Ladislav Županič vs. Clint Eastwood

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Ladislav Županič, foto: Robert Vano
19.09.2012 09:29 | Michaela Lejsková

 

Příležitost přeje připraveným a takových bylo v životě připraveného Ladislava Županiče docela požehnaně. Ať už to bylo na poli filmových či divadelních rolí, za které sklízel ovace například i v dalekém Japonsku, nebo když mu osud do cesty přihrál deset let ředitelování divadla Karlín, druhého největšího a nejstaršího divadla v Praze. Osudovou a neméně významnou roli získal také v dabingu, kde svůj hlas propůjčil Clintu Eastwoodovi. Příležitosti mohou být mnohdy současně nelehkým úkolem. Jak se popasoval s těmi svými životními výzvami Ladislav Županič, vyprávěl při setkání v pražské restauraci Žofín Garden.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak sám vnímáte tolik pracovních příležitostí, které jste proměnil? Jaké věci si obvykle vybavíte, když vzpomínáte? Přeci jen, každá zkušenost zanechá na člověku nějakou stopu, někdy i rýhu! (úsměv)

To jste řekla zcela správně, protože já už jsem doslova rozrýhovaný! (smích) Jinak jsou určité vzpomínky, třeba na první angažmá, rodný Prostějov nebo JAMU, a to mi připadá někdy jako včera, a někdy také jako minulý život...

 

Setkávala se vaše očekávání od přijatých rolí se skutečností?

Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě fatalista a nechal jsem se osudem vláčet... Vyplnilo se mi i to, o čem se mi ani nesnilo.

 

Jak se podle vás hraje herci, když jednou hraje velkou, dejme tomu hlavní roli a pak jde do role malé? Nezápasí i tak trochu s egem v tomto směru?

Jsou malé role a malé role. Jak bych vám to popsal... Třeba celkem malá role ve filmu Vesničko má středisková, kde hraju Pražáka, kterému Marián Labuda rozbije sloupek. Ta role byla tak postavená, že se kolem ní motala velká část filmu.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak je to s malými a velkými rolemi v dabingu?

Tam hrozilo nebezpečí, že jakmile najedete na dabing různých druhořadých filmů a rolí, dostanete se do šuplíku „čurdařů“, kteří přijdou, nadabují „Paní, přišlo vám psaní!“ a jdou domů, a už se nedostanete k těm velkým rolím.

 

Vám se v dabingu podařilo získat velmi výraznou roli, Clinta Eastwooda. Jak k tomu došlo?

Řekl jsem, že ty malé role nechci, že se bojím, že bych v tom uvízl. Že mám čas, ale nechci to dělat. Produkční to chápali a malé role už mi nenabízeli. Náhoda existuje. Člověk k tomu, aby uměl, musí na sobě pracovat, ale aby to mohl proměnit, musí mít i kousek toho pokakanýho štěstíčka – a to je ta náhoda! Náhoda je koneckonců Bůh, řečeno slovy Immanuela Kanta.

 

Mluvíte podobně, jako Jan Přeučil... (úsměv)

S Janem Přeučilem jsme spolu prožili mnoho let v Karlínském divadle. Nabídl jsem mu hodně pěkných rolí, které mu seděly.

 

Na kterého z herců máte nejvýraznější vzpomínky spojené s Karlínem?

Těch bylo mnoho. Například Nelly Gaierová, Laďka Kozderková, Vladimír Brabec, Jaroslava Adamová, Radek Brzobohatý a mnoho dalších. Jmenuji také jednu pozoruhodnou herečku, tou je Jitka Molavcová. Nabídl jsem jí hlavní roli v muzikálu Hello Dolly a za tu dostala v roce 1996 cenu Thálie. Byla v ní fantastická!

 

Jak se na to tvářil Jiří Suchý, že mu přetahujete herečku?

Jitka to s Jiřím konzultovala a zavolala mi, že to bere. Tehdy pan Suchý hledal prostory pro divadlo a já jsem mu nabídl malé divadélko, které bylo v suterénu Karlínského divadla. Sehnali jsme na to peníze z magistrátu a celé ho opravili, udělali jsme z toho divadlo, o němž pan Suchý tvrdil, že to byl nejkrásnější Semafor, který kdy měli. A nakonec v tom muzikálu měl také malou roličku a bylo to velmi legrační, protože tou dobou běželo představení i v jeho divadle a on si ve svém představení o přestávce odskočil jen o patro výš zazpívat roli, která byla ve filmu obsazena Louisem Armstrongem. Jiří Suchý zpíval slova, která k té písni sám složil „Hello Dolly, jsi-li to ty, zdali, ta, která má hrát o patro níž?“, a lidé řvali smíchy, protože věděli, že dole je Semafor.

V době, kdy jsem převzal divadlo s mizivou návštěvností, v podstatě třicetiprocentní, jehož ředitel dobrovolně odešel z tohoto světa, jsem onu kreativitu a naději na oživení divadla dost oceňoval. Návštěvnost se mi během několika let podařilo zvýšit v průměru na 85 %. Samozřejmě, že se má tehdejší role ředitele neobešla bez chyb.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Může ředitel divadla odhadnout a předpokládat, co bude úspěch, s kým nejlépe? Je jeho úspěšné rozhodování závislé na smyslu pro odhad?

