PhDr. Václav Moravec - exklusivní interview, 2. část

Václav Moravec
Václav Moravec, foto: Zbyněk Maděryč
27.04.2011 20:06 | Michaela Lejsková

S Václavem Moravcem se můžete setkat nejen prostřednictvím televizních obrazovek především v jeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, ale také ve vysílání rádia Impuls, a to hned čtyři dny v týdnu. V našem rozhovoru jsme narazili na úskalí této práce v rámci připravenosti, konfrontace hostů, statistik a pohledů diváků či posluchačů. Václav Moravec si umí obratně poradit v mnohých situacích, kterým musí ve svých rozhovorech čelit. Jak se mu to daří a zda si umí udržet nadhled a jak, to posuďte sami. Rozhovor i fotografie vám přinášíme z krásného prostředí restaurace Mlýnec.

Václav Moravec.

Jaká jsou pravidla pro výběr hostů do vašeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, který moderujete vždy v neděli v poledne?

Pravidelně se na začátku týdne scházíme s dramaturgem Čestmírem Fraňkem a s šéfredaktorem Karlem Novákem a řešíme, kteří hosté budou aktuální pro nedělní pořad, abychom otevřeli nová témata pro další týden. Protože „Otázky“ mají v podtitulu také téma: O jakých otázkách se bude mluvit. To znamená nastavování agendy, nikoli tedy hodnocení uplynulého týdne. V tom se pořad za posledních deset let výrazně posunul.

 

Uvažujete o nějaké inovaci, o dalším rozvoji tohoto pořadu? Pokud ano, v jakém směru?

Uvažujeme zrovna o tom, zda jednu část pořadu nevěnovat ohlédnutí se buď za nějakou politickou, nebo společenskou kauzou, která byla aktuální v minulosti, usedl na ni prach a novináři už se k ní nevrátili. Pracovně si to nazýváme „Akta X“. Tam by byli pozváni ti aktéři, kterých se kauza týkala.

 

Pokud někdo něco nedokončil, mohlo to být záměrné a pak by to mohlo vypadat, že vám o něco jde. Nemohl by z toho vyplynout nějaký střet zájmů?

Myslím si, že novináři často nedotáhnou věc z toho důvodu, že vyvstane nová, aktuálnější kauza. Vezměte si, co třeba veřejnost ví o tom, jak to skončilo s IPB? A my se po deseti letech k této kauze vrátíme, řekneme, co ještě nebylo pojmenováno, a zda byla vyvozena odpovědnost.

 

Je tedy nutné podotknout, že nebudete témata komentovat, nýbrž diskutovat?

Přesně tak. Nebudeme se vracet a dělat investigativní činnost, ale s některými aktéry se na vybrané události podíváme s několikaletým odstupem. Například v jednom z posledních pořadů jsme měli téma: Přesun nomenklaturních kádrů do světa byznysu. Toto téma jsme otevřeli s historikem, sociologem a také Miroslavem Šloufem (pozn.red. bývalý šéf SSM), a měli jsme na to od diváků velmi pozitivní reakce. To nás přivádí k tomu, že bychom chtěli v tomto směru otevírat další témata.

 

A to má vytvořit právě ten posun pořadu vpřed?

Ano. Chceme přinést novou rubriku, která bude „Otázky“ například odlišovat od „Událostí, komentářů“. Nechci tím říct, že „Otázky“ nemají konkurenci, protože je řada podobných diskuzních pořadů. Ovšem „Otázky“ by se měly odlišovat právě v tom, že se proměňují, neustrnou na jednom formátu, ale budou variabilním pořadem. A to je jedna z novinek ze zákulisí pořadu.

 

Ve vašem poměrně mladém věku třiceti sedmi let jste jako moderátor dosáhl vysoké mety. Jak na to pohlížíte z té psychické stránky? Je to pro vás únosná situace, dosáhnout tak brzy tak vysoko?

