Najeďte na tu správnou vlnu s windsurfařem Tomášem Malinou

Publikováno: 05.09.2012 13:15 | Michaela Lejsková

Windsurfing pro něj není sport, ale životní styl. Ve čtrnácti vyměnil zasněžené hory za pláže, slunce a vítr. Říká, že není soutěživý typ, přesto se vrhá do vln ve světovém poháru již mnoho let. Původně lyžař, dnes špičkový windsurfař a také vystudovaný právník. Po olympiádě v Athénách mu došlo, o čem windsurfing vlastně je. „Tománo“, jak se mu na PWA tour říká, je inteligentní, ctižádostivý a skromný sympaťák.

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

 

Vzpomenete si na den, kdy jste poprvé z vody vytáhl plachtu?

Na tento den si určitě nevzpomenu, protože ten pro surfaře není ničím neobyčejným. Plachtu z vody vytáhne každý, kdo se snaží. Ovšem moment, kdy se poprvé dostanete do „skluzu“, je nezapomenutelný. S tátou jsme tenkrát trénovali na Nechranické přehradě. Jednou mi půjčil své nové vybavení, naskočil jsem na něj a do skluzu se rozjel. To bylo fantastický. To byl můj moment.

 

Jaký je ještě další velký moment v životě windsurfaře?

Mým velkým snem byla účast na olympiádě a to se mi podařilo v Athénách. To jsem ještě jezdil olympijskou třídu za Duklu Praha a díky ní a sponzorům jsem měl vytvořené kvalitní zázemí.

 

Něco takového vás snad nemohlo omrzet…

Hm… i tak by se to asi dalo říct. S olympijským windsurfingem jsem úplně skončil v roce 2006. Windsurfing na OH má přísná pravidla, co se vybavení týká. Všichni závodí na stejném vybavení, aby se zachovaly rovnocenné podmínky. Vybavení, na kterém se mělo závodit na další olympiádě v Pekingu, mi ale ne zcela vyhovovalo.

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

 

Nevěřím, že byste se „jen“ kvůli vybavení vzdal účasti na další olympiádě.

To jistě ne. Tenkrát jsem se sbalil a odjel jezdit na Havaj, sen každého surfaře. A tam jsem pochopil, že windsurfing je o něčem úplně jiném, než co se odehrává právě v tom olympijském.

 

O čem je z vašeho pohledu, v čem vnímáte rozdíl?

Olympijský windsurfing je záležitost více atletická a jachtařská. Je to seriózní sport a samozřejmě velká dřina. Cítíte se více jako atlet, ne jako surfař. Surfař je člověk, který má rád přírodu, jede za vlnou, dá si normálně pivo nebo jde na beach párty. Nic neřeší a hlavně to dělá vše pro radost. Je ovšem pochopitelně snazší získat přízeň sponzorů na olympijský windsurfing.

 

Takže mluvíme o tom, že windsurfing je rozdělen na ten olympijský a „normální“ windsurfing, ve kterém se pohybujete vy. Tedy dvě odlišné tour, dva rozdílné světy.

Přesně tak. Olympijský windsurfing je sjednocený pod ISAF, což je mezinárodní jachtařská organizace. Mají svůj světový pohár a účastní se olympiád. My jsme PWA, tedy Asociace profesionálních windsurfařů. Je to trochu složité, dá se ale říci, že se navzájem s klukama z ISAF známe a hlavně se respektujeme. Mezi sebou ovšem nezávodíme. Každý máme svůj světový pohár a žebříček.

windsurfing

Zdroj: windsurfing

 

Tenkrát vás tedy přivedl k windsurfingu táta. Toho ale určitě musí mrzet, že už nechcete na olympiádu.

Táta byl velký sportovec a později i můj trenér. Dnes spolu už ale tolik času netrávíme. Pár let po Athénách mi to totiž všechno došlo. Nechtěl jsem už dál být „atlet“. Chtěl jsem víc. V té době se ve světovém poháru PWA objevila staronová disciplína – slalom, která k olympijskému windsurfingu měla nejblíže. A u toho jsem zůstal dodnes. Nicméně i když už dnes táta nefunguje jako můj trenér, bez jeho manažerské pomoci, rad a podpory bbbb ych se samozřejmě neobešel.

