeční záležitost. A pak taky pražská Trafačka, to bylo opravdu hodně citové. Moc ráda mám také Palác Akropolis, kam se teď v červnu vracím s výstavou. Cítím se tam dobře, hrají tam skvělou hudbu, divadlo a perfektně tam vaří. (smích)

ilustrační foto
Foto: Jitka Kopejtková

 

Jak na váš koníček reaguje rodina?

Určitě ho podporuje, i když manžel už spíše zpovzdálí. Na vernisáže se mnou již nejezdí, protože říká, že když o to zakopává doma, nebude jezdit na výstavy. A dcera ta je pro mě největší odborník. Dívá se na to dětskýma očima, to je pro mě skutečně důležité.

 

Jaký je váš největší cíl?

Já jsem v podstatě spokojená, nemám nějaké přehnané nároky, cíle. Ale jedno bych vlastně chtěla. Vystavovat v Tokiu. Japonsko mě opravdu láká. I když fotografií bych tam asi moc nepořídila, představuji si, že ulice jsou naprosto čisté, uklizené, bez plakátů.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robetvano.cz

Make up a produkce: Michaela Lejsková

Foceno v areálu Žofín Garden na Slovanském ostrově www.zafingarden.cz

Oficiální stránky Jitky Kopejtkové http://kopejtkova.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jitka Kopejtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano
Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!