Pro mě je to jedno z nejtěžších témat a snažím se ho vytěsňovat, protože když nad tím budu přemýšlet, tak mě to bude hodně limitovat. Situace, ve které si obecně myslím, že se ocitla generace „Husákových dětí“ v podstatě přeskočila ve svém vývoji celou jednu generaci. Dostali jsme příležitosti po roce 89‘ a vyrostli jsme rychleji, než bychom rostli, kdybychom žili v zemi, která neprošla tzv. generační obměnou jako my. Práci, kterou zastávám já nebo kolegové jako Jakub Železný nebo Michaela Jílková, jinde ve světě dělají lidé, kteří jsou o deset, patnáct let starší. Nestane se, abyste v zahraniční televizi dosáhli vrcholu kariéry v pětatřiceti letech.

 

Jestliže se vás lidé ptají, co byste chtěl dělat dál, předpokládám, že narážejí na politiku.

To je opravdu otázkou, co bude člověk, který byl v pětatřiceti letech na vrcholu kariéry, dělat v šedesáti… Ano, ptají se mě, zda půjdu do politiky. Ale to rozhodně nepůjdu a ani mi nepřijde šťastné, když novinář vstoupí do politiky. Zpravidla si tím každý novinář vždy uškodil. Rád bych se držel svého kopyta.

 

Působíte jako moderátor stále v rádiu?

Moderuji už pátým rokem na stanici Impuls. Tam jsem přešel v době, kdy se Britové rozhodli uzavřít českou redakci BBC. To byla stanice, na které jsem dříve moderoval. Konec vysílání české BBC celá redakce doslova obrečela. Byli jsme skvělý tým a dovolím si tvrdit, že to nejlepší z české žurnalistiky se sešlo právě v redakci české BBC.

 

Proč jste se rozhodl zkombinovat tato dvě média, kterými jsou televize a rádio?

Rádio, vzhledem k tomu, že jsem v něm začínal, považuji za médium, které je pro mě jakousi stabilitou. Měl jsem asi půlroční pauzu a pak jsem se opět vrátil do rádia. Aktuálně moderuji na rádiu Impuls čtyři odpoledne v týdnu.

 

Koho se snažíte zvát a prosadit do svých pořadů, a koho můžete, nebo byste měl?

Mám radost, že v tomto máme shodu, ať už s výkonným ředitelem ČT24, tak s dramaturgem „Otázek“. Snažíme se ten pořad čím dál více otevírat. Úkolem „Otázek“ je vyhledávat nové lidi, kteří nabízejí i nové úhly pohledu na věci, o kterých rozhodují politici.

 

Uvedl byste mi, prosím, nějakou příkladnou konfrontaci hostů, kterou považujete pro diváky za zvláště zajímavou?

Nedávno přijala pozvání do „Otázek“ Hana Brixi, což je dáma, která pracuje ve Světové bance. Dáma, která pomáhala čínské vládě s reformou zdravotnictví. Pozvali jsme na půl hodiny člověka z Washingtonu, který z vnějšku analyzoval, co je problémem českého zdravotnictví, v čem mohou být slabá místa reformy. Konfrontace probíhala s Karlem Schwarzenbergem, ministrem zahraničí a předsedou TOP 09, s Vladimírem Benešem, neurochirurgem, a Milanem Kubkem, prezidentem České lékařské komory. To je podle mě mým a dramaturgovým úkolem, abychom přinášeli tímto způsobem produktivní diskuzi k danému tématu.

 

Slyšela jsem, že na televizní pořad s tak velkou sledovaností je překvapivě velmi malý rozpočet. Odráží se to i v tom, jak malý tým lidí pořad zajišťuje?

Tohle určitě znáte i ze svého magazínu, že si plno věcí v mnoha ohledech děláte sama. Je to jeden obrovský mýtus, který koluje o České televizi a o Zpravodajství, že jsme tady předimenzovaní. Když si vezmete, že ČT24 dělá obsahově nějaká dvoustovka lidí, tak by Česká republika měla být spíše hrdá na to, co ČT24 a lidé ve Zpravodajství za těchto podmínek produkují.

 

Jak velký je váš osobní tým?

