Pozvánky, dress cody, chování a oblékání, výchova dětí... Co na to paní Etiketa?

Eliska Hašková Coolidge, foto: Robert Vano
Eliska Hašková Coolidge, foto: Robert Vano
07.10.2012 16:48 | Michaela Lejsková

Valnou část profesního rozhovor s učitelkou etikety paní Eliškou Haškovou Coolidge jsme směřovali k jejímu novému, zcela unikátnímu projektu, jehož spuštění bylo naplánováno na září 2012. Firmy či fyzické osoby si mohou samy vybrat školu, kterou by podpořily v tom, aby se v ní zavedla etická výchova. Tyto školy budou následně propojeny s příslušnou firmou či osobou, která jim toto umožní. Výuka umožní dětem školního věku získat důležitou průpravu do života.

Eliška Coolidge Hašková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 O jaké možnosti pro děti se aktuálně zasazujete v rámci svých možností?

Dětem jsem se věnovala delší dobu v rámci kurzů pro děti. V poslední době vznikl zcela nový projekt ADOPTUJTE ŠKOLU – pro etickou výchovu našich dětí a důvěru v naší společnosti, který organizuje Americká obchodní komora, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a obecně prospěšná společnost Etická výchova.

 

Na co konkrétně se u dětí tento projekt zaměřuje?

Etická výchova je zaměřena na budování slušného morálního chování žáků ve spolupráci s rodiči a učiteli. Není to strohý předmět. Je to způsob výuky a vzájemné podpory mezi rodiči, učiteli a dětmi.

ilustrace

 

Jak probíhá naopak standardní výuka v rámci vašich kurzů a pro jak staré děti je určená?

Ve snaze dát dětem to, co rodiče sami neměli, jim občas zapomínají dávat to, co měli. V hotelu Mandarin v Praze dělám kurzy pro děti od šesti do dvanácti let. Pomáhám jim osvojit si základy společenské etikety a pochopit, že jde o ohleduplnost k druhým, která jim přinese dobré přátele a trvalý životní úspěch. Bavíme se o spravedlnosti, poctivosti, moudrosti, duševní i fyzické síle. Jejich sebedůvěra a lepší postřeh pro vnímání okolí se zlepšují vědomostmi i hodnotami, o kterých diskutujeme.

 

Vnímáte rozdíl v práci s dětmi, jsou-li přítomni během výuky jejich rodiče a jsou-li samy?

Ano, rodiče, kteří se zúčastní, pak v dětech mohou naučené dovednosti upevňovat a pomáhat jim rozvíjet jejich potenciál. Mimo jiné jsou pro děti rodiče úžasným příkladem.

 

Zažila jste nějaký neobvyklý případ v oblasti klasifikace ve školách, nad kterým jste se pozastavila?

Jedna malá holčička přišla s tím, že dostala jedničku za svůj úkol. Později v něm našla malou chybičku, a protože je vychovaná k čestnému chování, šla o tom paní učitelce říct. Ta škrtla jedničku a napsala dvojku. Tak jak chcete, aby dítě bylo poctivé, když v tom není podporováno? Holčička si zasloužila pochvalu za to, že upozornila na chybu, která ji mohla stát lepší známku, a učitelka mohla poukázat na to, že chyby dělají i dospělí, ale lze se k nim přiznat, ponaučit se a snažit se je neopakovat.

 

Jak vy sama vzpomínáte na své dětství vs. školní výuka v rámci množství zkušeností, které jste získala během emigrace? (Pozn.redakce: E.H.C. v roce 1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do Francie. O rok později se stěhovala za svým otcem do Ameriky.)

Srovnávat rozdíly ve školách nemohu, protože jsem v ČR absolvovala pouze první stupeň. Každopádně ať už jde o jakoukoliv školu, jsem přesvědčená, že nejlepší je vyučovat děti příkladem. A to je to, co jsem vždycky měla také já – plnou podporu rodičů a prarodičů a dobrý příklad. Na mě nikdy nebyla zdvižena ruka a já ji nikdy na vlastní dceru nezdvihla. Vždycky mi bylo zdůrazněno, že to, co mám v hlavě a v srdci, je to podstatné – to, co mi nikdy nikdo nemůže vzít.

