Trh mrch XXII: Ich bin ... bin ich?

Publikováno: 13.09.2011 12:06 | Alex Lenoir

„Ich bin ein Berliner,“ pronesl v roce 1963 k západním Berlíňanům tehdejší americký prezident Kennedy. Ikdyž to bylo nesmírně laciné jako všechna gesta novosvětských mocnářů, oceňuji alespoň to, že si něco za "Ich bin..." vymyslel. Já umím německy podstatně líp než JFK, ale žádný vhodný výraz k dokončení této prosté věty nenacházím.

Trh mrch

Dárky a výzvy se neodmítají

Milan mi jeden den zavolal a zhrzeným hlasem mě donutil se s ním sejít na oběd. Milanovi je pětadvacet, věnuje se výnosným finančním fondům, má Volvo a s přítelkyní právě oslavili rok pevného, šťastného vztahu. Proto mě překvapilo, když jsem ho našel sedět u stolu naprosto zničeného. Automaticky jsem předpokládal, že mu už naprosto ztrvrdla játra a nemůžou najít dárce. Jenže on si povytáhl rukáv košile a ukázal mi ty nejúžasnější hodinky Breitling Superocean. Jeho přítelkyně mu je darovala k jejich prvním a patrně i posledním 365 dnům, co byli spolu jako pár. Pět minut poté, co z nich stáhl pečlivě uvázanou hedvábnou stuhu, se s ním rozešla. Zatímco ona doufala, že ji za dárek v podobě jemné mechaniky odmění kyticí růží a vášnivou nocí, on ji požádal, aby hodinky vrátila. Jako důvod uvedl, že se mu nelíbí. Debil.

„Utrpělo by moje ego.. Moje... všechno...“ uvedl mi jako pravý důvod proč je nepřijal.

Jediné co jim chybělo k dokonalému štestí byl labrador a americká lednice. Jediné co chtěl on, byl sex pětkrát týdně, což mu přítelkyně splnila. A jediné co chtěla ona, bylo, aby si nechal ty hodinky, které pečlivě hodinu vybírala. Zatímco ona pokorně přijímala jeho tekutiny, on hrdě nepřijal její chronografy.

„Čum na ty stopky,“ předváděl mi hodinky, jakmile mi celou patálii dovyprávěl.

„Tys' jí je nevrátil?“

„Ještě týden si je nechám.“

Peníze mají obíhat

Prarodičům zjevně jedno grilování nestačilo. Proto hned další víkend jsme za město jeli znovu. Tradičně jsme se usadili do patia, dostali po sklenici vína a babi opět nezapomněla připomenout, v jak ekonomicky těžké době žijeme. V těsném závěsu za kritikou státního hospodářství zkritizovala nás. Mně vytkla, že když se jde na návštěvu patří se oholit a učesat (třídenní stnište stará škola evidentně neschvaluje), matku pokárala za její oblíbené rudé nehty a nad otcem si jen povzdechla. Pak se chopil slova děda. Oznámil nám, že právník narazil na nějaké pozemky u Vídně, které dědovi odkázal jeho otec, můj praděda. Děda nyní všechny tyto pozemky velmi výhodně prodal. Protože předplatné novin už měl uhrazené a víno popíjel ze svých záseob rozhodl se...

„...že ti jednu desetinu daruji, Alexi,“ řekl děda a mně se pootevřela pusa a zůstala v lehce dementním ustrnutí.

Nečekaně první zareagovala matka, která zřetelně(!) protestovala proti tomu, aby její syn přijal dárek v podobě částky, za kterou byste pořídili Audi A1 v exkluzivní výbavě a ještě by zbylo na magisterské studium na soukromé vysoké škole včetně skript a svačin.

„Dědo, děkuju moc!“ řekl jsem i přes stažené hrdlo.

„Ty to ale nepřijmeš!“ usměrnila mou radost matka. „On to nepříjme!“ zopakovala svůj zákaz k prarodičům.

„Alice, nemluv hlouposti!“ mávla rukou babi.

Matka dědův opožděný dárek k mým narozeninám brala jako osobní útok. Lidé takto často reagují. Ale ve 100% případů na debetní sumy. Nikoliv na příchozí a ihned disponibilní částky.

„Už víš co si za to pořídíš?“ zeptala se babi laškovně.

„No... Mám vyhlídnutý jeden byt u parku, takže bych na něj mohl složit zálohu a na ten zbytek si vzít hypotéku,“ lehce jsem se červenal když jsem uvažoval nad vlastní realitním majetkem.