 

Dnes jste tedy bez trenéra?

Windsurfing není jako například tenis, kde je trenér potřeba po celou dobu sportovní kariéry. Protože se všichni, co jezdíme, dobře známe, trénujeme společně různě po světě. Spíš spolu „jezdíme“, to je náš nejlepší trénink.

 

Slalom je fyzicky náročná disciplína. Jak vypadá vaše příprava na suchu?

Součástí přípravy je zvláště přes zimu samozřejmě i posilovna, kolo, lezení a jóga. Sezóna je velmi náročná, při windsurfingu se namáhá celé tělo, od hlavy až k patě, i když nerovnoměrně.

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

 

Byl windsurfing odmalička váš sport číslo jedna, nebo jste vybíral i ze sportů jiných?

Od té doby, co jsem chodil, jsem i lyžoval. Můj sport číslo jedna bylo zpočátku sjezdové lyžování. Docela dlouho jsem i závodil. Později jsem ale začal s tátou jezdit surfovat na Nechranice. Učarovala mi atmosféra kolem windsurfingu, pláže, holky, pohoda…to víte, bylo mi čtrnáct. (smích)

 

Předpokládám, že vaše surfařské prkno tenkrát muselo být hodně jiné, než máte dnes…

Určitě, to už je let. Všechno se vyvíjí. Plachty i prkna mají dnes zcela jiný tvar a jsou z jiného materiál.

 

Pro představu pro ty, kteří o tomto sportu vážněji uvažují. Kolik stojí taková sada?

Moje jedno prkno, plachta a dalších pár věcí přijde asi na sto tisíc. K tomu přidejte neustálé cestování do vzdálených destinací, hotely, jídlo a tak dále. Není to úplně jednoduché. Musím ale zaklepat, moji sponzoři jsou naštěstí stále vstřícní. I tak si některé výdaje hradím sám. Na druhou stranu abych neodradil zájemce, použitý komplet pro začátečníka stojí daleko méně, a je tak daleko dostupnější.

 

Kolik takových prken a plachet profesionál vlastní? A kolik si jich balíte na závody?

Prken mám šest a plachet o něco více, asi osm. Před každou sezónou si dle pravidel na všechny závody registrujeme tři prkna a šest plachet. Když vím, jaká je větrná předpověď, nebo když cestuji daleko a přeprava vybavení je finančně náročná, balím si jen dvě prkna a pět plachet. Dávám si ale veliký pozor, abych něco nepodcenil.

 

Když se něco „pokazí“, dovedete si třeba i plachtu „zašít“ či „zalepit prkno“, nebo to výhradně svěřujete odborníkům?

Určitě. Dost často se plachta roztrhne, to ji potom lepíme páskou, nezašíváme je. (smích) Nebo se stane, že prknem do něčeho narazím. Většina z nás si vybavení umí opravit už na odborné úrovni. Pokud jde ale samozřejmě o něco zásadnějšího, přenecháváme to odborníkům.

windsurfing

Zdroj: windsurfing

 

Jak se stanete profesionálním surfařem, pocházíte-li ze země, která nemá moře a ani nijak zajímavé povětrnostní podmínky na jezerech?

Hodně lidí nad tím kroutí hlavou. Ano, podmínky u nás nejsou pro tento sport ideální. Však já tu ani příliš času netrávím, v podstatě jsem celý rok někde na moři nebo větších jezerech. To není jako s atletikou, kterou můžete dělat všude.

 

Máte svůj „spot“?

Kapské Město. Tady trávím často celou zimu.

 

Trénujete mimo jiné na Nechranické přehradě. Předpokládám, že ježdění u nás se s tím na moři dá srovnat jen těžko…

Na jezeře nejsou takové vlny, nefouká tolik jako na moři a sladká voda je dle mého názoru pomalejší. Na každou vodu je třeba jiné vybavení. U nás se nejvíce jezdí právě na Nechranicích, Machovu či Nových Mlýnech.

