Stylový Tomáš Krejčíř

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
27.03.2012 20:03 | Michaela Lejsková

Moderování, herectví i podnikání jsou profesně velmi náročné oblasti. Přesto je Tomáš Krejčíř dokázal skvěle skloubit dohromady a snaží se každé z nich věnovat maximum energie. Že se mu to daří, potvrzuje nejen zájem diváků, ale i popularita klinik, jichž je spolumajitelem. S Tomášem jsme se sešli v hotelu Radisson Blu Alcron, kde vznikly ve spolupráci s BANDI VAMOS a Robertem Vanem fotografie k našemu rozhovoru.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

O Tomáši Krejčířovi můžeme říct, že je to moderátor, herec a podnikatel. Čím se cítíte být nejvíce?

Tak v současné době se asi nejvíce věnuji byznysu, zabírá mi nejvíce času. Jsem spolumajitelem čtyř očních ambulancí, několika optik a kliniky estetické medicíny. Moderuji také docela dost, ale hraní jsem docela upozadil, především kvůli času, protože divadlo je hodně časově náročné, zejména kvůli zkouškám. I přesto mám ale nyní jednu inscenaci a v brzké době začnu zkoušet druhou. Takže se i do divadla pomalu vracím. Když bych to vyjádřil procentuelně, tak 50 % času mi zabere podnikání, 35 % moderování a 15 % hraní.

 

Vezměme to ovšem popořádku – začněme u snídaně, tedy té, kterou pravidelně servírujete s vašimi kolegy divákům Novy. Jak zvládáte brzké vstávání?

Blbě. Je to samozřejmě závislé na tom, jestli večer něco moderuji a jak jsem unavený, ale nedá se na to zvyknout. Nejhorší je pondělí, nevím proč. Ale je to moje práce a baví mě, tak kvůli ní vstávám.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Snídaně s Novou se vysílá živě, nemáte s tím problém?

Naopak, živé vysílání, a to vám řekne každý moderátor, je lepší než předtáčení. Živé vysílání je kontaktnější. S divákem můžete komunikovat třeba přes facebook či chat. Lidé vám dávají nějakou zpětnou vazbu. Pokud se nevysílá naživo, tak má člověk tendence dělat více chyb, protože ví, že se to dá přetočit. Je to asi stejný rozdíl, jako když si uděláte čerstvé jídlo, nebo když jíte něco z konzery. Z toho důvodu se také předtáčkám někdy konzervy říká. Takže rozdíl to je a pro mě je živé vysílání lepší.

 

Vzpomenete si ještě na první živé vysílání?

Poprvé jsem živě vysílal Dobré ráno na České televizi. Moderoval jsem ho asi dvakrát a byl jsem úplně strašný, takže mě vyhodili. Až teď po čase vidím, že to opravdu hrozné bylo. Snažím se na to raději zapomenout.

 

Jak vlastně vypadá vaše příprava, než vás za minutu šest vidí diváci?

Od scénáristů dostanu den předem bodový scénář s tématy a hosty a podle toho si musím připravit rozhovory. Nachystám si většinou deset otázek, které nakonec stejně nepoužiji, protože mě přímo při rozhovoru napadají ještě lepší dotazy, ale příprava je dobrá v tom, že se člověk s tématem sblíží. Ráno přicházím v pět a před půl šestou máme poradu, kde si projdeme specifika dne a jednotlivé body scénáře. Pak následuje maskérna, kostymérna a nakonec začíná vysílání.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Nakolik můžete vy jako moderátor zasahovat do výběru hostů?

Já se snažím moc nezasahovat, protože nechci, aby to vypadalo, že si moderátor zve do pořadu nějaké svoje známé. Ale když se mi zdá něco zajímavé, tak řeknu dramaturgovi, že by to téma mohlo být dobré. Často mě lidé oslovují sami, ale většinou zájemce odmítám s tím, ať zkontaktují dramaturga a pak už nechám na jeho posouzení, jestli je to dobré, nebo ne. Spousta lidí se snaží dostat do Snídaně z komerčních důvodů a to je potřeba hlídat.

 

Do Snídaně přicházejí lidé, kteří jsou profesionály ve svém oboru, ale často nemají zkušenosti s vystupováním v médiích. Jak si poradíte s tím, když někdo odpovídá jednoslovně, nebo naopak nejde proud jeho řeči zastavit?

