K Vojtkům přiletí čap!

Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano
Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano
23.08.2012 16:22 | Michaela Lejsková

Jovanku Vojtkovou zná většina lidí jako tanečnici. Než se ale stala profesionálkou v tomto oboru, úspěšně vítězila i v soutěžích na poli sportovní gymnastiky. Klasický tanec vystudovala na Státní taneční konzervatoři v Praze, osmileté studium ukončila maturitou a absolutoriem. Její kroky poté vedly do Hudebního divadla Karlín, kde účinkovala v mnoha muzikálech a operetách. Hostovala také v Národním a Vinohradském divadle. Od roku 2002 se stalo její domovskou scénou divadlo Broadway a později i divadlo Hybernia, kde měla příležitost tančit krásné role. Před šesti lety si zařídila kosmetický salon, ve kterém také pracuje. V současné době se těší na svého prvního potomka a pro profesní magazín Best of poskytla úplně poslední rozhovor před porodem.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Chodila jste jako malá do tanečních lekcí, které byly mimoškolní aktivitou, nebo jste tanec už přímo studovala?

Začala jsem ve čtyřech letech se sportovní gymnastikou, protože jsem byla dost hyperaktivní a neposedné dítě. Pokračovala jsem v ní dalších šest let na vrcholové úrovni pod vedením paní Bosákové. Byly to fyzicky náročné a každodenní pětihodinové tréninky, ale nás to bavilo. Odměnou a motivací byly medaile ze závodů. Dnes už mohu jen vzpomínat, co vše jsem v tom věku po fyzické stránce zvládla. V deseti letech jsem ale s gymnastikou přestala díky konkurenčnímu boji jedné maminky. Jak se říká – něco špatného, pro něco dobrého. Zkusila jsem přijímačky na státní taneční konzervatoř v Praze, které jsem úspěšně zvládla, a můj život nabral jiný směr.

 

Myslíte si, že když se tanečníci živí moderním tancem, měli by znát i základy klasiky?

Myslím si, že klasický tanec je základ, bez kterého by se tanečník neměl obejít. Je to jako abeceda, kterou vás učí v první třídě a kterou nemůžete přeskočit, protože byste neuměla číst. U toho, kdo neprošel alespoň základy klasiky, je to na jeho pohybovém projevu vidět.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Chodila jste do tanečních, když jste tanec studovala?

Proč? Na to už nebyl čas, chuť a ani síla. Ve škole jsem byla většinou od sedmi do sedmi. Po protančeném a prostudovaném dni jsem už jen dorazila domů, napsala úkoly a padla do postele.

 

Co byste doporučila mladému člověku, který se rozhodl, že se bude živit tancem?

Pokud je ten člověk rozhodnutý, že se tomu chce věnovat, ať do toho jde. Ale musí počítat s tím, že to bude mít v dnešní době jako zábavu nebo přivýdělek, protože práce tanečníka není v Čechách dobře finančně ohodnocená. Proto tanečníci působí ve více projektech, nebo mají ještě jiné zaměstnání.

 

Zažívají začátečnice někdy šikanu?

Nesetkala jsem se s šikanou ani na škole, ani v divadle. Z učitelů jsme měli respekt, vedli nás a vychovávali. Škola byla velká dřina, ale ráda na ni budu vzpomínat. Nepříjemné situace jsem zažila spíše až v divadlech, tím myslím pomluvy a intriky. Trvalo mi, než jsem to začala brát s nadhledem. Ale to se asi děje všude.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak zapadne nováček do kolektivu? Má to v něčem těžší?

Pokud je člověk dochvilný, spolehlivý, na zkoušky chodí připravený, tak zapadne bez problémů.

 

Jak se mohou v taneční branži uplatnit i lidé, kteří nejsou nejštíhlejší, ale mají cit pro rytmus?

Záleží na výběru stylu tance. V baletu by se těžko uplatnila korpulentní tanečnice, ale v jiných stylech, jako třeba v břišních a latinskoamerických tancích, je hezčí pohled na tanečnici krev a mléko než na chrastící kosti v těle. To je můj názor.

 

Měla jste někdy nějaký vážný úraz, který se stal při tanci? A jaké úrazy tanečníkům nejčastěji hrozí?