„Nemůžeš si vzít hypotéku když nevyděláváš!“ opět do mě zaryla matka.

„Chodí mi podíl z firmy! A píšu do novin!“ ohradil jsem se, a čím dál víc jsem si byl jistý, že kuchyně by byla určitě červená.

„Těch pár drobných tě opravdu vytrhne,“ odsekla matka.

„Abys věděla tak si hledám místo na volné noze v internetovým časopisu,“ vytkl jsem matce.

„Internetový,“ protočila matka panenky.

„To je báječné,“ pochválila mě babi.

Červená. Kuchyně bude určitě červená.

A to byl přesně ten moment, kdy to propuklo. To byl ten okamžik, kdy nespokojenost s mým životem, která ve mně už nějaký čas brumlala se vylila do celého mého organismu a zachvátila mysl, srdce, každý sval, všechno.

Kompot a pryč

Pořád jsem si připadal jako autíčko na setrvačník, které dobře ví že už dojíždí a cílová rovinka pořád není v dohledu. Najednou začně škytat a ví, že už hodně, hodně, hodně brzo dojede, respektive, že do cíle nedojede.

V sobotu ráno jsem se najednou ocitl na brunchi na oslavu zahájení nové sezóny, který pořádali známí mých rodičů. Přišlo mi směšné, že nejdříve pořádají večírek na ukončení sezóny, pak hned brunch na otevření sezóny, soirée na přelom sezóny a to vše jen proto, aby se pochlubili jak (finančně) náročné bylo naimpregnování dřevěné verandy před třeskutou zimou.

Seděl jsem na zahradě a vrtal se v krůtím nářezu a kompotu z liči. Dětský pláč prolomil moje plné soustředění na preparaci krůtího masa. Žena táhla za ruku chlapečka, který měl celé svoje bíloučké lacláčky ušpiněné od zelené trávy.

„Kdybys nic nedělal, tak by se ti nic nestalo,“ peskovala ho matka. „Tak, a teď tady seď, a sněz ten pudink.“ Poměrně drsně mu utřela uplakaný obličej látkovým ubrouskem, zastrčila mu ho za košilku, do jeho malé ručky mu vrazila velkou lžíci a přisunula k němu misku s pudinkem a kompotem z liči. Ten chlapeček byl čtyřletá verze mě. Tehdy i teď.

Zvedl jsem se odcházel směrem k parkovišti.

„Alexi, kam jdeš?“ zavolal za mnou tatík.

„Odcházím. Odjíždím. Pojedu na pár dní pryč.“

„Tentokrát tě už nebudu hledat po celým středomoří jak tehdy,“ výhružně mě upozornil tatík.

„Nebudeš muset. Tentokrát zůstanu na jednom místě.“

„Alexi, nikdy ti nic nechybělo. Nemáš důvod dělat tyhle výstupy. Takže se zase otoč a vrať se k ostatním.“

„Častokrát mi chybělo spoustu věcí.“

Okinawa, jen tam

Položit si otázku Kdo vlastně jsem? je velice nebezpečné. Pokud dojdete k závěru, že jen tak volně splýváte s proudem po řece jménem Život, je to pořád dobré. Pokud se jím necháváte unášet tak i to jde. Pokud jste jím, ale pouze neseni je to problém. Nejenže nevíte, kam doplachtíte, ale je vám to jedno. A tak jsem se nad kompotovaným liči rozhodl, že nebudu splývat po proudu, ale sám rozhodnu, kde zakotvím, co obepluju, ale hlavně kudy se poženu s větrem o závod.

A tak jsem tady. Sedím v letištní hale ve Vídni. A čekám na svůj let do Berlína, na jehož konci snad pochopím kdo jsem a kam mířím. Nebo dostanu alespoň nápovědu.

Myslím, že není chyba si přiznat, že občas tápeme. Ostuda je si to nepřiznat, když už to ví i všichni kolem, a někteří toho dokonce zneužívají. Jediné čím se můžeme v takový moment utěšovat je, že až se najdeme, stane se z nás ten silný vyrovnaný jedinec, kterého nerozhodí žádné stíny temné minulosti, žár ožehavé současnosti ani záblesky nejisté budoucnosti. Budeme k tomu přistupovat velice stoicky. Minulosti není důvod litovat, současnost je k tomu abychom si ji užívali, a budoucnosti se nemusíme bát, protože bude naším mistrovským, životním dílem.

Trh mrch
Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!