Pohádkový Jiří Štědroň

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
05.09.2012 13:41 | Michaela Lejsková

Své první angažmá po absolvování studia herectví na JAMU dostal v divadle Večerní Brno. Poté odešel do Prahy, kde působil rok v divadle Apollo. Zpíval s orchestry Karla Vlacha, Josefa Votruby či Karla Hybše, vystupoval v televizi i na divadle, spolupracoval s rozhlasem, natočil mnoho písniček. Setkání s Jiřím Štědroněm si nenechte ujít v rámci představení pražských divadel Semafor a Hybernia.

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Váš tatínek byl hudební pedagog, strýc muzikolog. Je to pro zpěváka jednodušší, nebo zavazující? 

Tatínek byl houslista. A strýc byl muzikolog. Celá naše rodina byli muzikanti. Takže jsem to vnímal jako osud, ale nějak mi to nepřipadalo zvlášť výhodné. U nás se odjakživa muzicírovalo, jediný já jsem byl takový nešika a pořádně jsem se nenaučil na žádný nástroj.  A ne, že bych se nepokoušel. Musel jsem. Dodnes cítím, jak mě tatínek mlátí po prstíčkách smyčcem, když jsem nevzal dost šikovně do ruky housle. Hrát jsem se nicméně nenaučil, hrát se mi nechtělo a nechtělo, dokonce jsem měl takový trik, že jsem paní učitelce Říhové, klavíristce, předstíral poruchu zámku na aktovce, nemohl jsem vyndat noty, takže hodina odpadla. Takový jsem byl hajzlík. Teď toho lituji, jako už mnohokrát v životě, ale stalo se. Umím se jakž takž doprovodit na kytaru, vybrnkat melodii na klavír a to je tak všechno.

 

Chtěl jste být vždy zpěvákem, nebo jste se chtěl stát i něčím jiným, například učitelem?

Ne, to jsem nechtěl nikdy. Já si pamatuji, že když mi bylo deset, tak jsem překvapil rodinu. Chtěl jsem jít na vojenskou školu v Moravské Třebové. To byla taková ta škola, kde chudáčkům desetiletým chlapcům dají uniformičky. Já jsem se do toho úplně zbláznil, ale naštěstí mi to naši zakázali. Ani nerozmlouvali, prostě rovnou zakázali pod pohrůžkou, jestli o tom budu ještě dál mluvit, že se mi stane něco hrozného. To je, pokud si vzpomínám, jediný takový truc, kdy jsem jaksi odmítal být něčím jiným než  hercem, ano, chtěl jsem být hercem.  A od herectví byl jenom krůček k muzice,  přesněji ke zpívání, nicméně dnes jsem zase herec a hraju, přiznávám, někdy dokonce radši, než zpívám. Veřejnost asi neví, taky proč by měla vědět, že jsem se jen vrátil k původnímu oboru. Celá léta jsem byl považován spíš za zpěváka.

 

První skladbu jste nahrál s orchestrem Gustava Broma. Jaký byl Gustav Brom jako kapelník? Byl to člověk přísný, nebo to byl člověk, který vyhledával talenty?

Já jsem měl vlastně štěstí na takové lidi. Jak z Brna, tak z Prahy. Mezi Brňáky to byli například Milan Chladil a Gustav Brom, což byli dva velmi přímočaří a pragmatičtí lidi. Já jsem spíš takový romantik, který se až poté začne zabývat detaily a dopady, oni byli realisté. Oba na mne velmi zapůsobili. Podobně silný vliv na mne měl i „strejda“ Vlach a Václav Hybš. Byla to hračka, jít životem s takovými lidmi. Naučili mě praktickému přístupu k vystupování, natáčení i angažmá vůbec. My jsme spolu vlastně neměli žádnou smlouvu. Teprve po ústní dohodě o repertoáru a konkrétních vystoupeních do věci čistě formálně vstupovala agentura. A co se udělalo práce!

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Karel Krautgartner byl také jedním z velkých dirigentů. S tím jste se setkal?

Ne, na Krautgartnera jsem neměl štěstí, v době, kdy jsem přišel do Prahy, převzal popovou agendu rozhlasového orchestru spíš Josef Vobruba. A na toho mám taky jen nejlepší vzpomínky. Podobně jako na Václava Zahradníka, který posléze vedl podobnou kapelu v televizi…

 

Poté jste nastoupil do divadla Apollo, to znamená Karel Gott, Jiří Štaidl… Jaké tam bylo v šedesátých letech vlastně klima?  

V době, kdy já jsem přišel, tak Karel Gott byl na legendárním zájezdu v Americe v Las Vegas. Když se vrátil, jeli jsme velké turné po republice, v němž on byl samozřejmě hlavní hvězda. Ale první část toho roku, tu podzimní část, jsem prožil v prostředí, řekněme, zmenšeného Apolla. S Jirkou Štaidlem, Petrem Spáleným, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou a Karlem Hálou. A bylo to hrozně hezké období, protože jsme dělali i trošku něco jiného než jenom písničky. Pokoušeli jsme se o určité divadelní formy. Přivedl jsem do Prahy Jana Schmida z tehdy liberecké Ypsilonky a on s námi secvičil Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Pochopitelně tím svým nezaměnitelným rukopisem. A je fajn, že za… kolik je to vlastně let… to bylo v roce 1967, tak asi 45, znova spolupracujeme. Hostuju v jedné inscenaci Studia Ypsilon. 