Pracujeme ve třech lidech. Mám na to Oscara Dalimila Nováka, to je můj asistent a pomáhá mi s rešeršemi, a jednou v měsíci dělá také „Události, komentáře speciál“, dramaturga Čestmíra Fraňka, který teď povýšil a stal se zástupcem Andrey Majstorovičové, která je šéfkou vývoje nových formátů.

 

Jakým způsobem pracujete se slabými místy, která jsou v zázemí televize a mohou se odrazit na kvalitě pořadu?

Česká televize je téměř obden v médiích a čelí kritice, že rozhazuje. Když srovnáte situaci v Německu, ve Francii, nebo v jakékoliv podobné zemi, tak tam je zázemí obdobných pořadů postaveno na několikanásobně větším týmu lidí. Mají k dispozici i odborné zázemí. Takže pokud moderátor řeší problematiku například ve zdravotnictví, má za sebou tým lidí, kteří tuto problematiku znají a vypracují pro něj analýzu zdravotnických zákonů. Moderátor už má připravené okruhy a podotázky, které jsou důležité. Já to dělám sám, radím se se svými známými, odborníky na právo například, se kterými probírám jednotlivé problematiky, ve kterých oni se vyznají. A to je obecně problém českých médií, že žurnalistika je podfinancovaná a že mnoho věcí děláme „na koleni“. Ale pakliže to zvládneme i za těchto okolností, divák v konečném výsledku nikdy nepozná, zda za vámi stojí třicet lidí, nebo tři.

 

Když srovnáme tyto stavy se zahraničními televizemi, jaké jsou rozdíly ve statistikách?

Když si vezmete, že BBC má zhruba 20 tisíc zaměstnanců (po restrukturalizaci budou sice na šestnácti tisících), tak je pochopitelné, že v oblasti dokumentů a hrané tvorby nabízí daleko větší kvalitu, to se nedá srovnávat. Já si nechci stěžovat, protože tuto práci buď dělat chci, anebo nechci. Dovolím si tvrdit, že v mnoha ohledech jsem nucen nastudovat a pamatovat si více, než kolegové v cizině. Protože tím, že se týden co týden vydávám do mnoha sfér, tak se do toho dostanu. A to beru i ze zkušenosti, když jsem se bavil s kolegou ze CNN. Kdyby neměli takové zázemí, kterým jsou v podstatě rozmazlení, tak by toho moc nepředvedli.

 

Domnívala jsem se, že právě do CNN či BBC „chodíte“ pro inspiraci?

To bezesporu chodím. Když vidíte, jak pracují s grafikou a formátem, vidíte výsledek práce toho velkého týmu, tak je to inspirativní. Inspirativní je například pořad „Meet The Press“, který vysílá každou neděli stanice NBC, plus to, že ti lidé jsou starší a mají zralé názory. Smekám před moderátorem BBC Jeremy Paxmanem a zároveň mu závidím jeho zázemí. A od nich já se učím. Od lidí, kteří tuhle profesi dělají zhruba dvacet i třicet let, a je za nimi vidět kus práce.

Václav Moravec.

Tady můžeme opět narazit na to, že právě ve vašem relativně mladém věku můžete cítit handicap.

Ten cítím stále. První nabídka, kterou jsem dostal do televize, přišla v roce 1999, kdy mi bylo nějaký pětadvacet let, a tehdy jsem ji odmítl.

 

Do zpravodajství?

Do publicistiky. Moderovat diskuzní pořad.

 

Proč jste ji tehdy odmítnul?

Měl jsem v sobě takovou záklopku. Říkal jsem si, že jsem-li dobrý v rozhlase a mám-li nějaký respekt, tak dříve či později v té televizi skončím. Protože mě televize lákala, protože je vlivným a silným médiem. Tehdy jsem si ale říkal, že v pětadvaceti přece nemohu moderovat diskuzní pořad.

 

Dlouho jste ale neodolával?

Odolával jsem čtyři roky a stejně si myslím, že jsem tu nabídku vzal brzo. Protože mladý věk, to je handicap. Všimněte si moderátora ve Spojených státech, který moderuje pořad s politiky, kteří jsou mladší než on, a který tuto práci navíc dělá třicet let. On ten respekt má.