Nejčastěji jsou to asi zpřetrhané vazy, vyhřezlé plotýnky a zlomeniny. Naštěstí mě nic takového nepotkalo, jen drobnosti, jako jsou například výrony kotníků a nalomeniny. Ale je pravdou, že rok od roku víc cítím opotřebovanost svého těla, kloubů a páteře. V podstatě si ale nemám na co stěžovat, vždyť dávám tělu zabrat třicet let.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vzpomínáte nerada na dobu, kdy jste jako profesionálka s tancem začínala?

Naopak, na tuto dobu vzpomínám velmi ráda. V hudebním divadle Karlín jsem získávala praxi a cenné zkušenosti, které jsem dokázala využít pro svou další taneční kariéru.

 

Tanečníci působí ve více projektech. Které z nich si mohou zvolit sami a ke kterým se dostávají poněkud složitěji?

Měla jsem to štěstí, že jsem zažila dobu, kdy projektů bylo hodně a bylo z čeho vybírat. V roce 2002 jsem konkurzem získala angažmá v divadle Broadway, které se otvíralo muzikálem Kleopatra, a během desetiletého působení v něm jsem měla příležitost vystupovat v mnoha muzikálech a zatančit si tam krásné role. V roce 2006 mi byla nabídnuta smlouva na roli němé dívky v muzikálu Golem, kterým se otvíralo divadlo Hybernia. Je to hlavně o konkurzech a je potřeba i trochu štěstí.

Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano
Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano

 

U filmu se říká, že režisér má svůj oblíbený okruh herců, které stále dokola obsazuje. Funguje to tak i v muzikálech?

Asi ano, měla bych pro to i pochopení. Je příjemnější pracovat s někým, s kým se vám nejen dobře dělá, ale také víte, že se na něj můžete spolehnout. Dnes se bohužel spousta lidí dostane k dobré práci, ale pak třeba nepřijdou na zkoušky, nebo jsou nepřipraveni, a ani se neomluví. Pak je lepší pracovat s někým, koho znáte.

 

V muzikálech působí choreografové nebo režiséři, kteří účinkující nějakým způsobem vedou. Je pro vás lepší, když je režisér přísný a nekompromisní, nebo vám více vyhovuje benevolentní typ, který si i trochu nechá mluvit do práce od zpěváků a tanečníků?

Na škole nás učili naslouchat, pracovat a ne přiliš diskutovat. Krásným zážitkem pro mě byla spolupráce s panem režisérem Jozefem Bednárikem, který má jasnou představu, co po vás chce, dokáže vám danou postavu vysvětlit, zahrát, zatančit, jednotlivé připomínky vtipně podat a udržet po dobu dvou až tříměsíčního zkoušení v lidech dobrou náladu.

 

Zažila jste někdy, že si tvůrci nějakého projektu vymysleli na pohled sice fantastickou choreografii, ale pro tanečníky to bylo těžko realizovatelné, dokonce třeba i nebezpečné?

Na nic takového si nevzpomínám. Vždycky se vše upravilo tak, aby to fungovalo a aby to bylo bezpečné.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak to vypadá, když se v muzikálech učí tančit zpěváci? Pomáháte jim?

Je pravda, že se u toho člověk občas baví. (smích) Na druhou stranu je to stejné, jako kdybych já najednou měla zpívat, to by se možná nikdo ani hrůzou nesmál. Takže to beru tak, že jejich profesí je zpěv a ten tanec v podstatě vždy nějak zvládnou. A pokud chtějí poradit, tak jim ráda poradím. Třeba když se zkoušel Baron Prášil, tak jsem s manželem (pozn. redakce: zpěvák Josef Vojtek.) trénovala i doma. A drtil poctivě, i když nemá rád kritiku. (smích)

 

Vybaví se vám zpěvák nebo zpěvačka, kteří mají současně i taneční talent?

Napadá mě například Helena Vondráčková, se kterou jsem měla možnost spolupracovat v muzikálu Baron Prášil, Jiří Korn a samozřejmě můj manžel Josef Vojtek. (smích)

 

Které taneční projekty vám připadají nejzajímavější a čím?

Byly to jednoznačně projekty, ve kterých jsem měla možnost tančit hlavní role, jako byl had v muzikálu Kleopatra, němá dívka v muzikálu Golem a fyzicky nejnáročnější role krvinky v muzikálu Dracula.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké jsou rozdíly mezi projekty, kdy tančíte v doprovodné skupině a kdy sólově?

Myslíte v company? Je to obtížnější v tom, že na jevišti nejste sama, ale ve skupině, a udržet formaci, pohyb a rytmus jako jeden je mnohdy velký problém. A když má někdo „okno“, je to více vidět, než když jste na jevišti sama a můžete improvizovat.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s konkurzy?