 

Jaké byly začátky v divadle Apollo a váš příchod do Prahy?

Divadlo Apollo bylo pro mě fascinující, až na to, že jsem v Praze neměl kde bydlet. Sedíme v Dejvicích a tady kousek, o dvě ulice dál, mi tatínek Karla Gotta sehnal takový penzion. Do té doby jsem bydlel v Redutě. Ve špeluňce kdesi za barem. Spal jsem tam do „L“, protože jsem se tam nedokázal natáhnout. Musel jsem vždycky počkat, až skončí provoz, takže toho spaní skutečně nebylo moc. Ale byl to rytmus, který člověk může a dokonce musí zvládnout, když je mu pětadvacet a chce něco dokázat.

 

Nedá se zapomenout na pohádku Popelka, která byla na dlouhou dobu určující pohádkou. Jaké bylo setkání s Ladislavem Peškem, Danou Medřickou, s panem Třískou a dalšími? Máte na to nějakou vzpomínku, třeba z natáčení?

Mám z toho takový nesmírně krásný pocit. Odjakživa trpím úctou k osobnostem. Pro mne to natáčení s paní Medřickou a pány Benešem, Peškem, Prachařem bylo naprosto něco úžasného. To byli velikáni, pro něž ovšem Popelka byla jedním úkolem z řady, rozhodně neměli důvod, brát to tak osudově, jako já. Chovali se ke mně naprosto vzorně, přátelsky, až jsem z toho býval vyveden z míry. Byla to velká škola. Vzor, jak bych se k mladším kolegům chtěl dnes chovat i já…

 

Jak vás a váš život ovlivnila spolupráce s takovými lidmi?

 Vzpomínek na to natáčení mám pochopitelně řadu. A nejenom příjemných. Třeba jednou jsem omylem vyslechl – byly tam na Národním výboru v Průhonicích, kde jsme točili exteriéry, paravány vytvořeny jakési šatnové kóje – rozhovor dvou významných herců, který se velmi neuctivě týkal lidí z popmusic. Uvědomil jsem si přehradu, kterou oni cítí mezi Národním divadlem a námi, popovou šmírou a pamatuju si, že mě to moc mrzelo. Ani nevím, jestli to přetrvává, možná už ani ne, ale v paměti to mám… Snad i proto jsem se celý život snažil zachovávat i na zájezdech a v podmínkách leckdy krutých, o jakých se kolegům z předních scén nesní, aspoň ty nejzákladnější profesionální principy. A věřte, umím si dnes upřímně vážit vlastního stolku, židle a šuplíku, které posledních dvanáct sezón mám v Semaforu.

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Další hvězdou pohádky byla tehdy mladá herečka Eva Hrušková. Jak na vás toto setkání zapůsobilo? 

Evička byla tenkrát velmi mladá, bylo jí sedmnáct. Vídáme se poměrně často, protože mým častým kolegou je Jan Přeučil, její současný manžel. A tak sleduji, jak roste, tedy ona neroste, je pořád stejně maličká, ale jak dospívá do zralé krásy. Tenkrát to bylo takové děťátko, které, jak sama později přiznala, bylo do mne trochu zakoukané. Já jsem na to nijak nereagoval, spíš mě to uvádělo do rozpaků, měl jsem syna, byl jsem téměř o deset let starší, ženatý. A ona tenkrát ještě zdaleka nebyla ženská. Bylo to velmi půvabné stvořeníčko, které nepochybně dokázalo během těch následujících desítek let, že za něco stojí.

 

Je pro zpěváka výhoda, když si píše hudbu a text sám? Psal jste si někdy hudbu a text, nebo jste se spoléhal na kolegy hudební skladatele a textaře?

 Texty jsem si psal odjakživa, muziku až v poslední době. Dlouho jsem spoléhal na ty, kteří to umějí líp, na profíky. Ale ukázalo se, že to možná byla chyba. Přece jenom člověk dokáže sám sobě přinést kvalitu a nápady, jaké nikdo zvenčí nemůže. Šel jsem až tak daleko, že jsem napsal dvě hry s vlastními písničkami, jedna se hrála, svědkové říkají, že úspěšně, v Semaforu, jedna čeká na, zdá se, brzkou realizaci. A mám na skladě i řadu dalších skladeb. Jen si pochopitelně netroufám aranžovat, to by byl marný boj. Na to řemeslníky potřebuju.

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vedete si nějaký přehled o tom, kolik písniček jste nazpíval?

