S Olgou Sommerovou o lidských osudech

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Olga Sommerová, foto: Robert Vano
05.12.2011 14:16 | Michaela Lejsková

Lidské osudy lze zapsat do našich pamětí mnoha způsoby. Bulat Šalvovič Okudžava například dokázal v jedné krátké básni vystihnout celý ženský život. Způsob, kterým zaznamenává osudy a sociální situace Olga Sommerová, je také literární, ale především filmový. Jako filmová dokumentaristka měla skvělého učitele, svého druhého muže, Jana Špátu. Olga je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky lidských práv a svobod. O profesi a o životě jsme si s Olgou Sommerovou povídaly v krásném a stylovém prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde pro rozhovor zhotovil fotografie skvělý fotograf Robert Vano.

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaká témata považujete ve své dokumentární tvorbě za klíčová a proč právě ta?

Klíčová jsou ta témata, která právě potkávám, včera i dnes. Své filmové děti jsem pustila do světa a hořím těmi, které se právě rodí. Jsem jako kočka, která odkojí koťata a nevadí jí, že jsou rozdána dobrým lidem. A když se podívám do minulosti na své dřívější vrhy, první, co mě napadne, je, že jsem byla obdarována setkáními s výjimečnými inspirativními lidmi, jedno, jestli obyčejnými, nebo slavnými.

 

Která sociální témata jsou podle vás společností podceňována a opomíjena?

Čím dál víc si uvědomuju, jak jsou u nás opět opomíjena ženská práva. Symbolem toho je naše jednopohlavní vláda. Ta je světovou raritou, nemá obdoby ani ve třetím světě. Vracíme se zpátky, za bolševika nebyla taky jediná žena ve vládě. Vládnoucí muži nejsou s to umožnit ženám-matkám místa s kratší pracovní dobou, zkrátka podpořit zaměstnanost matek s malými dětmi, do jejichž vzdělání společnost investovala finanční prostředky i pedagogické úsilí. Tím se společnost připravuje o schopnosti žen, které vystudovaly střední a vysoké školy.

A tím se taky brzdí populační růst, ženy si pak velmi rozmýšlejí, jestli chtějí porodit další děti. Zkrátka samičky nejsou v naší demokratické společnosti hájeny a podporovány. Je mi taky líto žen samoživitelek, těch, které bojují každodenně o přežití, když jim otec dětí řádně neplatí alimenty. Toto je aktuální sociální problém, v němž společnost nedokáže velkoryse pomoci.

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké sociální problematiky se dle vašeho soudu dlouho nezbavíme, jelikož v dané oblasti lidé stále dokola dělají stejné chyby?

V roce 2006, tedy šestnáct let po vzniku demokratické společnosti, nabyl platnost zákon o domácím násilí. Už ta váhavost svobodné společnosti, jak si poradit se společenským fenoménem, který v patriarchální společnosti panoval od věků a trvá dodnes. Domácímu násilí je vystavena každá pátá žena, je to tedy problém, týkající se především žen. Ženy jsou dnes sebevědomější, mají teoretickou, a někdy i praktickou šanci na pomoc, ale je to stále málo. Váhavost policie už způsobila, že mnohé ženy přes marné volání zemřely.

 

Jaké lidské osudy vás vždy nejvíce zasáhnou?

Nejvíc mě zasáhly osudy statečných mužů a žen, kteří se postavili brutálnímu komunistickému režimu, strávili dlouhá léta v bolševických lágrech, a nakonec je naše společnost odměnila ubohými penzemi, tlustou čarou za zločiny komunismu, kdy až na výjimky nebyl nikdo z prokurátorů, soudců či sadistických bachařů odsouzen. Jenom to dvacetileté přehazování horkého bramboru, zákona o třetím odboji, je ostudou poslanců ve všech parlamentech od revoluce. A druhá věc, a to je moje celoživotní téma, je bolest rodičů, kteří přežili svoje děti. Vím, že je to vis major, nevíme, kdy na nás osud ukáže prstem, a nikdo z nás není na tuto krutou ránu připraven. Moje máma pochovala dva syny, a proto jsem před pěti lety natočila film Přežili jsme svoje děti. Ztrátu dítěte považuju za největší a nevyléčitelnou bolest, kterou nám osud přihraje do cesty.

 

Co si přejete, aby divák viděl ve vašich dokumentech „mezi řádky“?

Vždycky si přeju, aby divák spolu s mými hrdiny prožil katarzi, a uvědomil si, že zůstat sám sebou, nezradit sám sebe, je šance, kterou není radno promarnit.

 

Do jaké míry jste ve své práci ovlivněná tvorbou vašich dvou manželů, Vladimíra Sommera a Jana Špáty?

