Olga Špátová by Robert Vano

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Olga Špátová, foto: Robert Vano
05.09.2012 13:23 | Michaela Lejsková

Být filmovou dokumentaristkou považuji za fantastické povolání. Pozorovatelka lidských osudů a tvůrkyně dokumentů, ve kterých tento příběh mapuje televizním divákům Olga Špátová, znamená disponovat určitou mocí. Míněno přesně – divák vždy věří, nebo chce věřit tomu, co vidí. Proto zpracování tohoto tématu vyžaduje mimořádnou citlivost, opravdový zájem, neměřitelně mnoho času a pokory a odhadu. Olga je bez pochyby právě tou mladou dámou, která je orientovaná na perfektní výsledek, což dokazují dokumenty, za které sklízí nemalé uznání od lidí z branže, kritiků a samotných diváků, jimž servíruje skutečné příběhy v autentických podobách.

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaká byla vaše úplně první zkušenost se zpracováváním dokumentu?

Bylo mi osmnáct let a natočila jsem film Trojhra o své nejlepší kamarádce Lucii, její mámě a její babičce. Luciinu rodinu jsem znala od dětství, její máma s námi prováděla bláznivé kousky, její babičku jsem přijímala jako svou vlastní. Přišlo mi lákavé, že se tyhle tři ženy vzájemně kritizují, a přitom se milují. Věřila jsem, že se naší společnou intimitou dobereme opravdového života. Zajímalo mě, jak se proměnilo pojímání smyslu života tří žen jedné krve v průběhu půl století, ve kterém dosáhly dospělosti. Pamatuju se, jak se všechny tři divily, koho bude jejich obyčejný život zajímat. O to víc jsem měla radost, že jejich příběh ocenila porota hlavní cenou na Mezinárodním festivalu AFO v Olomouci.


Na základě čeho probíhají vaše rozhodovací procesy, než jdete do projektu?

Toužím se přiblížit člověku nebo tématu, které mám ráda, které mě dojímá, které toužím poznat, pro které hořím. Dělám si sama kameru a ta mi dává tu vzácnou příležitost vyslovit skrze obrazy, které pozoruju, svůj názor na život.

 

V rámci svých projektů, plníte si i soukromé sny?

Přeju si pozorovat krásu a hledat naději. Dokumentární film mi takový sen plní. Díky své profesi lezu s kamerou na komíny s těhotnou kominicí, pozoruju rozhovor taktilním znakovým jazykem mezi dvěma starými hluchoslepými lidmi, milostné škádlení režiséra Miloše Formana a dirigenta Libora Peška při zkouškách Šlitrovy opery Dobře placená procházka, odsouzené kluky při štědrovečerní večeři v ruzyňské věznici, kardinála Vlka při pěší túře jihočeským krajem, zamilované manžele žijící v chýši v romské osadě, dva mladé Slováky pomáhající v Kambodži dětem nemocným HIV, porod zdravého dítěte, které se narodí nevidomým rodičům. Co víc si přát?

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Nakolik složitě se realizují dokumenty  z hlediska financování?

Je to stejné jako u každé umělecké profese. Cesta, než se seženou peníze na film, je náročná, krkolomná a trvá mnoho měsíců. Ale věřím, že pokud po něčem toužíme a věříme, že je to pro dobrou věc, dosáhneme toho.

 

Na jakou práci stačíte a chcete být sama, a kde naopak saháte po dalších rukou, spolupráci?

Nedokážu si představit, že bych dokumentární film jen režírovala. Je pro mě důležité, že si dělám sama kameru. Výhoda je, že profesionální kamery už mají takovou velikost a váhu, že můžou tuto profesi zastávat i ženy. Ve štábu při natáčení býváme nejčastěji ve dvou zvukař a já. Dosáhneme tak větší intimity, tudíž autenticity. V postprodukci pracují na filmu samozřejmě už další lidé. Nejdůležitější fází je práce ve střižně. Tam film vzniká. Krásný čas prožívám, když chodím poslouchat, jak zvukaři míchají film ve zvukové hale, nebo do studia, kde probíhají barevné korekce obrazu. Ráda se dívám na práci lidí okolo sebe. Jejich umění a cit mě učí a posouvá.

 

Jakými procesy procházel například dokumentární film o Karlu Gottovi, který jste dělala?