Víte, já nejsem žádný archivář, tedy povahou. Takový Jiří Suchý ten má všechno kompletně popsané, zarchivované, takže během několika minut dokáže najít, kde jaká písnička byla vydána, nazpívána. To obdivuju. Tohle já nemám. Aniž bych se rozsahem a úrovní tvorby chtěl k Suchému přirovnávat. Nikdy mi to, co jsem udělal, nepřipadalo zas až tak důležité. Vždycky mě zajímalo to, co teprve udělám… Nedávno jsem ovšem narazil na pána, který moje „pecky“ mapuje, dokonce se mu některé snad i líbí, navíc snad prý mají i jakousi sběratelskou cenu a ten mi poslal seznam. Tedy těch věcí, o nichž on sám ví. Chtěl, abych mu doplnil některé údaje. A já jsem si je pro zajímavost i spočítal. Vyšlo mi, sám jsem skoro nevěřil, hodně přes tisícovku. Vlastně není ani divu. Vždyť já jsem natočil svou první písničku v brněnském rozhlase, byly to Kainarovy Sedmikrásky nad Brnem, už v roce 1959. V šedesátém jsme točili Skoumalovy a Uhdeho písničky s Ixkou (brněnské avantgardní divadlo X62 – pozn. red.), v jednašedesátém jsem zpíval v prvním televizním pořadu z Brna, a tak to šlo dál a dál…

 

Po sametové revoluci se společnost od české muziky hodně odkláněla. Jak to vnímáte vy? V té době hodně lidí chtělo slyšet zahraniční umělce a muziku. Dnes se to vrací spíše k české muzice. Jak to vidíte vy jako zpěvák?

Já to moc nevnímám. Jen jsem si povšiml, jak všechny ty děti v nejrůznějších soutěžích většinou zpívají anglicky, což je myslím škoda. Navíc většinou zpívají špatně anglicky. Do toho mi ovšem nic není. Jen mě mrzí, že se ochuzují o sdělení myšlenky v rodném jazyce. Angličtina, pravda, zdánlivě zpívá sama, ale hledat dobrou českou písničku, to je přece výzva! Trendy si posoudit nedovolím. Jsem rád, že na má vystoupení si zatím vždycky nějací lidé cestu najdou, jinak, pardon, ať se s tím každý popere, jak umí…

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano

Foto: Robert Vano

 

Po revoluci se hodně zpěváků a herců vrhlo na podnikání. Vy jste se stal kreativním ředitelem reklamní agentury. Co vám dalo podnikání?

Dalo i nedalo. Zajímavé nepochybně bylo. Možnosti v roce devadesát, pokud šlo o podnikání, byly mnohem, ba neporovnatelně barevnější než předtím. Zkusila nás to řada, možná všichni. A reklama? Reklama v pravé „Ogilvyovské“ podobě tady neexistovala. Američani to mohli i nás, lidi kolem padesátky, učit od píky. Pak se to zvrtlo, do ruky to vzali ti se smyslem spíše pro kšeft než pro kreativitu. Ale zažil jsem s reklamou i pěkné časy, poznal pár zajímavých, kvalitních lidí. A aby vše zůstalo v rovnováze, i zhruba stejný počet vyčůránků. Říká se, dobrá reklama prodává a cynici dodávají: ale špatná taky. Když jsem měl pocit, že cynici jsou v převaze, z reklamy jsem uprchl.

 

Působíte takovým klidným a vyrovnaným dojmem. Jste takhle klidný pořád?

No, faktem je, že klidný asi jsem. Bylo by smutné, kdybych v sedmdesáti už nebyl klidný, to bych byl pošetilý stařík. Neříkám, že se nenaštvu. Ale jsem určitě mnohem klidnější, než jsem býval.
Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Měl jsem na mysli, že působíte jako gentleman, i na ženy… Tak trochu ve stylu Oldřicha Nového.

Tak děkuji za poklonu. K tomu člověk musí dospět, tak snad se mi to nějak povedlo.

 

A vaše další plány do budoucna?

Muzikál v Hybernii. Teď máme chvilku pauzu a znovu na to skočíme v polovině srpna. Na to se rozhodně těším. Jmenuje se to Kapka medu pro Verunku. A je to podle mého velice zdařilý muzikál. Držím jemu i mně palce, hlavně, aby se líbil divákům. Na podzim začneme zkoušet Suchého novou hru, nechci prozrazovat, ale téma je navýsost aktuální. Blaničtí rytíři. Autor, předávaje mi text, řekl: „Snad poznáš, co bys tam měl hrát!“ A skutečně, poznal jsem,  jedna role se tam jmenuje rytíř Štědroň. Je příjemné, být zvěčněn v díle klasikově… No a teď jsem odevzdal rukopis další své knížky. Vlastně jsem neřekl, a vy jste se neptal, že taky píšu beletrii. V květnu mi vyšla novela Jak se dělá hvězda. A jak tak zjišťuju, lidi ji zaplaťpánbůh čtou. To byl vždycky můj sen: nemuset být osobně u každé koruny, kterou vydělám…

 

 Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:  Pavel Veselý

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Styling: Eva Šebestová

Foceno v divadle Semafor www.semafor.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Jiří Štědroň, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano
Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!