Můj první muž, skvělý skladatel Vladimír Sommer, prohloubil moji lásku k vážné hudbě. Ta se taky stala osnovou mé filmové práce, protože film se nepodobá ani literatuře, ani divadlu, ani výtvarnému umění, ale je totožný se strukturou hudebního díla. A Jan Špáta byl pro mou generaci geniálním dokumentaristou, kameramanem a režisérem v jedné osobě, naučil mě dramatickému pojetí dokumentárního díla.

 

S Janem Špátou jste natočila hodně filmů. Na které období vašeho společného života máte nejsilnější vzpomínky?

Největším životním zážitkem je láska. A ta naše byla osudová. Natočila jsem s ním jako s kameramanem pětadvacet filmů, a učila se za pochodu filmařině. Byl moje druhá FAMU.

Doma jsme snad nemluvili o ničem jiném než o jeho a mých filmech. Pamatuju si, že často místo slova život řekl slovo film. Náš život se nedal rozdělit na práci a na soukromí, obojí splývalo v celek. A naše děti, Jakub a Olga, byly tohoto filmařského běsnění přítomny, proto jim asi nezbývalo nic jiného, než že se oba stali filmaři. Když jsme pak oba po revoluci učili na FAMU, zahltilo toto další téma náš příbytek. Byli jsme spolu jako dva soukromě hospodařící rolníci od rána do večera.

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V jakém směru jste spíše kritičkou manželovy tvorby?

Nejsem jeho kritičkou, jsem jeho obdivovatelkou.

 

Když zavzpomínáte na své začátky ve filmové dokumentaristice a srovnáte je s tím, jak pracujete dnes, v čem se nic nezměnilo a kde naopak cítíte radikální změny?

Nezměnila se moje zodpovědnost k tématu a k touze, abych film natočila, jak nejlépe dovedu. Nezměnila se moje potřeba říci světu svůj názor. Jinak se změnilo skoro všechno. Především technologie, z natáčení na pětatřicítku jsme volným krokem přešli k videu a potom k digitálnímu záznamu. Z patnáctiminutových filmů pro kina na hodinové filmy pro televizi, a to byl úplně nový úkol, jiný rozsah. Když jsem opustila, byť nuceně, celuloid, ulevilo se mi. Už jsem neměla jen trojnásobek, ale nekonečné množství materiálu, a zbavila jsem se stresu, kdy v kameře běžel drahý celuloidový pás, a před ní se odehrávaly děje, které jsem nepotřebovala. Najednou mohla kamera snímat nekonečně dlouho a já mohla čekat, že se udějou věci, které jsou autentické a tudíž krásné a dojemné. Kromě nové technologie se taky změnila doba. Z krunýře cenzury jsme vstoupili do prostoru nekonečných možností, čekala na nás témata, která byla předtím zapovězená.

Devadesátá léta byla zlatým věkem dokumentárního filmu, měli jsme svobodu tematickou i estetickou. Když se vypotřebovala zakázaná témata, bylo třeba přistoupit k obsahově a tematicky rafinovanějším dokumentárním výpovědím. Navíc ze světa začala do Čech proudit zcela jiná pojetí zahraničního dokumentu, který byl pro nás také inspirací. Tedy až na množství vynaložených finančních prostředků, které jsou ve výsostných zahraničních dílech neporovnatelné s našimi českými.

 

Kdybychom zde mohli čtenářům popsat jakýsi pracovní postup, jak dokumentarista volí téma, realizuje projekt od A do Z, jakými procesy dílo prochází?

Na začátku je nápad, myšlenka, téma, pro které zahořím. Ke mně přicházela témata ze vzduchu jako bacily, kterým jsem podlehla. Anebo se zjevila v rozhovoru s přáteli, anebo jsem se o nich dočetla v novinách. Seženu producenta neboli peníze, napíšu námět, a vymyslím, jakými cestami půjdu. Nejdůležitější ale je stanovit si myšlenku, kterou chci vyslovit, a za níž po celou dobu tvorby filmu půjdu. Dokumentární film obvykle nemá příběh, je to esej, v němž nahlížím jedno téma z různých stran. Musím získat hrdiny svého filmu a zapálit je pro věc.

Při natáčení mnoho předpokládaných situací nevyjde, ale Štěstěna přinese ještě víc těch, o nichž jsem neměla tušení. Natočený materiál si nechám přepsat do literární formy a potom s jednotlivými záběry hraju domino, přeskupuju je do tvaru, který musí být logický, dramatický a emocionální. Jdu do střižny a tam začíná skutečná tvorba díla, jako když skladatel píše symfonii, nebo básník svou nejpravdivější báseň. Pracuju s hudbou, s ruchy, se slovem, s obrazem, který je třeba korigovat, aby byl krásný. Na konci je premiéra, při níž vím, že to poslední dítě je moje nejmilejší. Když skončí titulky, myslím už na to, jak porodit další dítě.