Divadlo nemůžete mít nikdy přečtené.

 

Jak tomu mám rozumět?

Můžete být přesvědčená, že to bude bomba, ale výsledek může být zcela jiný. Nikdy s jistotou nevíme, jak vše dopadne. Říká se, že do žen a do melounu nevidíš. Já jsem si to dovolil poupravit – do žen, do melounu a do diváka nevidíš!

 

Vzhledem k tomu, že jste měl na repertoáru Klec bláznů, dá se říci, že se nebojíte ožehavých témat, jít v tom případě do rizika?

Tahle hra byla úplně první hrou, která byla od začátku až do konce o homosexuálech. Byla geniálně zpracovaná a měla obrovský úspěch. V Americe ji zfilmovali pod názvem Ptačí klec. Mělo to takový úspěch, že málokdo, koho jsem v oblastech českých i moravských potkal a do dneška potkávám, neviděl Klec bláznů. Vzpomínám si, že při premiéře se tleskalo patnáct minut a ve stoje.

 

Co vás ředitelování naučilo?

Že nepříjemné věci se mají řešit okamžitě a první. Jakmile je začnete odkládat, jen se nabalují a vy ztrácíte odvahu. Bez ohledu na cokoliv je nejlepší – a to vím s jistotou – řešit vše hned a věcně, bez emocí.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

S jakými reakcemi jste se setkával na druhé straně? Přeci jen takové přímé jednání ne všichni unesou.

Byl jsem smířený s tím, že mě jako ředitele ne všichni měli rádi. Ale museli mě respektovat. Nedalo se nic dělat, muselo to tak být. Ač za cenu, že mi tři metry za rohem „umyli záda“. Každý si myslí, že když má v ruce mistrovskou hůl, že ho jeho šéf utlačuje. Jenže oni si neuvědomují, že jejich šéf má zodpovědnost a někdy musí nutně dělat i nepopulární a nutné věci.

 

Setkával jste se s divadelní, tzv. hereckou korupcí?

Ano, to tak bývá. Úsilí hrát určité role bývá někdy veliké. Ale já jsem věděl, že se ze své pozice nemohu rozhodovat podle toho, kdo je můj kamarád, nebo kdo mi říká, že „je můj kamarád“, ale s orientací na výsledek jsem se snažil dávat role těm hercům, kterým podle mého názoru role nejlépe sedly a kteří uměli tuto příležitost proměnit. Vděčnost je slovo, které snad ani neexistuje – i to mě naučilo ředitelování.

 

Co vám ředitelování vzalo?

Klidný spánek. Musel jsem brát prášky na spaní, abych byl schopen usnout, protože jsem věděl, že ráno potřebuji vstát a vyspat se alespoň šest hodin. Tohle zažívá ale asi každý herec. Divadlo je nejen fyzická námaha, ale i duševní. Berete kus ze sebe a vrazíte to do té postavy, kterou hrajete, a chvíli to trvá, než se vydaná energie zase vrátí. Je to zvláštní povolání...

 

Je něco, co bývá před představením pravidlem, nějaká nutná komunikace?

Ne, to ne. Jen pokud se třeba něco dlouho nehrálo, zopakujeme si klíčové dialogy.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké rekordy v počtech představení jste zaznamenal za dobu vašeho ředitelování?

Například obě inscenace My Fair Lady, kde jsem hrál profesora Higginse, se hrály dohromady 340krát. V té první inscenaci, která měla premiéru v roce 1984, jsem hrál s dnešní operní hvězdou Dagmar Peckovou. Druhá premiéra byla v roce 1995 a tam jsme se na jevišti setkali s Vladimírem Brabcem, Josefem Opltem, Petrou Jungmannovou a Jaroslavou Adamovou.

 

Jak prožíváte takové množství repríz? Obejde se to bez zevšednění?

Je to tak skvěle napsáno, že každé představení bylo zážitkem. Dokonce jsme to 27krát hráli v Japonsku. Japoncům se to hrozně líbilo. Dali nám to hodně pocítit. Například nám udělali špalír a napsali transparent My Fair Karlín, to bylo úžasně dojemné. (úsměv)

 

Váš návrat z Japonska už ale nebyl tak veselý...

V Japonsku jsme byli dvakrát. Poprvé s My Fair Lady a pak s Netopýrem (pozn. redakce: na vyžádání hráno v originále – němčině), Někdo to rád horké a pak Velkým muzikálovým koncertem. Návrat do Prahy byl velmi smutný. Tehdy, to byl rok 2002, jsem po návratu z Japonska jako obvykle mířil rovnou na magistrát. Když jsem se vracel, Vltava už stála na Františku a já měl takový divný pocit a řekl jsem svému technickému náměstkovi, abychom míchací zvukový pult, který v tu dobu stál okolo tří milionů, dali pro jistotu na jeviště. To jsme udělali a za dvě hodiny mi tento náměstek volal, že se divadlo zaplavuje. Voda se zastavila těsně pod jevištěm, kde byl položen míchací pult.