 

Překvapilo mě, že se windsurfové závody pořádají i indoors, například v Anglii. Vytvoří se nádrž, dočasně zastřeší a postaví se tam obří větráky. Zúčastnil jste se něčeho takového?

Ničeho takového jsem se zatím nezúčastnil, i když věřím, že to musí být zajímavá zkušenost. Pro diváky je velmi atraktivní. Takové akce se nedají pořádat často, je to realizačně nesmírně náročné. Za hodinu taková show spotřebuje energie jako padesátitisícové město!

 

Když mluvíme o Anglii, předpokládám, že ne vždy jezdíte, jak by laik řekl, „v ideálních podmínkách“, tedy větrno, se sluncem za zády…

Člověk by řekl, že surfaři potřebují teplo a vítr. To ale není pravda. Hlavně, když fouká. Například závěrečný závod ve světovém poháru se koná na německém ostrově Sylt a tam už bývá velká zima. Naštěstí je u nás na jaře a podzim také chladno, jsem tedy na to jaksi zvyklý. Když je zima, vezmeme tlusté neopreny, boty a kukly a jde se normálně jezdit.

Tomáš Malina, foto: Robert Vano

Zdroj: Tomáš Malina, foto: Robert Vano

 

Jak si nyní stojíte v PWA žebříčku?

V současné době jsem na třicátém osmém místě. Nejsem úplně spokojený, ale ještě mám před sebou několik důležitých závodů. Ambice mám určitě vyšší, dal jsem i hodně do přípravy a vím, že se zlepšuji.

 

Třicáté osmé místo ve světové konkurenci mi připadá úžasné. Cítím z vás trochu víc než nespokojenost…

Sportovce limitují dvě věci, a to je materiálno a zdraví. Před dvěma lety jsem v Africe onemocněl pravděpodobně jistou formou malárie. Myslel jsem, že se vším končím, že už se nikdy nedám dohromady. To onemocnění mi vážně dalo na frak. Pozitivním přístupem a díky dobré péči jsem se z toho dostal, i když to trvalo dlouho. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Dnes si zdraví nesmírně vážím. Popřemýšlel jsem o životě, leccos přehodnotil.

 

Cítíte se tedy lépe. To je dobře. Jak dlouho se ale ve zdraví dá udržet ve světovém poháru? Dal jste si třeba věkový limit?

Rád bych jezdil do doby, kdy si řeknu, že jsem došel tam, kam jsem dojít chtěl, a je čas odejít. K tomu ovšem nemusí vůbec dojít, to se někdy stává. (smích) Dobře ale vím, že nejlepší je odcházet na vrcholu. Necítím ale, že můj vrchol už proběhl. Věkový limit nevnímám, spíše to zdraví a finance. Nynějšímu mistrovi světa je čtyřicet tři let.

 

PWA tour je dlouhá, neustále cestujete. Nedovedu si představit to věčné balení a vybalování výbavy. Kdo vám pomáhá na cestách?

Je to občas náročné. Jezdím ale sám, na realizační tým chybí finance, navíc to ani není ve světovém poháru tak časté. Někdy by se to ale hodilo. V tomto ohledu fungují i přítelkyně, dělají nám alespoň společnost na cestách. (smích)

 

Windsurfing zažíval velký boom v osmdesátých letech. Už v roce 1984 se tak stal poprvé olympijským sportem. Letošní olympiáda byla ovšem jeho poslední. Je to jistě velká škoda. Jak se k této situaci stavíte?

Ještě to není vše ztraceno, věci jsou v řešení. Uvidíme. Byla by to velká škoda.

 

Nicméně v polovině devadesátých let začalo nadšení pro tento sport ustupovat. Mnoho vašich kolegů „went to the dark side“, jak se říká, přešli na kitesurfing. Vy jste zůstal věrný windsurfingu. Nejste asi přelétavý…

Kitesurfing jsem nikdy nevyzkoušel a nevyzkouším. Nemám tu potřebu, protože i dneska nacházím ve windsurfingu každý den něco nového. Ale proti kitům nebo kiterům samozřejmě nic nemám.