Je to nutné zlo, aby člověk získal práci. Naštěstí jich za sebou moc nemám, protože zůstávám věrná divadlu Broadway.

 

Měla jste někdy problémy s kostýmem, který se vůbec nehodil k choreografii, kterou jste měla ztvárnit?

Ano, stává se, že při nastudování a následném projíždění nového projektu zjistíte, že návrh kostýmu nejde skloubit s danou choreografií. Vždy je to pak na domluvě a kompromisech choreografa
a kostýmního návrháře.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Existují třeba i nepsaná pravidla, která by měl tanečník dodržovat?

Nejen tanečníci, ale všichni, kteří se podílejí na projektu by měli dodržovat dochvilnost, spolehlivost a připravenost. Je pro mě s podivem, kolik lidí o tom nemá zdání

 

Do kdy může tanečník vykonávat svoji profesi?

Řekla bych, že je to do té doby, kdy mu slouží a drží tělo pohromadě. (smích) Takže individuální záležitost.

 

Jak vy sama cítíte, do kdy budete toto povolání ještě dělat?

Už několik měsíců netančím a pečlivě se připravuji na svoji největší životní roli. Tou je role maminky. Ráda bych se ještě vrátila do muzikálů, ale miminko a jeho potřeby pro mě budou prioritou.

 

Jaké má tanečník možnosti, když skončí s tancem aktivně? A co budete chtít dělat vy?

To je na každém z nich, na jeho možnostech, schopnostech a chuti. Já jsem se rozhodla před šesti lety pro kosmetický salon, ve kterém nabízím kosmetické služby a permanentní make-up. Práce, která mě baví a která šla časově skloubit s divadlem.

 

Jaký styl tance vám vyhovuje nejvíce?

Teď už je to spíše tanec kolem plotny a domácnosti. (smích) Ale vážně, velký respekt mám ke klasickému tanci a k choreografiím a stylům, ve kterých můžete esteticky a elegantně ukázat možnosti svého těla. To mi vyhovuje víc než se zoufale zmítat po jevišti a mlátit sebou o podlahu v duchu „moderno-výrazo-scénického“ tance.

 

Máte nějaké zkušenosti také s černým divadlem, výrazovým tancem?

Minimální zkušenost, co se týká černého divadla, a jiné styly, jsem studovala hlavně na škole.

Jovanka Vojtková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Je nějaký typ tance, který byste nezvládla?

Těch je spousta, teď mě napadá například břišní tanec, při kterém bych ze sebe vytřepala pár pochroumaných plotýnek. (smích)

 

Jak vypadá vaše obvyklá taneční výbava? Obsahuje něco speciálního?

Taneční boty a pohodlné oblečení, to je základ, pak nejsou od věci i nějaké zdravotní pomůcky. (smích)

 

Existuje něco, v čem vás tančení omezuje?

Kromě sportů mě nic nenapadá. Výslovně jsme měli zakázané lyže, brusle, prostě zimní sporty, při kterých je velká pravděpodobnost úrazu. Naopak tím, že tancuji, mám méně omezení, než lidé, kteří se nehýbou vůbec.

Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano
Jovanka a Pepa Vojtkovi, foto: Robert Vano

 

Je nějaký sport, který se doporučuje tanečníkům vedle jejich profese provozovat?

Určitě, ale je to individuální. Úžasné je plavání, které je dobré na záda, nebo posilování. Já osobně jsem spíše pohodlnější typ člověka a zaberu, až když mám problém. To pak cvičím pravidelně, hlavně jógu a pilates.

 

Je něco, co vám z oblasti tance v Čechách chybí?

Měla jsem to štěstí, že jsem stihla období, kdy jsme hráli každý den, vydělali si peníze a jeden projekt hráli i roky. Dnes to tak není.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Walderová

Šaty: Fashion kolekce Jana Berg www.janaberg.com

Foceno v areálu restaurace Žofín Garden www.zafingarden.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jovanka Vojtková, Pepa Vojtek a Robert Vano
Jovanka Vojtková, Pepa Vojtek a Robert Vano
Hodnocení článku:



Komentáře

Stylová klávesnice Logitech Stylová klávesnice Logitech Nejenom, že sympaticky vypadá, ale co je nejlepší - absolutně jí nevadí jakákoliv voda!   Zdroj: Dvice   Co... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!