 

Jaké vás zaplavily pocity po tom, co jste se dozvěděl, že je divadlo vytopené?

Když jsem přišel do divadla, které bylo zničené vodou, která se tam dostala z kanálů, viděl jsem vyvrácená sedadla, bahno a cítil ten odporný smrad, chtělo se mi brečet. Semafor, ten byl zlikvidován úplně. Voda dosahovala hladiny osmi metrů.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Na jak dlouho jste musel přerušit provoz divadla, hraní představení?

Začali jsme likvidovat škody a náhradní řešení, které jsem našel, bylo ve společenském sále Kongresového centra. Takže hrát jsme začali jen s pouhým týdenním zpožděním. Začali jsme koncertem Muzikály v dešti a pak jsme tam hráli celý náš repertoár, což čítalo na třináct inscenací. Zní to teď už krásně a snadno, ale tehdy tomu předcházela komplikovaná jednání, zdlouhavé a složité procesy a tehdy jsem opravdu myslel, že umřu na infarkt.

 

Jak se probouzelo k životu Karlínské divadlo?

To šlo trochu pomaleji. Každopádně než se oficiálně otevřelo a protože jsme neměli kde zkoušet, zkoušeli jsme v prostorách zdevastovaného divadla, protože jeviště zaplavené naštěstí nebylo. Zatáhli jsme oponu, abychom se nedívali do těch zničených sedadel, což nepůsobilo dobře na psychiku, a zkoušeli jsme na druhou stranu, takže jsme se dívali do zdi. Takhle jsme nazkoušeli Chicago. Premiéra byla v prosinci, já byl v nejužší nominaci na Thálii a Dana Šinkorová Thálii dostala. Bylo to ohromně úspěšné představení. Na magistrátu zuřili, že jsme tam mohli chytiti nějaké infekční choroby, ale já myslím, že už tehdy by jim vadilo cokoliv.

 

Jak zněl váš argument?

Řekl jsem jim, že divadlo, které nezkouší a nepracuje, spěje k zániku.

 

Z čeho soudíte, že by jim vadilo cokoliv?

Z toho, co se dělo později. Měl jsem připravený celý dramaturgický plán na novou sezonu včetně obsazení. Jako první jsme rozezkoušeli Noc na Karlštejně. Najednou mě zavolali na magistrát a tam sdělili, že jsem odvolán z funkce ředitele divadla.

 

Tušíte, proč to udělali?

Protože na moje místo chtěl jít jistý pan Egon Kulhánek, který měl velmi dobré až podivné vztahy na magistrátu.

 

Co se dělo pak?

První co bylo, že Kulhánek stáhl Noc na Karlštejně, vyplatil všem tvůrčím spolupracovníkům odstupné a pak nasadil Noc na Karlštejně. Tomu se říká duševní krádež. A to se ani nebavím o tom, že za mě se hrály tři premiéry za sezónu a on dělá jednu za rok s takřka o dvacet milionů větší dotací. A nikomu to nepřijde minimálně zvláštní. Paradoxně Egon Kulhánek byl člověkem, kterému jsem dal výpověď z divadla po premiéře West Side Story pro jeho neseriózní jednání na paragraf 53 za hrubé porušení kázně.

Ladislav Županič, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Asi jste zažil těch infarktových stavů více, řekla bych...

Můj osobní lékař mi řekl, že mě odvolali v pravý čas, protože by to se mnou nemuselo dobře skončit. Říkal jsem už na začátku našeho rozhovoru, že jsem fatalista, a věřím, že to tak mělo být.

 

O co veřejnost přišla vaším odchodem z Karlínského divadla?

O klasický muzikál. Pokud chcete vidět klasický muzikál, musíte do Brna k panu řediteli Stanislavu Mošovi, který ho dělá výborně! Protože tady v Praze už klasický muzikál nenajdete.

 

Přeci jen, v době vašeho ředitelování a hraní klasických muzikálů byl současně velký boom muzikálů jako Jesus Christ Superstar, Dracula... Jak spolu tato veleúspěšná představení „vycházela“?

Diváci měli na vybranou. Jít na klasickou operu, nebo muzikálovou operu. Divadla to ustála a lidi mohli srovnávat. My jsme to ustáli a měli jsme až z 90 % vyprodanou kapacitu.

 

Jak vidíte Karlín nyní, ve srovnání s časy, které tam pamatujete?

Karlín byl první scénou klasického muzikálu a klasické operety. Kde je dnes? Kdo by tam klasické věci hrál? Karlín se stal další továrnou na showbyznys.

 

Ještě neplánujete rozloučit se s divadlem a odpočívat?

Odpočívat znamená degenerovat. Hraji v divadle Na Fidlovačce, v Kalichu a Hybernii, bývalé Brodwayi, protože nic nedělat, to si neumím představit. Jak říkal můj dědeček, odpočívat můžu v hrobě. A tam se mi teda věru nechce! (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Styling: Eva Šebestová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!