Trh mrch 63: Známosti tisíce a jedné noci

Publikováno: 29.07.2012 22:52 | Alex Lenoir

Pro mnohé je léto tou nejlepší částí roku. Především pak pro děti, které nemusí do školy. Většina pracujících lidí však výrazný rozdíl nezaznamená. Snad jen to, že přehřáté kanceláře stěžují jejich pracovní nasazení. To horko vůbec všechno tak nějak zpomaluje. Pro mě je léto nejosamělejším obdobím. Po celý rok má město svoje pravidla a řád. Ví jak a za kým se má točit. Jenže přijdou prázdniny – hlavní turistická sezóna, do města se navalí dav chlastuchtivých Nizozemců a najednou si připadáte jak vetřelec ve vlastním úlu. Vaše místo v oblíbené kavárně je obsazené, zahraniční edice časopisu je vyprodaná a hlavně nikde nepotkáváte známé obličeje. S nárůstem cizích obličejů se město ze známého stává anonymním.

Trh Mrch 63

Nejosamělejší část roku

Zdálo se, že nikdo z mých známých nezůstal ve městě. Proto když mě Oliver v pondělí pozval na oběd bral jsem to všemi dvaceti. Ano, tak moc jsem se chtěl s někým u skleničky vína řešit banální problémy.

Jak jsem rychle zjistil, rozešel se s přítelkyni a potřeboval se rozptýlit jako já. Pak si hltnul vína a zeptal se mě, co plánuji od středy dál. Ukázalo se, že je jedním z těch nešťastníků, kteří předpokládali šťastný vývoj svého vztahu a proto již v dubnu zakoupil desetidenní zájezd do Maroka.

„Promiň, ale do září jsem oficiálně pořád bez práce a sotva se trochu oklepu tak si míním pořídit novýho Maca. A jak znám tvůj styl tak se rozhodně nebydlí ve stanu... kterej bych si s ohledem na současný stav mýho účtu mohl dovolit,“ povzdechl jsem si a poprvé zalitoval, že jsem nevzal ten kšeft na kuchání tuňáků na Aljašce.

„Neblázni! Zaplatil jsem za ten posranej zájezd 80 táců a když nepojedu tak mi nic nevrátí, hajzli!“ povzdechl si svým stylem Oliver. „Hele! Já si vyhradím každou neděli 5 minut času a čtu tvůj sloupek! Tak leť se mnou do Maroka, vole!“ zatlačil na mě a já se neměl jak bránit. Takže jsem se zapřel a souhlasil.

Vůně změny

Ve středu ráno mě Oliver vyzvedl před domem a zhruba za hodinu jsme stáli před vídeňským letištěm. Po lehké snídani a láhvi vína jsem se vznesli směr severní Afrika. A přísahám, že jakmile jsem nastoupil na palubu letadla tak od té chvíle jsem cítil vůni změny. Nebo že by to byla jen ta mátová vůně nádherných letušek s mandlovýma očima?

Po 4 hodinách, dalším várce alkoholu a filmu Až tak moc tě nežere jsme vystoupili na letišti Menara. Ikdyž má cestování letadlem nesporné výhody, především časovou úspornost, já zároveň kromě jet lagu i příčinou kulturního šoku. Když projíždíte krajinou autem, autobusem nebo vlakem vidíte jak se okolí postupně mění. Cestování letadlem je tak trochu jako když vytáhnete dítě z inkubátoru. Nejdřív vám nalžou, že je šance při kolizi přežít, pak pusu vám zacpou pusu gumovýma lasagnema a po přistání vás vypustí do světa, který (povětšinou) nemá nic společného s tím, kde jste se nacházeli před dvěma třemi hodinami.

Vyzvedl jsem si zavazadla a se slamákem na hlavě, jako z drahé britské public school, jsem se prodíral k východu. Oliver mířil k východu z haly rovnou. Neuhýbal. Proto jsme si vyslechli od zástupu lidí postávajících před přepážkami Ztracená zavazadla nadávky v několika světových jazycích.