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Do jaké míry je trh příznivý pro realizaci dokumentárního filmu?

Trh a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá celou společností. U nás musíme doufat v přízeň veřejnoprávní České televize a Státního fondu, který podporuje kinematografii. Ti do filmu peníze dávají, ale zpět je nedostávají. A činí tak bohulibě pro osvětu společnosti, proto, aby nezahynul fenomén dokumentárního filmu, který je pro reflexi života společnosti navýsost potřebný, anebo spíš nutný.

 

Přinesla vám v osobním životě vaše práce někdy nějaká omezení?

Když jsem byla přítomna nějaké fantastické události, a neměla s sebou kameru, skoro jsem si ji neužila, jak jsem litovala toho, že ji nemůžu zaznamenat. A když jsem s sebou tu kameru měla, neužila jsem si té situace, protože jsem pořád sledovala, jestli to kameraman nebo kameramanka dobře natočí, jestli vidí to, co já, jestli je v tom správném úhlu, kde je to nejzajímavější. Tahle profesionální deformace mi brala radost z pozorování, a vlastně jsem si tu radost dopřála až ve střižně, když se úlovek podařil.

 

Jakou pracovní příležitost považujete ve své kariéře za stěžejní, klíčovou?

Že jsem mohla poznat skvělé lidi, politické vězně padesátých let, když jsem točila cyklus Ztracená duše národa. A potom židovské odbojářky a ženy, které prošly Osvětimí, hrdinky mého filmu Sedm světel.

 

Jaké pracovní nabídky zásadně odmítáte a proč? 

Netočím publicistická a bulvární témata.

 

Zdá se, že jste ve svých názorech jen velmi málo ovlivnitelná. Kdy jste začala diskutovat otázky feminismu a jak si tento směr získal vaše sympatie?

Od dětství mě bolela nespravedlnost. A ženská práva byla skoro celý můj život pošlapávána. Když jsem si to ve svých pětatřiceti letech uvědomila, vytáhla jsem do boje a nebylo cesty zpět. Nejdřív jsem na to téma začala točit filmy, a když se začaly ozývat ženy, nadité nespokojeností se svým postavením doma i ve veřejném životě, zjistila jsem, že jsem šlápla na bolavé místo společnosti. Potom jsem se začala k diskriminaci žen vyjadřovat veřejně, mimo svou profesi. Film O čem sní ženy vytryskl jako potřeba pojmenovat zkušenost mou i mých přítelkyň. Ten obrovský ohlas, který způsobily pak moje knihy, byl jasným signálem, že je cosi shnilého v českém patriarchálním státě, byť se už nově honosí erbem svobodný a demokratický.

 

Uvažujete o tom, že se někdy aktivně angažujete v politice? 

Moje místo pro angažmá je zdola, z občanské společnosti. Jako politička bych si nemohla dovolit říkat pravdu. A proč bych opouštěla svou profesi, když je to nejkrásnější povolání na světě?

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kde ráda trávíte svůj volný čas? 

V přírodě. Příroda nelže, tam nabývám dojmu, že svět je v pořádku.

 

Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu, co se vaší dcery Olgy týká. Jak hodnotíte její práci ze svého úhlu pohledu?

Jsem nadšená jejím nadšením pro dokumentární film. Cením si její pracovitosti a jsem okouzlená jejím talentem. Pro mě je v současné chvíli, tak jako byl kdysi její otec, nejlepší dokumentární kameramankou, a proto ji taky náležitě využívám pro své filmy.

Olga Sommerová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Do jaké míry se pracovně potkáváte?

Natočila jsem s ní jako s kameramankou osm filmů. Protože je sama režisérkou, ví, co má točit, a protože ráda drží kameru v ruce do úpadu, vezu se na její mladé energii jako na pohodlném voze. A já jí zase supluju pedagogické konzultace, které neměla, protože nemohla studovat na FAMU.

 

Na jakých projektech v současné době aktivně pracujete?

Natočila jsem životopisný film o slavné gymnastce Věře Čáslavské poté, co žila patnáct let v ústraní. Teď mě čeká střižna. Souběžně jsem vstoupila do zcela nového projektu České televize, kdy známí lidé pátrají po svých předcích podle rodokmenu, který pro ně sestaví genealogové. Sama jsem si taky zapátrala v rodokmenu Ester Janečkové, jejíž rod jsme spolu objevovaly, a musím říct, že chápu vzrušení historiků, když někde vykopou neznámý poklad.

Nikdy jsem podobný film nedělala, jsem vděčná, že mi ho osud přistrčil, protože jsem přesvědčená, že každý den se má člověk naučit něco nového.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Make up a vlasy: Pavel Bauer – Estée lauder www.esteelauder.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!