Před čtyřmi lety mě oslovila televize Nova, abych natočila film ke Karlovým kulatým narozeninám. Strávila jsem pak celý rok 2008 v myšlenkách a při natáčení s ním. Díky času, který jsme na natáčení s Karlem dostali, jsme měli šanci dosáhnout větší autenticity a důvěry z jeho strany. Ráda na něj vzpomínám. Na jeho trpělivost a klukovskou radost, se kterou se věnoval všemu, co dělal. Na jeho slušnost a velkorysost, se kterou přistupoval k našemu tříčlennému mladému štábu. Zároveň musel být přesvědčený, že každý záběr má svůj význam. Toužil po tom, aby každá scéna přinášela něco nového, aby se neopakoval. I proto byl zpočátku opatrný a konzultovali jsme spolu každý můj nápad a on ho pokaždé svou invencí a humorem povýšil. Přistupoval k natáčení jako spoluautor. Byl ochotný čekat na pěkné světlo, čistý zvuk nebo jedinečnou dokumentární situaci. Karel ctí práci druhých!

 

Na jaké nepředvídatelné situace jste při natáčení narážela?

Ohromilo mě setkání s Martou Kubišovou a jejich vzájemný obdiv. Marta vyprávěla, jak se za ni Karel během tvrdé normalizace přimlouval u papalášů: „Proč ta Marta nezpívá?“ Ráda jsem natáčela s Felixem Slováčkem, Ladislavem Štaidlem a Pavlem Větrovcem a pozorovala jejich přátelství s Karlem. Nezapomenu na cestu do Berlína, Jeruzaléma nebo Helsinek za jeho dcerou Dominikou. Dojímalo mě, s jakým nadšením ho v Kanadě vítali českoslovenští emigranti. Jedna paní mu po koncertě říkala: „To jediné, co jsme si odnesli před čtyřiceti lety z Čech, byly vaše desky.“ Byl to rok, díky němuž jsem pochopila, jakou ohromnou daň své kariéře musel Karel ve svém osobním životě zaplatit. Až na prahu své sedmdesátky změnil názory na lásku a rodičovství. Měla jsem tu vzácnou příležitost poznat Karla jako milujícího otce svých čtyř dcer a muže své ženy.

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kde vznikala myšlenka točit o Janu Kaplickém?

Oslovila mě filmová producentka Eliška Kaplicky, abych natočila film o vzniku Národní knihovny na pražské Letné. Začali jsme natáčet v den, kdy Jan Kaplický a jeho studio Future Systems vyhrálo v první mezinárodní architektonické soutěži se svým mimořádným návrhem. Janovi se splnil sen, dostal možnost realizovat svou stavbu v rodné Praze. Po dvou měsících od rozhodnutí mezinárodní poroty začal návrh nové knihovny veřejně kritizovat Václav Klaus. Nadšení z projektu se během okamžiku proměnilo v zápas. Pamatuju si na své hořké zklamání nad jednáním primátora Prahy Pavla Béma, jehož někdejší nadšená slova na adresu knihovny se ze dne na den proměnila v její odmítání. Film jsme natáčeli dva roky a půl. Po celou dobu jsem pozorovala, jak se štěstí Jana Kaplického během několika měsíců mění v trpké zklamání a údiv nad lží a špinavou hrou úředníků. Zároveň byl ale podporován příznivci, kteří se postavili na obranu autora, návrhu a proti mocenským manipulacím. To mi přinášelo naději.

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?

Jako filmařka jsem se radovala, že se o moderní architektuře a politice strhla dramatická veřejná diskuse občanů, architektů, urbanistů, odborníků, politiků, starých lidí, studentů, dětí. Na společenské, občanské a politické úrovni se začaly střetávat lidské vlastnosti, jakou je tvořivost, nadšení, bojovnost, lež, závist a nepřejícnost. Měla jsem radost, že je co natáčet. Ale jako občanka jsem byla čím dál tím smutnější.

 

Vyvíjela jste sama nějakou další aktivitu v rámci prosazení Kaplického knihovny?

Vyjadřuju se k dění ve světě filmem. Mou aktivitou bylo natočení Oka nad Prahou. Je obrazem současné české společnosti, její kultury, politické situace, jejího občanského a lidského potenciálu. Osud architekta Jana Kaplického jsem chápala jako pobídku, abychom bojovali za duchovní hodnoty navzdory nepřízni některých neosvícených politiků a úředníků. Abychom se nestali lhostejnými vůči lži a nespravedlnosti.

 

Jak se na svoji práci díváte s odstupem času, ať už jde o různé projekty?

S velkými pochybnostmi. S úsměvem nad svou naivitou a nezralostí. Ale s jistotou, že je to cesta. A s vědomím, že je správná.