Přílišné mluvení je horší. Lidé spíše mluví moc a je nezbytné se do rozhovoru vlomit například v momentě, když se host nadechuje. Hostů, kteří nemluví, je strašně málo. To se mi stalo asi jednou a takový rozhovor pak nemá cenu. Nejlepší je to ukončit. Je zbytečné lámat člověka za každou cenu, protože to stejně nejde.

 

Snídaně se moderuje ve dvojici. Vyhovuje vám to?

Když dělám společenské akce, tak raději pracuji sám. Pro živé publikum obecně raději pracuji sám. V televizi mi to také vyhovuje více, ale moje kolegyně ze Snídaně Zorka Kepková je dobrý parťák, takže já jsem rád, že tam je.

 

Jak vypadá váš program po skončení vysílání?

Nejčastěji je to tak, že jedu do nějaké své ambulance, kde řeším spoustu věcí spojených s provozem a chodem firmy, a tak se velmi rychle dostanu k podvečeru. Tak deset dní v měsíci moderuji, pětkrát měsíčně hraji divadlo. Mezi tím se snažím být s rodinou, vozím děti na kroužky, dělám s nimi úkoly…

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jako moderátor se často objevujete i na společenských akcích. Jaký typ akcí je vám nejpříjemnější?

Nejlepší jsou firemní mejdany, tam se lidé odvážou, dobře se s nimi pracuje. Navíc poznáte spoustu světů, nahlédnete do struktur a zájmů jednotlivých firem, jak si stojí a jací v nich pracují lidé. Je to opravdu zajímavé.

 

Pojďme se podívat na vaši hereckou kariéru – nejprve tu televizní. Objevujete se v seriálech i filmech, co je vám bližší?

Já už jsem žádný film dlouho netočil a byl jsem zaškatulkovaný především do seriálů. I když i ze seriálů jsem teď trochu vypadl. Nevím, jestli se ještě k filmu dostanu nějak blíž. Byl bych rád, kdybych ještě něco natočil, ale spíš to teď už hodně vnímám tak, že záleží na tom, jak si sednete s režisérem a jaká panuje při natáčení atmosféra. Spousta herců funguje velmi dobře s určitým režisérem a s jiným třeba vůbec. Takže když se někdy v životě objeví situace, ve které se setkám s nějakým člověkem, kterého oslovím, a který osloví mě a bude to shodou náhod režisér, který bude točit film, tak to bude skvělé, ale nějak moc to neřeším.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vystudoval jste DAMU, kdy jste se rozhodl stát hercem?

Celkem brzy. Už na základní škole se mi líbilo, že herci mají dva měsíce prázdnin a že jsou slavní. To byla tehdy taková naivní představa, vše je nakonec jinak. Je to práce jako každá jiná, v mnoha ohledech náročnější než práce v kanceláři. Začal jsem hrát už ve čtrnácti letech, kdy jsem byl na gymnáziu. Objevoval jsem se na prknech Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a tam jsem se rozhodl jít na DAMU. V sedmnácti jsem udělal přijímací zkoušky a asi nějakým omylem mě vzali hned napoprvé. (smích) Takže to bylo celkem bezbolestné, možná až moc. S překážkami a bolestmi se začínám setkávat až teď. Hrál jsem deset let v činoherním studiu, což bylo hrozně hezké, měl jsem krásné role, ale myslím, že člověk musí nejprve něco prožít, aby ze sebe mohl něco vydat, a aby mohl skrze postavy vyprávět. Mám pocit, že teprve nyní se dostávám do té správné fáze a docela přemýšlím o výraznějším návratu do divadla.

 

Díváte se na sebe v televizi?

Ne, nedívám, asi bych měl, ale nedívám. Pouze pokud mě někdo přinutí, že bych to měl dělat v rámci profesního růstu. Herci se na sebe obecně často nedívají. Vladimír Dlouhý například nikdy nechodil na takzvaný „kopr“ (kontrolní projekci). Jenom v případě, že to bylo skutečně vyžadováno. Myslím si, že není úplně nutné nějak se monitorovat. Já se navíc vnímám moc osobně. Podle mě máme v sobě nějaký vnitřní pohled, kterým se sami vidíme, a pokud si před sebe dáme zrcadlo, už je to jiné. Četl jsem takovou hezkou úvahu, že zrcadlo je vlastně umělé a pokřivené. Dřív, když chtěl člověk vidět sám sebe, musel se naklonit nad vodu. To znamenalo, že si musel kleknout a vzdával tak určitou pokoru.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A rodina vás sleduje?