 

Máte s tím někdy potíž, udržet si respekt? Když vezmu v úvahu, jaké lidi ve svém pořadu konfrontujete, nemusí to být vždy snadné.

Myslím, že s přibývajícím věkem nemám s respektem problémy. Navíc „Otázky“ jsou respektovaným pořadem. Já si respekt nevynucuji. Jsem spíše zastáncem přirozené autority. I když, vynucuji si respekt skákáním do řeči, jakmile cítím, že mi někdo neodpovídá na otázku, a snaží se od mé otázky odvést pozornost. Ale pokud mi neodpoví třeba napotřetí, tak už se jej neptám, protože diváci nejsou hloupí a vyvodí si závěr sami.

 

Kdy jste se začal zabývat otázkami autority?

Vynucování si autority vnímám jako problém u některých mladších kolegů a přiznám se, že jsem se toho také dříve dopouštěl. Ale pokud mi vícero diváků napíše, že jsem příliš vstupoval do odpovědí, tak se nad tím zamyslím. Samozřejmě, že mladý novinář se snaží dokázat, jak je razantní, tím, že za každou cenu skáče do řeči. S tím současně také souvisí to, že pokud respondent cítí, že moderátor respektuje jeho odpověď, jestliže nemlží, tak se té přirozené autority dočká.

 

Dokáže vás kritika rozhodit?

To je oblíbený trik politiků, že se mě pokoušejí před pořadem rozhodit.

 

Berete si některé věci osobně?

Rozhodně ne. V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi profesionálně. Přistupuji k tomu tak, že daný politik zrovna zastává svoji funkci, ale za pár let už ji zastávat nemusí a bude dělat zase něco jiného. Takže mě zajímá, jaká je úloha dotyčného tady a teď a v tomto ohledu se s ním bavím.

 

Mají snad politici pocit, že se jim v něčem křivdí?

Hlavně před volbami dostávám stížnosti z politických stran, že je v „Otázkách“ málo obsazuji. Stěžují si, že v průzkumech mají méně procent než ve svých vlastních průzkumech. Posílají své stížnosti na Radu televize a v podstatě devalvují oprávněné stížnosti, dle kterých se novináři skutečně dopustili nějakého pochybení. Politici nemají šanci s těmito tlaky uspět, protože ve finále dostanou analýzu, ve které je vše evidentní. Když to hodně zjednoduším – podle zákona dáváme prostor lidem a politickým stranám podle míry jejich relevance ve společnosti a na základě výsledků voleb. Pro jejich PR je číslo sedm set tisíc lidí, kterého dosahuje sledovanost pořadu, velmi lákavé, a tak se opravdu usilovně snaží o své prosazení. Pak vznikají zbytečné mediální konflikty, které politici často vyvolají, a které jsou v podstatě nakonec na škodu jim samotným.

 

Obhajujete zde novináře obecně?

Tvrdím, že i když se média dopustí nefér věci, a v mnoha ohledech se jich dopustila i vůči mně, tak to vůbec nekomentuji, protože pokud někdo jde tímto směrem, tak sestupuje do „suterénu médií“.

 

V čem jste například vnímal takové mediální poškození vůči své osobě?

To byla třeba situace, kdy o mně psal bulvár, že nechci jít na Novu za 300 tisíc, že je mi to málo. Ovšem to se poté dotýká mých rodičů, kteří pracují v Orlických horách za velmi malý plat a kteří se mě pak ptají, proč jsem to nevzal. A to těm lidem ubližuje, protože nevědí, že tohle jsou peníze, které vám nikdo nenabídne. Ale oni jsou schopni tomu uvěřit a je to nepříjemné. A mám na to reagovat? Ne. Považuji to za ztrátu času.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Foceno v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

PhDr. Václav Moravec - exklusivní interview, 1. část PhDr. Václav Moravec - exklusivní interview, 1. část Také už vás, jako diváky diskuzního pořadu napadlo, jaké je asi pozadí vysílání, na co všechno moderátor musí brát ohled a... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!