 

Cítíte, že vás vaše práce nějak svazuje?

Moje práce mi přináší svobodu, klid a naději. Jen musím čím dál tím víc myslet na slova dirigenta Jakuba Hrůši, který říká, že životním posláním člověka je hledat balanc mezi různými hodnotami, mezi profesí a osobním životem. A ten balanc já také hledám.

 

Je těžké mezi vaší přímou konkurencí usilovat o získání nějaké prestižní ceny za svoji práci?

O tom nepřemýšlím. Důležité je vědět, že jdu v životě a tvorbě sama za sebe.

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Která z cen je pro vás osobně tou nejvýznamnější?

Významná je pro mě cena, kterou jsem získala za svůj první film Trojhra, protože mi otevřela v devatenácti letech cestu k další práci. Zároveň si vážím hlavní ceny z Mezinárodního filmového festivalu ve Varšavě za Oko nad Prahou. Smyslem všech oceňování je, že upozorňuje na tvorbu a na kulturu vůbec. Člověku, který je mladý nebo na začátku své profesní cesty, může pomoct.

 

Která spolupráce byla z těch, co byste si určitě ráda zopakovala?

Cením si každé spolupráce, kterou jsem si mohla prožít. Ale většinou si říkám, že bych se nerada vracela zpátky, ráda bych šla kupředu. Samozřejmě to neplatí pokaždé. Nedávno se mi ozvala písničkářka Radůza, se kterou jsem v roce 2007 natočila koncert a film Půjdu, kam chci, jestli spolu po pěti letech nenatočíme nový koncert a film. Cením si jí jako mimořádné umělkyně, její přítomnost je inspirativní a posilující. Letos v březnu jsme natočili Radůzin koncert s tříčlennou kapelou v Malostranské besedě, který vyjde na podzim na DVD. V příštím roce bychom spolu rády natočily film.

 

Jak vzpomínáte na Dobře placenou procházku od Miloše Formana?

Vyrůstala jsem na písničkách Suchého a Šlitra, celé dětství jsme je s bráchou hrávali na kytaru. Do Jiřího Šlitra jsem byla jako malá holka zamilovaná. Filmem Dobře placená procházka jsem vyznala obdiv k jeho výjimečné osobnosti. Zároveň jsem mohla pozorovat režiséra Miloše Formana, jak poprvé v životě režíruje operu. Sledovala jsem s kamerou jeho přátelství s dirigentem Liborem Peškem, první spolupráci se syny Petrem a Matějem, obdiv k básnivým textům Jiřího Suchého, k české kultuře, jejímu humoru a moudrosti.

 

Máte v plánu natočit o Miloši Formanovi dokument?

Nemám. Celovečerní dokumentární film Co tě nezabije... o Miloši Formanovi už vznikl v režii Miloslava Šmídmajera.

 

Je vůbec možné pracovat na více projektech současně?

Poslední dva velké filmy jsem natáčela dva a půl roku. Při takovém způsobu práce není možné točit jen jeden film, už proto, že bych se neuživila. Je nutné pracovat na více filmech najednou. Jediné místo, které je svaté a kde se musím několik měsíců soustředit jen na jednu práci, je střižna. Stavba filmu je ta nejtěžší a nejdůležitější fáze.

 

Jak se vám daří spolupracovat na jedné lodi spolu s maminkou Olgou Sommerovou? Shodnete se či domluvíte vždy?

Kromě svých filmů, na kterých pracuju jako režisérka a kameramanka, dělám ráda kameru i druhým režisérům. Pracovala jsem i na sedmi filmech své mámy, režisérky Olgy Sommerové, včetně zatím posledního filmu Věra 68. Příběh sedminásobné olympijské vítězky Věry Čáslavské byl letos v květnu uveden do kin. Když pracuju s mámou, její nebývalá empatie, cit, energie, rychlost a moudrost jsou mi velkou školou. Máma je mou velkou přítelkyní. Občas se vzájemně kritizujeme, ale většinou si radíme a jsme si podporou v bolavých chvílích. Často se spolu smějeme a radujeme ze života. Jsem ráda, že se máme.

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Zajímá mě váš pohled na střih. Divák dostává naservírován hotový produkt. Kolik procent toho vidí z celého natáčení?

Od časů, kdy mají filmaři digitální kamery a nemusí bojovat s nedostatkem drahé filmové suroviny, vzniká velké množství denních prací. Není důležité, kolik procent vidí divák, ale jak ze surového materiálu vystavím svou výpověď o tématu. Tehdy jsem svobodná, když naplňuju svůj záměr, ale zároveň vázaná zákony dramatu. Postavit příběh, aby nenudil, aby zaujal a zároveň něco podstatného vyslovil, je to nejtěžší na celé filmařově práci. Práce ve střižně je tvůrčí dobrodružství, troufám si říct, že komplikovanější než u hraného filmu, který je natočen podle scénáře.

