Na cestě s Michalem Dvořákem a DJ Luccou.

Publikováno: 21.08.2010 09:40 | Michaela Lejsková

Ve jménu svých hudebních a rodinných snů jdou ruku v ruce hudebník Michal Dvořák a jeho partnerka Lucie Kvasnicová, známá coby DJ Lucca. Velkou část energie a času věnují také svým zálibám, které se opět pojí především s hudbou a sportem. Vypravme se s tímto sympatickým párem na cestu a zavzpomínejme s nimi také na etapy, kterými jsme s nimi mohli jít i my.


Michale, jak se Vám dnes vzpomíná na období s kapelou Lucie?

Dnes už jen v tom nejlepším! Myslím, že nešlo asi "zažít víc". Splnila se mi snad všechna tajná přání, která jsem měl, když jsem zakládal na gymplu svou první hudební skupinu. Lucie stoupala téměř až do svého rozpadu stále vzhůru. Podřizovali jsme tomu všichni všechno. Navíc se ve skupině sešly silné a velmi odlišné individuality, které spolu přesto dokázaly konstruktivně spolupracovat. Skladby a koncerty tak byly velmi pestré. Hráli jsme dokonce s Rolling Stones na Strahově pro vůbec největší počet diváků, co se kdy sešlo – 130 tisíc. Už tehdy to mohlo klidně skončit a byl bych spokojen.

Lákala kapelu i zahraniční scéna?

Myslím, že texty byly velmi důležitou složkou úspěchu Lucie. Češtinu přeci jenom ovládáme nejlépe. Tím jsme se ovšem dobrovolně diskvalifikovali, co se možnosti fungovat v zahraničí v nějakém širším kontextu týče. Objeli jsme velké turné po USA, hráli na zahraničních festivalech, ale jen v Čechách se nám podařilo prodat přes milion nosičů.

Rozpad kapely Lucie byl pro fanoušky šok a zklamání. Jak se stalo, že jste dospěli až sem?

Těch důvodů bylo mnoho. V roce 1990 hned po revoluci jsme absolvovali asi 383 akcí, koncerty, focení, natáčení klipů, rozhovory… Když si to spočítáte, tak to jsou někdy i dvě akce denně. Do toho nějaké volno, ale často 12-16 hodin každý den spolu. To, si myslím, vyčerpá každý vztah. Navíc rostla ega jednotlivých členů, až už se skoro nevešly do zkušebny. Ve chvíli, kdy jsme dosáhli všeho, čeho se dá u nás dosáhnout, se vytratila motivace a začalo to skřípat. Ale i tak je úžasné, že jsme vydrželi 15 let!

Necítil jste se někdy ve stínu Davida Kollera?

Nikdy jsem k tomu neměl důvod. Zpěváci jsou vždy trochu víc vidět, navíc David je přece jenom starší a když jsem já začínal, on už jezdil po republice jako profík. Při Lucii jsem napsal hudbu k sedmi celovečerním filmům, jeden v USA. Nedávno jsem spolupracoval s Peterem Gabrielem, Wyclefem Jeanem. Možná se o tom tolik nemluvilo, ale mě to naplňovalo rozhodně víc než to, že se na mě vrhalo o pět fanynek méně.

Byl jste vždycky duší rocker?

Byl jsem a jsem duší spíš „hudebníh experimentátor“, i když takhle přesně bych to nenazval. Vždy jsem se zajímal o nové styly, nástroje a technologie. Ale nejen v hudbě. Ve chvíli, kdy jsem jezdil ještě na skateboardu a na malé fotografii uviděl snowboard, okamžitě jsem v roce 1980 vyrobil doma z překližky a laminátu vlastní prototyp. Cokoliv bylo v hudbě, umění a sportu nového, to mě velice zajímalo. Vždy jsem chtěl dělat hudbu nově a netradičně.