 

Jak hodnotíte své možnosti získat si přátele ve Spojených státech a jak u nás v ČR?

Pokud máte ty stejné hodnoty, je to všude stejné. Pokud narazíte na lidi, kteří uznávají tytéž hodnoty, navázání přátelství bývá většinou trvalé. Američané jsou v tomto transparentnější – ale i zde v Česku jsem našla dobré přátele.

Eliška Coolidge Hašková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Narážela jste či narážíte na jakousi jazykovou problematiku, myšleno z pohledu etikety?

Český jazyk stejně jako anglický má svá pravidla. Mimochodem angličtina, kterou zde slyším, mě někdy doslova děsí. Ale pojďme si to ukázat na Českém jazyce. Abyste mi rozuměla, i lidé na pozicích, kde jsou více sledovaní veřejností, nakládají s češtinou necitlivě. „Měli bysme“ místo „měli bychom“, „voni“ na místo „oni“. Když jsem přijela do USA a učila se, tatínek trval na tom, aby mě naučili používat a vyslovovat slova správně, tak jak je to v dobré společnosti standardní. Pozorovala jsem lidi okolo sebe. Nezáleží jen na celkovém vzhledu, ale především na vystupování. S tím se člověk nenarodí.

 

Která životní etapa vám nejvíce „vyskakuje“ před očima, chcete-li si vzpomenout na něco opravdu krásného z vašeho dětství?

Ve svých myšlenkách se často vracím do časů prožitých s babičkou, která můj život velmi ovlivnila. Vracím se do časů, kdy mě brávala s sebou do kavárny k Bergerovi na kávu – tedy mě na čokoládu a dorty. (smích) Návštěvy kláštera, kam jsme za války nosily mouku a cukr jeptiškám, poutě na Šumavě, vyjížďky v kočáru a v sáňkách tažených koňmi, to je z času mého úplného dětství. Pak jsem začala nový a jiný život v zahraničí, žádné kočáry a krásné domy, jen jeden malý byt, ale pořád tam byla láska a dobrý příklad. Láska a dobrý příklad dávají dítěti sílu do života.

 

Vnímala jste jako malé dítě, že s vámi bylo jednáno spíše jako s dítětem, nebo jako s dospělým?

Od malička jsem vnímala, že jsem brána jako rovnoprávný člen rodiny, dá se říci jako dospělý, ačkoliv jsem byla dítě. Není to špatně, nepřišla jsem o dětství, naopak s tím byla spojená větší sebedůvěra, jistota a zodpovědnost.

Eliška Coolidge Hašková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kdo nebo co vás ve vašem rozhodování, jak naložit se svým životem, nejvíce ovlivnilo?

Bez pochyby babička. Byla to žena, která věděla, kým je, kam patří a co chce. K ní se nejvíce vrací mé myšlenky a dá se říci, že jsme si dost podobné – ač často cítím, že jsem její povahy, síly a dobra ještě nedosáhla.

 

Jakým způsobem probíhala volba vašeho vlastního stylu, vkusu? Zkoušíte ráda i nové věci?

V tomto směru jsem spíše konzervativní. Našla jsem si svůj vlastní styl. Ovšem, že jsem v tomto byla ovlivněná lidmi, mezi kterými jsem se pohybovala. Styl a vkus je něco, co si člověk buduje během života. To se koupit nedá. Mít svůj styl pro mě v praxi znamená také to, že jsem za pět minut oblečená. (smích) Každopádně i přes svůj vlastní styl musí člověk umět být přizpůsobivý okolnostem. Něco jiného je chování, tím myslím etiketu, tedy ohleduplnost. Ta by měla být stejná, ať už jste na fotbalovém zápase, nebo na audienci u prezidenta – to je to, co máte v sobě, nikoliv na sobě. U mladých lidí je pochopitelné, že hledají, tedy střídají, inovují, zkouší, ale aby se to stalo životní obsesí, k tomu by to směřovat nemělo.