 

Zažila jste někdy situaci, že netaktní sestřih mohl někomu ublížit? Nemusí to být zrovna vaše zkušenost, myslím to obecně.

Střižna je mocná čarodějka. Z hrdiny svého filmu může dokumentarista vytvořit krásného člověka, nebo ho také shodit, potopit, ublížit mu. Jen drobným přehozením některých záběrů se může stát kvalitní člověk nesympatickým. Přistupuju ke své práci tak, že mám lidi, o kterých natáčím, opravdu ráda. Filmem chci mluvit o jejich kráse, hloubce, síle. Přesto je důležité, aby zůstali lidmi, kteří mají i své chyby a slabosti. Jedině tehdy mohou být jako filmové postavy přesvědčiví a jedině tak může být film silný. A zase nemůžu nic jiného než citovat podruhé dirigenta Jakuba Hrůšu v životě je důležité hledat balanc.

 

Jaký je váš názor a pohled na definici „média jsou sedmá velmoc“?

Buďme vděčni za demokratickou vymoženost vyjadřovat se svobodně v médiích. A to se týká především zpravodajství a publicistiky. Dokumentární film spadá do jiné kategorie. Je to esej, básnivé sdělení o stavu světa. Je to osobní názor autora, nikoliv objektivní zpráva. Je to autorova pravda o životě. A pravd je, jak známo, tolik, kolik je na světě lidí.

Olga Špátová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaká z profesí vám připadá neobyčejně zajímavá a přinejmenším byste ji ráda zkusila?

Už od dětství jsem věděla, že chci objevovat krásy života prostřednictvím filmu. Je v něm obsažené všechno, co mě dělá šťastnou práce s člověkem, obrazem, hudbou, zvukem. Kontakt s lidskou duší, emocemi, srdcem. Takže bych ani za mák neměnila. Ale díky své práci zblízka pozoruju jiné neobyčejné profese, které mě fascinují a které bych v dalších životech ráda okusila. Mohla bych být dirigentka, chirurgyně, pilotka, sklářka, duchovní, gymnastka, klarinetistka, kominice, občanská aktivistka, cestovatelka.

 

Na čem v současné době pracujete?

20. září 2012 vstoupí do kin můj druhý celovečerní film Největší přání. Vypráví radostné, smutné i dojemné příběhy mladých lidí z nejrůznějších sociálních prostředí a profesních skupin. Jsou to lidé, kteří směřují za svým cílem, ale i ti, kteří jsou bezradní a ocitnou se v bezvýchodné situaci. Inspirací mi byly dva slavné filmy Největší přání mého otce Jana Špáty z let 1964 a 1989. V obou filmech mladí lidé protestují proti totalitnímu režimu, touží po lásce, svobodě a svém místě na slunci. Moji hrdinové touží po tom samém, rozdíl je jedině v tom, že jsou první generací, která po čtyřiceti letech komunismu dospěla ve svobodné společnosti. Film je o touhách a snech lidí na počátku jejich životní cesty. Je obrazem současné generace, která v sobě nese překvapující naději.

 

Do jakých nových projektů se chcete pustit?

Před třemi lety jsem se poprvé při práci potkala s lidmi z Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška, kteří pomáhají nevidomým lidem. Zároveň jsem se spřátelila s výjimečnými lidmi, kteří nevidí. V roce 2013 bude Světluška slavit deset let své existence a já se rozhodla, že k jejímu výročí natočím film. Jsem teď plně ponořená do natáčení radostných i dojemných příběhů nevidomých i vidících, kteří si do svých životů vzájemně vnášejí světlo. Bude to film o statečných a optimistických lidech, kteří nás navzdory svému těžkému handicapu tolik obdarovávají. Taková setkávání mi přinášejí naději.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Táňa Klevetová - Toni and Guy www.toniandguy.cz

Styling: Mária Halahijová

Šaty: Magique Moment www.magiquemoment.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Najeďte na tu správnou vlnu s windsurfařem Tomášem Malinou Najeďte na tu správnou vlnu s windsurfařem Tomášem Malinou Windsurfing pro něj není sport, ale životní styl. Ve čtrnácti vyměnil zasněžené hory za pláže, slunce a vítr. Říká, že není... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!