A zatímco nervózní turisté z celého světa domáhali svých zavazadel já zde našel něco zcela tuzemského.

„Mono?!“ Monika Boháčová, holka, která se mnou chodila na vysokou první semestr. V lednu neudělala 4 zkoušky a v únoru už nepřišla. To, že jsem spolu spali během doučování makrokenomie nepopírám. Z holky, která nebylo schopná stihnout jedinou ranní přednášku byla delegátka cestovní kanceláře.

„Neříkej mi, že se ti taky ztratil kufr?! Neslyšela jsem o tobě snad tisíc let! Bože, ráda tě vidím!“

Protože se na Monu tlačili další turisti dožadující se svých zavazedel a autobusů, rychle mi dala vizitku a dav nás rozdělil. Náš odvoz byl o poznání osobnější než většiny turistů. Auto s řidičem. Ano, to že to měla být romantická cesta ve stylu Angeliky a sultána nebyl pochyb. Jenže teď se nabízela otázky kdo bude dělat Angeliku a kdo sultána?

Agent provocateur

Když jedete na dovolenou s přítelkyní je jasné co budete dělat.

1. Každý chlap potvrdí, že se brzo vstává. Proč? Přišli byste u snídaně o nejlepší místa v restauraci. Jakoby neexistovala pokojová služba?!

2. Strůjcem programu je zásadně ona. Vše se podvoluje jí. Takže žádný alkohol před polednem, protože je to chlap, kdo řídí auto nebo moped.

3. Povinně navštívíte a opakovaně navštěvujete Zara, Mango, Dolce&Gabbana, Vuitton a Dior (s ohledem na destinaci, kde jste) tak dlouho dokud si z toho nic, co tam mají přece jen něco vybere.

Ale především!

4. Celou noc... každou noc souložíte – v posteli, u zdi, na balkoně, ve sprše, na křesle, ve vířivce, v sauně, před masáží, po masáži, před snídaní, po snídani.... Nebere to konce!

Když ale jedete s kamarádem některé věci odpadají, jiné se mění a jisté se zcela zavrhují. Program jsme plánovali společně. Spíš upravovali to, co on plánoval pro přítelkyni. Zara jsme neminuli, Agent Provocateur nahradil Hugo Boss a místo souložení jsme sledovali wrestling a závody F1.

Bazar marnosti

Po snídali, která hraničila s obědem, jsme nasedli do taxíku a jeli do centra Medíny – starého města a na bazar. Bylo to očividné. Oliver po něčem šel. Když se řekne „orientální bazar“ vybavíte si spoustu věcí. Koření, zlato, ručně šité boty, upomínkové předměty. Zároveň vidím podobnosti mezi marockým bazarem a tištěným časopisem Bazaar. V obou najdete Louis Vuitton, Hugo Boss i Rolex. Jen Barbara Nesvadbová v časopisem otiskne pouze skutečně ručně šité tašky, extrémně přesné hodiny a silně koncertované parfémy. Na bazaru sice najdete vše za desetinovou cenu, ale i v desetinové kvalitě. S přenosní hodinek nepočítejte a parfém vyprchne dřív než vyjdete z tržiště.

Procházeli jsme uličkami a hledali roh Al cosi a Kedi něco. Oliver mi nechtěl říct co by tam mělo být. Po chvíli jsme však rohovou budovu našli a já pochopil, co ho sem táhlo.

„Ty mě táhneš do hašišáckýho doupěte pod mešitou? Vole, tys neviděl Půlnoční expres?“ zeptal jsem se ho a v hlavě se mi ihned vybavili všechny ty hrozný scény z filmu.

„To je porno?“ zeptal se mě Oliver nadneseně.

A protože Oliver skutečně neměl zájem předvádět svůj nahej zadek i předek marocké policii šli jsme místo nákupu hašiše na mátový čaj.

Turn Up The Radio

Na středu Oliver naplánoval masáže. Místo dvou všehoschopných masérek, nás čekali udatní maséři. Daoud a Abed.