Také ne, když jsem v televizi, tak to přepínají. (smích)

 

Užíváte si více hraní před kamerou, nebo přímo před zraky diváků?

Každý herec vystupuje raději před lidmi. Obzvlášť pokud hrajete komedii. Není nic hezčího, než když se lidé smějí. Jedná se o společnou řeč, o dialog mezi hercem a divákem. Komedie jsou jiné než tragédie. U tragedie tolik nepoznáte, jak vás lidé vnímají a jestli se baví, nebo nebaví. Chápu to jako kontakt s člověkem, kterého neznáte, jako autostop. Jednou někoho vezmete do auta, strávíte s ním nějaký čas a pak už ho nikdy nevidíte. Nedekódujete tváře, vidíte dav lidí, ze kterých jde nějaká energie a pokaždé je jiná. Buď je dav naladěný dobře, znuděný nebo povýšený. Hrozně rychle to vycítíte a musíte s těmi lidmi nějak pracovat, otevírat je, bavit. Je to vážně fajn.

 

Kde vás můžeme v současné době vidět?

Nyní hraji v Dívčí válce, což je totální bulvár, ale oddychovka. Potom mě ale můžete vidět v opravdu intelektuálním představení Svatá země, kde ztvárňuji vojáka, který je zamindrákovaný a řeší si své komplexy skrz civilisty.

Trápí vás tréma?

Ne, spíš se někdy stane to, že člověk řeší, jak se k lidem dostat, jak je otevřít, jak se jim dostat pod kůži, ale to už není tréma. Trémou jsem trpěl jen zpočátku. Důležité v této práci hlavně je, aby člověk vnímal, ke komu mluví a přemýšlel o tom, co má říct. To je to, co řeším, ale klasická tréma, s tou bych svou práci nemohl dělat.

 

V roce 2009 jste začal podnikat, jste spolumajitelem společnosti Top Esthetic centrum estetické a oční medicíny Praha. Co vás k tomu přivedlo?

Nějaký podvědomý strach a pocit, že je čas myslet na zadní kolečka. Protože vím, jak mediální svět funguje, a že už jsem v podstatě moderátorský důchodce. Dělám na televizní obrazovce deset let, což je na moderátora dost. Říkal jsem si, že kdybych o tuto práci přišel, tak bych měl mít z čeho žít. Navíc na mě působilo i to, že mi táhlo na čtyřicet. Chtěl jsem zkusit něco jiného, dokázat si, že třeba zvládnu něco vytvořit, nějaký fungující organismus.

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Proč zrovna tento obor?

Já mám za sebou pět očních operací, a když jsem procházel celým tím operačním martýriem, tak jsem viděl, že je to dobrý byznys, ale že existují buď velké kliniky, nebo malé ordinace a mezi tím je na trhu díra. Není tu to, co mám já – střední firma, pod kterou spadá několik ambulancí a optik. Tak jsem to zkusil a zjistil jsem, že je to cesta, že se dá vytvořit nějaké miniimpérium, které může dobře fungovat.

 

Jak se díváte na estetické a plastické zákroky?

Záleží na tom, o jak širokou škálu estetických a plastických zákroků se jedná. Třeba víčka mi připadají dobrá a také se na ně chystám. Botox, který u nás děláme, je neškodný. Spousta lidí má předsudky v tom, že to je nervový jed, ale botox a výplně kyselinou hyaluronovou nebezpečné nejsou. Jedná se o zákroky neinvazivní nebo miniinvazivní, bez řezání. Drobné korektivní zákroky či různé úpravy, které lidé potřebují třeba po úrazu, jsou podle mě naprosto v pořádku. V rozumné míře je to v pořádku. Ale pak jsou tu extrémy, kdy zejména dámy mají pocit, že obličej je jako interiér bytu a musí se neustále vylepšovat. Já si myslím, že nejdůležitější je, aby byl člověk sám se sebou v pohodě a pak i tvář vypadá dobře.

 

Do podnikání jste se pustil společně se svou kamarádkou MUDr. Petrou Matějkovou. Nebál jste se toho, spolupráce dvou přátel často přináší spoustu neshod?