Snaha dělat hudbu nově a jinak se projektuje i ve Vivaldiannu. Jak tato myšlenka vznikla? (Vivaldi-anno MMVIII, je to latinsky Vivaldi-roku 2008)

Vivaldianno a taky Pandurango, to je kapitola sama pro sebe. Jsou to projekty, o kterých jsem přemýšlel už i v době kapely Lucie. Když jsem v Lucii skončil, ze dne na den jsem měl normálně na dva roky dopředu zaplněný diář najednou diář prázdný! Rozhodl jsem se začít si plnit další hudební sny a plány. Jedním z nich byla cesta kolem světa: "Expedice Pandurango, aneb cesta za bohem hudby". Když jsem začínal hrát na syntezátory a samolety, líbily se mi art rockové kapely. Chtěl jsem si vyzkoušet něco podobného, vlastně i podobnou práci jako u filmu, ale jen za sebe. Zaranžoval jsem na základě zkušeností s klasickou, rockovou, elektronickou a etnickou hudbou Vivaldiho Čtvero ročních období. Kombinace didgeridoo, brazilské barukády, bolívijských lidových nástrojů nebo indického sitáru se symfonickým orchestrem je ojedinělé. Oslovil jsem houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, legendu art rockové kytary Radima Hladíka, kolegu ze studia kytaristu Jirku Janoucha a více jak šedesát špičkových hudebníků a snažil se dokázat, že hudební fůze se dají dělat i jinak než dělají dívčí kvarteta v minisukních.

Dá se hovořit o Vivaldiannu jako o experimentu?

Jednoznačně! Na začátku to bylo především o hledání, pokusech a omylech, nových zvukových a nástrojových kombinacích. Říkal jsem si, že prodáme a rozdáme kamarádům maximálně 500 CD a zbytek mi zůstane v garáži. Ale možná i kvůli bohatému audiovizuálnímu koncertnímu představení se Vivaldianno chytlo a dnes vyprodáváme největší sály a sportovní haly. Jsem překvapený a zároveň nadšený z reakcí lidí na toto pojetí Vivaldiho hudby. V rámci Sázava festu na nás přišlo asi 3500 lidí a reagovali jako na nějaké rockové mega show. Přitom je to stále klasika, Vivaldi, tedy poměrně těžká hudba na poslech. Fanoušci Vivaldianna se mohou těšit na nové podzimní turné, které bude jak v Čechách, tak i na Slovensku. Koncertní program bude navíc obohacen o ukázky z připravovaného CD. Dovolím si tvrdit, že publikum tak uslyší v ještě odvážnějších úpravách skladby od Mussorgského, Mozarta a Bacha. Snad to všechno stihnu.

Série pořadů Pandurango, která je Vaším splněným hudebním snem, je současně protknuta kulturou obecně. Působí taky trochu jako inspirace pro cestování.

Z časových a především finančních důvodů jsme vybrali, dle mého názoru, hudebně nejzajímavější lokality. Indie, Čína, Austrálie a Nový Zéland, Maroko, Senegal, Brazílie a Bolívie. Na celém světě jsou stovky dalších unikátních lokalit, ale museli jsme zvažovat, co je v našich možnostech. Chtěli jsem zjistit, kam se ubírá současná hudba v rámci globalizace a prolínání kultur. Například v Austrálii jsme se od poloviny mladých lidí nedozvěděli, co je to digeridoo. Přitom se jedná o nejstarší hudební nástroj na světě, na který hrají domorodí aboriginci při komunikaci s duchy – smoke ceremony. Zajímali jsme se však nejen o hudbu. Gastronomie, historie, bohatství země, etnické složení, migrace, to všechno hudbu ovlivňuje a v hudbě se odráží. Pro mě to byla největší životní zkušenost. Došlo mi spousta věcí, ke kterým bych si asi normálně hledal cestu daleko déle.

Co to znamená Pandurango?

Panduranga je desátý Krišnův Avatar, nebo-li převtělenec. První natáčecí den jsme začali v indickém městě Půna náboženskou oslavou, která se dělá vždy, když Indové cokoliv zahajují. Pracovní den, stavbu, dalekou cestu. Naši výpravu zasvětili jednomu z hinduistických bohů – Pandurangovi a učinili ho tak ochráncem naší výpravy. Během našich cest jsme se dostali do celkem nezáviděníhodných situací a přežili jsme je všechny ve zdraví. I jako poděkování za jeho dohled jsme projekt pojmenovali Pandurango.

Jaké cesty Vás určitě nelákají?