 

Dáváte lidem najevo, když si všimnete chyb?

Osobně lidi neopravuji. Pokud se mě ptají, doporučím jim, jak to dělat správně. Jen tohle mohu, pokud mi znalostí a dovedností bylo dopřáno a někdo jiný má zájem je ode mě získat. U nás se po revoluci mnohé změnilo, ale přesto mnohdy lidé znalosti společenské etikety podceňují.

 

Kde vnímáte časté chyby?

Je celosvětově známo, že máme jen jednu šanci na první dojem. Málo si to uvědomujeme. Přitom patříme k jedněm z nejvíce inteligentních a kreativních národů. Tak maličká zemička a tolik našich lidí se zasloužilo o tak obrovské úspěchy po celém světě. A tohle je věc, ve které naši lidé často klopýtají, obzvláště díky těm 40 uzavřeným létům bez svobody.

Eliška Coolidge Hašková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

O čem především vypovídá náš zevnějšek?

Jedná se o reflexi toho, co je uvnitř člověka, a je dobré být si toho vědom. Například bankéř v černé košili s bílou kravatou si nikdy nezíská důvěru klienta, protože tento styl asociuje Chicago roku 1920. Takhle se oblékali gangsteři. Žádný světový bankéř si na sebe nevezme do obleku černou košili s kravatou. Ta není o otevřenosti a transparentnosti. Podvědomě telegrafuje nedůvěru.

 

A co otázka trendu v případě černé košile?

Vše má svá pravidla. Ostatně život je celý o pravidlech. Móda může „frčet“, jak chce, trendy mohou být úchvatné, ale princ Charles si nikdy nevezme černou košili. (úsměv)Musíte si rozhodnout, kým chcete být a kam se jak obléknout a upravit.

 

Jakých znaků konkrétně u mužů si můžeme všímat a vědět, co znamenají?

Například neoholená tvář znamená, že muž něco skrývá. To jsou poznatky, které jsem nevymyslela já, jsou to výsledky celosvětových průzkumů a jsou v povědomí lidí, kteří jsou znalí. Spousta takových faktorů hraje roli ve výběru lidí na různé posty. Protějšek můžeme urazit i tím, jak dbáme o svůj zevnějšek či jak sedíme, jak držíme tělo a co děláme s rukama. A jakmile druhou stranu urazíme, horko těžko s ní budeme mít úspěšnou komunikaci. Kde není důvěra a takt, tam nejsou „kolečka“, která by dala „stroj“ do pohybu.

 

Setkáváte se s tím, že lidé se jinak chovají doma a jinak ve společnosti?

Určité společenské způsoby nejsou a nemohou být strojené. Při rautu na večírku se nechováme jinak než doma. Můj manžel si nikdy nesundal sako, když se mnou zasedal ke stolu. Sako samo o sobě není důležité. Důležité je to, co tím telegrafujeme tomu druhému – respekt. Rodinný stůl je místo, u kterého se členové setkávají, je místem komunikace, sdělování našich starostí i radostí. Pokud ke společnému stolování přistupujeme „lážo plážo“, jídlo jíme nevhodným a neohleduplným způsobem, jak mají děti mít od nás životní vzor a kulturu stolování?

 

Bez ohledu na jakékoliv třídní rozdíly, co by měl každý u stolu perfektně ovládat?

Držení příboru, to považuji bez rozdílů za úplný základ! Ovšem ani nemluvím o používání párátek u stolu, která by měla být umístěna v blízkosti zrcadla na toaletě, a tam by také mělo proběhnout jejich užití. Nikoliv u stolu.

Eliška Coolidge Hašková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jakých věcí si coby držitel pozvánky na společenskou událost na pozvánce všímáte, jaké informace jako host od pořadatele vyžadujete? Jak hodnotíte způsob a formu pozvánky, když ji obdržíte?