 

V Čechách se pokoušíte o rychlostní rekord. Jak se vám v tom daří?

Rád bych na české vodě překonal magickou rychlost 40 námořních uzlů (pozn. redakce: 74,1 km/h), kterou do dnešního dne u nás nikdo nepokořil. Původně se to mělo uskutečnit na Přísečnici, ale vypadá to, že to budu zkoušet kdekolí, kde bude foukat. Už to ladíme třetí rok, vlastně pořád čekám na vítr. Když zrovna dobře fouká, tak jsem někde na závodech. Měl jsem už několik dobrých pokusů, ale nikdy to nestačilo. Je to takový můj životní, „stand by“ projekt.

windsurfing

Zdroj: windsurfing

 

Jak dlouho se v této rychlosti musíte udržet?

Asi tak dvě vteřiny.

 

Dokážete odhadnout povětrnostní podmínky, ve kterých není dobré pouštět se na vodu, nebo se vám to už někdy podařilo podcenit?

Stejně jako ostatní přírodní živly je i vítr nevyzpytatelný a mění se každou chvilku. Už se mi párkrát stalo, že z mála najednou foukalo až moc a někam mě to zaneslo. Nikdy to ale nebylo proto, že bych něco podcenil. Myslím si, že tady je opatrnost a respekt na místě.

 

Jak vypadají statistiky úrazů ve windsurfingu? Do jaké míry je tento sport nebezpečný i pro profesionály a v čem ho sportovci nejvíce podceňují?

Troufám si říct, že windsurfing je velice bezpečný sport. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady a nepřeceňuje se, pak nemusí mít strach. U nás profesionálů tam ale jisté riziko je. Jelikož závodíme bez pravidel a slalom je sám o sobě velice adrenalinová disciplína, tak o šrámy, pořezané ruce a nohy a podobné věci nouze není. Vážné úrazy jsou ale výjimkou.

 

Jste vystudovaný právník. Věnujete se této profesi také v praxi?

Ano, trochu se právu věnuji, jsem takový surfující právník… (smích). Netroufám si ale zatím tvrdit, že jsem odborník na právo, protože myslím, že pokud člověk nedělá věci na sto procent, tak to není úplně ono. V budoucnu si ale rozhodně dovedu představit, že se právu budu věnovat naplno.

 

Jak se vám daří kombinovat dlouhodobé pobyty v zahraničí s prací?

Zatím mám tu výhodu, že mi k plnění pracovních povinností stačí internet a telefon, takže s tím problémy nemám. Horší občas bývá najít čas a motivaci všechno stihnout. Když přijdu večer utahaný po náročném dni na vodě „domů“ a místo relaxace musím zasednout k počítači a něco řešit, tak to občas dost bolí.

 

Jak se vám daří adaptovat se na prostředí s jistými kulturními rozdíly?

Já jsem docela nenáročný a v tomto ohledu pohodový člověk, takže se adaptuji většinou velice rychle a brzy splynu s davem. Beru to tak, že jsem já ten, kdo je na návštěvě, a je na mně, abych se přizpůsobil. Navíc rád poznávám nové věci a rád experimentuju.

 

Co vás nejčastěji napadá, když se ze zahraničí vracíte do rodné vlasti?

To je docela záludná otázka. Za ta léta na cestách už vím, že se v naší vlasti k dobrému nic nemění a vše je stejné nebo horší. Pár dní tady mi stačí k tomu, abych si řekl, že je na čase opět někam vyrazit. Upřímně řečeno se těším na svou rodinu a domov, protože to je pro mě důležité. Kdybych měl tohle všechno na jiném místě, kde bych se cítil dobře, tak bych byl tam.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Smartphone Huawei D1 Quad Smartphone Huawei D1 Quad Dorazí možná sice do Evropy až někdy za půl roku, již dnes si ale pomalu můžete začít mnout ruce nad jeho parametry...  Zdroj:... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!