Lákají mě všechny cesty, protože všude můžete zažít něco zajímavého. Ale opravdu mě nelákají turistické "lidojemy" a destinace přeplněné řvoucími sýrovými rekreanty. Také v luxusních hotelích nadnárodních sítí nepoznáte danou zem a kulturu o nic víc než v Bruselu, Praze nebo Moskvě. Snažím se vždy dostat mezi místní lidi a turistům se vyhýbám.


Máte ještě čas na skládání filmové hudby a produkční práci?

Mám a rád bych se jí věnoval. Ale na filmy je v současnosti tak málo peněz, že na komponovanou hudbu s velkým symfonickým orchestrem většinou už není adekvátní rozpočet. Do práce "na koleni" s krizovým rozpočtem se nepouštím. Jsem maximalista a práce, na kterou nejsou základní výrobní prostředky – hudebníci, studia a zvukaři, mě nezajímá. Rýsuje se teď spolupráce s francouzskými a indickými filmaři. Tak uvidíme.

Když se Vám narodilo dítě, u kterého musíte stále předvídat, byla to také prověrka organizačních schopností?

Snažím se neorganizovat si život, ale spíš jen práci. Plánování je asi nezbytné, ale život beru tak, jak přichází. Naplánovat se navíc nedá všechno a nemá cenu s tím bojovat. Je lepší se umět rychle adaptovat, rozhodovat a zařídit se podle situace. Se synem je to navíc velká radost.

Na jakou cestu syna poprvé vezmete?

Určitě do přírody. Stany, vaření na ohni, případně nějaká řeka bez davů vodáků. A také všechny sporty, které se dají v přírodě provozovat. Kola, lyže, jachting, atd. Byl jsem tak vychován a nejen že to bylo zábavné a nenahraditelné, ale dalo mi to i hodně do života. Pokud nebude moc protestovat, ukážu mu to, co se líbilo i mně. A až bude větší pojedeme všichni do Japonska, Lucca už tam hrála, ale já tam ještě nebyl a japonská kultura mne v mnoha směrech fascinuje.

Lucie, jaká byla ta Vaše cesta k profesní dráze DJ?

V 16 letech jsem objevila taneční hudbu, začala chodit na party a celá ta kultura – DJové a životní styl s tím spojený – se mi strašně zalíbila. Navíc jsem pracovala rok v agentuře, která pořádala parties, takže jsem k tomu měla blízko. Začala jsem přemýšlet, že bych taky zkusila hrát. Ale tahle myšlenka ve mně ještě nějakou dobu zrála, než jsem si pořídila gramofony a začala jsem se sama doma učit. Pomáhali mi moji kamarádi DJové z Brna, za kterými jsem chodila pro rady. Pak nastala fáze, kdy jsem se musela rozhodnout, zda budu mít DJing jen jako hobby, anebo se mu budu věnovat naplno. Dlouho jsem přemýšlet nemusela…

Jak si stojí DJové u nás a jak v zahraničí?

V zahraničí se prosadily spíše české DJky než DJové. Taneční scéna je nejvíce rozvinutá v Německu, Anglii, Holandsku, Francii a nejúspěšnější DJové pocházejí především z těchto zemí. Mám to štěstí, že jsem exkluzivně zastupována velkou německou agenturou, a tak hraji na velkých akcích především v zahraničí.


Jaká je pro DJ ta dosažená meta, kdy si může říct, že je úspěšný?

Úspěšný DJ je ten, který má hodně nabídek na hraní a DJingem se uživí, ostatně to je stejné i v kterékoli jiné branži. Mým největším úspěchem bylo vydání mého autorského alba Reformation s celosvětovou distribucí. Oblíbil si ho i Carl Cox, se kterým jsem hrála v klubu Space na Ibize. (Carl Cox je legenda mezi DJi a jeden z nejúspěšnějších DJů na světě a Ibiza je DJským rájem, kam se každý rok v letní sezóně sjíždějí statisíce milovníků taneční hudby.)

Co znamená, když se řekne že DJ má své vlastní CD?