Pokud dostanu pozvánku tištěnou, prohlížím si kvalitu papíru, vnímám, zda je tam tisk, či rytina. Všímám si základních údajů o místě, čase a dress codu. Případně přiloženého programu. Pozvánka je reflexe toho, kdo zve. Pokud jde o formální pozvánku, ta by měla být vždy na kvalitním bílém či smetanovém papíře.

 

Jak byste v roli pořadatele reagovala, pokud byste svému hostovi pozvánku s úplnými informacemi dala, ale on je nějakým způsobem nedodržel. Přišel by pozdě, nebo by se nevhodně oblékl...

Příště bych jej už nepozvala. Pokud sám neumí respektovat hostitele, nemá smysl a ani není povinností ho znovu pozvat. Každá organizace, firma či instituce má svá pravidla. Pokud do ní chceme patřit a přijmeme v ní pozvání, měli bychom akceptovat, jaká ta pravidla jsou, a přizpůsobit se.

 

Jaký způsob byste doporučila těm lidem, kteří mají zájem zlepšit se v oblasti diplomacie?

Doporučila bych jim v tomto ohledu stále si všímat okolí a vzdělávat se, v praxi i teorii. A toto nabízím ve svých kurzech.

 

Co považujete za klíč k lepšímu jednání s lidmi?

Dodržet slovo. Být důvěryhodným, zodpovědným a ohleduplným člověkem, na kterého se dá spolehnout.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Foceno v hotelu Alchymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Stručný životopis

Narodila se 26. března 1941 v Praze v rodině významného českého bankéře 
Josefa Haška.
Často pobývala na Šumavě u babičky a první třídu navštěvovala ve Štěpanicích.
V roce 1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do Francie.
Otec byl po převzetí moci komunisty přinucen zůstat v Americe a v roce 1950 po rozvodu svých rodičů za ním Eliška odjela sama.
Vystudovala s vyznamenáním Georgetown University School of Foreign Service (1963).
Kariéru začala v Bílém domě, kde pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností.
Po osmnácti letech přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující zástupce velvyslance v Organizaci amerických států.
Od roku 1991 do Čech často cestovala a v roce 1998 se do rodné země vrátila trvale.
Dnes má trvalé bydliště v Kundraticích na Klatovsku, kde má milé vzpomínky na své prarodiče a chce zde zúročit veškeré své dosavadní zkušenosti a znalosti ve prospěch lidí a kraje.
Je viceprezidentkou Gastro Žofín Group, prostřednictvím kterého pomáhá s organizací významných společenských a státních akcí. V Paláci Žofín rovněž probíhají přednášky na téma etiketa a společenské chování.
Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale i v oblasti gastronomie a turistiky.
Eliška Hašková Coolidge má již dlouholetou praxi ve vedení kurzů etikety nejenom pro diplomatickou akademii a státní správu, ale i pro manažery společností.
V roce 2003 získala od primátora Prahy, rektora Karlovy Univerzity, ministra zahraničních věcí a Senátu PČR ocenění Významná Češka v zahraničí.
O svém životě napsala v loňském roce knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, která je již ve čtvrtém vydání.
Má dceru Alexandru (27), která stejně jako její matka hovoří pěti světovými jazyky.
Ve volném čase ráda chodí na procházky po Šumavě, cvičí aerobik, jezdí na koních či běžkách. Vášnivě sleduje politiku.
Věnuje se charitě v nadaci Plaváček, která podporuje talentované děti v dětských domovech.
Je členkou představenstva Klubu mecenášů Národního divadla TRIGA.
Působí aktivně v Americké obchodní komoře v Praze.
Je členkou správní rady AIPES, která se specializuje na kurzy vzdělávání pro mladé lidi z Východní Evropy.
Je mnohaletou členkou Československé společnosti pro vědu a umění (SVU).
Kandiduje do Senátu jako nezávislá kandidátka za ODS na Klatovsku a Domažlicku.

 

Projekt ASET http://www.amcham.cz/about-amcham/news/detail/463/

ASET
Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!