Člověk podle mě musí mít vztah k osobě, s níž podniká. Teď otevírám další velký byznys a také se svým kamarádem. Já bych asi do podnikání s neznámým člověkem nešel. Možná něco jednorázového, to je dnes a denně, ale spojit se s někým ve firmě, to je hrozně ošemetná věc. Musíte mít k tomu člověku důvěru a tu důvěru nemáte, pokud nemáte nějaký vztah. Takže v tomto ohledu si myslím, že to je jako v životě. Stává se, že si lidé neporozumí, ale pokud spolu chtějí něco dělat, musí podřídit společné představy stejnému zájmu. Je to vztah, který musí fungovat, a pokud nefunguje, tak je jedno, jestli jste kamarádi nebo ne.

 

Znamená pro vás podnikání nezávislost?

V jistém smyslu ano, peníze znamenají nezávislost. Ondřej Hejma mi jednou řekl, že peníze uklidňují a v tomto smyslu měl pravdu, protože člověk není tolik ve stresu, když má v peněžence vždy nějaký obnos. Já nevydělávám málo, ale na druhou stranu ani svoji spotřebu nemám nijak vysokou. Já to vidím tak, že čím více má člověk peněz, tím méně má potřeb. Najednou, když máte možnost si to koupit, tak už vidíte, že ty věci nejsou zas až tak důležité. Jsou fajn, ale plná lednička nebo plná skříň šatů vás nepohladí nebo vám nepřinese okamžiky souznění a štěstí.

 

Tomáš Krejčíř, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jste také tváří pánské společenské módy BANDI VAMOS Jak byste popsal svůj vlastní styl?

Nejlépe je mi ve sportovní mikině a džínách – když nemusím outfit moc řešit. Samozřejmě se také rád hezky obléknu, ale nemám na to příliš času. BANDI VAMOS nabízí velmi pěkné obleky se skvělým střihem a za neskutečnou cenu. Když člověk přijde do jejich obchodu, věnuje se mu několik prodavaček, vše mu zkouší a kombinují. To je moc fajn, cítíte se jako „pretty woman“, ale je to spíš výlet jednou za tři měsíce. Vzhledem k tomu, že moje práce často oblek vyžaduje, tak je mi pak mimo ni nejlépe v neformálním oblečení. Sednu si do sítě, dám si citrónové pivo a je mi skvěle. Ale těch okamžiků je strašně málo.

 

Předchozí část rozhovoru jasně ukazuje, že jste mimořádně zaměstnaný muž. Nelákalo vás někdy mít přesně stanovenou pracovní dobu?

Ne, to ne, já bych nedokázal být zaměstnaný. Už takhle mám problém, třeba když po mě na Nově někdo něco chce a mně se to nelíbí. A také proto, že už mám zaměstnance, mám svůj byznys a jsem šéfem, tak se hrozně špatně podřizuji. Snažím se vždy vycházet vstříc, ale být někde pod někým, kdo by mě třeba štval, to bych neuměl. Kdybych nedělal to, co dělám, tak bych si stejně zařídil vlastní byznys, nějakou jinou firmu, ale vždy by to bylo moje, protože já jsem svobodomyslný typ člověka, který potřebuje dobrodružství a možnost určovat si svůj život. Podnikání není jednoduché a mám třeba problém s tím, když musím někoho vyhodit, ale jsem svým pánem a to mi vyhovuje.

 

Jak relaxujete?

Asi nejvíc cestováním. Sjezdil jsem celý svět, teď zrovna pojedu do Mexika a nedávno jsem se vrátil z Mauricia. Letos ještě plánuji ještě Pákistán, Madeiru a Kambodžu. Cestování je dobré v tom, že člověk uteče, ale paradoxně uteče hlavně sám k sobě. Mimo práci a rutinu poznáváte sami sebe. Další relaxací jsou pro mě děti, sport a spánek, ale toho moc nemám. (smích)

 

A na závěr, jak vidíte svůj život v budoucnu? Myslíte, že ve vašem životě převáží podnikatelské ambice nebo herectví?

Já vůbec nevím a ani se nesnažím to vědět, protože jsem zjistil, že to nemá cenu. Chci dělat byznys i divadlo, ale nechávám tomu volný průběh. Život podle mě člověku ukáže jakým směrem se vydat.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Styling: Eva Šebestová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!