Většina známých a úspěšných DJů je zároveň i producenty, to znamená že tvoří a vydávají vlastní hudbu. Většina těchto skladeb se prodává na internetu, protože cédéček se kvůli pirátskému stahování neprodá tolik, aby se je vyplatilo vydávat. Také vycházejí mixované kompilace, kdy si DJ vybere nejoblíbenější skladby a namixuje z nich set. Takové kompilace vydává buď nějaké hudební nakladatelství, nebo třeba klub.

Lucie, kde se s Michalem Dvořákem v hudbě scházíte a kde rozcházíte?

Když si mě Michal šel poslechnout poprvé, tak říkal, že se mu to líbilo a že to bylo to nejlepší, co zatím z taneční hudby slyšel. To mě velmi potěšilo. Ale myslím si, že by si to normálně v soukromí nepustil, i když elektronická hudba ho zajímá. Mně se hudba kapely Lucie vždycky líbila, v sedmnácti jsem byla i na koncertě. Michalův nový projekt s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným Vivaldianno mě také zaujal, objevují se tam mimo jiné i prvky taneční hudby.

Máte v plánu začít vystupovat, nebo chcete hraní ještě na nějakou dobu odložit?

Moje poslední hraní bylo 13. února, kdy jsem byla ve čtvrtém měsíci a říkala jsem si, že začnu hrát až tak za půl roku po porodu, někdy v únoru 2011. Ale paradoxně jsem teď vzácnější a dostávám nabídky na hraní už nyní. Většinu z nich odmítám a posunuji na příští rok. Ale dvě hraní v září s Davidem Guettou, což je nejpopulárnější DJ na světě, jsem potvrdila. Budu s ním vystupovat v Bratislavě a v Praze.

Pak mám ještě domluvená dvě vystoupení v prosinci, v Lucembursku a v Brně, a velký comeback chystám až začátkem příštího roku, kdy také vyjde můj nový videoklip k nové skladbě Japan Sugar Boogie.

Když jste poznala Michala, bylo to hned napoprvé takové to „wow, to by mohl být ON!“?

Michal se mi líbil na první pohled, hned přeskočila jiskra. Ale člověka lépe poznáte, až když s ním strávíte více času. Asi po dvou měsících jsme spolu začali bydlet, jeli jsme hned na docela dlouhou dovolenou daleko od domova, jen sami dva. Všechny moje předešlé vztahy po roce nebo dvou začaly být fádní a nikam nevedly. S Michalem je to jiné, čím více ho poznávám, tím více láska roste.

Váš partner je vášnivý sportovec, spojuje vás i láska ke sportu?

Bez sportu si nedokážu život představit. Sport mi dělá dobře na psychiku. Hrála jsem patnáct let stolní tenis, pět let tenis, který nyní hraji rekreačně dvakrát týdně. Baví mě i jízda na kole, lyže, běžky a snowboard, což máme s Michalem společné. Praktické věci, jako jsou třeba pořádek, tam se trochu neshodneme, ale to jsou jen takové nuance.


Na jaký cíl ve svém životě jste nejvíc sázela?

To bylo v mých osmnácti, kdy jsem chtěla být letuškou a byl to můj velký sen. Když mi z Českých aerolinií přišel telegram, že mě nevezmou, myslela jsem, že můj život končí. Bylo to strašné zklamání, protože jsem v hlavě měla zafixované, že jsem pro práci letušky jako stvořená. Dnes už se tomu samozřejmě směji a jsem ráda, že to takhle dopadlo a život mě přivedl k DJingu, kde letadlem cestuji skoro tak často, jako kdybych byla letuškou, a navíc ještě jednotlivé země mohu trochu poznat.

Produkce: Michaela Lejsková
Foto: Tomáš Bém
Publisher: časopis Žlutý, Student Agency

Partneři produkce:
Baby Choice Autosalon Klokočka Ed Hardy Doma.cz Estée Lauder Žofín Garden Nadace Terezy Maxové D.I.C. Zapakatel
Hodnocení článku:



Komentáře

Muž roku 2010 - č.9 Juraj Slovák Muž roku 2010 - č.9 Juraj Slovák Muž roku 2010 se blíží mílovými kroky. Kdo vyhraje letos? Pevně věříme v lítý a zajímavý souboj! Všem finalistům jsme měli... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!