„Platím za zážitek! Ne za teplení! Ta japonská masérka Chiaki mi ho naposledy vyhonila a nahá! Tomu říkám masáž,“ rozčiloval se Oliver a já děkoval Alláhovi, že nám nikdo nerozumí. Ten den jsme šli spát podivně brzo. Na druhý den totiž Oliver plánoval něco velkého.

Druhý den ráno, po lehčí snídani mi Oliver nakázal abych si zabalil věci na dva dny. Když jsme vyšli před hotel čekalo nás 4 litrové překvapení – bílý Volkswagen Touareg. Další překvapení se konalo u před hotelem Grand, kde na nás už čekala Mona a její německá kamarádka Lena. A tak jsme vyrazili na dvojité rande do Casablancy.

Tisíc a dost

Procházky, posedávání v barech, nevázanost a nekonečné náměty na konverzaci nám zabránili sledovat čas. A tak jsme se shodli, že v Casablance zůstaneme i druhou noc. A i tu třetí. Zůstali bychom i tu tisící a první jen kdyby nenastal den odjezdu. Chtěli jsme vstát dřív, vrátit se do hotelu, sbalit se a jet na letiště. Nikdo to neplánoval a vlastně ani po tom netoužil. Ale když vznikne šance a nikdo se tomu nebrání prostě se to stane. Stejně tak jako se stalo to, že jsme zaspali. Místo v šest jsme se probudili až v devět.

Oliver skoro strhnul motor auta abychom dorazili do hotelu včas, rychle napakovali věci do kufrů a vyrazili na letiště. Když jsme už seděli v odletové hale a popíjeli mátový čaj, uvědomili jsme si, že v momentě kdy jsme si začali konečně užívat, přišel čas vrátit se domů.

„Vypadá to, že s Monou to máš dobře rozjetý,“ usmál se Oliver.

„Ne, o nic nešlo. Známe se asi tisíc let. Nikam by to nevedlo... A nepovede...“ zakroutil jsem hlavou.

„Nikam to nevede? Když jsi ji uviděl byl jsi tuhej nadržením!“ divil se Oliver „Navíc není to osudový, že jste se potkali na druhým konci věta?!“

„Maroko není druhej konec světa!“ opáčil jsem.

„Taky se neznáte tisíc let a beru ti to?!“ A pak mi Oliver dal otázku, kterou jsem si sám neodvážil položit. „Proč vždycky když máš šanci být šťastnej zdrhneš a raději si píšeš o makronkách s nějakou holkou na facebooku, která tě kdesi kdysi viděla přes zadýchaný sklo, když tady na tebe čeká holka, která je s tebou skutečně jedla?!“

Celé čtyři hodiny letu, které jsme seděli vedle sebe, jsme spolu nepromluvili. Ani slovo. Seděl jsem vedle svého dobrého kamaráda, tak těsně, že v drobných chvilkách nepozornosti jsme se dotýkali kolenama, ale nikdy jsem si nepřipadal víc sám a ztracen v davu.

Písek našich dnů

Když se vrátíte z dovolené domů čekáte, že všechno bude jinak. Jenže toho, že jste tu nebyli si nejvíc všimnete jen vy sami. Za sebe si dovolím říct, že jsem si toho všiml skutečně jen já. Je to snad mocné ego generace Y a 21.století co přiměje si myslet, že bez nás se ten městský koloběh zastaví. Domů jsem se vrátil v sobotu. Jediné co mi můj výpad do severní Afriky připomínal byl písek mezi půlkama a košile načichlé hašišem a mátou. Nebýt saharským sluncem vyšisovaných vlasů ani by si nikdo nevšiml nějaké změny. Všechno bylo tak jako předtím. Mona v srdci pouště, já v srdci města, a oba v srdci prázdnotu po tom druhém.

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejstylovější muži minulého týdne, díl 79. Nejstylovější muži minulého týdne, díl 79. Je nesporným faktem, že slavní muži jsou trochu více na očích a tedy je i jejich styl pod pečlivým okem veřejnosti. Ani my jsme proto... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!